poslal leonet Dítě můžete zahanbit mnoha způsoby a je smutné, že to mnozí z nás znají
z vlastní zkušenosti. Krutá slova drsné soudy malou duši nesmírně otřesou. Jsi odporný. Jsi špindíra. Z tebe nikdy nic
nebude. Jsi hlupák. Po všem, co jsme pro tebe udělali... Než jsi přišel ty,
byla jsem šťastná. Chtěl jsem kluka. Bylo by lepší, kdyby ses vůbec nenarodil.
Bylo by lepší, kdyby jsi mlčel... atd.
Mnohém
horší kategorii naprosté devastace dětské duše je, k níž dochází v důsledku
sexuálního zneužívání. Jemné předivo dětské duše rozcupuje pokřivená,
neoprávněná intimita, která zničí a smete hranice zdravého vývoje. Kognitivní
disonance, stav, kdy dítě musí žít s naprosto protichůdnými hodnotami a
myšlenkami, který vzniká rozporem mezi dvěma kognicemi, například mezi postoji
(znalostmi, vírou, chováním) a skutečným stavem věci. Může zasahovat tak
hluboko, že si mysl vytvoří alternativní, vzájemně nesouvisející osoby, aby se
vyrovnala s nepřekonatelnými rozpory a tajemstvími, které v ní zuří. Ty jsou ještě
více matoucí v případě, že dítě zneužívá člověk, jemuž by mělo důvěřovat.
Děti vystavené takovým lžím si buď najdou
způsob, jak přežít - násilím vůči druhým, trestáním sebe samých nebo dočasným
únikem v podobě závislosti -, nebo se někde stočí do klubíčka a zemřou. Mají
pocit, že všechno na světě je jejich vina. Zneužívané děti nedokážou pochopit,
že jejich rodiče mohou mít chyby, že sami prožívají nějakou krizi nebo dokonce
nejsou schopni milovat, aniž by někoho ničili. Zneužívané dítě často věří, že
si zaslouží, aby si na něm rodič vyléval zlost, a že slova, která mu trhají
srdce na kusy, jsou pravdivá.
Existuje však ještě jeden způsob, jak dítě
ponižovat, a tím je mlčení. Rodič odvrátí tvář nebo zavrtí hlavou, zavře dveře
a dítě zůstane úplně samo - zdrcené pohledem na zklamání vyjádřené beze slov.
Pro
mnoho lidí je život jedním zklamáním za druhým. Věci se nevyvíjejí tak, jak
jsme si přáli. Okolnosti jako by pracovaly proti nám nebo se odněkud něco
vynoří a zničí, co jsme si tak pracně vybudovali. Něco nečekaného to smete
stejně rychle jako hurikán, záplava nebo politické, obchodní či morální
rozhodnutí.
Jak
dozráváme, začínáme rozlišovat mezi zklamáním
a zármutkem. Zármutek je zdravá reakce na ztrátu. Pociťujeme ho, když ztratíme
někoho, koho jsme milovali, ale můžeme ho prožívat i tehdy, když se přání,
naděje či modlitba nenaplní tak, jak jsme si představovali, nebo se zdánlivě
nenaplní vůbec. A někdy se zármutek projeví jako lítost, s níž uznáváme a
pochopíme vlastní podíl na věcech, které jsme v životě ztratili, zejména na
ztrátách, které jsme způsobili druhým. Zármutek je neoddělitelnou součástí
reálného života, skutečné ztráty.
Zklamání
souvisí převážně s očekáváním a vysněnými představami. očekávám, že se někdo
určitým způsobem zachová, očekávám určitý výsledek, čekal jsem, že touto dobou
dosáhnu (doplňte sami), představoval jsem si, že můj život bude vypadat jinak
nebo že budu pracovat v oboru, který mě skutečně baví. Očekávání, vydatně
přiživována okolím, působením médií, obvykle znamenají zklamání čekající na
naplnění a zakládají se téměř výhradně na představách a iluzích. Mluvím o
vysněných cílech, jež se nemohou naplnit nebo nenaplní.
A
přesně proto se ve vás Bůh nikdy nezklame. Žádné takové představy a iluze nemá.
Bůh vás zná, naprosto a úplně, a bez ustání vás miluje. Boha nepřekvapíte. Bůh
má z vás potěšení, jako vy máte potěšení ze svých dětí. I Bůh za vás a s vámi
prožívá zármutek, když jednáte v rámci svých lží a temnoty - ne však proto, že od vás očekával víc.
Bůh je plně angažovaným účastníkem, přítomným v nejhlubších a
nejsmysluplnějších činnostech, jež se odehrávají v nitru jeho nejvyššího
stvoření - ve vás. Bůh ví, kým ve skutečnosti jste, a cítí zármutek kvůli
vzdálenosti mezi touto pravdou a tím, čemu o sobě věříte. Právě z této propasti
temnoty a lži si projektujeme Boží zklamání a pocit, že nás Bůh opustil.
Bůh
z vás nikdy není zklamaný. Především o vás nikdy neměl žádné iluze. Bůh se ve
vás nikdy nezklame. Nemá žádná očekávání.
Jak
začíná 22 Žalm? "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?" Tato
slova vykřikl Ježíš, když na vlastní kůži prožil, jaké to je vstoupit do lži a
temnot lidstva, když se ponořil do stinných hlubin, z nichž si projektujeme odvrácenou
tvář Boha. Věříme, že jsme opuštěni a nehodní setkat se tváři v tvář s Bohem, a
právě v tomto bludu nás Ježíš nalézá. V polovině tohoto žalmu, který znal Ježíš
nazpaměť, najdeme slova:
Nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl.
Když trpěl příkoří,
neukryl před ním svou tvář,
slyšel, když k němu o pomoc volal.
Tento
Bůh nikoho neopouští. Nikdy nebude v naši moci jej přimět, aby od nás odvrátil
tvář. Dokonale nás zná a vždycky je s námi - proto se v tobě nikdy nezklame.
Jestli vás v souvislosti výše uvedených
myšlenek napadlo, zda mezi děti lze počítat i Boží děti, nejste daleko od pravdivého
vidění skutečnosti. Jaké škody v duších dětí působí modly a představy falešných
bohů, bude jednou odhaleno a drtivá většina lidí se zděsí. Není horšího
nepřítele, než toho vnitřního, který celou dobu předstíral, že je ten nejdůvěrnější
přítel.
Co když hřích v podstatě nesouvisí s chováním, ale s něčím hlubším? Co když je
to uloženo tak hluboko, že veškerá behaviorální modifikace a morální chování se
toho ani zdaleka nedotknou? Co když naše zaměření na chování je pokusem léčit
symptomy a odvrací naší pozornost od léčby skutečné nemoci?
Řecké slovo často překládané jako "hřích" zni hamartia.
Moralista vám řekne, že tento výraz znamená "minuti cíle", a vysvětlí
vám, že cílem je "mravní dokonalost" či "správné jednání",
a jsme zpátky u výkonu. Je-li však podstatou Boží přirozenosti vztah, je třeba
hřích definovat a chápat jako stav míjení reality vztahu, jako pokřivený Boží
obraz v nás.
Výraz hamartia se skládá ze dvou části: ha- (alfa s přídechem),
což značí negaci (jako ne- nebo dys), a martia z řeckého kořene meros
ve významu "forma, původ nebo bytí". Základní význam slova je
tedy "popření původu nebo bytí" či "beztvarost". Ano, jedná
se o "minutí cílem", ale cílem není dokonalé mravní chování.
"Cílem" je pravda o tvém bytí.
Pak je tu pravda o tom, kým jsi: Boží konstatování o "velmi dobrém
stvoření" nejpravdivěji platí právě o tobě. To velmi dobré stvoření
je formou či původem, pravdou o tom, kým ve svém bytí jsi. Hřích je tedy
všechno, co popírá, snižuje nebo překrucuje pravdu o tom, kdo jsi, bez ohledu
na to, jak je pěkný nebo ošklivý. Chování se stává buď autentickým způsobem
vyjádření pravdy o tom, že jsi byl dobře stvořen, nebo snahou zakrýt (chování
zaměřené na výkon), že se stydíš za to, jaký podle svého názoru jsi (bezcenný).
A jak vlastně vypadá pravda o tvém bytí? Bůh. Jsi stvořen podle Božího obrazu a
pravda o tvém bytí vypadá jako Bůh.
Jsi
trpělivý. Jsi laskavý. Jsi dobrý. Jsi pokorný. Odpouštíš. Mluvíš pravdu. Lze ti
důvěřovat. Jsi čestný. Projevuješ nesmírnou trpělivost. Miluješ. Nepočítáš
křivdy. Přeješ si to nejlepší. Chováš se k druhým tak, jak bys chtěl, aby se
chovali k tobě. Nesmírně tě zlobí všechno, co není správné. Máš čisté srdce.
A tak dále. To všechno vyjadřuje pravdu o tvém bytí.
Těžko
k uvěření, že? Myslím, že o to právě jde.
A tak se dostáváme k oddělenosti. Odděluje nás hřích od Boha?
Oddělenost představuje základní stavební kámen křesťanství. Jakmile člověk
počítá s odděleností, je vydán na milost každému, kdo to myslí dobře, i tomu,
kdo to myslí špatně, a objevil, "tajnou" formuli, jak překonat
propast mezi námi a Bohem. Jakmile rozdělení a oddělenost uznáme jako skutečné,
lze vybudovat celé náboženské systémy, instituce a hierarchie jako cestu ke
spasení nebo osvícení a lidé budou platit krví, potem, slzami a penězi, aby
mohli z prokleté strany přejít na spasenou.
My křesťané jsme dlouho přijímali teologii oddělenosti. Celá řada
"našich" se bude domnívat, že se následující výrok nachází v Bibli,
ale není tomu tak: "Zhřešili jste a jste oddělení od Boha."
Myslíme
si, že je to jasná pravda, protože jsme tomu celý život věřili. jakmile této
lži uvěříte, bude mít zničující důsledky a vynoří se nezodpověditelné otázky.
Jak se vlastně člověk oddělí? Pokud bude dělat správné věci, říkat správná
slova, bude mít dost víry a modlit se správné modlitby, bude přes velké
rozdělení přenesen a bude patřit k těm "zvláštním" lidem?
A teď se to komplikuje a zamotává ještě víc. Jak opravdu víte, že jste
"uvnitř", nebo "na druhé straně"? Je to dočasné? Co ti,
které mám rád? Co když lidé nevědí, jak s oddělenosti skoncovat? snadno se tedy
postuluje, že Ježíš přišel, aby zrušil oddělenost, ale ani tak se nedokážeme
shodnout, co to znamená a jak nebo pro koho to udělal.
Je-li oddělenost lež, znamená to, že nikdo nikdy nebyl od Boha oddělen? Přesně
to to znamená. Nic nás nedokáže odloučit od lásky Boží (Řím. 8,38-39).
Ježíš nepřišel proto, aby postavil most zpátky k Bohu nebo nabídl možnost se s
Bohem znovu spojit. Jedním z mnohostranných důvodů Ježíšova vtělení je to, že
my, kdo jsme ztracení v bludu oddělenosti, můžeme svědčit o jednom lidském
životě, který ví, že ztracen není.
Mimo Boha není "nic". Je jenom Bůh a stvoření je stvořeno
"v" něm. Podle první kapitoly Janova evangelia je stvoření specificky
stvořeno "uvnitř" Ježíše, slova, které je Bohem (viz verše 3-4).
Je-li Ježíš skutečně historický Bůh, který se naplno připojil k lidství -
nastálo a záměrně-, pak je Ježíš Bohem, který se ve své kůži cítí dobře. Je
Bohem uprostřed naši krve, potu, slz, naší zlomenosti a slepoty. Opravdu si
myslíme, že máme takovou moc, byť svými nejhoršími činy a popřením svého
vlastního lidství, abychom Boha odstrčili? Myslíte si, že můžeme být takoví
mizerové a hříšníci, že se Bohu zhnusíme? Někteří z nás si to myslí. Někteří z
nás se ani nedokážou podívat do zrcadla, protože se za sebe stydí. Někteří z
nás se řežou a poškozují, protože věří, že si to zaslouží, nebo protože v
krvácení možná ucítí něco skutečného.
A Bůh
mezitím přihlíží ... z dálky? Ne. Neexistuje žádné oddělení.
