| Ahoj Františku.
Taky jsem na to teď vzpomínal. Mám na FB haldu dobrolidí, tak tam jela Greta pořád. Viděl jsem i její vyděšený projev a chápal jsem jí.
My jsme oproti ní vyrůstali ve dvojím strašení.
Jedno strašení bylo kapitalisty a válkou, pravidlelně nás oblíkali do těch igelitových pytlíků a učili házet granátem na zlotřilé imperialistické tanky, pak kam se schovat když přiletí atomovka. Cukli jsme s sebou při každém průletu nadzvukového letadla - a že jich tehdy lítalo dost.
Druhé strašení pak bylo z různých proroctví. Maminka doma měla psací stroj, často něco opisovala a z dětství si pamatuji zvlášť na jedno zjevení [web.katolik.cz], po jehož přečtení jsem mnoho týdnů nespal a byl jako dítě vystrašený jak ta Gréta. Jestli jsem dobře pochopil, zažila v dětství podobnou ideologickou nalívárnu - bylo mi jí líto. Měla dětství v něčem podobně zkažené strachem, jako my.
Teď zase jede oteplování a děti se bojí tepla.
Strach a strašení je princip světa a hříchu. Rozdělení, štvaní, stavění lidí proti sobě, krádež budoucnosti - to je přirozený stav různých náboženství, ať už těch dvou, co jsme žili my, nebo teď nového klimatického. Tedy nic nového pod sluncem.
S dětma si povídám docela dost, mám děti od malých až po velké.
Proti nám mají jednu extrémní výhodu: Neskutečné množství informací, které mají k dispozici. Jestli já jsem miloval naučné filmy a mohl vidět jeden, dva za týden, tak teď je k dispozici denně stovky a tisíce kvalitních filmů ze všech lidských oborů či míst, člověk si k tomu může vybrat jazyk, kterým bude poslouchat.
Stejné je to s knihami: Dnes vychází v tištěné formě 10x více knih než za našeho mládí a ještě mnohonásobně více elektronicky. Kdykoliv si člověk může koupit knížku odkudkoliv....
Zpravodajství běží online a u nás (zatím) dost necenzurovaně, ze statisíců zdrojů. Když se něco stane v Jemenu, Mali, Peru, během pár minut jsou k dispozici real videa dané události i s originálním komentářem účastníků. O tom, co se člověk dozví a co bude vidět už mnohem méně rozhoduje nějaký novinář za kamerou či redakce v 50 patře luxusní kanceláře někde mrakodrapu.
Zatím.
A v tomhle všem vyrůstají děti. Chápu je, není tak těžké je pochopit.
Naše možná nejsou tak neskromné - přeci jen jich bylo dost a vyrůstaly bez televize, bez značkového oblečení, bez nové elektroniky, bez spolužáků a srovnávání "kdo má víc" a bez spousty dalších věcí. Zase ještě nesly kus zlého "dědictví", které jsme dostali my. Ale už zdaleka ne tolik.
Zažili naši zaměstnanost a vidí naši generaci, která se honila za růstem a moc dobře se to na nich podepsalo: Mnohem více si váží času a peněz. Mladí kluci u nás v práci už nechtějí sedět 8 hodin na jednom místě a mít co nejvíc peněz - uvažují naopak, zkrátí si úvazek, dělají více věcí... A i když pracují 4 nebo 6 hodin denně, stačí jim to na uživení. O tom by se nám mohlo jen zdát - já když šel do práce, měl jsem v Praze menší výplatu, než byl nájem.... A když jsem to zkoušel na malém městě, zbylo by po zaplacení bydlení tak na suchý chleba.
Skromnost je tedy dost o výchově, o pohledu na svět. Svět "ve zlém leží" ale není zařízený divergentně. Má svoje zpětné vazby, zákony, které regulují společnost. Má svoje cykly, léta práce i léta milosti. A bude to tak i dál. Než přijde jednou konec.
Toník
| 
