Grano Salis - Pastor Apoštolské církve: Jak jsem k těm (nesvatým) svatbám přišel

Byl jsem požádán bratrem biskupem, abych se krátce vyjádřil k této problematice, jelikož se necelé dva roky na oddávání lidí, kteří nepatří do církve, také podílím. Podám tedy krátké svědectví, též něco ze své praxe a také několik osobních postřehů. Raději jsem vše sepsal, abych se zbytečně nerozpovídal o nedůležitých věcech. A ty, z mého hlediska podstatné, abych neopomenul. Takže: Jak jsem k těm (nesvatým) svatbám přišel.

1) Svědectví

Kdo mě zná, ví, že hned tak pro nějaké novoty nejsem. Čím jsem starší, tak o to víc. Myslím si o sobě, že patřím mezi konzervativní letniční a nestydím se za to. A právě díky tomu jsem si myslel, že bych takové svatby nikdy nedělal, i když jsem o nich slyšel, že je někteří dělají. Rád ale věci zkoumám a snažím se být tolerantní k těm, kteří dělají věci jinak než já.

Snažím se držet zásady, že to, co mně někdy teologicky s*****í, nemusí nutně s*****ět Pánu Bohu. Musel jsem si čestně odpovědět na otázku: „Ti, co oddávají nevěřící, zlobí mě, mé teologické chápání věcí, a nebo zlobí Pána Boha?“ Na to bych si měl přece umět s pomocí Bible a Ducha Svatého čestně odpovědět. I kdyby mi to mělo nějaký čas trvat.

Pozoroval jsem to oddávání zpovzdálí, slyšel jsem několik svědectví od těch oddávajících a přemýšlel jsem. Když jsem o tom pak mluvil na našem staršovstvu, tak jsem byl překvapen, že nikdo ze starších není proti tomuto oddávání. A nejen to. Byli velmi nadšeni ze svědectví o kterých slyšeli. To jsem nečekal.

Postupně jsem dospěl k názoru, že bych to vlastně také mohl dělat. Moc se mi do toho ale nechtělo, protože sotva stíhám věci ohledně mého sboru a mojí rodiny. Vysvětlení pro ty, kteří neví o co jde. Bydlím v Kolíně a sbor mám v Praze. To znamená velké dojíždění. Mám též vážně dlouhodobě nemocnou manželku, která mne hodně potřebuje. No a také už prostě stárnu. Už to není to, co to bývalo. Některé aktivity už nezvládám. Takže i když jsem s těmi svatbami vnitřně trochu nejistě souhlasil, myslel jsem si, že se k tomu z výše popsaných důvodů stejně nepřipojím.

Jeden z hlavních důvodů, proč jsem si myslel, že to nemohu dělat je ten, že nejsem evangelista. Mluvit s nevěřícími o Kristu mi dělalo vždy dost velké problémy. Stydím se za to, že evangelizovat neumím. Vím, že jako pastor bych takový neměl být, ale zatím se mi to nepodařilo změnit a už jsem to přijal jako fakt, se kterým se, ač nerad, musím smířit.

Slyšel jsem mnohá svědectví od Staška a Slávka a začal jsem jim tak trochu závidět, když jsem slyšel, jak ty svatby dělají. Hlavně ty následné programy, pro ty již oddané. To mě ještě více utvrzovalo v tom, že tohle pro mne není, protože na tak velkou věc prostě nemám. Pak jsem si ale všiml, že se do těch svateb také pustil Petr. Jeho svědectví byla také velmi povzbudivá. Ovšem nejvíc informací jsem dostával od své dcery Hanky, která při těch svatbách Petrovi pravidelně pomáhala. A zase jsem tak trochu tiše záviděl. Dokonce mě několikrát kontaktovalo několik svatebních agentur, jestli bych jim nepomohl, když to dělají ostatní pastoři z naší církve v Praze. Vždy jsem se zdvořile vymluvil na své dojíždění do Prahy a na nemoc svojí manželky.

Jak jsem již řekl, nejsem evangelista. To ovšem neznamená, že bych svůj sbor k takovým aktivitám nepobízel. Každého, kdo k tomu má jen trochu nadání a srdce, tak ho v tom podporuji. Přijal jsem už svoji neschopnost evangelizovat jako smutnou realitu. I když jsem si tajně v srdci přál, aby se to jednou konečně změnilo.

Po pravdě řečeno, ztratil jsem vlastně kontakt se světem. O porozumění lidem ve světě už vůbec ani nemluvím. Svým způsobem mi to už i vyhovovalo.

Jelikož ale platí pravidlo, že jaký je pastor, takový bývá i sbor, tak mě mrzelo, že na sbor tuto svou neschopnost vlastně přenáším. Vybízel jsem sice pravidelně sbor, skupinky i jednotlivce k evangelizační činnosti. Ale moc to nezabíralo. Nebyl a nejsem jim v tom dobrým příkladem. Kdo mě zná, tak ví, že moje hlavní zaměření je na zraněné křesťany. A pak došlo nečekaně ke změně.

Na jednom setkání skupinky, kdy jsme o evangelizaci hodně mluvili, tak jsem na modlitbách s pláčem (a to já moc neumím) vyznával Pánu, že mne to moc mrzí, a že to nemohu překonat. Prosil jsem Pána Ježíše, ať pro mne najde nějakou formu evangelizace, kde to pro něho budu moct dělat svobodně a s radostí. Prostě to byla taková ta opravdová, zoufalá a úpěnlivá prosba. A na ty Bůh odpovídá.

Nevím už kolik dní uběhlo, ale bylo to velmi brzo, kdy mne telefonicky kontaktoval jeden pár a naléhavě mě prosili, zda bych je neoddal. A najednou jsem věděl, že nemůžu odmítnout. Měl jsem před sebou tu úpěnlivou modlitbu a věděl jsem, že to je odpověď.

Požádal jsem ten pár o malé strpení. Musel jsem se poradit se staršími. Bez jejich absolutní podpory bych do toho nešel. Něco jiného je, jen tak o tom na staršovstvu teoretizovat a souhlasit s tím, a něco jiného je skutečně do toho jít. Všichni byli nadšeni a dali mi podporu. Jak říkám. Bez jejich podpory bych do toho nešel. I kdyby nesouhlasil jen jeden, tak bych do toho nešel. Pak jsem dal tomu prvnímu páru vědět, že do toho jdu.

Neměl jsem žádnou představu, jak s nimi pracovat. Hodně jsem o tom přemýšlel, ptal se zkušenějších a připravoval se na setkání. Prosil jsem sbor o modlitební podporu. Hlavně svoji skupinku. A ti všichni za mnou stáli.

2) Praxe

Takže doposud to bylo svědectví, jak jsem k těm (nesvatým) svatbám přišel. Teď vám neuměle popíšu, jak ty (nesvaté) svatby dělám. Je to můj způsob, ke kterému jsem se krkolomně dopracoval. Jistě má mnoho chyb. Asi někteří budete zděšeni a jiní možná nadšeni. Co já s tím?

Vím z rozhovorů, že jiní ty svatby a celou jejich přípravu dělají mnohem lépe. Zatím jsem v této věci stále ve výstavbě. Korekci přijímám. Buzeraci přežiju. Jsem zvyklý. Takže. Něco jsem okopíroval od ostatních (zkušenějších), ale nejvíce jsem si vybudoval sám. Věděl jsem, že musím být originální. Protože nějakou náboženskou strojeností a okopírovanými formami bych ty lidi jen odradil. Sice by to jistě (kvůli tomu, abych je oddal) vydrželi, ale určitě oni, já i Pán Ježíš bychom byli nespokojeni.

Ač jsem se dobře připravoval na naše první setkání, tak jsem velmi brzy zjistil, že už vůbec neumím o Božích věcech mluvit (s prominutím) jejich světským jazykem. Pracuji na zlepšení a je to pro mne skvělé dobrodružství.

Prozatím mám se snoubenci tři předsvatební setkání. Možná, že to někdy změním. Vím, že jiní to dělají jinak. To první setkání bývá nejdůležitější. Říkám mu průlomové. Většinou se mi po tomto prvním setkání přiznají, že se mne tak trochu báli. Seznámíme se, potykáme si, vysvětlíme si vše potřebné. Mám pro ně už připravené dost důležité písemné podklady, které stále průběžně (díky zkušenostem) vylepšuji. Nejdůležitější je to, že oni mi o sobě něco vyprávějí a já jim krátce řeknu svoje svědectví, aby věděli, s kým mají tu čest. Dost často se mi stává, že když toto první setkání končíme, tak najednou chtějí daleko víc vědět z mého i sborového života. Také se ptají na věci ohledně církve. A na mnohé jiné. Většinou z tohoto prvního setkání odcházíme spokojení a uvolnění. Pak se na těch dalších setkáních daleko lépe pracuje.

Na druhém setkání, které je už daleko více než to první zaměřeno na manželství (i když to první také), si povídáme o mnoha důležitých věcech manželství, hlavně z Biblického hlediska. Protože se před nimi často otevřou věci, o kterých nic, nebo skoro nic nevěděli, tak se rozvinou velmi zajímavé rozhovory. A zase, stále se učím jim ty velké Boží pravdy ukazovat jejich světským jazykem. Snad se v tom zlepšuji. Snažím se, aby to bylo vážné, ale také, abychom zažili hodně legrace. Někdy to jde lépe, někdy hůře. Co je ale nejdůležitější, získáme vzájemnou důvěru. Pak se dá mluvit skoro o všem. Někdy se dovídám věci, že se nestačím divit. Nevím jak ostatní, ale já jsem se zatím setkal s nesmírně zajímavýma lidičkama.

Udělal jsem nečekaný oblev. Tak dlouho jsem žil v církvi a nebyl v pořádném kontaktu s nevěřícími, že jsme nabyl podvědomého pocitu, že tam venku ve světě jsou to jen samí nechápaví a nesnášenliví hříšníci. Hříšníci samozřejmě jsou. Ale všiml jsem si, že jsou to častokrát velmi milí i moudří lidé. Někdy i životem hodně zranění. Když jsem odblokoval svoji náboženskost, tak mám někdy pocit, že je to jako když Ježíš chodil do domů hříšníkům a jedl s nimi. Zamiloval jsem si takové chvíle.

Jsem přesvědčen, že Ježíš se zalíbením hledí na tato mé jednání. Kéž bych jim uměl pomoct v jejich životě tak, jako to dělal on. Učím se u nich naslouchat Duchu Svatému tak, abych měl pro ně konkrétní a živé slovo do jejich života. Zatím mi to asi moc nejde.

Poznámka na okraj. Pracuje se mi s těmito lidmi někdy mnohem lépe a svobodněji, než s některými letitými křesťany, se kterými se není někdy možné domluvit skoro na ničem. Už jsem dlouhodobě z těchto křesťanů typu neústupných všeználků tak unaven, že si vlastně u těchto nevěřících a naslouchajících lidí dost odpočinu. Většinou u nich docela i pookřeji. O radosti z toho ani nemluvím.

Ještě jedna důležitá poznámka. Pokud mají děti (už alespoň trochu rozum beroucí), snažím se je do toho plně zapojit. S nimi to bývá docela legrace. Samozřejmě hlavně když jsou to malá děvčata. Ta maminčinu svatbu berou smrtelně vážně. A když spolupracuje děcko, rodiče se ještě víc zapojí.

Třetí setkání je už dost technické. Tam připravujeme nutné papíry a průběh svatby. Na toto setkání si beru pomocnici. Říkám jí ceremoniářka. Dost často mi pomáhá Blanka. Při těch rozhovorech se otevřou témata důležitá pro ženy ohledně jejich manželského života. Škoda, že mi při všech třech setkáních nemůže pomáhat moje manželka. Myslím si, že ten ženský rozměr, u všech těch setkání, by byl velmi dobrý. Podle mého názoru by asi bylo dobré, kdyby takovou službu dělali manželé. Kéž by mi ve sboru takový pár vyrostl. A na plný úvazek. Prosím, neděste se mých tužeb. Pokud o takovém páru víte, klidně mi je pošlete. Nudit se nebudou.

O spolupráci s matrikou tu nebudu mluvit, i když je to hodně důležitá věc. Někdy je to dost komplikované. Hlavně tam, kde matrikářky takové svatby neznají. Ale vždy se to vstřícným jednáním podařilo (k obapolné spokojenosti) vyřídit.

Samotnou svatbu se novomanželům snažím ušít na tělo. Samozřejmě že neměním věci, které se musí úředně podle zákonů stát. Ty mají svůj daný řád.

Při těch třech předsvatebních setkáních se snažím novomanžele poznat tak, abych jim mohl udělat originální a neopakovatelnou svatbu. Ptáme se jich, co si přejí a co můžeme udělat, a pokud je to v našich možnostech, tak se o to pokusíme. Bývají za to velmi vděčni. Novomanželé si často stěžují, že nechtějí úřednickou svatbu, kde je to jak na běžícím pásu. Chtějí něco osobního a jen pro ně. Samozřejmě, že tohle především chtějí nevěsty.

Někteří novomanželé nás pozvou na hostinu. Pokud to jde, tak se tam snažím s ceremoniářkou zůstat. Někdy tam dojde k velmi zajímavým rozhovorům, které já neevangelista ještě neumím plně využít. A to je mi fakt velmi líto. Většinou až cestou domů přijdu na to, jak jsem měl reagovat a nebo, jak jsem měl tu situaci využít. Už jsem zažil několik neopakovatelných a velmi otevřených rozhovorů. Často nebývám dostatečně pohotový v moudrých odpovědích. Několikrát se mi stalo, že mi někdo ze svatebních hostů přišel poděkovat za to, že jsem jim při slovu pro novomanžele tak trochu promluvil do duše.

Co se týče požehnání při obřadu. Vím, že někteří to požehnání dělají automaticky. Já to zatím takhle nedělám. S novomanžely o požehnání ale mluvím a vysvětlím jim, o co jde. Nechávám plně na jejich svobodném přání, zda o něj stojí. Někteří si o něj řeknou, někteří ho nechtějí. Plně to respektuji. Možná, že je to špatně, ale já se v tom teprve hledám.

Mám velmi nepříjemnou zkušenost s jedním dost zralým křesťanem, který se divil, jak můžu nevěřícím dát při takové svatbě požehnání. Ty argumentace od něj byly dost nepříjemné. Vysvětlit si nic nenechal. Zvláštní. Především proto, že se ptal člověk, který dost často bojuje proti tzv. náboženskému duchu. Jestli tohle zrovna v jeho případě nebyl náboženský duch jako vyšitý, tak nevím, co to bylo. Já ale takové učení nezastávám. Není to žádný náboženský duch, ale pouhá neochota naslouchat.

Říkám novomanželům. Pokud vy budete žít svoje manželství podle Božích pravidel a já vám na svatbě nepožehnám, tak vaše manželství stejně bude požehnané. Pokud já vám sice na svatbě požehnám, ale vy se Božími pravidly řídit nebudete, tak vaše manželství bude nepožehnané, i když jsem vám to požehnání dal.

Je asi dost důležité si uvědomit, co se při tom požehnání říká. Nežehnám jim tak, jako když oddávám dva znovuzrozené křesťany. Žehnám jim úplně jinak. Copak je v Bibli jen jedno univerzální žehnací zaklínadlo? (Promiňte mi ten výraz.)

Asi vás bude zajímat, jak to dělám s jejich ochotou finančně nás podpořit. Vždy se ptají, jak mi mají za tuto službu zaplatit. Domnívám se, že každý z nás oddávajících to řeší asi trochu jinak. Popíšu, jak to dělám já.

Hned na prvním setkání se domluvíme, že je to dobrovolné. Mají to přesně popsáno v těch papírech, které jim dávám. Vysvětlím jim, že peníze, které pokud chtějí a mohou, posílají na účet sboru. Nikoli mně. Já z toho nemám nic. Popíšu jim, co náš sbor dělá. Pokud chtějí, mohou sbor podpořit. Říkám jim, že nemám žádnou taxu a že hodnotu nechám pouze na nich. Vybízím je, aby to bylo podle jejich spokojenosti a podle jejich možností. Takže, když nezaplatí nic, tak se nic neděje. Jeden pár opravdu neposlal vůbec nic. A je to v naprostém pořádku. Nechávám to na nich, aby si sami určili, kolik nám pošlou. Někdy se mně ptají, kolik platí jiní, aby si mohli udělat představu. Tak jim to popíšu, ale řeknu jim, aby byli svobodní v tom kolik pošlou a hlavně aby byli sami se sebou spokojení s tím, kolik to je. Pokud by to bylo nad jejich možnosti, tak by mne to velmi mrzelo. Několikrát přišel obnos, který jsem vůbec nečekal. Mám zásadu, že neberu peníze z ruky do ruky. Vše musí projít sborovým účetnictvím.

3) Postřehy

Tak. A na závěr několik mých postřehů.

Někteří z těch, kteří mají s tímto oddáváním problémy, používají argument, že oddávám lidi, kteří spolu žijí na hromádce. Že vlastně svým jednáním posvěcuji jejich hřích. Pokud bych se na to díval jako nábožník, a takoví jsou i mezi námi, tak jo. Pokud se na to dívám jako Ježíš, tak ne. Vnímám to jako Ježíšovu službu Zacheovi. Vůbec nevíme, zda se Zacheus stal Ježíšovým učedníkem a začal chodit do církve. Jakmile se setkal s Ježíšem, ihned pochopil co dělá špatně a rozhodl se to napravit. Moje zkušenost s těmito páry je taková, že ač jsou někteří spolu už mnoho let, tak zjistili, že jim něco chybí, a že něco musí dotáhnout do konce. A v tom já jim velmi rád pomůžu. Promiňte mi to, co teď řeknu, vím že někteří z vás s tím budete mít problém. Evangelium ode mne dostanou vlastně jako bonus za to, že ač Boha neznají, tak se ho rozhodli poslechnout. A také jim to silně zdůrazním. Ukazuji jim, že se vyplatí Boha poslechnout i v dalších věcech. Doporučím jim to a ukážu jim cestu. Jsem přesvědčen, ze Ježíš je nadšen a já s ním. Argumenty nábožníků mě nezajímají. Vlastně mi svým způsobem pomáhají. Protože mě utvrzují v tom, že jednám správně i když jistě nedokonale.

Někteří si nad mým jednáním kladou otázku, jak jako pastor mohu chodit na takové nesvaté svatby. Kéž bych uměl to, co Ježíš, když byl na svatbě. Jsem přesvědčen, že někteří z nás by na té svatbě Ježíšovi poradili, aby řekl a udělal asi tohle. „Jo, už jste si vychlastali poslední víno. Už další nemáte? Pacholci bezbožní, já vám z vody tady udělám šaratici, aby vás takové choutky příště přešly. Vožírat se mi tady chcete. Tak to teda ne. Já vás té svatosti naučím, že se nebudete stačit divit.“ Co udělal Ježíš na svatbě, všichni víme. Když to čteme, tak nám to nevadí, ale kdybychom tam někteří z nás (jako nábožníci) u toho byli, tak by jsme ten jeho zázrak asi dodnes nerozchodili.

Jak to kdysi přesně vystihl pan president Havel. Volně cituji. Řekl že: „Totality jsme se sice zbavili, to ale neznamená, že totalitní myšlení nezůstalo v nás.“

Myslíme si, že na nás nemá vliv sedm katolických svátostí. Domnívám se, že se mýlíme. Ač tvrdíme, že jsme od nich odděleni, kromě těch dvou Biblických svátostí, tak naše jednání prozradí, že je v nás stále hluboce zakořeněno chápání oddávání manželství pod nenápadným vlivem katolického výkladu svátosti manželství. Bible nic takového nezná. Je to asi důsledek násilné rekatolizace, která v nás tak trochu stále sídlí.
Kdo tuhle službu nechápe jako rozsévání, ale jako potvrzování hříchu, tak by si měl asi promluvit se svým srdcem, jestli ještě vůbec má Ježíšovo chápání věcí. Vždyť právě on k takovým lidem chodil. A rozumím tomu tak, že to mám dělat i já.

Je o tuto službu oddávání mezi nevěřícími velký zájem. Potřeboval bych někoho, kdo by mi s tím pomohl. Často musím (z časových důvodů) žádosti o oddání odmítat. Už funguje reklama mezi mými spokojenými novomanžely, které jsem oddal a vedoucí těch míst, kde jsem dělal tyto svatby mi neustále volají, že mají další pár, který nemá, kdo by je oddal. Pořád musím odmítat. A to je moc smutné.

Nemám možnost vám přečíst jeden úžasný dopis od páru, se kterým teď pracuji. Jde tak trochu o zpovědní tajemství. Ale ten dopis mi jen potvrzuje, že mám pokračovat a že mám k této činnosti povzbuzovat jiné. Je to úžasné bělající se pole ke žni. Nechcete mi náhodou někdo pomoct? Lán, který je přede mnou, je tak velký a já mám v ruce jen malou kosu. A moc to s ní neumím.

Je mi líto, že nemám sílu a kapacitu dělat s oddanými páry následnou práci po svatbě. A tak těm, co to dělají tiše závidím. Po každé svatbě se cítím tak trochu jako sirotek. Navázal jsem s těmi lidmi krásný vztah a pak je musím pustit. Přemýšlím, jak to změnit. Ještě jsem pro sebe nenašel způsob, jak to dělat, abych to zvládl. I když už se v poslední době objevují nějaké požehnané změny. Takové první nesmělé vlaštovky. Zatím se udržuji v naději, že až to budou potřebovat, že vědí, kam mají přijít. Srdce pro ně mám stále otevřené.

4) Závěr

Samozřejmě že si všímám, že jsou kolem těchto (nesvatých) svateb různé dohady. Abych řekl pravdu, tak těm dohadům moc nerozumím. Asi mi to není dáno. Nemohu vám nabídnout ani nějaké brilantní řešení. Neznám ho. Jen mám prosbu. Vy co to řešení znáte a nebo ho umíte najít, prosím, najděte ho a zaveďte ho co nejrychleji. Moc mi tím pomůžete.

Děkuji vám za vaši pozornost a doufám, že jsem těmito několika svými zkušenostmi pomohl těm, kteří nevědí o co jde a nebo o tom mají neúplné či tendenční informace. Chci zdůraznit, že je to jen můj subjektivní pohled na věc a nikomu ho nevnucuji.

5) Doplnění (8.5.2014)

Dvojí metr. Někteří křesťané oprávněně upozorňují na to, že když takové svatby dělám, tak mám vlastně na lidi dvojí metr. Až do včerejška mě to mátlo. V podstatě jsem jim musel dát za pravdu. Ale něco se mi na tom stále nezdálo. Jen jsem nevěděl, co. Jejich argument byl oprávněný. A to, že pokud by nějaký člen sboru žil s někým na hromádce, tak že bych jej jako pastor neoddal. Ale když žijí na hromádce lidi ze světa, tak je klidně oddám. Měl jsem díky tomu v srdci nevyjasněný paradox. Až jsem včera četl jednu pasáž z Bible, a najednou jsem viděl odpověď. Tu odpověď nikomu nevnucuji. Ale mne to pomohlo. Jde o místo z 1 Korintským 5,9-13a. Viz níže:

... Napsal jsem vám v dopise, abyste se nesměšovali se smilníky; nemíním však všeobecně se smilníky tohoto světa nebo s chamtivci, lupiči a modláři, neboť to byste museli z tohoto světa vyjít. Napsal jsem vám však, abyste se nesměšovali s tím, kdo si říká bratr, a přitom je smilník nebo chamtivec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo lupič; s takovým ani nejezte. Proč bych měl soudit i ty, kdo jsou mimo nás? Nesoudíte snad vy ty, kdo jsou uvnitř? Ty, kdo jsou mimo, bude soudit Bůh. ...

Pro lepší porozumění doporučuji si přečíst celou kapitolu. Já tomu rozumím tak, že v rámci sboru mám určitá práva souzení. Právo soudit má ten, kdo má za určitou skupinu Bohem danou zodpovědnost a autoritu. To jako pastor vůči svému sboru mám. Ale tuto zodpovědnost a autoritu vůči světu nemám. Ta náleží Bohu.

To jen takové moje malé doplnění ohledně hledání toho, jak to s těmito (nesvatými) svatbami je.

Michal Beran

http://michalberanpastor.blogspot.cz/

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace