A to má být jako "argument" do diskuze?

  Ale alespoň jsi konečně něco napsal k tématu článku a ukázal vaši taktiku "diskuzí". Takovou hezky zakulacenou urážku - ani nemáš odvahu napsat jí přímo?

  Je nějaký důvod, abych se nechal vyšetřit? Neměl by se spíš nechat vyšetřit drzý a sprostý lhář, který je schopen o druhém napsat pomluvu, že nelituje zla a když je na svou lež upozorněn, ještě přitvrdí?

  Stando, jsou lidi, co se baví k tématu, v tomto případě rozhodnutí, odpuštění hříchů a pokání a s tím související pocity. 

  K tématu tu píšu věci stále stejně: 

  K odpuštění hříchů někomu druhému je potřeba rozhodnutí (a Boží milost, pokud je hřích těžký, má velké následky).

  K přijetí odpuštění je potřeba víra tomu, kdo odpustil a opět rozhodnutí odpuštění přijmout.

  K pokání je potřeba Boží milost, Boží dobrota, Boží moc. Ta je v evangeliu Ježíše Krista. V pokání je určitě a samozřejmě odpuštění druhým lidem, protože to spolu přímo souvisí, je to spojené (odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme)

  K ani jednomu nejsou potřeba pocity, na které to vy stále stáčíte. Ani pocity nedokáží vyvolat pokání.

  To naopak umí vztahy: Například láska, víra (a tím nemyslím víru náboženskou, ta to nedokáže), soucit ...

  To, že k odpuštění a pokání nejsou potřeba pocity a zážitky neznamená, že u obojího pocity nebo zážitky nejsou nebo že nehrají žádnou roli (jak sis vymyslel ty). K tomu jsem ti napsal článek Pokání nebo lítost, který si můžeš přečíst jak ty, nebo kdokoliv jiný co jsem tu o pocitech skutečně psal já a může ho konfrontovat se lží a pomluvami, které tu o mne píšeš ty, místo toho, abys psal k tématu diskuze - jak mají ostatně i tví kolegové z vaší skupiny často zvykem.

  Pro tebe ještě jednou zopakuji:

    Pokání a pocity

    Když si vzpomenu na chvíle které jsem prožil a z nich na chvíle pokání, rozhodně ty chvíle byly 
bohaté na pocity. Když se pak podívám do písma či tradice církve, vidím stejné pocity, které jsem 
zažíval také. 

    Kdybych ty pocity sepsal, byly to například nejdříve:

Zklamání 
Ohromení 
Překvapení
Zděšení 
Hrůza 
Pokoření 
Stud 
Zahanbení 

    Hezky a věrně tu situaci, kdy si člověk uvědomí hloubku hříchu, líčí Ezdráš:

...V naprostém zděšení jsem usedl a zůstal zděšen sedět až do večerní oběti. Všichni, kdo se 
třesou před slovy Boha Izraele, se kvůli nevěrnosti těch navrátilců shromáždili kolem mě. 
Teprve v čas večerní oběti jsem se ze své trýzně vzpamatoval. Stále ještě v roztrženém rouchu 
a plášti jsem padl na kolena a vzepjal ruce k Hospodinu, svému Bohu, se slovy: 

„Je mi hanba, Bože můj! Stydím se k tobě zvednout tvář, Bože můj! Naše hříchy nám 
přerostly přes hlavu, naše vina dosáhla k nebi. Ode dnů našich praotců až dodnes hromadíme 
svou vinu, a tak jsme pro své hříchy i se svými králi a kněžími byli vydáváni do rukou 
okolních králů...

    Ale tak jako pokání není lítost tak také pokání není zděšení či zahanbení.

    Pokání není o vnějších věcech, o vznosných slovech kterým se lidé pokání snaží napodobit, o 
tlučení se v prsa, popelu na hlavě a povrchních emocích které se snaží člověk vzbudit bez toho, že 
by poznal hrůzu hříchu a svatost Boha. Je o něčem uvnitř, o změně, kterou udělá Duch svatý, když 
obnovuje znalost Božího slova a usvědčuje ze hříchu. Ta vnitřní změna se pak ale samozřejmě 
projeví navenek v pocitech i změnou chování. 

    Když jsem v historii sledoval chvíle, kdy bylo evangelium kázáno v moci Ducha svatého, narážel 
jsem na tuhle věc stále dokola: Všude jsou vidět lidé, kteří byli před Božím majestátem zasaženi v 
srdci, zděšeni a třeba se i skáceli na zem a nebyli schopni pohybu nebo řeči či naopak v hrůze křičeli 
před tím, co je čeká. 


    Pokání ale nepřináší jen tyhle pocity. U opravdového pokání bývají obvykle dva druhy lidí: Ti, 
kteří si uvědomí svůj hřích a obrátí se a ti, kteří pokání nečiní. Na ty, kteří pokání nečiní, obvykle 
také přijdou pocity: 

Zuřivost 
Vztek 
Vzpoura 
Násilí 
Vypočítavost
Odpor

 

    Křesťanské pokání začíná soudem, ale díky Bohu soudem nekončí. Když se člověk poddá 
Bohu, poddá se tomu svědectví o hříchu a svojí situaci, uvěří v Ježíše, který za něj zemřel, tak v 
Něm přijde vysvobození, očištění od hříchu a změna života. A to vysvobození je opět (obvykle) 
provázené pocity:

Bázeň 
Radost 
Lítost
Vděčnost 
Pokoj
Lehkost 
a další.

    Ale tak jako nemáme hříchy odpuštěny radostí nebo vděčností, nemáme je odpuštěny ani lítostí. 

    Odpuštění hříchů je totiž z víry ve jméno Ježíš.

  Toník

  Stando, chápu vaši realitu, píšeš o tom stále dokola - pokud to tak máte a vyhovuje vám to tak, jistě vám to neberu.

  Právě, že to je pro nás samozřejmost. Nežijeme své životy sami - proto se taky nerozhodujeme podle toho, co nám prospívá či neprospívá. Nežijeme už sobectví náboženství, které bylo o sobě. Žijeme společenství a v něm jsou dobře nastavené normy Božího slova důležité.

  O tom už jsem ti psal mockrát: To bylo oklamání hříchem. Nejhorší otroctví hříchu, jaké člověk může mít, že ho hřích oklame tak, že už ani nerozpoznává, že je to hřích. Jako když drzý lhář stále dokola lže a pomlouvá a když je přistižen při činu, tak ještě přitvrdí - a při tom si svůj hřích ani neuvědomuje. A nemůže uvědomit.

  Podobně jsme to měli s modlami (to přikázání o modlách v našem desateru chybělo). Modly jsem ale jako problém vždycky rozumem vnímal, přeci jen písmo je v této věci jasné a zmíňky o modlách jsou na mnoha místech a praxe náboženství soch, obrazů a pověr přímo "křičí". Ale opět: Byl jsem mladý, ještě jsem neměl rozum zatemnělý léty hříchu, jako to mají lidé, co v náboženství soch, obrazů a pověr zůstali a jsou pod vlivem model desítky let a jsou jako ty kusy dřeva, kterým slouží: Nevidí a neslyší. Proto jsem jako mladý rozumem tehdy vnímal problém s modlami, i když srdce bylo mrtvé a ten problém nevnímalo.

  Škoda že je neznáš a je na tom vidět, jak přistupuješ k diskuzím a zřejmě i obecně ke komunikaci. Psal jsem jich i tu na GS mnoho a většinu z nich právě v diskuzích s tebou. 

  To, že ty je neznáš, vypovídá o tvém způsobu "komunikace" hodně.

  Já znám skoro všechno, co jsi tu psal, protože si tvoje příspěvky čtu, zajímá mne to a pamatuji si, co jsi psal.

  Určitě. A z oklamání hříchem. Z otroctví hříchu.

  Ani prakticky nemám tvou svobodu hřešit. A nikdy jsem jí neměl. Pokud mohu k tématu hříchu svědčit, jednoznačně znovu a znovu potvrzuji, že to, co říkal Pán Ježíš, je pravda. 

  Věřím tomu slovu Ježíše dokonce tak, že si myslím, že platí i na tebe: Že i ty sám, když tu drze lžeš a pomlouváš, tak to neděláš svobodně, ale děláš to z oklamání hříchu, z otroctví hříchu, přesně podle slov Pána Ježíše.

  A v čem je jako to usvědčení?