poslal oko A proč nezachraňuji deštné pralesy?
My lidé si toužíme pomáhat, je to naše přirozenost. V dnešní době je snadné pomáhat i na druhém konci světa. Jenže...
Když
jsem potkala člověka, který v Africe sázel stromy, byla jsem unešená
tou vznešenou myšlenkou. Jak nádherné. Dokud mi nevyprávěl, že se
rozvedl s manželkou, s rodiči se nestýká a děti vídá jen občas. Zrovna
byl na cestě do Nepálu jako dobrovolník pro místní sirotky. Pak ho čekal
ášram v Indii, aby našel vnitřní klid a pak možná domů, i když - jak
řekl - ta vidina ho moc nelákala.
Zůstala
jsem jako opařená a vzpomněla si na Amazonii a na Indiána v pouliční
restauraci, který se mě ptal, co tam dělám. Řekla jsem mu, že jedu do
pralesa. Udiveně vzhlédl od misky fazolí a zeptal se: "Vy u vás nemáte
lesy?!"
Tak to bolelo!
A
pak jsem se vrátila domů. Vzala pytel na odpadky a šla uklidit dolů pod
barák k silnici ty poházené petflašky. Seděla jsem tam na hromadě
odpadu a jen vnímala to, co mi starý Indián předal.
Jak jsem já mohla pomoci druhým, když jsem si nejdřív neuklidila doma?
Jaký
smysl dávalo létat na druhý konec světa a zachraňovat prales, když
prales umírá kvůli tomu, že všechno, co dělám je závislé na ropě, kterou
odtamtud chtějí vytěžit, abych tam pak já mohla nadšeně přiletět a
držet transparent : Zachraňte prales !?!
Jak jsem mohla pomoci dítěti v Africe, když jsem neuměla naučit svoje vlastní děti, aby si po sobě uklidily?!
Jaký
smysl dávalo někam jezdit a ukazovat druhým řešení jejich problémů,
když to znamenalo obírat je o jejich zpdpovědnost za vlastní chyby?
Obírat je o sílu najít vlastní řešení? A tím prohlubovat jejich
závislost na mně!?
Bylo
to stejné jako s dětmi. Nemohla jsem je naučit chodit. Musely x krát
spadnout na zadek. Čím déle jsem je držela za ruku, tím později začaly
samy chodit. Mohla jsem tam jen být a povzbudit je, že to zvládnou a
naučí se to. Samy. Jako se Ella naučila hrát sama na piáno a Zak
postavil svůj první domek z cihel na hromadě hlíny. Jeho chyby ho
naučily, co udělat příště líp!
Nemohla jsem zachránit Afriku, ani prales, ale mohla jsem začít u sebe.
Chodit víc pěšky.
Přestat si foukat zbytečně vlasy.
Přestat kupovat hloupé marketingové produkty zaručeně vita a raw z druhého konce světa a místo toho jít k zelináři na náměstí.
Mohla jsem toho změnit tolik !!
Kadý den. 365 dní v roce...to není málo!
A když to udělá každý z nás? Nebude koho zachraňovat !!
Africké děti nebudou hladovět, protože jejich rodiče otročí ve zlatých dolech do mého iPhone.
Prales nebude umírat, protože nebude potřeba tolik ropy.
Mám pokračovat ?
A
já si nebudu kupovat své svědomí charitou a lítat na drahé semináře,
abych chlastala panáky z pupku Deepaka Chopry, ale budu dělat to, co
dává smysl. Zodpovědně se starat o mír u sebe doma. Učit děti na řece
Orlici, že když mám jen malou loď, nevezmu si nic navíc, nejlepší lekce
skromnosti, kterou znám.
Když jsem já spokojená, je takový i můj svět. Potřebuju tak málo!
Svou
rodinu a kus chleba, čistou vodu a jedno jablíčko. Jako na vodě. To, co
bylo nejcennější byl smích mých dětí, které pozorovaly říčního raka a
cestou sbíraly odpadky po lidech, kteří jezdí do daleké Indie, okázale
pomáhají světu, ale doma si neuklidí.
Ano, i my tu máme lesy!
A jak o ně pečujeme, to vidíme každý den. Nijak.
Pohltila nás pýcha a ovládl parazit chamtivosti. Touha mít a dobýt! Ty nejvysší hory, ty nejhlubší oceány.
Ale uvnitř jsme neskutečně chudí.
Pomožme nejdřív sobě.
Uzdravme sebe a svou rodinu. V ní to všechno začíná i končí.
Pak naše děti nebudou muset hledat smysl života na pláži v Goa, ale budou si vážit rozkvetlé louky za domem.
Hloupý Honza šel do světa, aby se pak vrátil domů.
A já?
Sázím stomy v tichosti a pokoře. Uklízím "naši" studánku v údolí.
A vím, kde je moje místo.
Doma. V lese.
Poznámka: https://www.facebook.com/permalink.php?story_fbid=829490860432752&id=158902560824922&substory_index=0
