 |
Právě je 554 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme
116487258
přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Život víry: Není to vždy samozřejmost
Vloženo Sobota, 06. listopad 2021 @ 11:42:36 CET Vložil: Tomas |
poslal Frantisek100 Vcházím do budovy LDN. Paní recepční už má zaznamenáno, že
přijdu, a tak bez dalších formalit pokračuji po schodech do místnosti
sociálních pracovnic.
"Dobrý den"
"Dobrý den pane Františku. Dnes vás zavedu na pokoj
číslo 4."
Na chodbě mi pak sděluje, že tam leží čtyři stařenky, z
nichž dvě spíše spí a okolí moc nevnímají. Už prý na mne však ty dvě
čekají.
Otvíráme dveře a ocitám se ve větší místnosti, kde po obou
stranách je po dvou lůžkách. Vlevo u dveří je skříň, asi plínkami. U každého
lůžka je stoleček. U okna dvě židle pro
hygienickou potřebu. V místnosti není moc
příjemný vzduch. Chtělo by to vyvětrat, ale nebudu to vnímat. Třeba jim to tak
vyhovuje. Paní sociální mne představuje a pak odchází. Zvědavé pohledy stařenek mne vybízejí, abych
začal komunikovat. Ostatní dvě asi spí.
"Dobrý den. Jsem
dobrovolník a rád si lidmi povídám nebo
jim něco čtu. Mám zde knížky a rád bych vám přečetl nějakou povídku od J.Š.
Baara."
Vypravuji jim o spisovateli. Nezapomenu říci, že to byl i
kněz, který dobře znal svoje věřící a právě z jejich osudů čerpal námět. Pak
začnu číst. Dávám si záležet, abych byl dobře slyšet. Snažím se do toho vložit
všechen cit, takže je to téměř dramatický projev. Vnímám pozorně jejich reakce. Skončím povídku. Chvilenku ticho. A pak se
ptám, zda chtějí slyšet ještě jednu. Kývají. Vybírám další povídku. Chtěl bych
už skočit, ale babička v rohu u oka prosebně spíná ruce. Podle barvy a výrazu
tváře je znát, že nemá zuby.
" Prosím vás, ještě jednu povídku, prosím"
Jsem dojat. Čtu třetí povídku a stařenka má stále sepnuté
ruce. Už uběhlo celkem přes hodinu a já
budu muset končit. Loučím se a stařence podávám ruku. Její ruka jako z papíru,
lehká, bledá snad bez krve, kůže na kosti.
Později jsem zjistil, že je mezi námi věkový rozdíl asi jen
sedm roků.
Příště jsem poslán na jiný pokoj a pak zase na jiný. Asi po šesti týdnech leží
na onom pokoji jiní pacienti.
Nevím kam zmizela a bojím se zeptat. Bojím se pravdy.
Je mi z toho smutno.
Měla děti? Nevím. Možná proto, že neměla nikoho, kdo by se o ni staral,
skončila zde, v poslední stanici života.
Jak jsem vděčen Bohu, že jsem zdráv, že mám víru, hodnou
manželku a děti. Není to vždy samozřejmost.
|
Re: Není to vždy samozřejmost (Skóre: 1)
Vložil: Myslivec v Sobota, 06. listopad 2021 @ 14:40:47 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) | Neříkám, že to tak jde či může být pokaždé. Můj komentář je námět k zamyšlení. Starého umírajícího člověka odveze z jeho domu sanitka na LDN, kde mu medikace a přístroje prodlouží život o několik týdnů. Zemře za pár týdnů v cizím prostředí bez kruhu svých blízkých. Stojí těch pár týdnů života za to umřít osamocený v cizím prostředí?
Naši 92 letou babičku jsme odvézt nenechali, zemřela doma. A tak to má být.. |
Re: Není to vždy samozřejmost (Skóre: 1)
Vložil: martino v Sobota, 06. listopad 2021 @ 17:02:14 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | | Souhlasím. Člověk má pokud je to možné, umřít v rodině mezi svými. Moc bych si to sám přál, umřít doma. |
]
Re: Není to vždy samozřejmost (Skóre: 1)
Vložil: oko v Neděle, 07. listopad 2021 @ 09:42:52 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Moji 96 - letou maminku máme taky doma. Ale člověk si stejně nevybere okolnosti svého umírání...
|
]
Re: Není to vždy samozřejmost (Skóre: 1)
Vložil: Frantisek100 v Neděle, 07. listopad 2021 @ 10:14:50 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | | Kolik lidí má takové podmínky, aby měli dům a několik místností.
A nejde jen o staré lidi, ale i o vážně nemocné. Někdy ,mám pocit, že z pobožných je vylézá tak jejich pýcha na to, jak oni jsou lepší. Ale život je někdy krutý a těžký a řešení není či je také těžké. |
]
|
|
Re: Není to vždy samozřejmost (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Neděle, 07. listopad 2021 @ 08:23:45 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.cizinec.com/ | | Ahoj Františku.
Díky za příběh. To je skutečná realita života. Bavili jsme se tu o tom několikrát - asi 80% lidí chce strávit konec života doma, mezi blízkými. To je pro ně kvalita života. Ale jen čtvrtině z nich se to podaří. 80% lidí pak umírá v osamění, v horším případě na LDN-kách (kde za nimi přijde alespoň dobrovolník a potěší je), v lepším v nějakém hospicu, kde mají srdce a jsou s těmi lidmi více.
Psal jsem ti taky příběh, co se mi stal před třemi týdny - potkal jsem paní, evangeličku, která právě pomáhá lidem, co se doma starají o někoho nemocného. Systematicky pomáhají - dělají psychickou podporu, vyučují, dělají materiální podporu a samozřejmě duchovní. A to lidi potřebují, zvlášť když jsou na to sami. Amoc mne to povzbudilo.
A to jsou věci, ke kterým vede Bůh - stejně jako k pomoci a podpoře lidí na LDN.
Toník
|
Re: Není to vždy samozřejmost (Skóre: 1)
Vložil: Frantisek100 v Neděle, 07. listopad 2021 @ 09:05:16 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Těch lidí, co dokáží takto pomoci starým a nemocným,je málo.
Ono to není snadné. Někdy na to nejsou
doma podmínky a ani síla. Je dobře, že dnes některé organizace mohou zapůjčit i
speciální lůžko, hygienickou židli a různé pomůcky a pomohou fyzickou službou.
Ovšem psychická podpora se těžko dá sehnat. Staří rodiče mají i staré děti,
často také nemocné. Ne každý má peníze na drahý hospic, kde mají vedle
nemocného lůžko a po ruce stále odbornou péči. Takový hospic jsem kdysi
navštívil. V DD byla jedna chovanka, která se před nařízením ústavní výchovy
setkávala s mladým mužem. Pak se dozvěděla, že má rakovinu v posledním stádiu.
Do domova volal vedoucí hospice, že
tento muž si přeje vidět a promluvit s touto
dívkou a že je před smrtí. Zda bychom tak byli laskaví a vyhověli.Byly jarní
prázdniny a tak jsem byl požádán, zda bych tuto asi sedmnáctiletou dívku doprovázel,
když neučím. Hospic byla starší budova, která
prošla nákladnou rekonstrukcí. Součástí byla i restaurace pro hosty a budovala se
velká kaple pro bohoslužby i koncerty vážné hudby. Vedle ceníku jídel jsem na
skla recepce objevil i ceny za noc na pokojích. Všude bylo ticho jako při
vstupu do budovy, kde se koná smuteční obřad. Vedle nás jedné rodině ve
smutečním oblečení služba vyřizovala asi pohřeb. Za chvíli přišla paní v bílém
plášti a zavedla na pokoj.
" Pustím vás do pokoje oba a pak jim dvěma" , obrátila
se na mně " nechte chvilku pro sebe. Muž je velmi vysílený."
Vstoupili jsme do místnosti, kde podél okna stálo speciální
lůžko a naproti na zdi velká obrazovka
televizoru. Na pravé straně u zdi úzká pohovka. Vedle postele jedna židle. Mladý
muž by zabořen do peřin, bledý, ale vnímal. Podal jsem mu ruku a jeho obnažený
hrudník mi připadal strašně propadlý a ruka bez tíže. Oznámil jsem mu, že mu
vedu kamarádku, rozloučil se a odešel na
chodbu. Mezitím jsem se dozvěděl pár informaci o pacientovi. Má ženu a děti. Víc už nevím. Asi po deseti minutách dívka
vyšla z pokoje, zaražená a smutná. Rozloučili jsme se s paní sociální a odjížděli
asi dvě hodny a zpět do domova. Dívky jsem se na nic nevyptával a sám jsme měl
v sobě plno dojmů a otazníků.
Takového muže by asi těžko mohla mít rodina doma. Život je
někdy tak zamotaný a těžký. |
]
Re: Není to vždy samozřejmost (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Pondělí, 08. listopad 2021 @ 05:22:40 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.cizinec.com/ | | Ahoj Františku.
Těch lidí, co dokážou pomoci starým, je opravdu málo. A není to snadné.
Právě proto existují organizace, které lidem pomáhají, právě proto křesťané pomáhají lidem - třeba tím, že vyučují, dělají rehabilitace, cvičení, pomáhají duchovně, duševně. To dělají u nás ti evangelíci. Nebo půjčují, jak píšeš, to zase u nás ve městě dělají římští katolíci, a velmi dobře.
Někdy nejsou doma podmínky, chybí pokoj. Stejně jako peníze na drahý hospic.
Ale to je otázka priorit člověka, rozhodnutí.
Když se staví dům, tak jeden pokoj navíc s příslušenstvím stojí asi 1milion Kč. Když si člověk dům nebo byt kupuje, stojí asi 2mil Kč. Jeden rok v hospicu stojí asi 0,15mil, v drahém hospicu tak dvojnásobek? Nevím.
Pracující člověk za život vydělá asi 20 milionů korun, když jsou manželé a jsou spolu, je to asi 30-40 milionů. Jeden pokoj navíc či hospic je 3-5% příjmů člověka.
Někdo má třeba prioritu cigarety a celý život kouří - utratí tak za cigarety 1.5mil korun. To je u nás asi třetina lidí. Někdo má prioritu hodně jídla, je obézní, třeba s celou svou rodinou. Utratí tak za život za jídlo navíc třeba 2 miliony korun. To je u nás víc jak půlka lidí. A to je oboje mnohem víc, než kolik stojí starost o starého člověka, o tátu nebo mámu. Nepočítaje náklady na zdravotní výdaje.
A ten, kdo má prioritu rodinu, vztahy, děti, rodiče, dokáže se rozhodnout správně. A v tom správném rozhodnutí mohou právě pomoci lidé, kteří tu pomoc poskytují - ať už materiální nebo duševní, duchovní.
Toník
|
]
Re: Není to vždy samozřejmost (Skóre: 1)
Vložil: martino v Pondělí, 08. listopad 2021 @ 15:39:49 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | | Cizinec
|
]
Re: Není to vždy samozřejmost (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Úterý, 09. listopad 2021 @ 07:02:01 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.cizinec.com/ | | Dobrý den, Martino.
Myslel jsem pokoj+příslušenství stojí 1-2 mil Kč. To je asi tolik, co lidi utratí za cigarety a zlomek toho, co obézní lidé utratí za obezitu.
Dnes je situace v realitách horší pro kupující z mnoha důvodů (regulované nájemné, rozvody, tištění peněz, errory na stavebních úřadech, špatný stavební zákon, památkáři, vysoké daně na práci, asociální dávky, ...) ale celkem dobrá pro ty, co staví a něco dělají. A logická, po tom, co si lidé vybrali jako vládu, práci a způsob života.
I tak je situace mnohem lepší, než když jsme začínali někdy před třiceti lety a byl totální nedostatek bytů ještě z jiných důvodů. Pomatuji si, že nájem bytu v Praze pro malou rodinu stál asi 120% mého hrubého platu... Nájem domku na malém městě pak skoro celý plat... A to ten plat byl celkem normální. Jediná dostupná cesta bylo podplatit nějakého privilegovaného držitele státního dekretu na byt, ve kterém nebydlel a mohl ho poskytnout a bydlet tam načerno. Dnes se pár studentů složí a pronajmou si v Praze byt z brigád a příspěvků rodičů. A když člověk začíná život se startovacím platem, zaplatí v klidu nájem a ještě mu zbude.
A ke společnému bydlení: Dost záleží na lidech, charakteru. Vidím hodně dvougeneračních domů, ve kterých zůstali staří manželé sami, nebo dokonce je tam single člověk. To je zase dost neefektivní a nákladné...
Trend "rychle od rodičů" je dost rozumný. Tak někdy v devatenácti, ve dvaceti vypadnout co nejdál, na zkušenou. Nejlépe do ciziny, potkat jiné uvažování, naučit se cizí jazyk dobře ... Je dobré poznat některou anglosaskou zemi či Izrael. Ale i druhou stranu, Rusko nebo něco z jihu Evropy. A pak se může vrátit.
Hezký den Cizinec
|
]
]
Re: Není to vždy samozřejmost (Skóre: 1)
Vložil: martino v Úterý, 09. listopad 2021 @ 18:43:29 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | | S Myslivcem, protože nejde o víru téměř souhlasím. Ale částečně souhlasím i s Cizincem. Cizinec to myslí dobře. Jít si pro zkušenosti a vrátit se...to se sice občas děje, ale je to jako se šafránem, takže názor Myslivce je zde v ČR reálnější... |
]
Re: Není to vždy samozřejmost (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Středa, 10. listopad 2021 @ 05:19:11 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.cizinec.com/ | | Myslivče, tak já znám většinou lidi, kteří šli naopak do ciziny studovat. Znám i několik lidí, co šli někam pracovat - švýcarsko, španělsko, německo, usa. Byli v pohodě - naopak se ve švýcarsku naučili manýrům, které se jim hodí, poznali svobodu a nenechají se tak snadno zmanipulovat. V USA se zase naučili srdečnosti. Ale například holky, co odjely do USA se hůře vdávají, když porovnávají matroš, co je tady v ČR s tím, co poznaly tam, kdy charakter mladých mužů tady v ČR je na tom mírně řečeno trochu hůře. Ale to mi nepřijde nějak principielně horší, jen to teď mají těžší. Chlap co byl ve španělsku i s rodinou je v pohodě - měl tam stavební firmu jako tady, vydělal třikrát tolik, netváří se nijak namyšleně. Za vydělané penízky postavil dům a v klidu žije. Neznám nikoho, koho by odjezd do ciziny poškodil. Kluk, co odešel z Bulharska makat do Berlína chytnul alespoň trošku toho německého pořádku.
Takže je to opět o charakteru. A taky o tom, co ta holka studovala - jestli gender studies nebo teatrologii, tak je lepší a užitečnější, že uklízí ve švajcu. Jestli chemickotechnologickou fakultu nebo architekturu, tak je to škoda.
A "země, která jim všechno dala"? Když vytvoří pitomé podmínky, například nesmyslným financováním zdravotnictví a systémem v něm, vzděláváním "zdarma", ponižováním, neměla se divit, že jim půlka lidí uteče pryč za kopečky, kde jsou podmínky na práci o třídu lepší.
Cizinec |
]
|
|
|
|
