Kontrasty: Šíří se po pravoslavné církvi protestantské chápání církve?
Vloženo Neděle, 02. březen 2014 @ 20:42:58 CET Vložil: Olda |
poslal Nepřihlášený Před týdnem či dvěma bylo po Moravě rozšířeno dílko pamfletického
charakteru. Autor se v něm zabývá svým pohledem na církevní situaci, což
by ještě nebylo nic špatného, horší pak je, že se ve své myšlenkové
konstrukci dopracoval k eklesiologii, nad jejíž pravoslavností se vznáší
velký otazník. Jelikož že pár duchovních tento nepravoslavný koncept
podepsalo, je tu další důvod, proč se jím zabývat. Samotný - neznámým
autorem sledovaný - cíl pamfletické výzvy ponechám stranou, rád bych se
jen zamyslel nad věroučnou stránkou pamfletu. Prosím ty, kteří se
chystají věnovat těmto řádkům, aby při přemýšlení nad vzneseným tématem
odhlédli od naší konkrétní církevní situace, neboť v tomto článku jde
především o všeobecné teologické principy.
Téma toho článku se částečně překrývá s obsahem článku č. 982 věnovaném svátku tří hierarchů. Prosím laskavého čtenáře, aby prominul, že se několik tezí v obou textech opakuje.
Pamflet
zde podává pohled na církev, který je v pravoslavném prostředí poměrně
svérázný (jemně řečeno). Takovou eklesiologii jsme zvyklí vídat v
protestantském prostředí, ale určitě ne tam, kde panuje nad lidským
myšlením pravoslavná věrouka. Problematická věrouka pamfletu se odvíjí
od způsobu, jakým autor používá pojem "sobornost" Církve.
"Sobornost" je pojem převzatý z církevní slovanštiny a je to v pravoslavné teologii teminus technicus
čili součást odborného názvosloví. Jeho význam a teologický obsah se
odvíjí od jeho použití v církevně-slovanském překladu Symbolu víry, a
tudíž se významně překrývá s obsahem klasických eklesiologických
termínů: (vše)obecnost čili katolicita. To je, myslím, autorovi pamfletu
známo, a tak budu při zamyšlení nad jeho elaborátem všechny tyto tři
pojmy používat jako synonyma.
V čem tkví možná hereze, resp. protestantismus, našeho milého anonyma? V průběhu celého textu se vyjadřuje ve smyslu, že v prosincovém jednání "synodu" a v jednání lednového "mimořádného sněmu" se projevuje církevní "sobornost",
která je pro nás všechny závazná. Pamflet žádá, aby se této
"sobornosti" podřídil i jeden z místních biskupů, který usnesení
prosincového synodu ani následný sněm nepovažuje za legální ani
legitimní. Anonymní autor staví autoritu místního sněmu na nejvyšší
církevní místo a klade ji nad svědomí biskupa, ač se tu jedná o
nejvážnější kanonické otázky, přičemž se tento autor ani zmínkou nemíní
vypořádat se vznášenými pochybnosti o legálnosti a legitimitě řečeného
synodu a sněmu.
Toto myšlení autora, který vidí ve schůzi duchovenstva a laiků za všech
okolností orgán, jemuž se musejí biskupové bez diskusí podřídit, a to i v
zásadních kanonických (či dokonce věroučných) věcech, prosvítá skrze
celé znění jeho pamfletického textu; někde je vyjádřeno přímo, jinde
naznačeno. Viz např. větu: "Jsme synové a dcery jedné, svaté, obecné a
apoštolské Církve, jejímž principem z hlediska církevní správy je
sobornost a nikoli svévole byť sebevýše postaveného hierarchy či
duchovního." Chápe autor vůbec v čem tkví "sobornost" čili katolicita
Církve? Nebo používá toto slovo jen dle svých představ a vytrženo z
kontextu pravoslavné eklesiologie? Nebo má autor opravdu protestantské
chápání církve, které je přelakováno jen tenkým pravoslavným nátěrem?
Protože je téma katolicity nejen důležité, ale i krásné, pokusím se tomu věnovat více, než jen pár stručných odstavců.
V pravoslavné církvi je výchozím principem církevní správy pastýřské působení biskupa,
který je obrazem jediného Pastýře Církve - Ježíše Krista. Jako odpověď
na hierarchické pastýřství v církvi promlouvá hlas Božího lidu. Žádný
sněm, složený z laiků a nižšího duchovenstva či kněžstva (byť i za
přítomnosti biskupa/ů), nemůže mít z kanonického hlediska přímou a
totální nadvládu nad biskupem (hlas Božího lidu a jeho případná
korekce hierarchické správy promlouvá jiným způsobem), v opačném případě
by to nebylo nic než zjevný protestantismus. Jenže právě takový
protestantismus hlásá řečený pamflet, který volá po tom, aby se biskup
podřídil "vůli místní církve", vůli, která "se projevila
příslušnými usneseními XIII. sněmu, usneseními posvátného synodu,
usneseními obou metropolitních rad, jakož i usneseními eparchiálních rad
pražské i olomoucko-brněnské eparchie." (Citace anonymního autora.)
Nebyla by to však byla falešná "sobornost", při níž by ovce vedly
pastýře? Zvláště jedná-li se o zásadní kanonické otázky našeho
společenství s celosvětovou Církví, mělo by selhání pastýřské úlohy
biskupa fatální důsledky. Místní církev si může zřídit desítky a stovky
různých orgánů se smíšeným složením (z duchovenstva a laiků), ale v
zásadních otázkách kanonické správy nemohou tyto orgány převzít
biskupskou odpovědnost za církev, pokud chceme zůstat na půdě
Pravoslaví.
Když hovořím v průběhu tohoto článku o místním "sněmu
laiků a duchovenstva" (jak je zřízen naší platnou ústavou), tak
samozřejmě beru na zřetel, že tam jsou přítomni i zdejší biskupové. Ti
však mají na tomto sněmu k dispozici pouhé 4 hlasy z 60 nebo 70
účastníků shromáždění. To je z hlediska "hlasovací síly" natolik slabá
pozice, že si dovoluji takové shromáždění nazývat "sněmem laiků a
duchovenstva".
Ve správě a životě Církve spolupůsobí
ze strany lidského prvku dva principy - episkopát a Boží lid - které na
sebe neustále vzájemně reagují. Zdánlivě by spolu měly soupeřit, ale
působením Svatého Ducha mohou tyto dva principy souznít jako akord.
Právě toto souznění je jedním z nejkrásnějších a nejpřesvědčivějších
projevů katolicity Církve. Dochází-li však k soupeření či neladu,
znamená to většinou, že církevní společenství je nemocné a že do něho
vstupuje světský duch.
Na nejvyšší celosvětové církevní rovině patří při řešení otázek, které
si žádají rozhodnutí na této úrovni, vrcholná pravomoc církevnímu sněmu
tvořenému zástupci místních církví - každopádně je to však i zde
záležitost episkopální. Tam - při jednání zástupců celé světové
pravoslavné Církve - se zvláštním způsobem projevuje sobornost
(katolicita) Církve Kristovy. Žádná autokracie jednoho biskupa nad celou
Církví, ale sněmovní princip, skrze nějž může působit inspirace Svatého
Ducha. Tedy všeobecný sněm je obecně nejznámější demonstrací katolicity
(sobornosti) Církve.
Nikoliv nepodstatným projevem katolicity je
skutečnost, že hlas každé místní autokefální církve má na světovém sněmu
stejnou váhu. Bez této zásady by byla celocírkevnost sněmovního
rozhodování jen iluzí. Pro příklad nemusíme chodit daleko - Ruská církev
má tolik biskupů, že by jejich hlasy převážily a naprosto smetly hlas
všech ostatních biskupů celé ostatní církve. A protože by všichni zřejmě
hlasovali podle direktivy moskevského patriarchy (Moskevský patriarchát
je znám autoritářskými vnitřními poměry, které jsou výsledkem místních
specifik a historických okolností), zavládl by zde reálný papismus -
celosvětovou pravoslavnou církev by ovládal patriarcha této
nejpočetnější místní církve.
Dalším projevem plnosti katolicity je akceptování všeobecného sněmu veškerým Božím lidem,
který jako celek - čili jakožto mystické Tělo Kristovo - je veden
Duchem Svatým. Oba principiální projevy katolicity - episkopální na
sněmu i laické potvrzení pravosti sněmu - jsou neodlučně spojeny a
nejvyšší rovina celocírkevního života je bez nich nepředstavitelná.
Odraz tohoto souznění obou principů katolicity (sobornosti) nejvyššího
církevního vedení se pak může zpětně a částečně zrcadlit na nižších
církevních úrovních, kde mohou být dle místních církevních ústav
vytvořeny církevní orgány, v nichž jsou k účasti na záležitostech
církevní správy přizváni i laikové a farní duchovenstvo. Episkopát se
pak v rámci místní tradice dobrovolně zříká části svých kanonických
pravomocí ve prospěch celocírkevního řízení místních církevních věcí.
Tím lze zapojit do života církve co nejvíce věřících a duchovenstva, a
zároveň společným rozhodováním minimalizovat možnost nespokojenosti,
sporů či roztržek.
Rozdíl mezi globální rovinou církve a lokální správou církve je však
zřejmý. Sněm pořádaný jakožto všeobecný může být Božím lidem odmítnut a
sněmovní rozhodnutí biskupů musí ještě projít celocírkevním schválením,
ano, to je z naší teologie zřejmé, těžko si však představit, že by na
lokální úrovni mohlo platit jen takové biskupské rozhodnutí, které
schválí laikové. Příslovečné "hlas lidu - hlas Boží" nemusí v
nedokonalých lokálních poměrech platit vždy, už proto, že na místní
úrovni je relativně nízký počet věřících, a proto je jejich hlasování
ovlivnitelné či dokonce zmanipulovatelné - toto není katolicita.
Proto by měla každá lokální církevní ústava přesně vymezit, jaké
pravomoci a v jakých oblastech a otázkách církevního života mají
jednotlivé církevní orgány. Zároveň by se mělo více připomínat, že (jak
sama ústava hned zpočátku zmiňuje, viz čl. 1. odst. 1.) se církev řídí kanonickými pravidly.
A v pořadí důležitosti předcházejí dle ústavy posvátné kánony dokonce i
rozhodnutí našich místních sněmů - čili ještě jednou: kanonická
pravidla stojí i nad orgánem, který je dle naší ústavy mezi všemi
místními církevními orgány nejvyšším, - tj. místním sněmem. A v
zásadních otázkách, které se týkají zachování samotné existence,
kanoničnosti a pravoslavnosti, se může episkop řídit výhradně kánony.
Tím však rozhodně nechci nabádat k tomu, aby se naše přijatá a platná
ústava porušovala, kdykoliv někomu zlíbí. Každý takový případ musí být
dobře zdůvodněn a vysvětlen církvi, aby bylo jasné, že se jedná o
zásadní věc zachování pravoslavnosti, mravosti a jednoty se světovou
Církví.
Účast veškerého zdejšího Božího lidu na správě církve tedy nezbavuje místního episkopa odpovědnosti za místní církev.
Biskup (či místní biskupský sbor ve své jednotě a se svým primasem) se i
nadále zodpovídá před celou světovou Církví za řádný a kanonický život
jim svěřeného stádce. Tuto odpovědnost na sebe nemůže převzít žádný kněz
ani laik ani žádný sněm laiků a duchovenstva. Je-li ohrožena kanoničnost či pravoslavnost místní církve, je povinností biskupa, aby zjednal nápravu,
a k tomu musí použít všechny své pravomoci, které mu posvátné kánony a
církevní tradice skýtají. Proto je symbolem biskupství pastýřské žezlo.
Tady má platnost specifických místních zvyklostí či lokální církevní
ústavy své hranice. A jednostranně prohlašovat právě účast místních
laiků a kněžstva na správě lokální církve za projev "sobornosti" (čili
katolicity) a nadřazovat jej zdejší episkopské církevní správě,
biskupovu svědomí je tragický omyl autora zmíněného pamfletu, protože by
se tím takto pojatá "katolicita" dostávala do nesmiřitelného konfliktu s
kanonickou pravomocí biskupů. V takto pojaté "katolicitě" se více
spoléhá na lidské pravomoci a lidskou diplomacii než na Ducha Svatého.
Někdo by možná mohl rovnou říci, že v takto protestantsky pojatém
systému církevní správy nemá Duch Svatý vůbec místo.
Něco jiného jsou běžné záležitosti církevní správy, k
nimž jsou přizváni dle místní ústavy i laikové, ale něco úplně jiného
otázky zásadního rázu. Církevní orgány a rady vytvořené ústavou mohou
rozhodovat o zřízení církevních obcí o správě eparchiálního majetku
apod., může jim však být přiřknuto právo přijmout jako platné i takové
usnesení, které většina pravoslavného světa neuznává, a tím nás oddělit
od celocírkevní sobornosti?
Myslím, že současná krize obnažila nevyjasněnost naší místní tradice v
těchto veledůležitých otázkách. Bude potřeba je začít intenzivněji
teologicky zpracovávat.
Každá doba a každý národ si musí najít své vlastní jemné vyvážení mezi
episkopskou mocí a vlivem Božího lidu na správu církve. Ve starých
tradičních patriarchátech je těžiště správy posunuto mnohem více k
biskupské straně, kdežto v mladších církvích se posouvá často až na
samotné hranice únosnosti ke straně věřícího lidu. Celkové rozpětí
možností však není příliš široké.
Když tedy tuto
část shrneme: jsou tu jakési dva směry, které při zjednodušeném výkladu
mohou vypadat jako protichůdné. Jedním je pastýřská moc biskupů a druhým
je Boží lid. Zdánlivá protichůdnost je překonávána ve vnitřním životě
Církve právě církevní katolicitou, ve smyslu lásky, která je darem Ducha
Svatého (Chomjakov). Oba principy se doplňují a
jeden bez druhého nemůže být. Západ po oslabení působení blahodati už
nedokázal překonat tuto dichotomii. Ale o tom jsme psali už minule.
* * *
Než budeme pokračovat v zamyšlení nad pojmem, významem a projevem skutečné pravoslavné sobornosti, připomenu, že katolicita - stejně jako jednota - je v Církvi jen jedna. Jedna a ta samá obecnost
(katolicita, sobornost) se projevuje na různých úrovních církevního
života, ale především na Církvi jako celku. Žádnou místní církev ani
nějaké lokální shromáždění nemůžeme vytrhovat z této celocírkevní jediné
katolicity a nárokovat si nějakou svou místní "katolicitu", jak to dnes v podstatě provádí kdejaký sektářský sboreček. Sobornost
je jedna, je celocírkevní (čili světová), kráčí ruku v ruce s jednotou
pravoslavné víry i kanonického uspořádání a Tajin, které sdílejí všechny
místní pravoslavné církve společně. Nikdo si katolicitu ani jednotu
nemůže samovolně přisvojit, ani ji unést z Církve, ani se žádná lidská
osoba nemůže z titulu svých vlastností či úřadu stát jejím výhradním
garantem nebo zdrojem (to jsou všechno jevy, které známe z
protestantství či z papismu). Pravoslavní biskupové jsou pouze jejími
nositeli. Je možné do ní správnou křesťanskou vírou a skrze účast na
kanonické církevní správě a v jednotě svatých Tajiny vstoupit, nebo se
od ní chybnou vírou a chybným jednáním oddělovat.
Má-li místní církev jen jednoho biskupa (např. v
důsledku nějakých mimořádných událostí, katastrofy apod.), pak je tam
jediným nositelem celocírkevní katolicity - nositelem jediným ale ne
výhradním. Jediným nositelem je totiž jen dočasně a kdykoliv mohou být
vysvěceni noví biskupové, kteří pak budou dalšími plnými nositeli
katolicity. Proto tak zdůrazňuji, že pravoslaví nezná žádný úřad či
osobu, která by byla nositelem plnosti katolicity jediným a výhradním,
jako je tomu v případě papismu.
Podíl na katolicitě
má každá církevní obec - i na této nejnižší úrovni církevní správy je
přítomna plnost Církve, i zde je úplné Tělo Kristovo, protože je zde
eucharistie, v níž je plný Kristus. Eucharistie sloužená církevními otci
na všeobecném sněmu se ničím neliší od eucharistie konané provinčním
farářem s několika věřícími kdesi v zapadlé vísce. To je jedna strana
mince. A na druhé straně: nikdo nebude tvrdit, že každé, dle naší ústavy
vykonané, farní shromáždění je automaticky vyjádřením církevní sobornosti.
To by přece bylo nerealistické tvrzení, zvláště v tím případě, kdy by
se farní usnesení příčilo víře, názoru a vůli ostatních církevních obcí!
To samé platí pro eparchiální shromáždění - ani ono není automaticky
výrazem církevní sobornosti, a stejně tak i sněm delegátů celé
místní církve. Podobně jako zmíněná "vesnická eucharistie" je pravou
eucharistií díky tomu, že se děje v jednotě s Tajinami Církve, tak každý
místní sněm je natolik katolický, nakolik jsou jeho usnesení jednotná s
názorem ostatní světové Církve.
"Sobornost" místního sněmu tudíž záleží na tom, jestli je sněm "srostlý"
s životem celé Církve. Jedině to, co je přes všeobecně uznávanou
hierarchii napojeno na celou Církev, je ratolestí, která je přirostlá k
vinnému kmeni, jímž je Kristus. Co se odděluje od celocírkevní jednoty a
katolicity, stává se odlomenou ratolestí, která tím okamžikem začíná
usychat. (Viz Jan 15,1-8) Jeden z církevních výkladů pojmu katolicita zní: to, co je nedělitelné.
Dle protestantské víry se může každá skupina či každé
shromáždění vyznavačů Krista naprosto legálně a legitimně prohlásit za
církev (jiným slovy - každé shromáždění věřících je samo o sobě projevem
katolicity, čímž je pojem "katolicita" v protestantském prostředí de
facto vyprázdněn, protože takových "katolicit" čili "soborností" je v
protestantismu nepřeberně). Je to projev náboženského individualismu. Ve
věroučném prostředí papismu rozhoduje o katolicitě každé církve papež,
resp. do církevní katolicity je každá věřící osoba začleněna skrze své
společenství s papežem. Jen to, co je v jednotě s římským papežem, je v
církvi. To je narozdíl od protestantismu projev náboženského
autoritářství. Pravoslavné pojetí se vyhýbá oběma extrémům a nositelem
katolicity je celá Církev a celocírkevní vědomí rozhoduje, je-li ta či
ona místní církev zahrnuta do církevní katolicity. Jinými slovy -
začlenění do eucharistické jednoty Těla Kristova je kritériem, zda je ta
či ona skupina nebo jednotlivý věřící součástí Církve. A k přijetí
každé místní církve do eucharistické jednoty je potřebný soborný souhlas světových církví.
Samozřejmě existují výjimky, které jsou většinou dány zásahem světské
moci či války, státní převraty, totalitní režimy apod. s následným
odtržením nějaké části církve od jednoty, aniž by se jednalo o duchovní
odpadnutí od Církve (to byl zřejmě případ Ruské zahraniční pravoslavné
církve), ale to jsou výjimky potvrzující pravidlo, resp. výjimky
odvíjející se od situací, v nichž se církev nemohla chovat svobodně dle
svých pravidel a víry.
Ano, náš místní sněm je dle čl. 12 odst. 1 Ústavy „nejvyšší věroučný, ústavodárný, správní a církevně-kanonický orgán církve“
(jak píše anonymní autor), ale nad ním stojí pravidla posvátné Tradice a
hlavně - náš sněm může být součástí katolicity Církve jen v tom
případě, že jeho závěry Církev jako plnost Těla Kristova uznává (ať už
mlčky nebo slovy či skutky) a s účastníky tohoto sněmu udržuje
eucharistické společenství. Nedostane-li se takovému shromáždění tohoto katolického uznání,
pak je to jen "samozvaný sbor", který si marně nárokuje být vyjádřením
církevní katolicity. Usnesení žádného sněmu - místního i světového -
samo o sobě ještě není zárukou sobornosti. I všechny všeobecné sněmy jsou považovány za svaté, všeobecné a závazné čili katolické, protože byly následně akceptovány celou Církví.
Nabídněme i další příklad nutnosti vykládat dikci
zdejší ústavy v kontextu pravoslavné teologie. O lokálním sněmu sice
naše ústava praví, že je "nejvyšším věroučným(!) orgánem církve", jistě
to však nikdo pravoslavně vzdělaný nebude vykládat v tom smyslu, že by
náš sněm mohl měnit pravoslavnou víru, resp. zavádět pro naši místní
církev nová dogmata, že? Pro ilustraci si představme tak bláznivou
situaci, kdy by se nějaký náš sněm usnesl, že Bůh není v Trojici ale ve
čtveřici, a prohlašoval to za "soborné stanovisko" církve, jemuž se
každý příslušník naší církve musí podřídit. Asi bychom se nad takovým
sněmem všichni jen usmáli (či zaplakali), protože se věroučně dostal
mimo hranice pravoslaví a všeobecné víry Církve, takže o žádné sobornosti
tu nemůže být řeč. Podobně absurdní však je, překračuje-li nějaký sněm
hranice kanonicity nebo odděluje-li se svým jednáním a usnesením nebo
volbami od souhlasu celé Církve.
Když řečený pamflet žádá po každém - a to i nejvyšším - biskupovi, aby
se podrobil místímu sněmu ve všech kanonických otázkách (s odůvodněním,
že sněm je dle ústavy „nejvyšší ... církevně-kanonický orgán církve“),
pak zřejmě žádá po každém místním biskupovi (jenž je arcipastýřem a
učitelem církve), aby se za všech okolností podrobil sněmu duchovenstva a
laiků i v otázkách dogmatických (protože sněm je dle ústavy „nejvyšší
věroučný ... orgán církve“). Snad je už dostatečně zjevné, jak absurdní
je uvažování autora pamfletu.
Krajně důležité je
uznání sněmu ze strany celocírkevního vědomí, jedná-li se o volbu
hierarchů, pro jejichž službu v církvi má přece zásadní význam uznání
legálnosti ze strany ostatních světových církví. Vždyť skrze své hierarchy máme být napojeni na světovou pravoslavnou Církev! To je jeden z veledůležitých významů existence nejvyšší církevní hierarchie.
Pro ilustraci: církevní dějiny jsou plné různých neuznaných shromáždění,
všelijakých sněmů svolaných neplatně či pod nátlakem či s narychlo
nasvěcenými biskupy, známe mnoho tzv. "lotrovských synodů" atd. atd.
Vždy bylo jejich cílem vnutit církvi nějakou herezi nebo uzákonit
převrat v církevní správě apod. Církev má pravomoc uznat i malé,
narychlo svolané či špatně zorganizované setkání jako platný sněm, pokud
jsou jeho jednání a usnesení v souladu s katolickým vědomím a
pravoslavnou vírou a projdou pozdějším celocírkevním přijetím. Naopak
ani sebevětší a sebehonosnější sněm nemusí být nakonec uznán za platný
posvátný sněm, není-li nositelem ducha katolicity Církve a není-li
světovou Církví přijat.
Nad všemi místními církvemi a jejich místními sněmy a lokálními synodami vládne katolicita jedné pravoslavné apoštolské Církve.
I nad naší místní církví. Proč se tedy autor pamfletu a část církve,
jejíž názor zastupuje, chová, jako kdyby nějaký náš nedávný sněm měl
automaticky(!) pečeť sobornosti Církve? Proč vůbec neřeší, zda
byly splněny podmínky k tomu, aby se o něm mohlo uvažovat jakožto o
výrazu katolicity Církve? Cožpak uvažují tito lidé v duchu "ex opere
operato", domnívajíce se, že už samotným vykonáním nějakého shromáždění
se automaticky(!) koná sněm v Duchu Svatém? Proč jim nevadí, že naprostá
většina světových pravoslavných církví (někde jsem četl, že 11 církví z
15) tento sněm a jeho závěry neuznává, čili tento sněm zatím není
přijat do církevní katolicity. Proč anonym prosazuje údajnou "sobornost"
místního sněmu, když většina Církve s jeho účastníky kvůli tomuto sněmu
přerušila eucharistické společenství? Kam se z našeho myšlení vytrácejí
tyto základní pilíře pravoslavného chápání života Církve?
Možná jednou tento sněm přijat bude, a tím se situace změní, ale dokud
není soborností Církve přijat, pak nese sněm na sobě stigma podezření z
rozkolnosti. Prohlašuje-li text řečeného pamfletu prešovský sněm, který
není přijat světovou Církví, za vyjádření sobornosti, pak je
zcela na místě se ptát, jestli má jeho anonymní autor správné církevní
uvažování nebo zda není nositelem heterodoxní eklesiologie.
* * *
Proklamovaný názor, že nějaké církevní shromáždění, které je na lokální
úrovni zorganizováno, je (i bez uznávání ostatními pravoslavnými
církvemi) automaticky projevem církevní sobornosti čili katolicity, je
čirý protestantismus a potažmo omyl či dokonce hereze. Žádná pravoslavná církev se nesmí chovat, jako by zbytek pravoslavného světa nepotřebovala
(to je způsob chování typický pro rozkolníky). Každé církevní
shromáždění, které si chce nárokovat být projevem katolicity, má být
pečlivě připraveno tak, aby vyhovovalo nejen místní ústavě, ale i
kánonům a aby bylo věrohodným pro uznávání celou Církví Kristovou. K
tomu patří nezpochybnitelná legálnost i legitimita shromáždění, resp.
jeho účastníků. Těmto požadavkům organizátoři našeho sněmu - jak se mi
zdá - nevyhověli.
Stejně tak i celá místní církev musí být spravována tak, aby to bylo
věrohodné pro ostatní místní církve a abychom tudíž byli akceptováni do
celocírkevní katolicity. Konkrétní otázky naší církevní správy však
nechci řešit, protože budou vyřešeny jinde a už za necelý měsíc. Tady
jde nyní spíše o to, že se nám po církvi šíří eklesiologie, která by
mohla být v jádru heretická, a pokud se nevrátíme k pravoslavné věrouce,
tak tady naši neutěšenou situaci nevyřešíme nikdy a nikdo nám ani
nemůže pomoci, protože jakékoliv vyřešení místních problémů se odvíjí od
zachovávání pravoslavné víry.
Zvláštní na tom všem je, že v pamfletu se podepsaní sami sebevědomě
prohlašují za "pravoslavné duchovní ctící věrouku a kanonický řád
Církve"... Což jim ale nebrání vyrukovat s protestantskou eklesiologií.
Inu, je to bouřlivá doba, musíme mít se sebou vzájemnou trpělivost.
Hrozí však nebezpečí, že by se naše církev mohla ponořit nejen do
rozkolu, ale už snad i do hereze. A to není nikterak neobvyklé spojení,
protože za rozkolem se dostavuje pravidelně hereze, pokud ovšem nejdou
hned od počátku společně. (Pro ilustraci: ve stejném protestantském
duchu smýšlejí o katolicitě i odpadlí pravoslavní, resp. rozkolníci;
např. se s tímto myšlením setkáte v teologii řeckých tzv.
"kyprianovců".)
* * *
Pro jistotu podotýkám: nevylučuji, že hereze, o níž výše hovořím, je jen
dílem omylu anonymního autora a nikoliv jeho vědomého odklonu od
pravoslaví. Nejedná se mi tedy rozhodně o to, že bych žádal nějaké
vyšetřování, vyhledávání autora či persekuci signatářů, kteří se (dle
mého osobního názoru) zřejmě podepsali, aniž by se po stránce věroučné
nad textem pamfletu vůbec zamysleli. To ovšem nic nemění na
nebezpečnosti tohoto způsobu myšlení pro zachování pravoslavnosti naší
místní církve.
Ať už věci u nás dopadnou nakonec jakkoliv, i kdyby sněm byl nakonec
uznán, je - myslím - potřebné nad tématy vznesenými v tomto článku
přemýšlet.
* * *
Suma sumárum:
Žádný sněm nemusí být ještě vyjádřením církevní sobornosti, ale naopak - celocírkevní sobornost čili katolicita
Církve rozhodne o každém sněmu, je-li přijat či odmítnut. Stejně tak
rozhoduje světová Církev o každé místní církvi. Nad autokefalitou každé
místní církve panuje celocírkevní soud čili soborné vědomí Církve.
Odtrhovat místní církev či její orgány, sněm, synod apod. od celocírkevní katolicity a prohlašovat místní sněm či místní církevní orgány za zdroj sobornosti či automatický projev
sobornosti, je nejspíš eklesiologický omyl nebo v krajním případě
heterodoxie. Sobornost je vlastnost neodlučně spjatá s jednotou celé
Církve Kristovy. Mimo jednotu a jednomyslnost Církve není žádná
katolicita. Stejně jako bez svatosti či apoštolskosti Církve.
Snaha prohlašovat místní sněm za vyjádření sobornosti (katolicity), aniž by se dosáhlo uznání tohoto sněmu ze strany celocírkevní jednoty, je ve skutečnosti hříchem proti sobornosti čili katolicitě Církve.
www.ambon.cz
|