Ono je to nutnost takto uvažovat. To dá rozum. A právě mi pomohlo pozorování běžných lidí v komunikaci. Celá Bible je psána tímto způsobem. Snad vyjma některých části zákona, jež mají více právní charakter. Ale většina Bible není psána ani právně, ani a už vůbec ne exaktně vědecky. Bez tohoto přístupu k ní buď záhy ztratíme víru nebo bychom si něco museli nalhávat. Nepovažuji to za výmluvu, je evidentní že Bible sama o sobě s tímto přístupem počítá:

Všimni si těch rozdílů podtržených částí, případně těch tučných. Přišel setník k Ježíšovi? Nebo se ani neodvážil k němu přijít? Evidentně jde o stejný příběh, stejnou přímou řeč. Jednou údajně mluví setník přímo k Ježíšovi, podruhé tam poslal zástupce, a sám říká, že se neodvážil ani přijít. Matoušova verze je tedy zjednodušena více než verze Lukášova, a to až do té míry, že tam jsou nepřesnosti v otázce kdo vlastně osobně s Ježíšem mluvil a ten výrok mu řekl. Přímá řeč je taky zkrácena. Ale zkrácena může být i ta Lukášova verze. Přece sami, když popisujeme něco, co se stalo třeba i včera, tak necitujeme přesně. Můžeme to vyprávět postupně dvěma nebo třem lidem, a sami to řekneme pokaždé trochu jinak. Co však je zásadní, že smysl, podstata ani pravdivost takového vyprávění, ať již našeho, nebo v tomto případě biblického příběhu, se nemění. Ale očekávat absolutní věrnost zachycení každého slovíčka a snažit se pak hledat harmonizace textů za každou cenu, je zbytečné, marné a jistě i mimo záměry pisatelů. (pozn. měl jsem i lepší přiklad na takovou přímou řeč, ale nemohu to teď najít, je to jistě hodně)

//Jediné nejmenší písmenko a jediná čárka - tohle i docela vypadá na to, že Bůh tu verbální přesnost předpokládá. Leda, že by SZ byl diktovaný a NZ inspirovaný. To by šlo.

Tyto texty dobře znám a taky jsem znal křesťany, co to brali doslova. To bylo v těch počátcích. Já, co by analytik nad vším moc přemýšlel, a na domácích setkáních pak kladl tak nepříjemné otázky, že mne tam ani neměli rádi. Pak jsem si to vyřešil po svém, posunul se dále a hledal s Boží pomocí přístup, při kterém si nebudu muset na nic hrát a nic si nalhávat. Neříkám, že ti z těch domácích skupinek si nalhávat museli - nemuseli, protože prostě nebyli zvyklí přemýšlet nad věcmi do hloubky, a stačilo jim, co se dověděli během biblického vyučování, poplatnému dané denominaci a tím to pro ně bylo vyřešené. I když občas jsem pochybnosti o upřímnosti takového přístupu měl...:-( Ale není to moje starost, ale věc mezi nimi a Pánem.

Jak je přesně myšleno, že ani jedno písmenko nepomine, to se mohu jenom domnívat. Ale rozhodně to nepovažuji za doklad toho, že naše aktuální rukopisy nemají jedinou chybičku, a že existuje pouze jedna verze. Osobně v tom vidím, že obecně všechny základní pravdy a proroctví budou naplněna, že se na Boha a Jeho Slovo můžeme plně spolehnout a že máme Písmu věřit doslova tak, jak je napsané, aniž by záleželo na tom, zda se úplně přesně podle popisu ty příběhy odehrály (viz ten setník - když budu číst jedno, tak si představím, že za Ježíšem přišel osobně, podruhé si představím, že poslal se stejným vzkazem zástupce - ono to na smyslu mnoho nemění a stejně většinu věcí okolo /prostředí, počasí, roční období, atd./ popsané není nijak, a přesto si to nějak při četbě obvykle představujeme). 

Tisicročie:

Události na počátku miléniaBěhem milénia, tisíciletého období, o kterém hovoří kniha Zjevení 20. kap., bude satanův vliv omezen pouze na zemi a Ježíš Kristus bude vládnout se svými svatými (Zj 20,1-4). (427)Druhý příchod. Kapitoly 19. a 20. z knihy Zjevení patří k sobě; tvoří myšlenkový celek. Začínají líčením Kristova příchodu (Zj 19,11-21) a bezprostředně pokračují popisem milénia. Jejich posloupnost naznačuje, že milénium začíná Kristovým návratem.Zjevení představuje tři mocnosti, které shromáždí národy světa proti Ježíši Kristu a jeho lidu, bezprostředně před druhým příchodem: draka, šelmu a falešného proroka (Zj 16,13). Apoštol Jan viděl „dravou šelmu a krále země i jejich vojska shromážděná“ do boje proti Kristu v době jeho návratu. Tehdy bude zničena šelma a falešný prorok (Zj 19,19.20). To, co následuje ve 20. kap. knihy Zjevení, pojednávající o miléniu, se týká třetího člena démonské trojice, draka. Bude spoután a uvržen do propasti, kde zůstane tisíc let.1Jak jsme viděli ve 24. kap. této knihy, Bůh ustanoví své království slávy pouze poté, co budou království tohoto světa zničena při Kristově příchodu. Toto království bude trvat navěky (Da 2,44). Tehdy začně Boží lid vládnout.První vzkříšení. Při druhém příchodu Ježíše Krista dojde k prvnímu (428) vzkříšení. Spravedliví „blahoslavení a svatí“ jsou vzkříšeni, protože „nad těmi druhá smrt nemá moci, nýbrž Bůh a Kristus je učiní svými kněžími a budou s ním kralovat po tisíc let“ (Zj 26; viz 25. kapitola této knihy).Spravedliví jsou v nebi. Po vzkříšení jsou spravedliví mrtví spolu s živými svatými uchváceni „v oblacích vzhůru vstříc Pánu“ (1 Te 4,17). Tehdy Ježíš Kristus splní slib, který učinil předtím, než opustil tento svět: „Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ (J 14,2.3) Ježíš popisoval místo, kam vezme své následovníky, jako „dům svého Otce“, kde je „mnoho příbytků“ (J 14,2). Zde se Ježíš zmiňuje o Novém Jeruzalému, který sestoupí na zem až na konci milénia. Když spravedliví půjdou při druhém příchodu „v oblacích vzhůru vstříc Pánu“, jejich cílem je nebe – ne země, kterou právě opustili.2 Ježíš Kristus tehdy ještě neustanoví své království slávy na zemi. Učiní tak až na konci milénia.Kristovi nepřátelé jsou zničeni. Ježíš Kristus přirovnal svůj příchod k tomu, co se stalo při potopě a při zničení Sodomy a Gomory (Mt 24,37-39; L 17,28-30). Z jeho přirovnání vyplývá dvojí: za prvé, zničení překvapilo bezbožné; za druhé, přišla zkáza – potopa „a zachvátila všecky“ (Mt 24,39). Oheň a síra, která padala na Sodomu, „zahubila všecky“ (L 17,29; viz také Mt 13,38-40). Při druhém příchodu sestoupí z nebe se svou armádou jako jezdec na bílém koni, jehož jméno je „Král králů a Pán pánů“ a zničí národy světa. Poté, co jsou šelma a falešný prorok zahubeni, „ostatek“ satanových následovníků zemře a nikdo nepřežije, protože „byli pobiti mečem vycházejícím z úst jezdce. A všichni ptáci se nasytili jejich těly.“ (Zj 19,21)3Písmo popisuje tuto scénu slovy: „Hle, Hospodin vychází ze svého místa, aby ztrestal nepravost obyvatel země. I odhalí země krev prolitou na ní a nebude již přikrývat povražděné.“ (Iz 26,21)Země bude pustá. Protože spravedliví vystoupí do nebe, aby byli s Pánem, a bezbožní budou zničeni při jeho příchodu, zůstane země na nějaký čas lidmi neobydlena. Písmo poukazuje na takovou situaci. Prorok Jeremjáš řekl: „Viděl jsem zemi, a hle, je pustá a prázdná, nebesa jsou beze světla. Viděl jsem hory, a hle, třesou se, všechny pahorky se otřásají. Viděl jsem, a hle, nikde žádný člověk.“ (Jr 4,23-25) Prorok (429) používá výrazy z 1. kapitoly, 2. verše. knihy Genesis „pustá a prázdná“, což naznačuje, že země bude ve stejném stavu, jako byla na počátku stvoření.Satan je svázán. Události, které se v té době budou odehrávat, symbolizoval obřad vyhnání kozla při Dni smíření ve svatyňové službě Izraele. V Den smíření velekněz očistil svatyni smírnou krví kozla Hospodinova. Až po skončení tohoto aktu smíření zahájil obřad s kozlem Azázelem, který představoval satana. (Viz 23. kapitola této knihy.) Velekněz vložil ruce na jeho hlavu a vyznal „nad ním všechny nepravosti Izraelců a všechna jejich přestoupení se všemi jejich hříchy. Tyto hříchy vložil na hlavu kozla.“ (Lv 16,21) Potom byl kozel vyhnán do pouště, „do země pusté“ (Lv 16,22; Kral.).Podobně i Ježíš Kristus v nebeské svatyni slouží svým dokonaným smířením ve prospěch svého lidu; při svém příchodu je vykoupí a dá jim věčný život. Když dokončí dílo vykoupení a očistí nebeskou svatyni, vloží zodpovědnost za hříchy svého lidu na satana, původce a podněcovatele zla. Naprosto však nelze říci, že satan tím smíří hříchy věřících – to vše vykonal Kristus. Satan však musí nést odpovědnost za všechny hříchy, ke kterým svedl zachráněné. A stejně jako „připravený muž“ vedl kozla do pusté země, tak Bůh vyhostí satana do zpustošené a neobydlené země. (Viz 23. kapitola této knihy.)4Vidění Jana o miléniu živě líčí vyhnání satana. Viděl, že na počátku tisíciletí byl „drak, ten dávný had, ten ďábel a satan“ spoután a uvržen „do propasti“ (Zj 20,2.3). To je symbolické vyjádření dočasného ukončení satanovy činnosti pronásledování a svádění; „aby již nemohl klamat národy, dokud se nedovrší těch tisíc let“ (Zj 20,3).Výraz, který Jan používá – propast (řecky abyssos) příhodně popisuje situaci na zemi v oné době.5Zničena sedmi ranami, které budou bezprostředně předcházet Kristovu příchodu (viz zvláště Zj 16,18-21) a pokryta těly bezbožných, bude země obrazem naprosté zkázy.Satan bude na naší zemi uvězněn a „spoután“ okolnostmi. Protože země bude bez jakéhokoli života, satan nebude mít koho pokoušet nebo pronásledovat. Bude svázán v tom smyslu, že nebude mít co dělat.Události během miléniaKristus v nebesích s vykoupenými. Při druhém příchodu Ježíš Kristus vezme své následovníky do nebe, do (430) nebeských příbytků, které pro ně připravil v Novém Jeruzalémě. Jako Mojžíš a Izraelité budou vykoupení lidé naplněni vděčností a budou zpívat píseň vysvobození – „píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu: 'Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů.'„ (Zj 15,3)Svatí vládnou s Kristem. Během milénia Ježíš Kristus splní svoje zaslíbení, že vítězům dá „moc nad národy“ (Zj 2,26). Prorok Daniel viděl, že po zničení Kristových nepřátel „království, vladařská moc a velikost všech království pod celým nebem budou dány lidu svatých Nejvyššího“ (Da 7,27). Ty, které Ježíš vzkřísí v prvním vzkříšení, budou spolu s ním vládnout tisíc let (Zj 20,4).Ale v jakém smyslu lze říct, že svatí budou vládnout, jestliže budou v nebi a všichni bezbožní budou mrtví? Jejich kralování spočívá v jejich zapojení se do důležité fáze Kristovy vlády.6Soud nad bezbožnými. Jan viděl, že se svatí během milénia zapojili do soudu; viděl „trůny a na nich usedli ti, jimž byl svěřen soud“ (Zj 20,4). To je doba, o které Písmo poznamenává, že bude dobou soudu nad satanem a jeho anděly (2 Pt 2,4; Ju 6). Tehdy se splní slova apoštola Pavla, že svatí budou soudit svět a dokonce i anděly (1 K 6,2.3).7Soud v miléniu nerozhoduje o tom, kdo bude spasen a kdo ztracen. Bůh toto rozhodnutí učiní před druhým příchodem; všichni lidé, kteří nebyli vzkříšeni nebo proměněni, jsou navždy ztraceni. Záměrem soudu, jehož se účastní spravedliví, je odpovědět na všechny otázky, které mohou spravedliví mít ohledně toho, proč bezbožní zahynuli. Bůh chce, aby ti, kterým dal věčný život, plně důvěřovali jeho vedení. Proto jim odhalí působení své milosti a spravedlnosti.Představte si, že budete v nebesích a zjistíte, že někdo z vašich milovaných, o kterém jste předpokládali, že zde určitě bude, zde není. V takovém případě byste mohli pochybovat o Boží spravedlnosti – a tento druh pochybností tvoří samotný základ hříchu. Bůh dá odpověď na všechny podobné otázky během soudu v průběhu tisíciletí, aby již nikdy nevznikl ani nejmenší důvod k pochybnostem a aby byla jistota, že hřích již nikdy nevznikne.Vykoupení tímto způsobem naplní svou rozhodující úlohu ve velkém sporu mezi dobrem a zlem. „Potvrdí ke své věčné spokojenosti, jak svědomitě a trpělivě Bůh pečoval o ztracené hříšníky. Uvědomí si, jak hříšníci (431) nedbale a svéhlavě zavrhli a odmítli jeho lásku. Zjistí, že dokonce i zdánlivě nepatrní hříšníci tajně pěstovali ohavné sobectví a nepřijali systém hodnot svého Pána a Spasitele.“8Doba k přemýšlení pro satana. Během milénia bude satan nesmírně trpět. Bude uvězněn spolu se svými anděly na zpustošené zemi a nebude moci svádět, což byla činnost, která ho trvale zaměstnávala. Bude nucen pohlížet na výsledky své vzpoury proti Bohu a jeho zákonu. Bude muset přemýšlet o úloze, kterou hrál ve sporu mezi dobrem a zlem. Od budoucnosti může pouze s hrůzou očekávat trest, jenž musí podstoupit za všechno zlo, za které je odpovědný.Události na konci miléniaNa konci tisíce let „ostatní mrtví“ – bezbožní – budou vzkříšeni, a tak bude satan vysvobozen ze své nečinnosti, kterou byl svázán (Zj 20,5.7). Znovu bude svádět bezbožné a povede je, aby „obklíčili tábor svatých a město, které miluje Bůh [Nový Jeruzalém]“ (Zj 20,9), jenž v té době s Kristem sestoupí z nebe.9Sestoupení Kristových svatých a města. Ježíš Kristus znovu sestoupí na zem se svatými a Novým Jeruzalémem, a to ze dvou důvodů: (1) Ukončí velký spor vykonáním rozhodnutí soudu, který byl vynesen v průběhu tisíciletí a (2) očistí a obnoví zemi, aby mohl ustanovit své věčné království. Tehdy v plném smyslu bude „Hospodin Králem nad celou zemí“ (Za 14,9).Vzkříšení k odsouzení. Nyní přišla chvíle, aby Ježíš splnil svůj slib, že „všichni v hrobech uslyší jeho hlas“ (J 5,28). Při svém druhém příchodu Kristus povolá spravedlivé mrtvé z jejich hrobů. Toto vzkříšení se nazývá první vzkříšení, „vzkříšení k životu“. Nyní dojde ke druhému vzkříšení, o kterém Ježíš mluvil jako o „vzkříšení k odsouzení“ (J 5,29). O tom se také zmiňuje kniha Zjevení: „Ostatní mrtví [ti, kteří nebyli vzkříšeni v prvním vzkříšení] však nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší.“ (Zj 20,5)Konec satanova uvěznění. Vzkříšení bezbožných na konci tisíciletí vysvobodí satana z jeho zajetí „na krátký čas“ (Zj 20,3). Ve svém posledním pokusu napadnout Boží vládu „vyjde, aby oklamal národy ve všech čtyřech úhlech světa“ (Zj 20,8). Protože bezbožní budou vzkříšeni se stejně odbojným duchem, jaký měli při své smrti, nebude satanovo dílo obtížné. (432)Útok na město. Při svém závěrečném svodu chce satan dát bezbožným naději, že se zmocní Božího království silou. Shromáždí národy světa a povede je proti milovanému městu (Zj 20,8.9).10 „Bezbožní, kteří vzpurně odmítali vstoupit do Božího města na základě zásluh Kristovy smírné oběti, se rozhodli vynutit si vstup do města a ovládnout ho obléháním a bojem.“11Skutečnost, že bezbožní, jakmile budou vzkříšeni, se okamžitě obrátí proti Bohu, který jim dal život a pokusí se zničit jeho království, potvrzuje Boží rozhodnutí o jejich údělu. Tímto způsobem bude Boží jméno a charakter, který se satan snažil pošpinit, plně a přede všemi obhájen.12Soud před velikým bělostným trůnem. Jan naznačuje, že když Boží nepřátelé obklíčí město a budou se chystat na něj zaútočit, Bůh se posadí na veliký bělostný trůn. Když se celé lidstvo setká kolem tohoto trůnu – někteří v bezpečí uvnitř města, jiní vně, vyděšeni přítomností Soudce, Bůh vykoná poslední fázi soudu. To bude chvíle, o které Ježíš mluvil, když řekl: „Tam bude pláč a skřípění zubů, až spatříte Abrahama, Izáka a Jákoba i všechny proroky v Božím království, a vy budete vyvrženi ven.“ (L 13,28)Tato výkonná fáze soudu proběhne na základě otevřených knih Božích záznamů. „Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách.“ (Zj 20,12) Potom Bůh vynese rozsudek smrti.Proč Bůh vzkřísí tyto lidi k životu, když je nakonec odsoudí k smrti? Během tisíciletí měli vykoupení příležitost zkoumat spravedlnost Božího jednání s každou bytostí ve vesmíru. Nyní samotní odsouzení – včetně satana a jeho andělů – potvrdí spravedlnost Božího jednání.Před velikým bělostným trůnem se splní slova apoštola Pavla: „Všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží.“ (Ř 14,10) Zde všechno stvoření – padlé i nepadlé, zachráněné i zatracené – skloní před ním svá kolena a vyzná, že Ježíš Kristus je Pán (Fp 2,10.11; srov. Iz 45,22.23). Tehdy bude navždy vyřešena otázka Boží spravedlnosti. Lidé, kteří přijmou věčný život, budou mít neochvějnou víru v Boha. Již nikdy nebude hřích ohrožovat vesmír a nezpůsobí zlo jeho obyvatelům.Zničení satana a hříšníků. Bezprostředně po vynesení rozsudku stihne satana, jeho anděly a lidi, kteří ho následovali, trest. Zemřou věčnou smrtí. „Sestoupil oheň z nebe a pohltil“ všechny, kteří nebyli spaseni (433) (Zj 20,9). Povrch země za městem se jakoby roztaví a promění v obrovské jezero ohně pro den soudu „a záhuby bezbožných lidí“ (2 Pt 3,7). „Je to den Hospodinovy pomsty“ (Iz 34,8), kdy „vykoná své dílo, dílo jemu nevlastní“ (Iz 28,21) – zničení jeho nepřátel. Jan řekl: „Kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera.“ (Zj 20,15) Ďábla a jeho společníky stihne stejný úděl (Zj 20,10).Kontext celé Bible jasně ukazuje, že tato „druhá smrt“ (Zj 21,8), která stihne bezbožné, znamená jejich úplné zničení. Co však s představou věčně hořícího pekla? Pečlivé studium ukazuje, že Bible neučí nic o pekle nebo věčném mučení.1. Peklo. Podle Bible je peklo „místem a stavem trestu a záhuby věčným ohněm při druhé smrti; záhubou těch, kteří odmítli Boha a nabídku spasení v Ježíši Kristu“.13Naše slovo peklo je překladem hebrejského slova šeol nebo řeckého výrazu hades. Tyto výrazy se obecně týkají hrobu, kde mrtví jak spravedliví, tak i bezbožní očekávají vzkříšení ve stavu nevědomí. (Viz 25. kapitola této knihy.) Protože současná představa pekla se velmi liší od toho, co znamená hebrejský a řecký výraz, mnoho moderních překladů se slovu „peklo“ vyhýbá a pouze přepisuje hebrejské slovo jako „šeol“ a řecké jako „hades“.Naproti tomu řecké slovo gehenna, které se někdy překládá jako „peklo“, označuje trest ohněm pro nekající. V Bibli tedy „peklo“ nemá vždy stejný význam – přehlížení tohoto rozdílu často vedlo k velkému zmatku.Slovo gehenna je odvozeno z hebrejského Ge Hinnom, „Údolí Hinóm“ – rokle na jižní straně Jeruzaléma. Na tomto místě Izrael pořádal pohanské obřady spalování dětí Molochovi (2 Pa 28,3; 33,1.6). Prorok Jeremjáš předpověděl, že Hospodin kvůli tomuto hříchu učiní z tohoto údolí „Údolí vraždění“, kde budou pohřbena těla Izraelců až pro ně nebude místo. Zbývající těla se stanou „pokrmem nebeskému ptactvu“ (Jr 7,32.33; 19,6; Iz 30,33). Jeremjášovo proroctví nepochybně vedlo Izrael k tomu, že se díval na Ge Hinnom jako na místo soudu nad bezbožnými, místo ošklivosti, trestu a hanby.14 Pozdější rabínská tradice jej pokládala za místo pro spalování zdechlin a odpadků.Ježíš se zmiňoval o ohni Hinómu jako o obraze ohnivého pekla (např. Mt 5,22; 18,9). Tak oheň v Údolí Hinóm představoval stravující oheň posledního soudu. Ježíš prohlásil, že jde o zkušenost následující po smrti (L 12,5), a že peklo zničí tělo i duši (Mt 10,28). (434)Jaká je podstata pekelného ohně? Budou lidé v pekle hořet navěky?2. Zkáza bezbožných. Podle Písma Bůh zaslíbil věčný život pouze spravedlivým. Mzdou hříchu je smrt, ne věčný život v pekle (Ř 6,23).Písmo učí, že bezbožní budou „vymýceni“ (Ž 37,9.34); svévolníci zahynou (Ž 37,20; 68,2). Nebudou navždy žít ve stavu vědomí, ale budou sežehnuti (Mal 3,19; Mt 13,30.40; 2 Pt 3,10). Budou zničeni (Ž 145,20; 2 Te 1,9; Žd 2,14), hříšníci „vymizí ze země“ (Ž 104,35).3. Věčný trest. Když Nový zákon mluví o trestu bezbožných, používá výrazy „trvající na věky“ a „věčný“. Tyto výrazy jsou překladem řeckého slova aionios a vztahují se na Boha i na člověka. Abychom se vyhnuli nepochopení, nesmíme zapomenout, že aionios není absolutním výrazem; jeho význam určuje předmět, kterého se týká. Takže když Písmo používá aionios („trvající na věky“, „věčný“) o Bohu, znamená to, že jeho existence nekončí, protože je nesmrtelný. Když se však toto slovo vztahuje na smrtelné lidi nebo na věci pomíjitelné, pak znamená dobu, po kterou člověk žije nebo daná věc existuje.Například v 7. verši listu Judova je zmíněno, že města Sodoma a Gomora nesla „trest věčného ohně“. Přesto tato města dnes nehoří. Petr říká, že oheň proměnil tato města v popel, protože byla odsouzena k záhubě (2 Pt 2,6). „Věčný“ oheň hořel do té doby, než všechno shořelo a potom vyhasl. (Viz také Jr 17,27; 2 Pa 36,19.)Podobně, když Ježíš Kristus říká, že bezbožní půjdou do „věčného ohně“ (Mt 25,41); oheň, který spálí bezbožné, bude „neuhasitelným ohněm“ (Mt 3,12). Uhasne tehdy, až nebude mít, co spalovat.15Když Ježíš hovořil o „věčných mukách“ (Mt 25,46), nemyslel tím věčné trestání. Měl na mysli, že tak jako „věčný život [ze kterého se budou radovat spravedliví] bude trvat po celou věčnost, také trest [který musí snášet bezbožní] bude věčný – ne však věčné trvání vědomého utrpení, ale trest, který je úplný a konečný. Údělem lidí, kteří takto trpí, je druhá smrt. Tato smrt bude věčná, protože z ní nebude ani nemůže být vzkříšení.“16Když Bible hovoří o „věčném vykoupení“ (Žd 9,12) a „věčném soudu“ (Žd 6,2; Kral.), týká se to věčného důsledku vykoupení a soudu – nejedná se o nekonečný proces vykupování a souzení. Stejným způsobem, když Písmo mluví o věčném trestu, pak hovoří o důsledcích, a ne o procesu trestání. Smrt, která postihne bezbožné, bude konečná a věčná. (435)4. Mučeni na věky věků. Biblický výraz „na věky věků“ (Zj 14,11; 19,3; 20,10) také přispěl k závěru, že potrestání satana a bezbožných bude pokračovat po celou věčnost. Ale stejně jako v případě slova „věčný“, předmět, ke kterému se vztahuje, určuje i význam slova „na věky“. Když je spojen s Bohem, má absolutní význam – protože Bůh je nesmrtelný; když se vztahuje na smrtelné lidi, má omezený význam.Dobrým příkladem takového použití je biblický popis Božího trestu nad Edómem. Prorok Izajáš říká, že Bůh tuto zemi obrátí v hořící smolu, která „nevyhasne v noci ani ve dne“ a kouř „z ní bude stoupat věčně. Po všechna pokolení zůstane v troskách, nikdo už nikdy skrze ni neprojde.“ (Iz 34,9.10) Edóm byl zničen, ale dnes již nehoří. „Věčně“ tedy trvalo jenom do té doby, dokud nebyl zničen úplně.Z celého Písma vyplývá, že slovo „věčně“ má svá omezení. Ve Starém zákoně se píše, že otrok měl sloužit svému pánu „provždy“ (Ex 21,6), že malý Samuel měl zůstat v chrámu „navždy“ (1 S 1,22). Jonáš si také myslel, že v břiše velryby zůstane „navěky“ (Jon 2,7). Nový zákon tento termín používá podobným způsobem: například Pavel radí Filemonovi, aby přijal Onezima „navěky“ (Fm 15). Ve všech těchto případech „navždy“ znamená „tak dlouho, dokud člověk žije“.V Žalmu 92. v 8. verši je zmínka o tom, že bezbožní budou navždy vyhlazeni. A když Malachiáš prorokoval o velkém závěrečném ohni, řekl: „Hle, přichází ten den hořící jako pec; a všichni opovážlivci i všichni, kdo páchají svévolnosti, se stanou strništěm. A ten přicházející den je sežehne, praví Hospodin zástupů; nezůstane po nich kořen ani větev.“ (Mal 3,19; [4,1])Jednou všichni bezbožní – satan, padlí andělé a nekající lidé – budou zničeni ohněm, jak kořen, tak i větve. Již nebude dále existovat smrt nebo hades. (Viz 25. kapitola této knihy.) I ty Bůh zničí navěky (Zj 20,14).Bible jasně říká, že věčný je trest, ne trestání – je to druhá smrt. Z tohoto trestu neexistuje vzkříšení; jeho důsledky jsou věčné.Arcibiskup William Temple výstižně prohlásil: „Jedno můžeme říct s jistotou: věčné trápení je třeba odmítnout. Kdyby lidé nepřijali řeckou a nebiblickou představu přirozené nezničitelnosti duše člověka a nečetli s touto představou ve své mysli Nový zákon, pak by z něj (z Nového zákona) odvodili víru ne ve věčné trápení, ale víru v zánik těla i duše. Je to oheň, který je nazýván věčným; věčný není život, který je do něj uvržen.“17 (436)Požadavkům spravedlnosti se učinilo zadost tím, že byl vykonán plný trest podle Božího zákona. Nyní nebesa a země vypravují o Hospodinově spravedlnosti.5. Princip trestu. Konečným trestem za hřích je smrt. Lidé, kteří odmítají spasení, které Bůh nabízí, zemřou v důsledku svých hříchů navěky. Hříchy některých lidí byly svévolné, měli přímo ďábelské potěšení, když někomu způsobili utrpení. Jiní žili poměrně mravným životem, a jejich hlavním proviněním bylo, že odmítli spasení v Ježíši Kristu. Je správné, že je stihne stejný trest?Ježíš řekl: „Ten služebník, který zná vůli svého pána a přece není hotov podle jeho vůle jednat, bude velmi bit. Ten, kdo ji nezná a udělá něco, zač si zaslouží bití, bude bit méně. Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více.“ (L 12,47.48)Nepochybně lidé, kteří se nejvíce bouřili proti Bohu, budou trpět více než ti, kteří proti němu nebojovali. Měli bychom však pochopit jejich závěrečný trest ve světle Kristovy „druhé smrti“, kterou prožil na kříži. Právě tam Pán Ježíš trpěl za hříchy světa. Příčinou jeho utrpení bylo strašlivé oddělení od jeho Otce, které způsobil hřích. Byla to duševní muka, která nelze popsat. Podobně to bude i se ztracenými hříšníky. To, co zaseli, sklidí nejen během svého života, ale i při konečné zkáze. Vina, kterou pocítí kvůli svým spáchaným hříchům v Boží přítomnosti, způsobí, že budou nepředstavitelně trpět. Čím větší je jejich vina, tím mučivější bude i jejich utrpení. Satan, podněcovatel a původce hříchu, bude trpět nejvíce.18Očištění země. Když Petr popisoval den Hospodinův, v němž budou vymazány všechny stopy hříchu, řekl: „V něm nebesa s velikým hukotem pominou, základy pak žárem se rozpustí a země i díla, která jsou na ní, shoří.“ (2 Pt 3,10; Hejčl)Oheň, který zničí bezbožné, očistí zemi od poskvrnění hříchem. Pak Bůh stvoří „nové nebe a novou zemi, neboť první země a první nebe pominuly“ (Zj 21,1). Z této pročištěné, znovu stvořené země – věčného domova vykoupených – Bůh navždy odstraní pláč, bolest a smrt (Zj 21,4). Prokletí, které hřích přinesl, bude nakonec odstraněno (Zj 22,3).Při pohledu na přicházející den Hospodinův, v němž budou hřích a nekající hříšníci zničeni, říká Petr všem: „Jak svatě a zbožně musíte žít vy, kteří dychtivě očekáváte příchod (437) Božího dne.“ Svou naději založil na zaslíbení návratu Ježíše Krista, proto prohlásil: „Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost. Proto, milovaní, očekáváte-li takové věci, snažte se, abyste byli čistí a bez poskvrny a mohli ten den očekávat beze strachu před Božím soudem.“ (2 Pt 3,11.13.14)

nepodléhat, nepodlehnout ...

podléhat, podlehnout ...

význam slova, synonyma :)

Spravedlivá vražda? Právě jste z Boha vyrobil kriminálníka. Když vláda někoho posadí na elektrické křeslo, tak se tu přeci nebavíme o vraždě - leda že by, leda že by ten dotyčný byl nevinný a soudce a vyšetřovatelé by o tom věděli...

Jinak je ale fajn, že jste tu ty biblické verše připomenul. Dříve víceméně pacifisticky jednající a smýšlející Ježíš se najednou "promění v popravčí četu". I když předtím lecos i odpustil, nyní bude kosit milióny a milióny lidí třeba jen za to, že odmítli uvěřit v jeho vzkříšení. I když bychom celý ten výjev chápali pouze obrazně, je jasné, že autor toho textu předpovídá, že se bude dít něco velmi krvavého a násilného, co bude mít přímou spojitost s osobou Ježíše Krista.

Jenže to je jeden ze stavebních kamenů křesťanství - boží láska jest neoddělitelná od boží spravedlnosti. A tak mnohonásobného vraha a kanibala čeká království nebeské za předpokladu, že pár dní před svou smrtí upřímně uvěří v Ježíše, vyzná svoje hříchy a učiní pokání. Zatímco člověk, co nekradl, nepodváděl, nezabíjel a neznásilňoval půjde do věčného ohně za to, že si přečetl Bibli a řekl: "Brr, to je ale brutální pohádka".