|
Právě je 431 návštěvník(ů) a 1 uživatel(ů) online: ivanp
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116469386 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
poslal Anonym V kurzech Alfa chybí "hůl"
Emotivní hudba nebo
úmyslné vybičovávání emocí pomocí svědectví zaručují problémy.
JE BŮH SENTIMENTÁLNÍ?
- ...Bůh je láska. (1 Jan. 4:8).
Tento verš přináší jedno z nejpodstatnějších tvrzení o Božím charakteru z
celé Bible. Jakou útěchu už přineslo nespočetným generacím křesťanů v průběhu
staletí. Apoštol Pavel nám říká, že tato láska je pro něj motivací v jeho práci
- Neboť Kristova láska nás váže... (2 Kor. 5:14),
ovlivňuje jeho postoj k duchovním věcem a zvláště ke zvěstování evangelia.
Ale láska není sentiment. Je smutné, že při mnohých dnešních evangelizačních
akcích i při uvažování o evangelizaci dnes převažuje právě sentimentalita, což
je problém, který, jak uvidíme, má vliv na způsob zvěstování evangelia.
Sentimentální myšlení a jednání
Sentimentalita je nezodpovědná láska. Je ochotna dávat a být laskavá, když
by měla být silná a pevná. Rodiče tento problém poznají při výchově dětí. Jak
nám říká kniha Přísloví:
- Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho
včas. (Př. 13:24)
To je sentimentální lásce cizí. Její motto zní: "Láska, ne trest."
Ba co ještě hůře, sentimentální láska se často nejsilněji zaměřuje na objekt,
který bychom měli milovat nejméně - na nás samotné. Padlý člověk je fascinován
sám sebou, svým životem, tím, co mu v životě vyšlo či nevyšlo. Díky svému
narcisismu nenávidíme "hůl" a dáváme přednost jemnějšímu zacházení. A také
požadujeme, aby náš život dospěl ke šťastnému konci bez toho, aniž bychom
uronili slzu.
Bůh, nebo sentimentální stařík?
Dnešní kázání často vzbuzují sentimentalitu v pohledu na Boha i na lidi. V
knize Questions of Life (Otázky života), která se v mnoha sborech stala vzorem
pro evangelizaci a tvoří základ populárního ALFA kurzu, nám Nicky Gumbel
říká:
"Bůh velice miluje každého z nás a touží s námi mít vztah, tak jako otec
touží mít vztah se všemi svými dětmi. Ježíš nejenže zemřel za všechny, On také
zemřel za tebe i za mě. Je to velice osobní věc." (Gumbel, 1993, str. 53)
To je vážný podnět k zamyšlení. Když necháme stranou otázku, co bylo myšleno
větou "Ježíš zemřel za všechny", při uvažování o Boží lásce jsme alespoň na
pevné půdě. Jan 3:16 nám říká, že Bůh "tak miloval svět". Podobenství o
marnotratném synovi nám připomíná lásku, která je v Božím srdci (Lk 15:11-32).
Ale je to skutečně tak jednoduché, jako ve výše uvedené citaci? Můžeme takové
věci říkat lidem, kteří hledají Boha?
Chybí zde "hůl". V oné knize se mluví o hříchu, o poskvrnění hříchem a o jeho
moci (Gumbel, 1993, 44-47). Hovoří se o Kristově zástupné smrti na kříži
(Gumbel, 1993, 47-49). Ale to vše ve velice jemných výrazech. Žádná mocná
trestající "hůl" dolehnuvší na naše duše. Žádný popis dopadu zákona. Žádné
vyobrazení toho, jak odporní jsme svatému Bohu. O takových věcech se pojednává
způsobem, který vzbuzuje co nejmenší pohoršení. A rychle se přechází k Bohu,
který "nás miluje" a dokonce "po nás touží". Bolest se nás téměř nedotkne. Výzvy
k pokání se objevují ve chvíli, kdy jsme "pod umrtvením", a zase bleskurychle
odezní.
Zkrátka, dozvídáme se o Boží lásce dříve, než do hloubky odhalíme, jak
velká vzdálenost nás od Něj dělí. Bůh je od nás hříšníků vzdálen; není to tak,
že by po nás sentimentálně toužil a prahnul po tom, aby dal do pořádku naše malé
živůtky. Naše hříchy jsou pro Něj doslova odporné a hodné hněvu. Jeho lásku
poznáváme teprve v Jeho ochotě spasit některé z lidí, aby je uchránil konců,
které si vinou svých skutků a své přirozenosti zaslouží. Musíme se k Němu utéci
a "být zachráněni z tohoto zvráceného pokolení" (Sk 2:40).
Nejdříve ovšem musí přijít pokání: Dříve než zakusíme balzám Boží lásky,
musíme být potrestáni holí. Hříšnice z Lukáše
- s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a
otírat olejem (Lukáš 7:38)
Teprve potom uslyšela:
- Jsou ti odpuštěny hříchy (Lukáš 7:48)
Marnotratný syn musel nejdříve "jít do sebe" a litovat. Nejdříve pocítil
svou velkou vzdálenost od otce, a pak poznal jeho lásku. Nejprve musíme být
připraveni říci:
- Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se
tvým synem (Lukáš 15:17-18)
Teprve potom dostaneme ujištění o lásce. Výzvy jako ona výše citovaná
neodrážejí spravedlivý Boží soud, ale upadají do sentimentality. Z Boha se stává
sentimentální stařík, který je pro nás jen "láska", "láska" a ještě jednou
"láska", a to ještě dříve, než se objeví sebemenší náznak toho, že je naše srdce
zlomené vědomím hříchů a vlastní nehodností. Toto není biblická evangelizace.
Až k smrti zamilovaní do sebe sama:
Obraz hříšníka je také prodchnut sentimentalitou. Zvěstování evangelia v 1.
kapitole začíná námi - naším životem, našimi bolestmi, zklamáními a naším
hledáním smyslu života. Je to náš zmatený, ztracený, nesmyslný malý živůtek,
který se nachází v centru dění. Svět kolem nás je ztracený, plný zmatků a
temnoty. Dovoluje se nám libovat si v sentimentální fascinaci nad naším životem.
Hned poté zjistíme, že Bůh udělal něco, co dá všechno do pořádku, abychom se
mohli cítit dobře, že jsme někdo zvláštní a Bůh osobně má o nás zájem. Dokonce i
v Aténách, sídle pohanství a objevitelských výprav, dává Pavel do popředí Boha
před námi:
- Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm" a "je pánem nebe i země,
(Sk 17:24).
Podle Pavla to jsme my, kdo by měl prosit o místo v Božích velkolepých
plánech, než aby se On ucházel o místečko v našem úchvatném životopise. Je to
On, kdo vede události tak, jak si přeje, a ne ten, kdo starostlivě dodává našemu
fascinujícímu životnímu příběhu šťastný konec. Moderní způsoby evangelizace
se často zabývají příliš mnoho námi a příliš málo Bohem. Dříve než stačíme ze
sebe dostat špatný pocit a vplynout do očekávání Božího hněvu, knižní kurz nás
vede k "modlitbě odevzdání" a záchrana je dokonána.
Taková cesta je samozřejmě ohromně přitažlivá a působivá pro generaci lidí
žijících až po uši v zklamáních, zničených nadějích a nesplněných slibech.
Zvláště přitahuje lidi okolo dvacítky a třicítky, kteří právě zjistili, že život
nejde podle jejich představ a plánů. Interrupce, rozvod nebo rozchod s
partnerem, samota ve třiceti pěti, pocit vyhořelosti z práce. Takové smíření s
Bohem s sebou nenese ani známku zoufalství. Láska se rychle přiloží jako hojivý
obklad a už nemáme čas říci: Otče,
- ...přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků" (Lukáš 15:18).
Boží bázeň, která je počátkem moudrosti (Př 1:7), se ztrácí z dohledu a mizí
v mlhách fascinace námi samotnými.
Závěrečná výzva
Biblická evangelizace není nikdy sentimentální, i když překypuje láskou.
Poselstvím lásky je pokání.
- Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní
zvěstuje všem, ať jsou kdekoli, aby této neznalosti litovali a činili pokání,
(Skutky 17:30)
říká Pavel do sebe zahleděným pohanům v Aténách. A co svárliví a urážliví
Korinťané, potácející se ve zmatcích a složitostech svého milostného života, co
ti uslyšeli od Pavla? Pavel nám říká:
- Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne
moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu. (1. Kor. 1:17)
Pavlovi velice záleželo na tom, aby při zvěstování evangelia nic nenarušilo
jeho význam, dokonce ani křest, aby "kříž nepozbyl smyslu". V centru pozornosti
stojí svatý Bůh, který poslal svého Syna, aby na kříži nesl trest za hřích.
Dobře si všimněte, že se Pavel obával, aby kříž "nepozbyl smyslu". Měl
strach, aby dokonce ani křest nepozměnil smysl tohoto poselství. Co tedy říci k
typické výzbroji dnešních evangelizací? Hlasitá hudba linoucí se z reprobeden
již hodinu před začátkem, davy lidí pozvaných vykročit na pódium. O těchto
věcech není ve Skutcích ani zmínka. Ani tam není nic o příkladech a humorných
příhodách ze života člověka zachráněného z krize středního věku nebo jiných
problémů lidí, kteří dostali s Bohem "novou šanci". Žádná svědectví, žádná
hudba, žádné výzvy na pódium.
A co fenomén malých skupinek, kdy lidé vděčně přijímají Krista jako poslední
chod večeře čítající těstoviny a pečivo? Práce s malými skupinami lidí má svůj
význam. Pavel měl v Římě návštěvníky, k nimž "od rána do večera hovořil a
vydával svědectví o Božím království. Přesvědčoval je o Ježíši důkazy z
Mojžíšova zákona i z proroků" (Sk 28:23). Není tu ani stopa po humoru nebo
veselosti v projevu, který přichází po večeři. Vše, co souvisí s evangeliem, je
vážné a největší důraz je kladen na Boží slávu.
Jaké ponaučení z toho plyne?
Za prvé, zvěstovatelé evangelia mají před Bohem a lidmi obrovskou
zodpovědnost. Ne každý může kázat evangelium. Musí to dělat člověk se srdcem
zapáleným láskou především k Bohu a potom k lidem. Ale musí to být láska, která
nenabízí méně, než je skutečnost. Žádný osamělý Bůh toužící po kamarádech. Místo
toho Bůh slavný, Bůh vznešený svrchovaný a svatý, Bůh vzbuzující bázeň, Bůh
absolutní. Žádný kříž sentimentální lásky, ale spíše kříž, kde byl smířen Bůh s
hříchy svých vyvolených.
Za druhé, musíme si dávat větší pozor na teologii, kterou hlásáme. Co je
míněno Boží láskou? Jak tato láska funguje a můžeme lidi ujišťovat "Ježíš vás
miluje", když zvěstujeme evangelium? Kazatelé evangelia by neměli zaujímat místo
pastorů a ujišťovat o lásce, dokud není důkaz, že tato láska skutečně dosáhla
svého cíle ve spasení hříšníka. Potom, a jedině potom, víme jistě, že "Ježíš nás
miluje". Ale nikdo není ujištěn do té doby, než přijde opravdové pokání a
víra.
Za třetí, jaká je atmosféra při zvěstování evangelia? Emotivní hudba nebo
úmyslné vybičovávání emocí pomocí svědectví zaručují problémy. Tyto věci
rozdmýchávají lidské emoce a to není biblická evangelizace. Boží láska je to, že
Bůh poslal svého Syna. Poselství evangelia a seslání Ducha tyto věci dosvědčují.
Není třeba podporovat rozhodnutí hudbou či dramatickými výzvami k výstupu na
pódium.
A nakonec, ke zvěstování evangelia jsme mocně puzeni. Tímto prostředkem
budou spaseny lidské duše. Pro přípravu kázání je nutná velká péče, ale největší
sláva patří Bohu, že si ke spáse bezmocného a bídného hříšníka zvolil právě tuto
chvíli. Boží Duch spíše požehná, pokud atmosféra evangelizace nebude ubírat moc
kříži. Ale pravděpodobně se z těchto shromáždění vytratí, pokud na tyto věci
nebudeme dbát.
- Chris Hand -
Reference: Zvláštní odkaz na kurz Alfa
Gumbell, Nicky - Questions of Life, Kingsway, Eastbourne, 1993
Chris Hand, CRN Journal, 1/9
|
Re: V kurzech Alfa chybí hůl (Skóre: 1) Vložil: Tom v Čtvrtek, 15. leden 2004 @ 10:45:59 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Toto už se mi zdá být mnohem vyváženější kritikou, než napsal A. Franc. Určitě je to poučné. Je dobré, že tyto důrazy jsou plně v kompetenci vedoucího kurzu. Poměr milosti a soudu, o kterém je výše uvedený příspěvek, byl a vždy bude tím, co bychom si ve službě přáli mít co nejvyváženější.
Myslím, že Gumbelův důraz je daný celkovým náhledem kurzu, kdy volí spíše pozitivní přístup a motivuje více Boží láskou, než soudem. O hříchu a potřebě pokání se zde mluví a jak jsem napsal, je na každém řečníkovi a na vedoucích debatních skupin, jaký důraz zvolí. Jde také o to, jaké hosty na kurzu máte. Každý vnímá trochu jiným způsobem.
Víte, velké svědectví je samotná služba hostitelů a přístup k hostům, není to jenom o tom si něco odpřednášet, Kristovo poselství zde předáváme mnoha způsoby.
V příspěvku mě naštvalo "...jaká je atmosféra při zvěstování evangelia? Emotivní hudba nebo úmyslné vybičovávání emocí pomocí svědectví zaručují problémy". S tím souhlasím, ale jestli je něco Alfě cizí, tak právě toto. Nikdy nikde na Alfě jsem se s ničím takovým nesetkal ani o tom neslyšel. Na Alfě se učí přesný opak. Autor kritiky zde směšuje Alfu s úplně jiným způsobem evangelizace.
Jinak se mi kritika líbí, je poučná.
Tom (regionální poradce pro kurzy Alfa v Praze) |
|
|
|
|