..."Např. apoštolové.  Nikdo na ně ruce nevkládal."...

(Mt 10,1)

Potom svolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a aby uzdravovali každou nemoc a každý neduh....

Jakým způsobem jim Ježíš tu moc Ducha svatého asi předal?  Abraka dabra?

Nebo na ně prostě vložil ruce?  Jak apoštolové přišli na to, že moc ducha se předává skrze vkládání rukou? Nebyl to snad právě příklad jejich Mistra?

..."Diakoni - např. Štěpán - byli plní Ducha a moudrosti dříve, než byli pověřeni službou diakonů s vkládáním rukou."...

Štěpán byl v rovině osobního vztahu mužem plným víry a Ducha svatého (Sk 6,5).

Když  byly na něho vloženy ruce, stal se navíc služebníkem u stolu Páně - jáhnem.

Rozdíl před vkládáním rukou a po vložení rukou je dobře patrný ze svědectví Skutků: "Štěpán, plný milosti a moci, činil mezi lidem veliké divy a znamení."... (Sk 6,8).

Oko, ty teorie nejsou pravdivé.

A myslím, že to není ani učení ŘKC.

///Moc Ducha se předává skrze vkládání rukou pouze pro tu veřejnou rovinu - pouze pro konkrétní službu či postavení v církvi. Nikdo tedy nevkládá ruce pro dar jazyků (rovina soukromá)///

Evidentně nikoliv:

6 [www.obohu.cz]A když na ně Pavel vložil ruce, přišel na ně Duch Svatý a oni mluvili jazyky a prorokovali.

Dále:

O rovině soukromé je možné mluvit pouze u darů jazyků - ten je pro osobní prospěch a rozvoj jednotlivce.

Jinak všechny ostatní dary slouží ke vzájemnému budování společenství věřících - těla Kristova.

///..ale vkládá ruce pro dar uzdravování v rovině veřejné, v rovině služby církve - v rovině svátosti uzdravování nemocných ve smyslu Jk 5,14-15.///

Úkony a modlitba za nemocné starších církve nejsou darem uzdravování.

Z jednoduchého důvodu: Pokud by tomu tak bylo, mohli by se stát staršími církve pouze lidé, kteří obdrželi  dar uzdravování. Což tak rozhodně nebývá. Ani v ŘKC.

Na rozdíl od pozdějšího křtu Duchem.

Poslechni si dobře to svědectví R. Cantalamessy.

Byl dlouhé roky ve službě v ŘKC, samozřejmě jako biřmovaný.

Když se setkal s charizmatiky, ke kterým ho pozvala jeho známá, byl nepřátelsky nastaven proti.

Až později ve Státech přijal křest Duchem svatým.

Když se  po 3 měsících vrátil, ti, co ho znali, říkali, že je to zázrak, že do Států jel Šavel, a vrátil se zpátky Pavel. On sám v tom svědectví vypráví, jaké to mělo na něho, na jeho život účinky.

Žádné takové účinky po biřmování nezažil.

  Před biřmováním jsi ten dar neměl?

  Tedy: Použil jsi ta slova omylem, nebo to byl nějaký úmysl? V ŘKC se pokud vím, obvykle používá ten omyl, že biřmování je "křest Duchem svatým".

  Toník

Charismatik je slovo odvozené od charisma ( v mn.č. charismata) a charisma je zase odvozeno od slova charis.

Charis znamená milost. b-žské charis je tedy projevem (B-ží milosti) vůči člověku, milost je projev přízně, náklonnosti nebo také sympatie.

Člověk obdařený b-žským charis má tedy dar, dá se říci empatie, proniknout nejen do hloubky lidského srdce, ale vcítit se, porozumět druhému a reagovat na to svým charis ku pomoci a službě druhému projevy charis, zvané také dary c  té milosti charismem či charismaty. Tím nejznámějším a nejsilnějším charis je láska. Charis se projevuje v charakterových osobnostních rysech a přitažlivostí, "vnitřním kouzlem", ale b-žské charis nikdy nejedná ve vlastní prospěch, na obdiv, jeho původ vychází z b-žské inspirace (vanoucí dech H-spodina, tzv. ruach ha-kodeš, duch svatý, duch milosti).

.

Kdy už přijde ono očekávané probuzení církve Kristovy?
Úvodem
  Sledujíce a naslouchajíce mnohým učením o probuzení církve Kristovy těch dnů posledních, kdy nevěsta Kristova již před příchodem Páně v oněch časech oslavena býti má, plna divů, zázraků a znamení, mocnou v světě tomto, i já nadšen v duši své, tohoto chtěl jsem sám rozpoznati. Hledajíce v Písmech, toho dopátrati jsem se chtěl, v jakém čase ono probuzení nadejíti má, dychtě doby té se dočkati, a moc a slávu Církve těch dnů spatřiti. Však v Písmech něco jiného já uviděl, ale opustiti nechtěje první poznání nabytá, znovu do hledání jsem se pustil. A srozuměl jsem, že doba dnů posledních, již v dobách dřívějších nastala, a že sláva a moc a probuzení Těla Pánova, ne v divech, znameních a zázracích záleží, nýbrž v pravé víře: v pokání, čistotě a svatosti, i ve střízlivosti, každého jednotlivého údu jeho. Tu vzal jsem sobě nástroje ku psaní, chtěje napsati něco z toho, čemu porozuměl jsem, věře, že by i jiným to ku prospěchu býti mohlo, i k útěše a povzbuzení. Však, že jen vždy nyní všichni z částky poznáváme, toho neopovažuji se tvrditi, že bych již pravdu celou znal. Každého tedy, kdo četl by dílka tohoto, prosím, nechť sám Písmem rozsuzuje, a až potom přijímá neb odmítá. Sám pak za to se k Pánu modlím, aby v pravdě nás všechny věřící utvrdil, a naše částečná poznávání pravdy Jeho v celost a jednotu uvedl. Prosím také tebe, čtenáři, abys odpustil mi neumělost psaní mého, neboť novicem jsem v umění písemném a dílko toto jest psaním mým prvním. Též strohost a promíchanost staročeského jazyka s novočeštinou odpusť mi, když přelouskávati se budeš mými řádky. Milosrdný pak Bůh Otec pochválen buď skrze ústa naše, a oslaven v myslích našich skrze Syna svého jednorozeného Ježíše Krista, i skrze Ducha svatého, přemilého učitele i potěšitele Církve. Amen.
Jeden čas a dvě období
 Prvé chtěl bych, aby běh času jsme znali, že ač jeden den bývá, v něm dva časy jsou, čas dne i čas noci. Čas dne po světle poznán bývá a čas noci podle tmy. Ne první však byl den a ne první byla noc, ale na počátku tma byla a poté stvořeno bylo světlo (Gn1,1-3). Ne světlo po dni poznáno bývá a ne tma podle noci, ale den rozpoznáván je po světle a noc podle tmy. Tak i my, když světlo je, pravíme, že jest den, a když tma bývá, tu díme: je noc. Vždyť Bůh den první, v němž zemi i nebe stvořil, na čas dne i noci rozdělil, podle světla učiněného a od tmy odděleného, jak je i psáno: „Světlo nazval dnem a tmu nocí“ (Gn1,4.5). Tak i dodnes doba jednoho dne na čas dne a čas noci podle světla a podle tmy rozdělena a poznána bývá. A ač jeden den je (neboť i samo písmo praví (Gn1,5): „Byl večer a bylo jitro, den …“), však dva časy v něm, čas světla a čas tmy, kteréžto jsou časem dne a časem noci. Také čtvrtého dne stvoření Bůh jiná dvě větší světla učinil dle moudrosti své, by větší z těch dvou světel dni vládlo a menší noci, a tak aby jimi oddělen byl den od noci. To větší světlo sluncem nazýváme a menší měsícem. Též i jiná menší světla Bůh učinil, aby svítila nad zemí v noci a ty světla hvězdami jmenujeme (Gn1,14-19). Veškerá pak ta světla učiněna jsou na rozpoznání časů, dnů i let. Nyní pak mnohá světla jsou a není světlo jako světlo, jakož apoštol Pavel ve svém prvním listu do Korintu píše: „Jiná je záře slunce a jiná měsíce, a ještě jiná je záře hvězd, neboť hvězda od hvězdy svou září liší se“(1K15,41). Je též i pravé světlo a odlesk záře světla toho, nebo ne měsíc sám o sobě svítí, ale na zemi naši to pravé světlo od slunce odráží. A když to pravé světlo zemi přímo osvěcuje, jest jen světlo a nižádná tma. Svítí-li však jen odlesk jeho záře, pak to světlo do tmy svítí. Když na otevřenou noční oblohu díváme se, nebývá úplná tma, ale mnohá světélka hvězd do tmy zářících a tmu tak mírnější činíc pozorujeme. Je-li však obloha černými mraky pokryta, pak již tma temnotou jest. A tak den nový vždy východem slunce začíná a se zánikem hvězd končí. Období denní pak onoho dne slunce východem se počíná a se západem jeho zavírá, noc přichází pak s východem hvězd a měsíce, a odchází se zánikem jejich záře. Neboť nový den právě nastává, v němž to pravé světlo svítá a světélka hvězd i měsíce svou jasnou září pohlcuje. Sumou tedy, v čase jednom vždy období různá jsou, v čase dne období světla a období tmy jest, kteréžto obdobím dne i noci jsou. To tedy na paměti mějme, čtouce slova písma skrze sv. ap. Pavla napsaná: „Víte přece, co znamená tento čas“; a dále: „Noc pokročila, den se přiblížil“ (Ř13,11.12).
Poslední hodina noci
Jest tedy čas světa tohoto na dny rozdělen, a den ten každý na dobu denní i noční. A před Boží tváří ty nepočetné dny země jako jeden den jsou a v Jeho jeden den bezpočet svých dnů země má, jak i porozuměti dal sv. Petru Pán: „A tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den“ (2.Pt3,8). Žijeme tedy my, bratří, v čase světa tohoto a v době jeho noční, do které slunce Kristovo zazáří a nastane den nový, den Páně v němž temnoty už nebude. Než však nový den nastane, doba noci jest a temnoty. Tak sv. Pavel dosvědčuje: „Sami přece dobře víte, že den Páně přijde jako přichází zloděj v noci“ (1.Te5,2), a zase: „Noc pokročila, den se přiblížil“ (Ř13,12). Mezi dobou noční a novým dnem, než nastane a ona zase pomine, hodina noci poslední jest, v níž slunce ještě za obzorem země je, na zemi nesvítí, však na obloze již hvězdy nebeské vídati nemůžeme, neb ony již pohlceny jasem světla jeho jsou. O této hodině sv.Jan i sv.Pavel ve svých listech píší, že již nastala (1.J2,18; Ř13,11.12). A jestli ona za času života jejich pozemského nastala, pak nyní i v našich časech je, neboť Kristus podruhé na zemi ještě nepřišel. Ta hodina před rozbřeskem nejchladnější bývá a nejkrutější. O ní psáno: „nastaly časy zlé“ (Ef5,16); a Timoteovi: „Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy“ (2.Tm3,1); a sám Ježíš toto praví: „a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých antikrist, tak se nyní vyskytlo mnoho antikristů; podle toho víme, že nastala poslední hodina“ (1.J2,18). Od nanebevzetí Pána našeho Krista Ježíše až dosavad ona poslední hodina trvá. „Konec všech věcí je blízko“ (1.Pt4,7), píše sv.Petr. Dlouho ještě, Pane? 
Jako zloděj v noci
 „Den Páně přijde jako přichází zloděj“, pokračuje Petr; a „ v noci“, dodává Pavel, „Až budou říkat ´je pokoj, nic nehrozí´“ (1.Te5,2.3). On zákeřně přijde a neočekávaně do stavení zvaného svět: „Uvažte přece: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nedovolil by mu vloupat se do domu“ (L12,39), dává vysvětlení Pán. Do světa vloupe se spícího a hříchem zpitého (1.Te5,7), Bohu samému vysmívajícího se: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod?“ (2.Pt3,4), ´žíti si můžeme, jak se nám zachce!´(2.Pt3,3); do světa, v němž někteří, jež křesťany se nazývají, od víry odpadnou a již odpadají, a přidrží se „těch, kteří svádějí démonskými naukami“, pokrytců a lhářů bez svědomí (1.Tm4,3); do světa prostopášného (2.Tm3,2-7) den Páně vkrade se.
Spánek noci
Nyní tedy temnota  i noc a poslední hodina její běží. Ta světa noc však pro nás, bratří, dnem býti má. Pro svět noc, však pro nás den. Ač kolem temnota jest, čas spánku, my vzhůru máme býti! „Už nastala hodina, abychom procitli ze spánku“ (Ř13,11) a „Probuď se, kdo spíš“ (Ef5,14), těmito slovy napomíná nás apoštol Pavel. A sv.Petr na konci běhu života svého jakoby skrze závěť svou neopomíná nám toto psáti: „považuji za správné probouzet vás napomínáním, pokud přebývám v tomto těle“(2.Pt1,13), „ tímto napomínáním chci probouzet vaše čisté smýšlení“ (2.Pt3,1). Co je to za spánek, jenž i nás, kteří světlu a dni patříme (1.Te5,8), přemáhá?! Jak důležité to je, abychom jím neusnuli! Patříce na svět, víčka mnohým nám klíčí i zavírá, když tu do uší nám varovná slova Ježíšova hlasitě zní: „Bděte!“ (Mk13,37).Ten spánek, nepřítel je náš, spánkem světa a lidí je, kteříž temnotě a noci patří. Tak jako oni jsou i my jsme kdysi byli tmou (Ef5,8), hříchu vydali jsme se k činění nepravostí, v nečistotě prznili svá těla, svévolně oddali jsme se žíti bezbožně (Ř6,13.19). Ačkoli živi, dávno mrtvi jsme byli ve svých hříších, neboť kdo spánkem světa dokonale usne, navěky usne. Sám Pán odplatí jemu smrtí věčnou za všechny jeho nepravosti, z nichž před Bohem se nekál. Spánek ten, toť lidská svévole je, jak i sv.Pavel vysvětluje: „už nastala hodina, abyste procitli ze spánku“ a „odložme proto skutky tmy“ (Ř13,11.12). A tak spánek světa skutky tmy jsou, jež dále Pavel vypisuje: hýření a opilství, nemravnosti a bezuzdnosti, svárové a závisti (Ř13,13). Skutky tyto i jiné, kteréž v listě Galatským jsou zapsány, lidskou svévolí se jmenují (Ga5,19-21) a ony skutky hříchu jsou. Hřích pak, toť jest ta noc a temnota světa tohoto, jak psáno: „Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy“ (Ef5,11). 
Nikdo nezná ten čas!
Tak i sám Kristus před spánkem světa varuje nás: „Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past“ (L21,34), „mějte se na pozoru, bděte, neboť nevíte, kdy ten čas přijde“, „zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno“ (Mk13,33.35) ! „Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří“(L12,35). Nikdo, nikdo nezná ten čas, ač mnozí dle znamení a běhu světa vypočítati jej chtěli, říkajíce si snad, ještě máme čas, ještě spánkem na chvíli usnouti můžeme, ještě to i tamto naplniti se musí a potom, tehdy On přijde. Avšak tu Kristus praví: „Neznáte den ani hodinu“ (Mt25,13), „Syn člověka přijde v hodinu, kdy se toho nenadějete“ (L12,40). Vždyť i Ježíš, Syn Boží, přebývaje ve smrtelném těle mezi námi, nezjevil nám čas ani lhůtu druhého příchodu svého, než jistá znamení, pravě: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci“ (Sk1,7). Není to, bratří, naše věc! Ne toho máme být žádostiví! Neboť lidská srozumění časů k bedlivosti nevede, nýbrž k zahálčivosti. „Až budou říkat ´je pokoj, nic nehrozí´, tu je náhle přepadne zhouba jako bolest rodičku, a neuniknou“ (1.Te5,3). Tak stane se i nám, kteříž v Krista Ježíše uvěřili jsme, jestli čas tento promarníme, říkajíc si: „Dnes i zítra Pán náš ještě nepřijde“. Tak stane se i správcům církve, kteříž na místě Kristově stojí, aby ostatním služebníkům Božím včas pokrm udíleli. O těch Kristus praví: „Když si však onen služebník řekne: ´Můj Pán dlouho nejde´a začne bít sluhy i služky, jíst a pít i opíjet se, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi nevěrnými“ (L12,45). A tak ačkoli na místě Kristově stál, věře v něho, však životem svým věrnost svou popřel, Krista očekávati přestal, horším nad hříšníky se stal, s nimi zatracení sdíleti bude a nad ně více bit bude (L12,47.48). 
Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy! J
 Jest tedy jen jeden čas nám známý, v němž očekávati den Páně máme, a ten čas v každou hodinu nazývá se: Nyní! „Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!“ (2.K6,2) Ať nikdo z bratrů neříká si: „Pán otálí s příchodem svým“, neboť: „Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání“ (2.Pt3,9). Též nikdo, ať neříká si: „Již v branách jest, jak i napsal Tesalonickým ap.Pavel: „prosíme vás, bratří, abyste se nedali snadno vyvést z rovnováhy nebo vylekat nějakým projevem ducha nebo řečí či listem, domněle pocházejícím od nás, jako by den Páně měl už nastat. Žádným způsobem se nedejte od nikoho oklamat, protože nenastane, dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatracení“ (2.Te2,1-3). Den Páně tedy přijíti má, až Syn zatracení proti Bohu vzpouru povede, avšak i on nepřijde: „dokud nebude odstraněn z cesty ten, kdo tomu brání“ (2.Te2,7). Ač Tesalonickým Pavel zjevil, kdo jest ten, kdo tomu brání (2.Te2,5), pro nás Písmo jakoby záhadou to ponechává. Mnozí, kteříž Písmo studovali, k různým porozuměním zde došli a je prosazovali, však jen ke třenicím to vedlo, rozbrojům i rozdělením. Snad unikla nám podstatná slova Pánova: „Není vaše věc znát čas a lhůtu“ (Sk1,7). Počítati se zítřkem máme, ale nezakládati si na tom, že nastati musí, neb že nepřijde. Připraveni však vždy „nyní“ máme býti, aby nepřipravené nezastihl nás ten den (L12,40). To „nyní“ časem přece je, ve kterém na zemi zde žijeme, kdy odstraněn není ještě z cesty ten, kdo brání tomu zlému ukázati se, a ke vzpoře proti Bohu a k vyvýšení se Syna zatracení nad Boha nedošlo, též Kristův slavný příchod ještě nenadešel (2.Te2,3-8). Jest tedy ono „nyní“ časem pokání příhodným ke spáse, v němž s bázní a chvěním uváděti máme ve skutek své spasení (Fp2,12), neb i Kristus praví: „nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete“ (L13,5), a Bůh skrze proroka Ezechiele: „Když se spravedlivý odvrátí od své spravedlnosti a bude se dopouštět bezpráví podle všech ohavností, jichž se dopouští svévolník, měl by žít? Žádné jeho spravedlivé činy, které konal, nebudou připomínány, zemře za to, že se zpronevěřil, za svůj hřích, kterým se prohřešil“ (Ez18,24). Mistr Jan Hus pak Písmo toto takto vykládá: „kdyby se tisíckrát kál, a potom vždy hřešil, vždy by pokání tak zrušil, že, nekál-li by se konečně člověk, tak aby želeje již nikoli nechtěl hřešiti, tehdy všechna pokání prvnější k spasení by zmařil“ (Dcerka kap.6). Též, že i sv.Augustin praví, že daremné jest pokání, kteréž potomní poskvrňuje hřešení, píše mistr Jan. Stejně i ap.Petr ve svatém Písmu napsal: „Jestliže tedy ti, kdo poznáním Pána a Spasitele Ježíše Krista unikli poskvrnám světa, znovu se do nich zapletou a podlehnou jim, budou jejich konce horší než začátky. Bylo by pro ně lépe, kdyby vůbec nebyli poznali cestu spravedlnosti, než aby se po jejím poznání odvrátili od svatého přikázání, které jim bylo svěřeno. Přihodilo se jim to, co říká pravdivé přísloví: 'Pes se vrátil k vlastnímu vývratku' a umytá svině se zase válí v bahništi“(2.Pt2,20-22). A znovu sv.Petr Pavlova slova potvrzuje: „snažte se, abyste byli čistí a bez poskvrny a mohli ten den očekávat beze strachu před Božím soudem. A vězte, že ve své trpělivosti vám Pán poskytuje čas ke spáse, jak vám napsal i náš milý bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána“ (2.Pt3,14.15). Nemůžeme se tedy vymluviti, že již spaseni jsme věrou bez ohledu na hříchy naše pozdější, neboť nynější skutky víru naši potvrzují neb vyvracejí (Jk2,14.18.24). Ne nadarmo máme bráti Boží milost, káti se a opět hřešiti, zase se káti dále hřešíce. Sic tak Božího Syna znovu křižujeme a tím v posměch uvádíme (Žd6,4-6), za nic nemajíce krev Jeho na vykoupení hříchů našich prolitou! Proto vyznej každá duše křesťanova, že nyní pro tebe je čas příhodný ku pokání, den spásy tvoji a světa všeho, a nehřeš více, ale pokání čiň, nechtě hřešiti více, hříchů svých želeje pravdivě. I za to pros, by slitovný Bůh odpustil tobě, maje zastánce tvého při sobě, Pána Krista Ježíše.
Po ovoci je poznáte
 Nám tedy, kteříž probuzeni jsme byli ze spánku mrtvých, a kterým Kristus do tmy zazářil (Ef5,14), učinivše nás světlem (Ef5,8), nenáleží již více spáti. Jsouce synové Světla, dni náležíme a světlu (1.Te5,5). Ač v noci světa tohoto žijeme, jako ve dne bdíti máme, střízliví jsouce (1.Te5,6). Ne spáti či usínati máme, očekávajíce svá probuzení, ale bdíti máme, protože již probuzeni byli jsme. Též opíjeti nám se nepatří (Ef5,18), aniž vystřízlivění svá očekávati. Neb tak sami přiznáváme, že Kristu ještě nenáležíme. Bdění to naše životem řádným v tomto světě jako za denního světla má býti, plni ovoce světla a posvěceného ducha, vůli Páně hotovi máme býti naplniti. Na skutcích tmy se podíleti nám nenáleží. Však co pravého jest o nich pověděti, tak nazývati je máme (Ef5,11-17). Vždyť i sv.Jan nám napsal, že chodíme-li ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu, říkajíce, že společenství s Bohem máme (1.J1,6). Též i toto Jan píše: „Podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy: Není z Boha, kdokoliv nečiní spravedlnost a nemiluje svého bratra“ (1.J3,10). Tak podobně i dále Jan praví ve své první epištole. Tohoto pak sám Ježíš dokládá, pravíce: „Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky?Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce.Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.A tak je poznáte po jejich ovoci.Ne každý, kdo mi říká 'Pane, Pane', vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích“ (Mt7,16-21). Jsou tedy ovoce temnoty i ovoce světla. Člověk každý po ovoci svého života poznáván bývá. Ovoce tmy, toť skutky nepravosti jsou a tma, ta nepravost sama, jestiť hřích, což již dříve vysvětlili jsme sobě. Ovoce světla pak, jak apoštol Pavel píše: „je vždy dobrota, spravedlnost a pravda“ (Ef5,9), a světlo to samo náš Pán a Bůh sám (J1,4-9;1.J1,5)! Život náš ovoce Světla toho roditi má, neboť na Ježíše naroubováni jsme byli a Otec Bůh to ovoce naše dobré očišťuje, jemuž výživu zdravou Svatý Duch dodává. Však činiti-li skutků Jeho nebudeme a ovoce nedobré poneseme, od Ježíše odťati budeme a ohněm pekelným spáleni (1J15,1-8). Tak i sv.ap.Pavel učí, že konati dobro máme a v dobrých skutcích bohatnouti (1.Tm6,18), neboť: Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil“ (Ef2,10). Ježíš pak tohoto nám poroučí: „ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdávali slávu vašemu Otci v nebesích“ (Mt5,16).
Trojí pokušení při dobrých skutcích
 Každý však, kdož dobrých skutků činiti chce, aby svědomí své před Bohem čisté zachoval, trojího pokušení při dobrých skutcích vyvarovati se musí. Zaprvé, aby pouze u slyšení toho, což činiti máme a u chtění samotného nezůstalo a u slov. Před tímto sv.Jakub varuje nás: „Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači - to byste klamali sami sebe! Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled;podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá.Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky (Jk1,22-25). To před slyšením pouhým a toť před chtěním samotným zůstávajícím u slov: „Co je platné, moji bratři, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit?Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den,a někdo z vás by jim řekl: "Buďte s Bohem - ať vám není zima a nemáte hlad", ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné?Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá“ (Jk2,14-17). Neboť Jakub za to má, že: „Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa“ (Jk1,27). Druhého pokušení vyvarovati se, jest dobrých skutků lidem druhým na obdiv nečiniti, sobě vlastní zisk z toho berouce a slávu. Tak Ježíš před vypočítavostí varuje nás: „Činíte-li dobře těm, kteří dobře činí vám, můžete za to čekávat Boží uznání? Vždyť totéž činí i hříšníci.Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek.Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým“(L6,33-35); a před skutky činěnými pro slávu: „Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích.Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice,aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí“ (Mt6,1-4). Tímto, nevěříce v Něho, Ježíše bratři jeho pokoušeli: „Nikdo přece nezůstává se svými skutky v ústraní, chce-li být známý na veřejnosti. Činíš-li takové věci, ukaž se světu!" (J7,4), a tak nečistá svá smýšlení zjevně odhalili. Třetí to pokušení nejzáludnější jest a nejopovážlivější. Neboť skutků svých na obdiv samému Bohu předkládá a na vlastní zásluze své spasení staví. O těch, kteříž na sobě si zakládají a ostatními pohrdají, Kristus podobenství nám pověděl: „Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník.Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník.Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.'Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: 'Bože, slituj se nade mnou hříšným.'Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen" (L6,9-14). Sami přece, bratří, nic nemáme, co bychom prvé nedostali (1.K4,7). Chlubiti se před Bohem svými dobrými skutky nemůžeme, neboť sami na sobě dobře poznáváme (chceme-li toho znáti), že ospravedlněni ze skutků svých ač dobrých před Bohem býti nemůžeme. Usvědčuje nás samo svědomí naše, že i ty skutky naše dobré nedokonalé jsou před Ním, neboť snažnost naši vyžadují (Ž 14,1-3). Na milost Boží tedy pouze spolehnouti se můžeme. A tak tedy lidem dobrým i zlým činiti dobrých skutků máme s horlivostí, aby pouze u chtění a slov nezůstávalo. Ne se ziskuchtivostí a pro svou slávu, ale pro oslavení našeho Boha v nebesích. Věděti toho zajisté máme, že Bůh zalíbení svého v nás má, činíme-li dobře, však na tom zakládati své vyvýšení aneb spasení, jakoby o mzdu šlo, nemůžeme. Ale doufati máme a pevně věřiti, že Bůh toho vidí a milostí svou nám odplatí. Neboť Bůh na naše srdce hledí, zda kajícné jest, Boha se boje a hříchů svých želeje i činiti jich více nechtěje; zda věrné jest, Boha milujíce a dobrých skutků horlivě činíce, ne pro oslavení své, nýbrž Boha, a zda slitovné jest a milosrdné v bídách těch, kteříž pomoc jeho potřebují, ne však z donucení, ale z lásky ke všechněm.
Opojné nápoje světa
 Bděme tedy, činíce dobře a ve všem buďme střízliví. Neboť tak jako spánek světa nepřítelem naším je i opíjení se jest náš nepřítel. Opíjení se nic jiného pak není, než přemíra užívání těch věcí, které člověka do opojeného stavu uvésti mohou. Toť prostopášnost jest a marnivost. Takový, kdož opájí se věcmi světa, mrhá uloženým časem svým, nechápaje toho, co podstatné jest, míjí vůli Páně (Ef5,15-18). Znejme toho, bratří, že každá věc světa tohoto, ač sama o sobě nečistá není (Ř14,14), pro toho, kdož nepatřičně a zle ji užívá, opojným nápojem se stává. A tak ač sama o sobě věc ta čistá je, ke znečištění svému dochází špatným užíváním toho, kdo zle s ní nakládá, jak i psáno jest: „Všecko je dovoleno – ano, ale ne všecko prospívá“(1.K10,23). Je-li špatný záměr i užitečné věci stanou se nebezpečné. Ne však o těch věcech pravím, že hříšné jsou, nýbrž naše tělesné sklony, kteréžto toužíme ukojiti a vyhověti tak svým sobeckým zájmům (Ef2,3), jak též praví Písmo: „Čistým je všechno čisté. Ale poskvrněným a nevěřícím nic není čisté. Jak jejich rozum, tak jejich svědomí jsou poskvrněny“ (Tt1,15). Před tímto ap.Pavel varuje nás, abychom tak nečinili: „nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním“ (Ř13,14), neboť tak mní Jakub: „Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt“ (Jk1,15). Jak mnoho opojných nápojů nabízí tento svět! Z nich nejopojnější jsou: bohatství, sláva i moc. A z těch tří nejpřednější jest bohatství. Pro ně lidé od své čistoty odstupují, by je získali. Pro ně těl svých druhým k prznění vydávají a jiné nemravnosti a nestoudnosti páchají. Pro ně lžou i kradou, vraždí i války vedou. A když nečistým svým jednáním je získají, tu do stejného proudu prostopášnosti upadají jako ti, kdo je zneuctili. Jsou plni smilstva a cizoložství, modlářství a zlých vášní. Ve své nevázanosti hodují a pijí, a rouhají se Bohu (1.Pt4,3.4; 2.Pt2,10-15). A proto varujme se tohoto nápoje opojného, který v touze po bohatství a v milování peněz záleží a přijměme v pokoře do svého srdce Boží slovo, skrze sv.Pavla nám zaseté: „Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím. Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby.Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení.Ty však se tomu jako Boží člověk vyhýbej! Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost.Bojuj dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života, k němuž jsi byl povolán a k němuž ses přihlásil dobrým vyznáním před mnoha svědky“ (1.Tm6,6-12). Varování Písem, bratří, přijměme od samotného Pána Ježíše nám pověděných: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má“ (L12,15); „Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past“ (L21,34). Z ostatních pak nápojů předně od smilstva utíkejme, vždyť: „Žádný jiný hřích, kterého by se člověk dopustil, netýká se jeho těla; kdo se však dopouští smilstva, hřeší proti vlastnímu tělu“ (1.K6,18). Ve všem tedy buďme střízliví, v čistotě vedouce svůj život ve zbylém čase, a bděme, neboť: „Náš protivník, ďábel, obchází jako 'lev řvoucí' a hledá, koho by pohltil“ (1.Pt5,8).
Pokušení žádostivosti
 K tomuto, chtěl bych ještě podotknouti, že mnohá pokušení na nás přicházejí, abychom na modlitbách svých před Pánem žádostiví byli, vzíti od Něho více, než-li je nám třeba. Takoví, kdo toto činí, dle Písma samého, zvrácenou mysl mají a jsou zbaveni pravdy, a zbožnost pokládají za prostředek k obohacení (1.Tm6,5).Na modlitbách svých své vášně naplniti žádají, avšak od Pána toho nedostávají! (Jk4,3). A nejenže sami hanebnost tuto činí, ale jiným pomýlenost svou předkládají za vzor učení, Písem k tomu mistrně překrucujíce, aby i druhé do stejného proudu prostopášnosti strhli a z jejich nevědomosti těžili pro vlastní slávu a obohacení, vědouce, že kdyby učení tohoto neučili, falešné modlitby jejich, skrze ruce jimi podvedených, vyslyšeny by nebyly. Tak ap.sv.Petr napsal nám, že překrucovati Písem budou (2.Pt3,16) a „Ve své hrabivosti budou vám předkládat své výmysly, aby z vás těžili“ (2.Pt2,3). I ap.Pavel před tímto varuje nás, abychom se vyhýbali řečem bezbožným a naukám protikladným, které se lživě nazývají poznáním, neboť kdo k němu se hlásí, zbloudil ve víře (1.Tm6,20.21). Co protikladnějšího k učení Pavlovu o zbožnosti, která se spokojí s tím, co má, může být, než-li na modlitbách svých žádati, aby ukojeny byly naše vášně! Jaký to protiklad je mezi: býti spokojen, když nehladovíme a oděni jsme (1.Tm6,8), a „věřiti“ za věci ostatní, kteréž k základním potřebám lidským nepatří! Vždyť i o jídlo, pití a oděv starati se nemáme, tak jak po tom shánějí se nevěrní, neboť to všechno Bůh přidá nám, jen když Jeho království hledáme a spravedlnost (Mt6,31-34). Ti falešní učitelé učí toho, co příjemného uším se zdá, daleko jsou od pravdy. My však střízliví máme býti (2.Tm4,3-5), rozsuzujíce toho. Za vzor zdravého učení vezměme, co v Písmu zapsáno je, že apoštolé Páně učili i žili, následujíce jich v tom, jakož i oni Pána následovali (Fp4,9;Žd13,7; Ef5,1). Tak apoštol Pavel neosmělil se toho, býti vyživován těmi, jimž evangelium kázal (2.K11,20.21;12,14-18), ač vyučujícím to právo přiznal (1.K9,4-12;1.Tm5,17.18;Ga6,6). Tu však ti hanební služebníci právo sobě na desátky činí, a na sbírky těch, kterýmž káží. Chlubíce se požehnáním tímto, že od Pána přijali, aby na své domy, auta a jiné věci vynaložili. Vzdáleni jsou od Písma, které praví: „Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří“ (2.K9,11). Tímto i druhé k nepoctivosti svádějí, kdežto nám řečeno jest: „Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni“ (1.Te4,11.12). Proto nenechme se strhnout učením tímto, v poctivosti žijme, vědouce, že náš Otec dobře ví, čeho je nám k životu potřeba (Mt6,32), a když hledati Jej budeme, odmění nás (Žd11,6).
Bdělost a probuzení
 Bděme tedy a střízliví buďme v každém čase, varujíce se duchovního spánku i opilosti. Spánku toho proto, že hříšným jednáním jest a opilosti té, neb ona hříšným užíváním pomíjivých věcí, a člověk každý, jež opájí se jimi, pakli probuzen nebude, a Mesiáš jemu nezazáří (Ef5,14), nakonec v hříchu svém konečném věčnou smrtí usíná. Před těmito nepřáteli chraňme duše své, neotevírajíce se ďáblu, neboť ti nepřátelé v našich duších boj vedou, a kdo podlehne jim, nečistým myšlenkám a chtíči propadne. Bděme, neboť bdělost ta duchovní jest žitím v bázni a pokání, a horlivým činěním dobrých skutků spravedlnosti. Střízliví buďme, neb střízlivost ta duchovní životem v pravdě je, rozumným a moudrým a náležitým užíváním věcí, a hledáním vůle Boží, spravedlnosti a věčného království Božího, i nacházením života zůstávajícího na věčnosti. Obé pak, toť věrným očekáváním jest Pána. Jestli tedy bdělí a střízliví máme býti, pak za to mám, že probuzení a vystřízlivění svá očekávati jest nerozumnost i míjení pravdy. Řečeno nám přece není, abychom probuzení svá očekávali, ale abychom sami sebe probouzeli (Ef5,14), i jeden druhého, jakož činili apoštolé, a nespali, a bdělí byli i střízliví (1.Te5,6). Neboť probuzen může býti jen ten, kdo spí ,neb podřimuje, a vystřízlivěti, kdo opilý je, aneb se opíjí. Probuzeným jest pak zase ten, kdo nedřímá i nespí, a střízlivým, kdo neopíjí se a opilým není. Spáč, ten nečinně leží, dřímá si a sní, skutky života učiniti nemůže. Opilec, ten i když nespí, co dobrého je a není, rozsouditi správným soudem neumí, majíce zatemnělou mysl nápojem opojným, nedobře soudí i volí. Protož utíkejme dřímotě i nápojům opojným, abychom neusnuli a střízlivými zůstávali. Kdož zázraků a divů i znamení Božích chce spatřiti i činiti, nemůže spáti či opojných nápojů píti, neb ty skutky Boží potvrzením jsou těm, kdož spravedlnosti a pravdě a vůli Boží žijí (J3,2; Mk16,20; Žd2,4; Sk2,43; 4,32-35). Pán slovo své i pravdy jimi potvrzuje, však jedněm ke spáse a druhým k odsouzení. Očistěme svá srdce od každé nepravosti, buďme nádobou posvěcenou a vznešenou, užitečnou ke každému dílu Páně (2.Tm2,19 srov. 2,20-21 kral.). Pak když toto ve vytrvalosti činiti budeme, Pán jistě potvrzovati svědectví naše bude a divů Jeho i znamení, které nyní nevidíme, jak zdá se nám, pak jasně spatříme. Tehdy ono „probuzení“ životů našich jednotlivě nastane i celé církve, když usínati i opíjeti se nebudeme, hřešiti a víru k nabývání věcí pomíjivých používati přestaneme. Zrak svůj k Bohu dobrému a přesvatému upřeme, činiti budeme vůle Jeho, potvrzujíce víru naši v Něho skutky dobrými (Jk 2,17) a vystříhati se též budeme od poskvrny světa (Jk1,27). Tu porozumíme, v čem světlo světa a sůl země spočívá, když činiti budeme též i druhým, co v Písmech svatých čítáváme a v kázáních slýcháváme, a srdcí svých vlastními životy a živobytím zaneprazdňovati ukončíme. Vždyť pravá a čistá zbožnost ne pouze ve vlastní očistě od poskvrn světa záleží, nýbrž také ve svatém, milosrdném a spravedlivém jednání, dokázaným dobrými skutky, prokázanými ne sobě samému, nýbrž vždy druhým (Jk1,27).
Nástroje k probouzení a k bdělosti
 Jak nelehký úkol svěřen byl nám probuzeným ze smrti do života, v bedlivosti zůstávati až do Příchodu Páně! Ve vytrvalosti té víra naše dosvědčuje se, až vítězstvím života korunována bude konečně a věčně. Tu skrze nepřátelství světa a mnohá protivenství, tu skrze nebezpečenství života, útlaky a trápení, skrze strádání a nedostatečnosti živobytí, v pokušeních, námaze a sebezapření, v tom všem ukazuje se vytrvalost, spravedlnost, svatost a věrnost Ježíši, když přikázání Jeho o věrnosti a lásce zachováváme (2.K11,23-28; Jk1,2-4; Zj14,12) . Že zná Pán těžkosti života našeho, Svatého Ducha dal nám ku pomoci a vedení (J14,15-20), a přislíbil, že s námi navěky zůstane (Mt28,20), v radosti i trápení. On díla obrozeneckého, jež skrze milost svou v nás započal, též i skrze milost svou vede ke konečnému cíli, našich duší spasení (1.Pt1,9), a též i tohoto díla svého dokončí (Fp1,6), však jestli my sami vytrváme a ve víře ostaneme (Žd3,14). K tomu Bůh sám, Otec i Syn i Duch Svatý, dopomáhá nám skrze služebníky své i skrze bratrství naše, v němž utvrzovati se vzájemně máme ve víře. Slovo Boží v Písmech svatých, v kázáních i bratrském napomínání, ku povzbuzení sobě bráti máme, zachraňujíce se vespolek. Na modlitbách svých k Pánu volati máme, prosíce, by v pokušení jsme nevcházeli zůstávajíce v nich. Plni Ducha svatého ve společenství k sobě se máme míti, Pána slaviti a za všecko Bohu děkovati. To ve společenství bratrském s Pánem naším činiti předobré a vždy užitečné je, potvrzujíce toho při vzpomínce Večeře Páně. Zde shledati můžeme, že čtení i naslouchání Slovu Božímu (Sk2,42; Žd4,12; Žd12,25), napomínání i povzbuzování vzájemné (1.Te5,11; Ko3,16; Žd3,13; Žd10,25), modlení se (L22,46; Mt26,41; Mt6,13; Ef6,18) i slavení památky Večeře Páně (1.K11,28; Sk2,42), společenství bratrské (Sk2,42-46; Sk4,32-35; Žd10,25) i plnění se Duchem svatým (Sk4,31; Ef5,19), toť nástroje jsou nám Bohem dané k probouzení a k bdělosti.
Zvláště o samotě
 Samotným ostávati v boji, dobré není, neboť snadněji takových pokušitel poráží. Tak ďábel Syna Božího pokoušel, když osamělý byl, avšak nezhřešil (Mt4). Též Evu pokoušel, když sama byla, a ona pokušení podlehla (Gn3). Jak pak nám se může zdáti, že by nás jednostejně nepokoušel? Eva pokušení podlehla, neboť o přikázání Božím zapochybovala, však Ježíš pokušení ta přestál, pochyb o Slově Božím sobě nepřipouštěje, vytrval a věrnost svou zachoval. A jestli i tak se stane, že ve chvílích samoty pokušení na nás přijdou, tu odpírati podle příkladu Pána slovem Božím tomu zlému máme, dokud pokušení ta od nás neodejdou (Mt4,4.7.10.11). Ale aby nás ďábel samotných v porozumění Božím příkazům nezklamal (Gn3,4.5), lépe je za bratřími svými pro radu přijíti a v modlitbě ku Pánu se utéci. Zůstávati samotným to nedobré je, neboť ono i do zatvrzení vede (1.K10,12). Jakpak by se též Boží láska, do našich srdcí vylitá, mohla prokázati v samotě? Komu činiti by mohla dobré? Komu ku pomoci by mohla býti? Ne tak, bratří, ale ač v mnohých věcech se třebas rozcházíme, tu v jednotě buďme, činíce dobře sobě vespolek i jiným, napomínajíce i povzbuzujíce se navzájem, odpouštějme si, co proti sobě máme. Soudce již přede dveřmi je a den Jeho se blíží (Jk5,9). I já, přiznávám, samotu jsem vyzkoušel, proti bratřím svým mnohých věcí za špatné maje, toho zjistil jsem, že nedobré je mi zůstávati ve víře v samotě, ale lépe je odpustiti i nepočítati toho, neboť taková samota k domýšlivosti a zahořklosti vede. Za moudrost jsem položil o věcech víry debatovati a jiných názorů poslouchati, abych v pýše vlastního poznávání Slova Božího v porozuměních od pravé pravdy nezbloudil, neboť za to mám, že i malá mýlka k velkému bludu vésti může. To může se státi každému jednotlivci i společenství bratrů jiným společenstvím bratří uzavřenému. A tak rozumím, že samota i dobře smýšlejícímu může se státi jemu kamenem úrazu.
O plnosti Ducha Svatého
 O plnosti Ducha Svatého mnoho již napsáno i namluveno toho bylo. Mnohých instrukcí i návodů slýchával jsem, jak naplněn býti Duchem Svatým, snad více než o samotném Duchu Božím. Tak mnozí čtouce Písma shledali, že kdo naplněn Jím je, zázraků a divů a znamení i mocných skutků činí, a toho za obdiv sobě berouce, po plnosti Ducha zatoužili. Touha ta však ne zcela čistou zdá se mi, neboť po konečném důsledku ona touží více než po počáteční příčině, a zapáchá sebestředmostí. Však měli bychom znáti, že bez příčin důsledků není, a že Bůh nic bez záměru nečiní, ale vždy moudře koná. I když po těch skutcích mocných toužíme, aby je Bůh činil mezi námi, a aby mnozí vidíce je, aspoň pro ty skutky v Ježíše věřili (J14,11), tím hlavním bodem zůstává, aby v Ježíše věřili. A skutky ty, o nichž Ježíš praví, nejen mocné činy jsou, nýbrž i skutky spravedlnosti a lásky. Tu každý sám sobě otázku přímou položiti musí, i pravdivě na ni odpověděti, jaké záměry v srdci svém shledává. Zda po sebeuplatnění touží a vlastní slávě, nebo zda za nic sebe má a duši svou na smrt chtěl by vydati, ba dokonce z lásky k lidem sám proklet a odloučen od Krista chtěl by býti (Ř9,3), aby oni zachráněni byli. Tak skrze svědomí naše zjeveny každému jsou záměry srdce vlastního, zda Boha a lidi více milujeme nežli sebe, či nikoli. Hledejme tedy první příčinu těch divů Božích a darů Ducha, že ne pro vlastní užitek ony jsou (1.K12,7), ale pro spásu jiných. Pak lépe srozumíme, co plnost Ducha znamená, a co býti Duchem svatým naplněn, neb býti pln Ducha Svatého. Nebo toho jakým způsobem se naplniti Svatým Duchem, v Písmu neshledal jsem, nežli rozpoznání, že ten či onen služebník naplněn, aneb pln Ducha Svatého byl, a za jakých okoličností byl Jím naplněn. Tak Ježíš, že pln Ducha Svatého byl, podle řečí jeho poznáváme(J14,10;17,8) i podle skutků spravedlivých a činů mocných, a že Jemu stalo se při křtu v Jordánu (Sk10,38). Tak sto dvacet prvnějších učedníků naplněno bylo Duchem svatým o letnicích (Sk2,4), když na modlitbách Pánovo zaslíbení očekávali (Sk1,14; 2,1), a poté v jazycích rozličných o Božích skutcích vypravovali (Sk2,4) a Petr mocně Ježíše všem přítomným zvěstoval (Sk2,14.36). Též skrze ruce apoštolů následně stalo se mnoho zázraků a znamení, a všichni, kdož uvěřili, pospolu byli a všechno společné majíce, majetek svůj prodávali a rozdělovali podle toho, jak kdo potřeboval. Tu vytrvale poslouchali Slovo Boží, lámali chléb i modlili se (Sk2,42-47). I pozdější ono naplnění již pěti tisíců Jeruzalémských na modlitbě stalo se a oni nato s odvahou mluvili Slovo Boží, a jedné mysli byli, všechno měli společné, a Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše (Sk4,31-37). Stejně i sedm služebníků při stolech zvoleno bylo podle rozpoznání toho, že plni moudrosti jsou a Ducha Svatého i víry (Sk6,3.5). Neboť Štěpán veliké znamení a divy činil, v Duchu moudrosti mluvil, a život svůj pro Ježíše zmařil (Sk6,8.10; 7,54-60). O Filipovi též známo je, že Krista zvěstoval a znamení činil (Sk8,5-8). Stejně život apoštola Pavla dosvědčením nám je, že Duchem Svatým naplněn byl i pln Ducha Svatého činil. A mnohých jiných služebníků Božích a jejich život, že pln Ducha svatého byl, rozpoznati můžeme. Že tedy člověk pln je Ducha, skrze život jeho poznati lze, neboť Slovo Boží mluví, nadán moudrostí je, obdařen vírou a milostí, předivných a mocných skutků Božích činí, tu vše rozdává, tu život svůj pro pravdu obětuje, horlivý jest posluchač i činitel i modlitebník, jindy proroctví přednáší, uzdravuje …(1.K12,27-30; Ř12,3-8). Po všem tom poznáno býti může, že obdařen Duchem člověk ten je, u kohož tyto věci nalézti můžeme. Proto neshledal jsem nic věrnějšího v té věci, nežli pro Boha horliti a pro spásu lidí, Boha vroucně milovati a též i lidi (1.K12,31-13,13; Ř12,9-21).
Očekávající nevěsta
 Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila a byl jí dán zářivě čistý kment, aby se jím oděla. Tím kmentem jsou spravedlivé skutky svatých. Tehdy mi řekl: „Piš: Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu.“ A řekl mi: „ Toto jsou pravá slova Boží.“ (Zj19,7-9) Jak vznešený, blahoslavený a překrásný to bude den! V něm otec syna svého pro nevěstu pošle (Sk1,7) a on z pokojíku vyjde pro nevěstu svou a ona z komůrky své vyjde jemu vstříc (Jl2,16). Pak ženich nevěstu svou k sobě přijme a do domu otce svého ji uvede. Tu nastane hostina svatební, čas radosti a veselosti. Čas dlouho očekávaný

Přečíst zbytek komentáře...