Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Svůj článek o Izraeli musím začít zdůrazněním toho, co odděluje tento národ od ostatních národů. Izrael je národ Boží smlouvy.

Izrael je především národem, kterému Bůh oznámil své slovo, nařízení a soudy. Žádnému jinému národu toto neučinil a jeho soudy nepoznaly. Pouze k Izraeli se sklonil ze všech čeledí země a trestá je za všechny jejich nepravosti. Někteří si jistě řeknou, co má národ z toho, že mu byl vydán zákon a soudy za jeho přestoupení? Především každý dobrý otec vychovává svého syna. Jestli jsem v předcházejícím článku napsal slova: Toto praví Hospodin: ‚Izrael je můj prvorozený syn. Tak tato slova Hospodinova jen potvrzuji, že považuje izraelský národ za svého prvorozeného syna. Prvorozený bývá zpravidla ten, jenž má obdržet dvojnásobné dědictví. Primogenitura je dědický řád, zajišťující přednostní právo prvorozeného při dědické posloupnosti což znamená, že se prvorozený zpravidla stává nástupníkem otce. To, co teď napíšu, se mnohým nebude líbit. Izraelský národ je Bohem vyvolený k tomu, aby vládl ostatním národům. Jako prvorozený je k tomu i vychováván. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna. (Židům 12,6) Tolik k tomu, proč byl dán Izraeli zákon. Co je tedy smyslem zákona pro jednotlivce? Proč vlastně nepřišel Kristus již v době Abrahamově, to je, kolem roku 1900 před naším letopočtem? Neříká snad Nový zákon dost jasně o tom, že je spasení podmíněno jen a jen vírou? A což Abraham už tehdy nevěřil a to dokonce vrchovatou měrou? Což tu již tehdy nebyla bezpodmínečnost víry, ospravedlnění z víry, oběť, zmrtvýchvstání, Mesiáš, nebeské město? Nebylo zbytečné celé to 1500 let trvající období Zákona, což nebylo zdržení, ba dokonce ústupkem? Vždyť jednoduchost je přece ušlechtilejší než komplikovanost a slova působí přece bezprostředněji než symbol, zaslíbení je přece tvořivější než přikázání a vroucnost je přece více než forma. A přece Bůh vydal svůj Zákon s takovou majestátností, s hřímáním a blýskáním, se zemětřesením a zvukem trouby. Proč tedy nechal lidstvo čekat na vykupitele ještě půl druhého tisíciletí. Musel k tomu mít věru pádné důvody. Bible – Boží slovo odpovídá, že hlavní smysl Zákona spočívá v tom, že očekávání Vykupitelé bylo předznamenáno zjevením lidské hříšnosti, a tím se stal Zákon „naším pěstounem – vychovatelem – ke Kristu jakožto spasiteli hříšníků. Aby však mohl tento svůj úkol splnit, musel vejít do zvláštního styku s minulostí, budoucností a přítomností. Zákon neodsunul Boží smlouvu s Abrahamem a nenastoupil „na její místo“, nýbrž ji doplnil a postavil se jí po boku. Jako doplnění nemohl – právě proto, že přišel až o 430 let později – přirozeně zvrátit to, co se stalo pravomocným už dříve. Proto mu, při vši významnosti, kterou má Zákon, nicméně nepřísluší žádná základní důležitost. Základně důležitá jsou pro dějiny Izraele jen zaslíbení obsažená v Abrahamově smlouvě s Bohem. Proto se také apoštol Pavel nedovolává svým učením o ospravedlnění Mojžíše, nýbrž Abrahama, a list Židům vypočítává celou řadu hrdinů víry z doby Zákona. (Žid. 11) Dalším důvodem pro toto doplnění bylo to, že Abrahamově smlouvě chybělo totiž při vší její vznešenosti a hloubce přece jen dostatečné zdůraznění hříchu, a že jen nepatrnou měrou rozvinula fakt lidské ztracenosti a samo spasitelské nezpůsobilosti. Proto bylo nutné doplnit Abrahamovu smlouvu Zákonem. Předkřesťanské zjevení spásy se dělí na dva úseky: na smlouvu se zaslíbením a Starý zákon, při čemž v prvním je v popředí to pozitivní, v tom druhém to negativní. U Abrahama je to požehnání u Mojžíše kletba, u Abrahama je to život, u Mojžíše smrt. Mojžíšova smlouva vrcholí ukřižováním, Abrahamova smlouva zmrtvýchvstáním. Zákon je Velký pátek, zaslíbení Velikonoční neděle. Obě smlouvy však patří k sobě. Hříšník má být vykoupen, a k tomu je mu třeba obnovy a znovuzrození. Znovuzrození je však podmíněno lidským obrácením a je dvojí: odvrácení a obrácení; „ne“ k sobě samému a „ano“ k Bohu, nebo vyjádřeno novozákonním způsobem – pokání a víra. Teprve tím se nám zjevuje smysl starozákonní prehistorie.    Jak je to potom se zákonem? Byl přidán kvůli proviněním jen do doby, než přijde zaslíbený potomek; byl vyhlášen anděly a svěřen lidskému prostředníku. (Gal. 3,19) Zákon byl připojen do příchodu „semene“, na něž se vztahuje zaslíbení. Toto „do“ ukazuje, že Zákon je toliko něčím druhořadým, přechodným, jehož vztah k „semeni“ je jen přípravný, že je samoúčelný a že s příchodem „semene“ mizí. „Konec zajisté zákona jest Kristus.“ (Řím. 10,4) Proto hovořil již v dobách „staré smlouvy“ Jeremiáš o příchodu „nové smlouvy“ a prorok David předvídal Mesiášovo věčné kněžství: „Ty jsi kněz na věky podle řádu Melchisedechova.“ (Žalm 110,4) Navenek je Zákon ohradou oddělující Izrael od národů světa. Nebyl dán všem lidem, nýbrž jen Izraeli. Sobota je „znamením“ mezi Bohem a Izraelem. Národy nemají „Zákon“. (Řím. 2,14) Už tato samotná skutečnost vyvrací jakékoliv vnášení Zákona do současného evangelia milosti národů, například zákonné posvěcování, oslavování soboty, starozákonní formy bohoslužeb, zvláštní kněžský stav, kněžské ornáty, kadidlo atd. Zákon – desatero Božích přikázání nebyl nikdy určen pro národy, ať již pohanské či „křesťanské“, nýbrž jen a jen pro Izrael. Zato jsou však Izrael a jeho Zákon velkolepým „názorným vyučováním“ na otevřené scéně světových dějin, které si mohou, jdouce kolem, přečíst všecky národy všech století. Odkazy uvádějí citáty z Bible. Inspirováno knihou Svítání spásy světa od Ericha Sauera.Zveřejněno se svolením autora. http://siemko.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=586618