"Reset ekonomiky" neboli jakýsi "Game over" je moje oblíbené téma, je popsaný v Exodus 23, 10. a Lev 25. A to jsem křesťan. Nepohrdám tím Zákonem, měl jsem možnost ta místa písma zažít a je to určitě jedno z nejkrásnějších zaslíbení, které v Zákoně je. Nemuset rok "osívat pole" a mít šestý rok na dva roky dopředu je úžasná věc. 

No, rozumím Tondo. Ale že nesmýšlím vždy naprosto stejně, nejkrásnějším zaslíbením Zákona je Boží šechina (přítomnost, přebývání) uprostřed jeho lidu (mezi jeho lidem). J Vše ostatní (tedy Boží požehnání) je jen jakýsi důsledek tohoto podmíněného (nebo podmínečného; ne vždy rád slyšíš o podmínkách, či bezpodmínečném plnění J ) zaslíbení. Řekněme, že toužit po dobrém bidle podle zásluhy činění micvot je pouhým modlářstvím, kde Bůh je jen jakousi kasičkou. Kdežto neočekávat Boží požehnání v Boží přítomnosti je zase hloupostí.

K těm dvěma místům písma ale patří taky Leviticus 26,34. Jestli se neplatu, tak 50 let v Babyloně či kolik to bylo se vztahuje právě k Lev 26, 34. V našem prostředí se tomu říká vznešeně "vyhoření". Zkrátka pokud takový reset ekonomiky a života chybí, nastane o něco později a o kus drsnějším způsobem.

Onen „reset“ je dán pro přebývání člověka s Bohem v jeho plné přítomnosti. Soustředění se na potřeby těla nevede k životu v Boží přítomnosti. Neodpočíváme kvůli materiálnímu požehnání, ale kvůli duchovnímu společenství s Bohem. Pokud je tedy konečným cílem odpočinutí materiální požehnání a nikoliv požehnání vycházející z přebývání v Boží přítomnosti, pak jde jen o modlářství. Snad tomu rozumíš. Nakonec má přeci člověk větší požehnání života v čase stráveném s rodinou, z užitku ze své práce, než v čase zaneprázdněném zaopatřováním obživy.

Jen pro pořádek, jen slovíčko, postoj, drobnost, možná jsi to ani tak nemyslel. Nevadí mi, když si dobrý podnikatel dělá dobré jméno v charitě, chápu takové jednání, je to součást dnešního businessu a dobrá součást podnikání. Je mi ale bližší, když dobrý podnikatel (a jakýkoliv jiný dobrý člověk) pomáhá lidem nezištně, nedělá si dobré jméno v charitě a má za to odměnu v nebi.

Tak samozřejmě, že když člověk činí charitu, ať jeho levice neví, co činí jeho pravice (rozhodně ne naopak). Nicméně činit charitu proto, aby člověk obdržel odměnu v nebi, je ještě snad větším modlářstvím. Ale nevědět o Bohu, že dobro vždy zase odplatí dobrem a nedbat na své dobré jméno před Bohem i lidmi, je zase pomýlenost nebo falešná pokora. A někdo dává jen z nadbytečného nadbytku, když by mohl dát více, ale jeho jméno je první v reklamě, že se toho dožaduje, no a vybírá (vydírá) si odměnu nyní, a někdo dává z dostatku a jeho jméno se vytrácí. Ale odmítnout povýšení, když člověk sedá v zadních řadách a je pozván z uznání do prvních, je zase pokrytectvím.

Jak jsem psal pastýřovi: člověk je nakonec skutečným vlastníkem jen toho, čeho je upřímně ochoten se vzdát. Co dáváme druhým, to je naše vlastnictví, naší odměnou před Bohem. A také, nemáme nic, co by bylo vskutku zcela naše. A je na Božím rozhodnutí, komu požehná. Ono se totiž naším očím ty „veliké skutky“ a „množství těch dobrých skutků“ zdají být na váze těžší, ale jen jediný zlý skutek může převážit množství těch dobrých, a jen jediný naším očím „malý zlý skutek“ může převážit i  „množství těch velikých dobrých skutků“. Jen Bůh ví, co kolik váží :-)