poslal Nepřihlášený Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým..
Milujte se na vzájem...
Mějte zájem jeden o druhého..
Kdo čte bibli, zná tyto verše. Mám tu k nim takovou kompilaci cizích a vlastních myšlenek o tom, jak se to (ne)daří.
Přes hřejivé poselství veršíků výše člověk, jakožto tvor společenský, po většinu svého života trpí existenciální samotou i když může žít uprostřed společenství křesťanů.p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%
Pozornost okolí je vzácný statek a zároveň droga, po které lidé touží.
Opuštěný osamělý člověk může zkoušet k druhým lidem vysílat signály, kterými si chce získat zájem. Avšak v případě ignorantských lidí v okolí a těch je 99% bude opět zraněn. Příjemci takových signálů totiž spíše zrovna také vysílají svou touhu po zájmu, nikoliv touhu jej někomu nabízet. Lidství je totiž podivně porušeno a pokud se dopustím nevybíravého a opakovaného zjednodušení nakonec se vše dá zredukovat na jednotlivé jedince, kteří kolem sebe chodí a navzájem na sebe řvou své potřeby.
Můžeme řvát i tiše beze slov a hlasu. Můžeme řvát a nemít na koho. Ale řveme své potřeby a toužíme po jejich naplnění. Ti moudřejší vidí možnost symbiozi, něco dáš – něco dostaneš. Dávat málo a brát hodně je ale tak přirozené, že je to většinové. Výsledná bilance je tedy výrazně záporná.
Ale hněvem z frustrace a nasloucháním řevu nenaplněných potřeb si vlastně své strádání jen umocňujeme.
Soudcem člověka nejsou druzí lidé, ale jeho svědomí a Bůh.
Většina lidí většinou mluví samé blbosti a neustále se snaží učinit se v očích druhých lidí lepšími, než jsou. Snaží se zvýšit si vlastní sebevědomí na úkor druhých. Buď vytahováním se před druhými nebo ponižováním druhých. Pravá lidskost s tím musí bojovat. K duševně dospělému člověku patří uvědomění si tohoto v pravdě hříchu, a čelit této metle dobrých vztahů, tomuto vrahu blízkosti a semenem závisti a nevraživosti vědomým aktivním vzdorem.
Základem takového vzdorováním je sebespyt-introspekce, pokora a aplikovaná omluva – pokání. To ovšem nesmí sloužit jako alibi k dalšímu honěním si trika na lidech. Je totiž velmi jednoduché z omluvy opět udělat ctnost, kterou ti ostatní nemají nebo jí jen těžko dosahují a být tím na sebe hrdý a opět se nad ostatní povyšovat.
Nejlepším sebeuplatněním, je uskutečňovat boží (nechce-li někdo říkat boží, nechť to čte jako společenský) plán pro svůj život. To znamená, sám sebe odstraňovat z centra dění. Tak se v člověku automaticky rozvíjí zdravější vnímání druhých. Vzniká tak emoce, které se říká soucit. City nehrají správnou roli u člověka, který se stále točí kolem sebe. K lidství v našem porušeném světě prostě patří jistá vnitřní osamělost. Naše vztahy jsou choré na sobectví, nedorozumění a nedostatek schopnosti se vcítit. Bez zklamání se těžko obejdeme. Mnozí kvůli tomu zahořknou a uzavřou se do sebe jako škeble.
Odpozoroval jsem, že lidé nedokáží své způsoby a své chování měnit. Nezmění se i kdyby je to mělo zničit. Tak ničí vztahy, své životy, své finance, svou zemi, životní prostředí atd. A na vše najdou nějako pitomou výmluvu. Ta je má omluvit?!
No ale co tím? Je vůbec možná nějaká reflexe? Nebo se vztahy řeší jen změnou partnera, intriky intrikami, zrada zradou a jinými spojenectvími, finance další půjčkou... Řeší se vše jen dalším krokem ke zkáze?
A přesto znám některé, kteří ve mně budí naději. Jsou to ti, kteří na otázku: - kdo mě vysvobodí z tohoto těla hříchu?, - žijí odpověď.
Doufám, že jsem to řekl jasně.
Jenže ono to slovíčko „jasně“ v odkazu na nějaké sdělení či domluvu zpravidla zřetelně ukazuje na nedorozumění, kdy není jasného vlastně nic nebo na snahu mluvčího dodatečně zdůraznit své chápaní a postoje, které měl vyjádřit v době vzniku dohody či prohlášení.
To jistě každý zažil, když se uprostřed svého zmatku dozvěděl, že mu něco bylo jasně řečeno nebo napsáno. Nebo to sám jasně někomu přece řekl či napsal. Takže v tomto kontextu pokud je něco jasné, bývá to naopak stále zcela zatemněné. ;-)
