Zpracoval jsem za pomocí internetových zdrojů a také z knihy Náboženské dějiny starověkého Izraele Angeliky Berlejung tady to téma. V článku se snažím vysvětlit „proč“. Některé názory, které uvádím v článku, mi nejsou blízké. Uvádím je jenom jako vysvětlení onoho „proč“. 

Dělí se jednak na minimalisty, kteří zastávají liberální postoje, a tvrdí, že se oproti biblickému popisu ve skutečnosti odehrálo jen minimum z těchto událostí. Minimalisté biblické příběhy považují za nevěrohodné. Tvrdí, že archeologické nálezy ukazují na zcela jinou historii Izraelitů, než jakou nalezneme v hebrejské Bibli. Podle minimalistů k hromadnému exodu Izraelitů z Egypta nikdy nedošlo. Židovské kmeny nevtrhly na Sinajský poloostrov, aby si probojovaly cestu do Svaté země.

Tyto názory zastává např. Ze'ev Herzog či Thomas Thompson.

Druhým táborem jsou maximalisté. Maximalisté zastávají názory, že biblické texty zachycují skutečnou realitu a tedy vše, co je zapsáno v biblických příbězích, se skutečně stalo. Tito archeologové konstatují, že v hebrejské Bibli můžeme přes mnoho nánosů věroučných náboženských vrstev spatřit jádro popisující skutečné události. V názorech maximalistů převažuje víra a očekávání nad vědeckou skepsí. V biblických příbězích se stále snaží nalézt pravdivé historické jádro.

Mezi zastánce maximalistického pohledu na historicitu Bible patří např. William Dever, David Rohl, Paul Johnson či James Hoffmeier.

Podle maximalistů lze příběhy v Bibli chápat jako historická fakta a je jen otázkou času, kdy archeologie potvrdí jejich stanovisko. Minimalisté považují historii, o které se dočteme v Bibli, za pouhou ideologickou fikci.

Dělení na maximalisty a minimalisty je jistě určitým zjednodušením. V praxi přinejmenším těžko můžeme striktně rozlišit nějaké dva tábory, z nichž tábor maximalistický by považoval hebrejskou Bibli za zcela věrohodný historický dokument, zatímco tábor minimalistický za zcela nevěrohodný. Spíše jde o celou škálu nejrůznějších interpretačních hledisek, které zastávají. Mezi oběma mezními postoji však přece jenom můžeme nalézt střední cestu.

Třetí skupina odborníků, k nimž řadíme např. izraelského archeologa Israele Finkelsteina či Neila Ashera Silbermana, považuje Bibli a biblické texty za pokladnici národní paměti, která byla přetvořena do mýtů. Biblických mýtů, které jsou směsí faktů a fikce. Předmětem sporů ale pak zůstává jejich poměr, tedy kolik odráží hebrejská Bible fakta a nakolik je v ní fikce.

Historie nespočívá v pramenech, nicméně prameny potřebuje, aby mohla být napsána. Tím, kdo určitému předmětu přisoudí status pramene, je historik či historička. následně jej posuzují či interpretují a snaží se určit jejich vztah k jiným pramenům. ve vědeckém bádání se již před delší dobou ustálilo rozlišování pramenů primárních, secundárních, terciálních a kvartérních.

1. Primární prameny jsou prameny datovatelné pomocí archeologických metod, které mají časově blízko k událostem, jež popisují nebo k nimž se vztahují. Autoři těchto pramenů se na nich podíleli nebo žili v téže době. Do této kategorie patří dopisy, smlouvy či listiny.

2. Secundární prameny jsou událostem vzdálenější, buď proto, že se jedná o opisy či o výpisky primárních pramenů nebo komentáře. Autoři těchto pramenů se vztahují k nepřímo zprostředkované informaci (např. přístupem k archivu), tedy k pramenům, které si sami nemohli ověřit.

3. U terciálních pramenů je časový odstup a závislost na daném materiálu, zejména ze secundárních pramenů, ještě větší.

4. Kvartérní prameny zpracovávají secundární a terciální prameny, aniž by kvalitu těchto pramenů mohly kriticky ověřit.

V každém případě stojí badatel či badatelka před problémem zvážení pramenů s otázkou, kterému nálezu je třeba „dát za pravdu“, v případě, že si jednotlivé prameny odporují. Tento problém vyvstává zejména tehdy, když jsou historické rekonstrukce z těchto primárních pramenů konfrontovány s rekonstrukcí dějin Blízkého východu na základě hebrejské Bible.

Hebrejská Bible (Starý zákon u nás křesťanů) je v tomto případě posuzována jako historický pramen, ačkoli podle výše uvedené definice pro historické tázání primárním pramenem není. Kvůli bezprostřední blízkosti příslušným událostem je v tomto případě třeba dát v historickém bádání přednost pramenům archeologickým.

Jestliže archeologické nálezy nějakému biblickému vyprávění protiřečí jako v případě textu v biblické knize Jozue 6, protože zde líčené dobytí Jericha neodpovídá tamním archeologickým nálezům, je třeba připomenout, že židovští svatopisci, kteří sepsali příběh dobytí Jericha, byli teology, a nikoli analisty. (analisté čili dějepisci)

Užívat biblické texty jako primární prameny pro historické tázání je do značné míry vyloučeno, protože byly psány s výrazným časovým odstupem od událostí, o nichž vyprávějí. (což dokazuje diachronní výzkum textu) Dobu vypravěče či pisatele je třeba odlišovat od doby, o níž se vypráví.

K problematice biblických textů dále patří, že jsou nám k dispozici v podobě, v níž byly zpracovány různé předlohy, které prošly rukama více redaktorů a často nejsou jednoznačně datovatelné. Na základě této literární svéráznosti a teologických intencí nelze hebrejskou Bibli jako pramen pro rekonstrukci dějin či náboženství Palestiny v žádném případě přeceňovat, avšak ani podceňovat...

Podtrženo a sečteno. Proč se liší závěry archeologického výzkumu se svědectvími zaznamenými v Bibli? Protože Bible není brána v potaz jako primární pramen v archeologickém výzkumu dle výše naznačené metodologie tzv. hierarchie čtyř pramenů. Pokud se najde nějaký nález odporující biblickému vyprávění, musí se z tohoto hlediska – tj. díky hierarchii čtyř pramenů – dát přednost nálezu a jeho vypovídací hodnotě, neboť archeologický nález sám je primárním pramenem, kdežto Bible pouze secundární.

Hebrejská Bible coby secundární pramen je chápána jenom díky tomu, že mnohé biblické texty byly sepsány s výrazným časovým odstupem (jedná se často o jejich poslední redakci) od událostí, o nichž vyprávějí. O tomto zase vypovídá diachronní výzkum – tj. historicko-kritická metoda.