Myslel jsem, že takto v míru odcházejí všichni lidé. Ale pak přišel internet a na netu jsem poznal jiné typy lidí. Lidi, co před smrtí vyhrožovali útokem, policajty, udáním, voláním zaměstnavateli apod. A to je pro mě nepochopitelné. Když někdo ví, že má terminální stádium zhoubné nemoci a zbývají mu měsíce nebo týdny života, tak je naplní útoky, nadávkami, výhružkami? Tím spíše tomu nerozumím, když dotyčný tvrdil, že je křesťan. Kdyby se to stalo jen jednou, tak to beru jako zvláštní výjimku. Ale poznal jsem už tři lidi, co se takto agresivně před smrtí chovali. Nerozumím tomu. 

Kdyby mně zbývaly měsíce či jen týdny života, tak bych jednak sám pro sebe je chtěl prožít pokojně pokud možno a jednak bych  se chtěl rozloučit jak v reálu, tak na netu tak, aby si mě lidi pamatovali z té lepší stránky. Netvrdím, že bych před smrtí měnil politické přesvědčení a popíral sám sebe, to ne. Ale žabomyší spory bych už neřešil. To je první věc a druhá věc - rozloučil bych se v míru. Tím spíše, že nevíme, co bude. O to více mě to překvapuje u člověka, který věří, že po smrti je nějaké zúčtování pod Božím trůnem. Jako opravdu kroutím hlavou a neumím si to vysvětlit. Je to pro mě záhada. Asi ten člověk nebyl věřící. Nebojí se ničeho. Nebo se vyjevila jeho skutečná povaha, když už věděl, že nemá co ztratit. To je ale v tom případě smutné. To by ukazovalo, že spousta lidí se chová  jakžtakž jen kvůli tlaku společnosti. A když tlak a závazky mizí s blížím se koncem života, tak ten člověk ztrácí zábrany a vyhřezne, co v něm převládalo celou dobu. 

Jako opravdu mohu garantovat, že kdybych v takové situaci byl, že nikomu nevyhrožuji, už se ani nehádám, ale spíše se soustředím na to pěkné, co ještě život může dát. Jednak kvůli sobě a svému pokoji a jednak kvůli tomu, co tady zůstane jako ozvěna... A to nejsem věřící, respektive nevím, do jaké míry má Bible pravdu. Nejsem ani ateista. Jsem někde uprostřed a beru to tak, že co bude, to bude.