Ze zkoumání hapax legomen v Samuelových knihách plyne nejen lexikografický a lingvo-historický, nýbrž rovněž také exegetický užitek – mohou být nápomocná porozumění a výkladu biblického textu. V Samuelových knihách nacházíme celkem 131 vzácných slov pouze v jednom výskytu. Tato mimořádná slova pak můžeme rozdělit podle těchto čtyřech kritérií:

1. V 13 případech stojí za pravděpodobnou příčinou vzniku hapaxů písařská chyba.

2. Hapaxy jsou tvořeny 32 osobními nebo kolektivními jmény. 

3. Hapaxy jsou tvořeny 35 místními a regionálními jmény. 

4. 51 takříkajíc „normálních“ hapax legomen tedy hebrejských slov, která existují bez charakterizace k předchozím třem uvedeným kritériím.

Hapax legomena je třeba zkoumat na jedné straně pro jejich lexikální zvláštnost. Na straně druhé bude zkoumaní takových slov užitečné rovněž tak pro exegezi, a zvláště pro literární historii Samuelových knih. Z rozvrstvení a z frekvence těchto slov můžeme také vyvodit závěry o pozadí geneze jazyka a historii biblických textů samotných.

K tomu bude příhodné na úvod nastínit pohled k textové diachronii Samuelových knih, což usnadní následující klasifikace. Knihy Samuelovy vznikaly v pravděpodobně v šesti fázích, které Prof. Dietrich seřadil sestupně:

VI. Značně rozvětvený text vyprávění, do nějž už po standardizaci textového korpusu Samuelových knih zhruba v pozdním perském období redaktoři historických kronik nezasahovali a z kterého později vzešly hlavní redakční verze v LXX (resp. v její hebrejské předloze), rukopisy od Mrtvého moře a masoretský text Starého zákona (přičemž tyto hlavní větve se dále rozvíjely). 

V. Pozdně poexilní doplňky, konkrétně na začátku 1. knihy Samuelovy (Chanina píseň) a na konci knihy 2. (velký dodatek 2 Sam 21-24), které ovšem do sebe možná „importovali“ také starší textové části.

IV. Deuteronomistická redakce (resp. více jejích variant), která v 6. a 5. stol. př. n. l. integrovala doposud tradovanou látku Samuelových knih do deuteronomistického dějepisného okruhu a svým způsobem ji také komentovala.

III. Tzv. „dvorní vyprávění“, které na sklonku 8. nebo počátkem 7. stol. př. n. l. poprvé souvisle líčilo dějiny raného královského období a obsahovalo už závažné části textového korpusu, které dnes můžeme číst od 1. knihy Samuelovy po 2. knihu (jedná se o nejdůležitější formativní fázi vzniku těchto biblických knih).

II. Starší dílčí vyprávění (ústní nebo písemné povahy), která si našla cestu do dvorního vyprávění – vyprávění o Samuelovi a Saulovi, o arše úmluvy, o osudu Saulovců, o Davidovi jakožto vůdci skupiny, o Absolonově povstání, stejně jako o pochybných okolnostech Šalamounova narození a jeho uchopení moci.

I. Jednotlivé tradované texty, které jsou uchovány v těchto dílčích sbírkách nebo novelách, částečně také mimo ně (jako v dodatku 2 Sam 21-24) a jejichž kořeny mohou sahat až do 10. století př. n. l.

Určitý počet doložených hapax legomena v Samuelových knihách pravděpodobně vznikla omylem tradentů a opisovačů, ale to fakticky až ve fázi textového vývoje, nebo ještě později během dlouhé dějinné periody neustálého opisování biblických textů. Pro ilustraci jeden příklad, ač tento druh hapax legomena nemá pro účely našeho zkoumání zásadnější význam.

Text v 1 Sam 15,9 popisuje, koho ušetřil Saul se svým vojskem při nájezdu proti Amalechitským a také to, co díky poslušnosti vůči Hospodinu nechal zničit. 

„Saul a jeho lid ušetřil Agaga a nejlepší kusy z bravu a skotu, z druhého vrhu, a ze skopců a vůbec ze všeho pěkného, a nechtěli je vyhubit jako klaté. Jako klaté zničili jen to, co bylo podřadné a bezcenné.“ 1 Sam 15,9

Toto poslední sousloví je v hebrejštině נמבזה ונמס אתה החרימו a právě slovo נמבזה je zde hapax legomenon tvořící evidentně s následujícím slovem ונמס aliteraci[2] na hebrejské písmeno „nun“. V hebrejštině se může jednat o příslovečný obrat. Podle encyklopedie HALAT[3] (662) se odvozuje ode dvou známých sloves: ב.ז.ה, „opovrhovat“, a מ.א.ס, „odhodit“. Zmíněnou pasáž přeložil Prof. Dietrich jako: „podřadné a nepotřebné věci pak zničili“.

Jiný příklad. 1 Sam 13,20 popisuje jakýsi „monopol“ na kovoobráběčské práce Pelištejců, kde byli Izraelité přinuceni nosit opotřebované nebo poškozené nástroje na pobřežní planinu a tam čekat na jejich opravu. Prof. Dietrich tuto pasáž překládá následovně: 

„A celý Izrael sestupoval k Pelištejcům, aby si jeden každý nechal naostřit svou radlici a svou motyku a svou sekeru a svůj srp. A cena byla jeden pím za radlici a motyku a třetina šekelu za ostření sekery a opravu bodce.“ 1 Sam 13,20

Obrat „třetina šekelu za ostření bodce“ se opírá o domněnku Prof Dietricha. V hebrejském textu stojí שׁלשׁ קלשׁון [šeloš kilšon]. Překladatel Vulgáty viděl v prvním z těchto dvou slov číslici „tři“ a z toho usoudil na „trojzubec“. V Septuagintě čteme: τρεις σικλοι εις τον οδοντα, tj. „tři šekely za jeden zub“. I zde překladatel LXX vnímal číslovku „tři“ a poslední písmena vyložil mylně jakožto „zub“. Zajímavý je však výskyt slova siklos, tj. „šekel“. To se pojí s výše zmíněným „pímem“, tj. starou váhovou měrou rovnající se zhruba dvěma třetinám šekelu.

V seskupení znaků שׁלשׁקלשׁון se skutečně nachází slovo שׁקל [šekel]. Připustíme-li u jeho prvního a posledního písmene haplologii[4], vzniklou nouzí nebo neporozuměním opisovače, dostáváme tři slova: שׁלשׁ שׁקל לשׁון. První dvě z nich asi sotva znamenají „tři šekely“, což by v tomto kontextu představovalo příliš vysokou částku, nýbrž to nejspíš znamená „třetinu šekelu“. A jestliže vypustíme u třetího slova mater lectionis, chybu vzniklou snad opět v nouzi, dostaneme infinitiv qalu slovesa od kořene שׁ.נ.ן s prefixem ל, překlad je pak „aby brousili“, dohromady tedy – „třetinu šekelu za broušení“. Hapax legomenu קלשׁון, což je podle HALAT jinak zcela „nejisté slovo“ (1034), by odpovídaly několikeré textové chyby.

Osobní a kolektivní jména doložená ze Samuelových knih mohou být přínosná v mnoha ohledech. Koncentrují se na určitých místech? Jakou mají etymologickou souvislost vůči ostatnímu hebrejskému lexiku? Objevují se mezi nimi cizojazyčná jména? V jakém vztahu jsou tato jména k ostatnímu biblickému onomastiku (zvláště k případným paralelám v knihách Letopisů)?

Pro ilustraci uvedu tři příklady. Jedenkrát se vyskytující jména jsou častá především v rodokmenech předků Samuela a Saula, tedy spíše na začátku, stejně tak ale i ve sbírkách příběhů a v seznamech válečníků knih Samuelových.

V 1 Sam 1,1 je jmenován „syn Tochúa“ hebr. בן־תחו [ben tochu], což je Samuelův resp. Elkánův předek. Mírně pozměněnou podobu tohoto jména nacházíme v 1 Par 6,19 „syn Tóacha“ hebr. בן־תוח [ben toach] (došlo k metatezi druhého a třetího radikálu). Ani jedno z obou jmen nelze dost dobře vysvětlit vlastní hebrejskou etymologií. HALAT (1563) se domnívá, že v pozadí může být akkadské slovo tachu II, znamenající totéž co „zvířecí mládě“; zmíněna je i spojitost s ugaritským nomen locale „Tu-chi-ja“ – obojí každopádně odvoditelné ze semitského jazykového okruhu.

Další příklady. Apendix k Samuelovým knihám obsahuje dva soubory příběhů o bohatýrských činech Davidových válečníků a výčet jmen jeho „třiceti“ elitních válečníků. V souborech příběhů nacházíme tři, ve výčtu „třiceti“ třináct singulárních osobních jmen. Je to o to pozoruhodnější, že oba tyto soubory v 2 Sam 23,8-23 chybí v 1 Par 11,10-25 a seznam třiceti 2 Sam 23,24-29 v 1 Par 11,26-47, pročež 1. kniha Paralipomenon neobsahuje vůbec žádná hapax legomena.

Nejprve k souborům příběhů. Jméno jednoho poraženého pelištejského válečníka zní סף [saf] (2 Sam 21,18). Encyklopedie HALAT (720) uvádí paralelu babylónského jména Sippe/aj. Tento tvar skutečně nacházíme v 1 Par 20,4 ספי [sipaj]. O možné etymologii se HALAT nezmiňuje. Uvádí substantivum סף [saf], tj. „práh“ a sloveso vytvořené z trojkonzonantního kořene ס.פ.ה ve významu „odejmout“ a „zmizet“.

Jméno prvního ze „tří“ obzvláště oslavovaných Davidových válečníků zní ישׁב בשׁבת [jošev baševet] (2Sam 23,8). V 1 Par 11,11 se jmenuje Jášobeám, což zní až nápadně „nehebrejsky“. HALAT (425) má tohle jméno za deformaci od jména Jišbaal, z něhož se nejprve stalo jméno Jišbošet a posléze právě „Jošev Baševet“. Je-li tomu tak, nejednalo by se zde o skutečnou (neúmyslnou) textovou chybu, nýbrž o záměrnou textovou variaci.

Právě 35 hebrejských místních a regionálních jmen se vyskytuje jenom a pouze v Samuelových knihách. Hapax legomena se pak nápadně koncentrují na čtyřech místech v těchto biblických knihách, což nám může zodpovědět dvě otázky. Totiž, že se můžeme dozvědět něco nového díky tomuto jevu s odkazem k literární historii a historii osídlení Izraele.

Uvedu nějaké příklady. Tři zeměpisná hapax legomena se nacházejí ve vyprávění o Samuelově pomazání Saula v 1 Sam 9,1-10,16. Podle 9,4n projde Saul při hledání zaběhnutých oslic svého otce několik zemí. Četnost územních neznámých jmen zvyšuje pocit bezmoci a bezcílnosti, jaký se zmocňuje člověka při dlouhém a marném hledání. „Pohoří Efraim“ a „země Jemini“ jsou nám ještě povědomá, zvláště první je značně rozlehlé. Nicméně „zemi Zuf“, do které nakonec Saul se svým služebníkem dorazil, lze však určit stěží. Kdybychom ji snad chtěli dát do souvislosti se Samuelovým předkem „Zufem Efratajským“, dostali bychom se až k jižnímu Efraimu. Nad toponymy שׁעלים [šaalim] a שׁלשׁה [šališa] (9,4) se pak už cítíme zcela bezradní.

Ve svém komentáři Prof. Dietrich píše následující: „Topografická označení Šališa a Šaalim se objevují jen zde a lokalizaci to tudíž znesnadňuje až znemožňuje. O nic dál nás nezavede ani ztotožnění s místem Baal-šališa ve 2 Kr 4,42, opět místem nijak blíže neurčeným. Šaalim by mohlo být chybně napsané Šaalbim a v tom případě by na základě Sd 1,35 a 1 Kr 4,9 ukazovalo na jihozápadní Efraim. U takovýchto pokusů ale tápeme v mlhách – naprosto stejně jako kdysi Saul. Probouzela snad tato toponyma v uších vypravěče (a rovněž jeho posluchačů nebo čtenářů) nějaké konkrétní představy, nebo to byly pouhé bájné pozůstatky z doby dřívějšího osídlení?“

Poslední bod jsou hapax legomena ve vlastním slova smyslu; „normální“ slova, která se v Samuelových knihách vyskytují pouze jednou. Přitom je třeba zodpovědět několik otázek, například – existují k těmto slovům písemné varianty jak v hebrejské, tak i v řecké textové tradici? Jak lze tato slova etymologicky vyložit? Jaká je jejich funkce v rámci textu v dobovém výpovědním kontextu?

Uvedu několik příkladů. Tento pramen „dvorního vypravěče“ má bezpochyby původ v severním Izraeli, kde byla archa původně přechovávána. Vyprávění o její ztrátě (1 Sam 2,4) pokračuje však „okružní cestou“ archy územím Pelištejců a přes Betšemeš do Jeruzaléma, kde nalezla své konečné místo v Šalamounově chrámu (1 Sam 5n; 2 Sam 6; 1 Kr 8). V těchto pozdějších částech se nepopiratelně ukazuje judský vliv a stěží je můžeme datovat do doby dřívější před 8. stol. Příběh o arše obsahuje šest hapax legomenon.

Vypravěči vysvětlují ztrátu archy tím, že se s ní předtím nezacházelo správně. Nejen, že byla dosti necitelně přinesena do bitvy s Pelištejskými (1 Sam 4,3n), ale už dříve se Elíovi synové jako kněží opakovaně dopustili těžkého modlářství. Nato proti nim vystoupil „muž Boží“ a vyčetl jim mimo jiné, že „byli prvotinami všech obětí“ 1 Sam 2,29. Zde je použitý tvar hifil od kořene ב.ר.א, což bezděčně poukazuje na teologický terminus technicus „stvoření“ v Gn 1,1; tam je však tvar slovesa z kořene ב.ר.א doložen jen ve tvarech qal a do naší pasáže se vůbec nehodí.

Není divu, že se vyskytují i jiná čtení – v kumránském svitku 4QSam evidentně i v předloze G se píše ב.ר.ך, „žehnat“, a to právě ve slovesném tvaru hifil (להבריך). Ale i tento tvar je ojedinělý a jen stěží dává nějaký smysl („vymoci (si) požehnání“?). HALAT (147) i jiné moderní slovníky uvádějí pro tuto pasáž kořen II ב.ר.א, který by se s odkazem k arabské etymologii s významem „být velmi tučný“ popř. „nebýt nemocný“, měl překládat slovesem „tloustnout“. Podle toho by Elíovi synové „byli prvotinami všech obětí“ a skutečně se v tomto smyslu píše už předtím (1 Sam 2,12-16).

O dvě kapitoly později přicházejí Elíovi synové o život. Když se jejich otec dovídá zprávu o jejich smrti a zvlášť o ztrátě archy úmluvy, spadne naznak ze stolice a zlomí si מפרקת [mafreket] (1 Sam 4,18). HALAT (585) má za to, že lze na základě analogií ze syrských, arabských, judeo-aramejských textů, podobně jako z mišnaické hebrejštiny odvodit, že výraz מפרקת [mafreket], který v těchto jazycích znamená „temeno“, má význam „vaz“. LXX výraz מפרקת [mafreket], překládá slovem νωτος, tj. „záda“, což také není vzdálené smyslu této pasáže.

Učiňme shrnutí myšlenek v několika větách. Nejmladší vrstvy Samuelových knih neobsahují téměř žádná hapax legomena, ty starší naproti tomu povážlivě mnoho. Pokud se týká osoby „dvorního autora“, svědčí o něm, že jazyk ovládal v největší možné míře jazykových schopností a v jeho práci s použitými prameny nadto i o jisté archaičnosti nejen řeči, ale také obsahu. Starověcí překladatelé tak někdy stáli před problémy, které se snažili řešit s patřičnou dávkou citlivosti. Moderní lexikografie občas sama vytvořila nová hapax legomena a tím nastolila nové problémy, v rámci komparativní semitistiky však nalezla také vhodné prostředky k jejich řešení.

Walter Dietrich ist ein Theologe. Er ist Professor emeritus für das Alte Testament an der Universität Bern.

1. Neopomenu zmínit také Martina Láhnera, který mi pomohl s překladem této práce psané v němčině. 

2. Aliterace čili náslovný rým je stylistická figura (literární technika), založená na tom, že se na začátku slov verše (nebo prostě na začátku několika slov) opakuje stejná hláska nebo skupina hlásek. 

3. HALAT – The Hebrew and Aramaic Lexicon of the Old Testament.

4. Haplologie je vynechávání hlásek, slabik nebo hláskových skupin při nepečlivé výslovnosti a rychlé řeči.