Docela mě překvapila Toníkova odpověď:

Jaký smysl měla tedy ona Kristova pokušení na poušti?

(Toník má ve zvyku "rozumět" Písmu právě tak, jak je napsáno (tedy jak on mu zrovna rozumí).  Sám sobě je tedy "etalonem"  jediného správného výkladu smyslu Písma. Ale není tu v tomto mezi vámi ani zdaleka nějak osamocen!).

Proč vůbec je toto zaznamenáno v Písmu, když se jedná jen o jakýsi  "trapný pokus" Satanův s už předem daným výsledkem?

Chceme - li hovořit o Kristově pokušení,

jsme ihned postaveni před závažnou otázku. Vyznáváme, že Ježíš Kristus je Boží Syn, nejen pravý člověk, ale i pravý Bůh.

Je - li to pravda, nemohl hřešit.

Ostatně, o jeho naprosté bezhříšnosti nás ujišťuje i Písmo.

Pak ovšem padá podezření na opravdovost Ježíšova pokušení.

Zdá se, že neexistuje skutečné pokušení bez možnosti  mu podlehnout. Boží Syn jakoby v tomto rozměru nesestoupil až na dno lidského údělu.

Ježíšův život se v této zprávě evangelistů hned z prvního pohledu jeví jen naoko jako lidský. Jde snad jen o jakési divadlo pro naše poučení?

První, nad čím se musíme zamyslet, je Kristova bezhříšnost.

Neomezuje nemožnost zhřešit jeho svobodu?

To by platilo, pokud by svoboda nutně znamenala možnost jakékoli volby. Nezapomínejme ale na to, že hřích je sice důsledkem svobodné volby, ale nesprávné volby. Takové volby, která se v důsledku obrací proti dobru jednajícího i proti dobru celého stvoření.

Hovoříme - li tedy o Ježíšově neschopnosti hřešit, máme vlastně na mysli  jeho schopnost rozhodnout se vždy dobře. Jeho svoboda tím není umenšena, naopak se zde ukazuje její naprostá dokonalost. Plně rozvitá svoboda se obrací k dobru. Ježíš není jako svobodná lidská bytost  nijak omezen hříchem ve sledování dobra, kterým je jeho Otec.

Stále ovšem zůstává  otázka po opravdovosti pokušení.

Pán tedy nemohl podlehnout. Musí to nutně znamenat, že byl pokoušen jen naoko?

Ježíšova bezhříšnost je dána dokonalostí jeho svobody. Pod tímto zorným úhlem se musíme dívat i na jeho vítězství nad pokušením. To není dáno nadpřirozenou mocí, ale je vítězstvím člověka Ježíše , který musí vynaložit všechny  své lidské síly a schopnosti. Nic v něm není této zkoušky ušetřeno.

Skutečnost, že s jistotou odolal, neznamená, že nemusel sáhnout opravdu až na dno, aby to dokázal. Kristus se zde skutečně učil poslušnosti, jak nám připomíná autor listu Židům.

(Žd 5,7-9)

On ve dnech svého pozemského života s hlasitým křikem a slzami obětoval modlitby a úpěnlivé prosby tomu, který byl mocen ho zachránit ze smrti, a byl vyslyšen pro svou bohabojnost. Ačkoli to byl Syn, naučil se poslušnosti tím, co vytrpěl. I dosáhl dokonalosti a stal se všem, kdo ho poslouchají, původcem věčné záchrany, ....

Poušť byla pro Izrael i okolní národy místem přebývání zlých duchů. Ježíš je na poušť vyveden Duchem, Jeho střetnutí s ďáblem je dobrovolné. Následuje Adama, který byl po pádu"vyvržen z Ráje do pustiny" pod moc ďábla - aby překonal pokušení, kterému Adam podlehl.

V prvním případě měl iniciativu nepřítel, vstoupil člověku do života, aby ho zničil.

Nyní vychází Kristus hned na počátku svého veřejného působení vstříc Satanovi, aby ho definitivně svrhl z trůnu. A Satan vede tvrdý boj.

Chléb.

Po čtyřiceti dnech postu přichází ďábel k vyhladověnému Ježíši: "Jsi - li Syn Boží, řekni, a z těchto kamenů jsou chleby."

Zdánlivě nejde o hřích. Co je špatného na tom, že se hladový nasytí?

Ale rázem se nám vybavuje další Ježíšův život. Život obyčejného člověka s hladem, zimou, starostmi všedního dne. Na konci nelehké cesty čeká smrt.

Spasitel má být obyčejným člověkem, má užívat věci, jako dar od Boha. Dar, který má být užit tak, aby jej bylo možné Bohu opět nabídnout zpět, posvěcený životem oddaným Otcově vůli.

Nelze si svět přivlastnit, oddělit od vůle Tvůrce.

Takovému pokušení podlehl Adam: "Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě? Nemůžete mít vše, co vy sami určíte?"

Na rozdíl od prvního člověka Ježíš zůstal Otcově vůli věrný. "Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst."

Jenom to, co přijmeme od Boha, dává život.

Chrám.

"Jsi - li Syn Boží, vrhni se dolů, vždyť je psáno: Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen."

Není lepší velký čin před očima všech, než poslušné konání Boží vůle? Lze přece mít vše a tak snadno! Znovu se vkrádá pokušení Adamovo: "Otevřou se vám oči.."

Vaše sláva a důstojnost bude větší, než si dokážete představit.

Ani teď se Ježíš nepostaví vládě dobrého Boha nad svým životem: "Je také psáno: Nebudeš pokoušet Hospodina, svého Boha".

Moc.

Třetí úder je nejtvrdší: "Toto všechno ti dám, padneš - li přede mnou a budeš se mi klanět".

Mnozí od Mesiáše očekávají, že povede Izrael k vládě nad světem. Ne k Boží vládě, k vládě člověka.

"Budete jako Bůh."

Nebudete potřebovat nic, než sebe sama. Klanět se ďáblu znamená zříci se Boha. Zařídit si věci v životě bez něho.

Ježíš ale má šířit vždy a všude  klanění jedinému Bohu.

Jeho posláním je přivést ztracené zpět, obrátit k Bohu ty, kteří se mu sami ze sebe klanět nemohou..

Nemůže a nechce být spasitelem světa bez Boha, spása je možná jen v Bohu. Bez něho nebudeme jako bohové, staneme se jen stíny lidí, vzdálenými od jediného Světla.

Na pokušení vést svět po svém existuje u Ježíše jediná odpověď: "Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jeho jediného uctívat".

Ježíš zvítězil nad pokušeními. I my můžeme v pokušeních zvítězit jeho silou.

"A tak bratři, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům." (Ef 6,10-11).

Ježíšovo pokušení tedy nebylo žádným "trapným Satanovým pokusem!"  Mělo v životě člověka Ježíše své důležité opodstatnění. To vysvětluje i autor listu Židům:

(volně zpracováno z katolických pramenů)

Myslet si, že  Satan je snad nějakým hlupákem, znamená hrubě podcenit nepřítele. I jako padlý anděl má pořád nesrovnatelně vyšší inteligenci, než kterýkoli člověk. Nelze s ním proto člověku nijak diskutovat, třeba ho jenom v moci Božího dítěte odkázat do patřičných mezí. A to, po vzoru Ježíše, nejlépe Božím slovem. Odmítnout v pokušení jakýkoli dialog se Satanem.