Život církví: Proč je nelegálním výmaz vladyky Simeona jakožto statutáře olomoucké eparchie
Vloženo Neděle, 21. září 2014 @ 18:39:31 CEST Vložil: Olda |
poslal Nepřihlášený Posvátný synod Pravoslavné církve v
českých zemích a na Slovensku se sešel 27.3.2014 ve složení vladyka
Jáchym, vladyka Juraj a vladyka Rastislav - BEZ vladyky Simeona.
A rozhodl (viz. příloha – výpis z usnesení Posvátného synodu 27.3.2014) svým usnesením č. 1, že po čtrnácti letech:
„ruší usnesení Posvátného synodu č.1
ze dne 8. dubna 2000 o ustanovení mariánskolázeňského biskupa Simeona
za eparchiálního biskupa Olomoucko-brněnské pravoslavné eparchie v
Olomouci a tímto ho ke dni 27.3.2014 odvolává z postu biskupa
Olomoucko-brněnské pravoslavné eparchie v Olomouci. Zároveň ruší
jmenovací dekret 18/2000 ze dne 8. dubna 2000, kterým byl ustanoven za
eparchiálního biskupa Olomoucko-brněnské pravoslavné eparchie v Olomouci“.
Toto Synod odůvodnil způsobem: „Posvátný synod rozhodl ve smyslu...“
a dále následují odkazy na různé obecně formulované články, které jsou
ale ve světle odůvodnění irelevantní: článek 3, odst. 2 ve znění „Posvátný synod projednává otázky víry a mravů a spolupůsobí s metropolitou při kanonické správě církve.“ a článek 5, odst. 3 ve znění „Není-li
řádně zvolený biskup z vážných důvodů trvale způsobilý spravovat
eparchii, rozhodne Posvátný synod, aby byl na jeho místo řádně zvolen
nový biskup.“ a prováděcího předpisu k němu ve znění „Závažnost důvodů nezpůsobilosti biskupa spravovat eparchii posoudí Posvátný synod„ a rovněž odkazuje i na několik kánonů. Dále (stále stejné souvětí) Synod zde o sobě píše v ženském rodě a praví že „posoudila protiústavní a protikanonické jednání“ vladyky Simeona a dále vyjmenovává tato svá vylhaná nebo zkreslená tvrzení, která označuje za jednání vladyky Simeona (viz. příloha – výpis z usnesení Posvátného synodu 27.3.2014).
Proč je to všechno nelegální? Proč
je zápis otce Klokočky jakožto správce Olomoucko-brněnské eparchie
neplatný? Rozeberme si situaci. Jaké jsou dnes prameny práva fungování
naší církve? Jsou dvojího druhu:
- relevantní pro stát,
- relevantní pouze pro naši církev.
Pro stát, který výmazy a zápisy statutářů provádí, je zásadní a relevantní jeden dokument. Nazývá se „základní dokument“
a každá registrovaná církev si ho sepsala sama a má svůj vlastní. Ten
náš je ve své podstatě shrnutím naší Ústavy, s odkazy na ni, ale v něčem
se od Ústavy záměrně odchyluje. V těchto ustanoveních je základní dokument nad Ústavou, tedy platí základní dokument a ne Ústava. Toto je zrovna tento případ. V bodu 6. základního dokumentu stojí „Eparchiálního
biskupa odvolává eparchiální shromáždění z důvodů vážného porušení
kanonických pravidel, nebo ze závažných zdravotních důvodů.“ (Pro pořádek si připomeňme, že některé církve mají text svého základního dokumentu totožný s ústavou, jako například Ruská pravoslavná církev v České republice. To ale není náš případ.)
To znamená, že v případě naší církve
pro nás a pro stát platného práva může odvolat eparchiálního biskupa
pro kanonické prohřešky pouze eparchiální shromáždění. Ještě jednou
připomínám, že Synod ve svém usnesení ze dne 27.3.2014 doslova mluví o
tom, že vladyku Simeona odvolává a to pro jeho údajné
protiústavní a protikanonické jednání. (Pro pořádek: protiústavní je
rovněž protikanonické, neboť Ústava je pro nás jedním z pramenů
kanonického práva, takže je přinejmenším matoucí považovat protiústavní a
protikanonické za dvě různé věci a svědčí to o nízké úrovni právních
znalostí autorů tohoto zápisu.)
Tento způsob odvolání ale
nepřipouští platné státní právo ve smyslu paragrafu 10 zák. 3/2002 Sb.,
tudíž ho Ministerstvo kultury správně nemělo akceptovat a na základě
toho nemělo vladyku Simeona vymazat. Toto usnesení Synodu je v tomto
ohledu z hlediska práva nicotné a nemůže být právním titulem pro
odvolání vladyky Simeona a tím spíše ne pro jeho výmaz jakožto statutáře
z rejstříku. Je třeba dodat, že formulace usnesení Synodu mají formu soudního rozhodnutí. Synod tímto soudil vladyku Simeona v jeho nepřítomnosti, bez možnosti obhajoby a bez důkazů. Nemluvě o tom, že synod k takovému souzení vladyky neměl kompetence (o tom dále).
Je tu další rovina. Vladyka Simeon byl
ustanoven do Olomoucko-brněnské eparchie v roce 2000, kdy sice již
existovala Ústava pravoslavné církve, ale platil stále starý zákon o
církvích a naše Ústava byla pouze jedním z vícero vnitřních předpisů
naší církve dle tohoto zákona a byla dalším vnitřním předpisům rovna.
Proto bylo tehdy možné legálně jmenovat vladyku Simeona arcibiskupem,
aniž by byl zvolen eparchiálním shromážděním. Tím totiž s oblibou „argumentuje“ právní kutil vladyka Jáchym, když obhajuje sám sebe ve svém současném případě, jelikož nechápe, že nyní platí jiný zákon o církvích a vše se nyní musí řídit podle tzv. základního dokumentu, který navíc v našem případě není shodný s Ústavou
(viz. výše). Nicméně, ani v tom roce 2000 nebylo možné jmenovat biskupa
jenom tak. Musel být pramen práva, na základě kterého se tak učinilo.
Ten pramen musel být dostatečně důležitý, aby se použil místo Ústavy,
musel být jasný, naší církví uznávaný a proto pro stát byl vnitřním
předpisem naší církve. Tím pramenem byly dva Tomosy Cařihradských patriarchů, které se vztahují k naší církvi. Nic jiného tímto pramenem být nemohlo. Byly to:
- Tomos z roku 1923 o autonomii a
- Tomos z roku 1998 o autokefalitě, který na Tomos z roku 1923 navazuje.
Vladyka Simeon byl v roce 2000 ustanoven
do Olomoucko-brněnské eparchie právě na základě těchto Tomosů. Starý
zákon o církvích, který byl tehdy platný, totiž nevyžadoval žádný
základní dokument, mluvil pouze o vnitřních předpisech (viz. paragrafy
4, 6 a 7 308/1991Sb.) a vnitřními předpisy pro správu naší církve byly v
roce 2000 především tyto oba Tomosy a Ústava, přičemž pro stát měly
stejnou právní sílu – Ústava nebyla Tomosům nadřazena, ani neměla před
nimi přednost. A protože Ústava jmenování biskupa bez volby neumožňuje,
tak byly zcela logicky a právoplatně použity Tomosy. Proto byl vladyka
Simeon jmenován na základě Tomosů, což bylo dle starého zákona o
církvích zcela legální, ale dle nového to již možné není, proto vladyka
Jáchym dnes nemůže být arcibiskupem pražským. Všechny včetně
Ministerstva kultury tudíž musí zajímat, na základě jakých vnitřních
předpisů byl vladyka Simeon jmenován. A bylo to základě Tomosů
Ekumenických patriarchů (1923 a 1998), které byly v roce 2000 rovnými
Ústavě a žádný základní dokument obsahově odlišný od Ústavy jsme tehdy
neměli.
Proč je to důležité?
Protože synod může rušit pouze
ta usnesení či dekrety, které měl právo vydat a pouze na základě a v
rámci právní normy, na základě které usnesení/dekrety vydal. To
znamená, že vydal-li Synod v roce 2000 usnesení na základě Tomosů, tak
by je mohl zrušit pouze na základě Tomosů, pokud to Tomosy vůbec
umožňují. Na základě Ústavy to nemohl vydat a nevydal, Ústava toto vůbec
neumožňuje. Proto Synod nemůže na základě Ústavy jen tak zrušit nějakým
usnesením dekret z roku 2000 o ustanovení vladyky Simeona. Ústava
neumožňuje Synodu přijímat usnesení o ustanovení eparchiálního biskupa a
tudíž Synodu neumožňuje ani zrušení takového usnesení. Synod by to mohl
udělat na základě Tomosů, jenže ani ony to jen tak neumožňují (jak
vysvětlím dále). V této souvislosti je ještě nutné zdůraznit, že Tomosy
jsou pro autokefální církev lex specialis ke kánonům, takže pro problematiku v nich upravenou se Tomosy používají přednostně před obecnými církevními kánony.
Jak je to tedy s Tomosy?
Tomos
z roku 1923 je stále platný s výjimkou ustanovení novelizovaných
Tomosem 1998 díky explicitnímu odkazu v Tomosu 1998. V samotném Tomosu z
roku 1998 o volbě biskupa nic moc není, ale vzhledem k ustanovením
Tomosu z roku 1923 a tomu, že je této problematice pojednáváno v bodu A
Tomosu z roku 1998, který mluví o synodu, lze jednoznačně dovodit, že
podle obou Tomosů biskupy volí Synod. V bodu 4. se praví: „Episkopy navrhuje kněžstvo a lid, volí je pak Synod“ . Takže Tomosy umožňovaly Synodu v roce 2000 volit biskupa. A právě toto ustanovení je tím právním pramenem
(právní větou), na základě kterého byl vladyka Simeon ustanoven do
Olomoucko-brněnské eparchie. Bod 6. téhož Tomosu z roku 1923 praví:
„Archiepiskop a ostatní episkopové,
kanonicky na své prestoly dosazení, zůstávají na nich doživotně, vyjma,
že se jich vzdají dobrovolně, anebo jsou z nich kanonicky složeni.
Episkopové odsouzení svoji Synodou, mají právo odvolati se k
Ekumenickému Patriarchovi, jenž pronáší konečný rozsudek společně se
Synodou složenou z jeho Metropolitů.“
Toto ustanovení však od roku 1998 takto neplatí, protože ho novelizuje bod C. Tomosu z roku 1998:
„Kanonicky zvolený a ustanovený
blaženější arcibiskup a ostatní vysokopřeosvícení metropolité zůstávají
ve funkci doživotně, kromě těch, kteří svévolně odstoupí nebo kanonicky
propadnou.“
a dále upřesňuje kanonické soudní řízení pro případ řízení ohledně kanonického propadnutí i pro jiné méně závažné případy:
„archijerejové soudy prvního stupně a
pro přestupky svých povinností jsou souzeni podle posvátných kánonu
prostřednictvím kanonicky sestavených synodálních soudů, pro jejichž
uskutečnění jsou zváni se schválením ekumenického patriarchy hierarchové
výlučně z jurisdikce Matky církví, t.j. ekumenického trůnu. Souzení
archijerejové se mohou obrátit ke konečnému rozhodnutí k ekumenickému
patriarchovi.“
To znamená, že ve smyslu obou Tomosů
mohl Synod v roce 2000 biskupa zvolit a ustanovit, ale pouze doživotně,
ledaže sám odstoupí nebo kanonicky propadne, ale o biskupově
odvolání na základě kanonického propadnutí rozhoduje od roku 1998 pouze a
jenom řádný synodální soud z hierarchů Ekumenického patriarchátu a
nikoli naši místní biskupové. Je to proto, aby byla zachována
objektivita a spravedlnost, což v místních poměrech není vždy možné, jak
ostatně máme bohužel možnost teď sledovat. A to vše v řádném
spravedlivém procesu a navíc s možností odvolat se k patriarchovi.
Vladyka
Simeon podle dnešního platného práva mohl být odvolán pouze
eparchiálním shromážděním své eparchie - 2/3 většinou. V žádném případě
ne místním Synodem. A podle práva naší církve nesmí být ani souzen
místním Synodem, nýbrž pouze hierarchy z Ekumenického patriarchátu,
navíc s možností odvolání se k patriarchovi.
Ještě poznámka:
Usnesení synodu ze dne 27.3.2014, které rádoby odvolává vladyku Simeona, vladykovi do budoucna přisuzuje jakýsi posměšný titul „bývalého arcibiskupa Olomoucko-brněnské eparchie“,
což je další právní kutilství, protože případné zrušení usnesení
dekretu (které ovšem není z hlediska platného práva možné, jak jsme si
už vysvětlili) by znamenalo toliko restitutio ad integrum, tedy návrat do předchozího právně konzistentního stavu,
takže vladyka Simeon by se měl stát opět biskupem mariánskolázeňským,
kterým byl dříve. V žádném případě však nikoliv jakési svěření
budoucnosti vladyky Simeona a jeho titulování do kompetence Synodu.
Snaha Synodu přisuzovat vladykovi Simeonovi titul „bývalého arcibiskupa Olomoucko-brněnské eparchie“ je jenom dalším projevem právního amatérismu a v konečném důsledku bezpráví na vladykovi Simeonovi.
Závěrem:
Jak bylo zde v textu prokázáno,
Synod nemohl svým usnesením ze dne 27.3.2014 vladyku Simeona odvolat,
toto "usnesení" nemá a nemůže mít právní účinky. Vladyka Simeon je z
hlediska platného práva stále arcibiskupem Olomoucko-brněnské eparchie,
statutářem Olomoucko-brněnské eparchie a předsedou Eparchiální rady.
Zápis o. Klokočky nebyl a ani nemůže být o nic právně opřený, tudíž
nebyl a nemůže být po právu. Usnesení synodu ze dne 27.3.2014 je
vzhledem k platnému právu a uplynulé době právně zcela irelevantní a
Ministerstvo kultury by k němu nemělo vůbec přihlížet.
napsal bratr Cyprián
Zdroj: http://sul-zeme.cz
|