poslal Nepřihlášený Zveřejňujeme plné znění
odlišného stanoviska soudce Vojena Güttlera k nálezu Ústavního soudu
týkajícího se zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi.
I. K otázce procesní (dokazování)
Skupina senátorů navrhla mj. výslech svědků Mgr. Hanákové (ministryně
kultury), Ing. Bendla (ministra zemědělství) a Petra Šťovíčka
(ústředního ředitele Státního pozemkového úřadu). Tomu Ústavní soud
nevyhověl.
Mám za to, že navržení svědci - kteří by měli být ve věci informováni –
vyslechnuti být měli. To proto, že ze zákona nelze jasně dovodit, jak
vláda dospěla k rozsahu majetku, který bude vydán (§ 2) a zejména k
celkové výši paušální finanční náhrady (§ 17) pro církve uvedené v
zákoně. Je pravda, že důvodová zpráva k zákonu se sice touto otázkou
zabývá, leč není v tomto směru dostatečná a přesvědčivá. Vyhovění tomuto
důkaznímu návrhu by přispělo k přesvědčení rozpolcené veřejnosti, že
Ústavní soud náležitě reflektoval i argumenty skupiny senátorů, která
zákon považuje za protiústavní.
Skupina senátorů dále navrhla, aby
Ústavní soud položil Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku v
podstatě směřující k posouzení toho, zda lze v zákoně zakotvenou
finanční náhradu církvím považovat za veřejnou podporu, která je
slučitelná s předpisy Evropské unie. Ani tomuto návrhu Ústavní soud
nevyhověl.
Mám za to, že to Ústavní soud učinit měl, byť jinak, než skupina
senátorů navrhovala. Adekvátnější by zřejmě byla tato otázka:
Představuje skutečnost, že nedošlo ze strany vlády ČR k notifikaci
záměru přijmout zákon č. 428/2012 Sb., jímž došlo ke stanovení finanční
náhrady za nevydaný majetek církvím a náboženským společnostem a
stanovení přechodného období, v němž bude státem vyplácen příspěvek na
podporu činnosti církví a náboženských společností, porušení čl. 108
SFEU? To proto, že církve (některé) získají veliké množství zejména
zemědělského a lesního majetku, který budou muset obhospodařovat a tedy s
ním - logicky – přímo či nepřímo podnikat. Tím se dostávají do režimu
hospodářské soutěže, a proto je třeba zvažovat, zda sám zákon zakotvuje
veřejnou podporu (dovolenou či nedovolenou). Je sice pravda, že zákon č.
3/2002 Sb. umožňuje podnikání orgánů registrovaných církví jen jako
činnost doplňkovou, leč zákon a fakticita nejsou vždy totéž. Zde
považuji za významné právě to, že Komise (EU) zkoumá průběžně režimy
podpor členských států EU, takže musí být včas informována o záměru
států podporu poskytnout. To ČR, jak plyne i z prohlášení zástupce vlády
při ústním jednání dne 29. 5. 2013, neučinila. Proto považuji za jisté
riziko, že i Ústavní soud zůstal v tomto směru nečinný.
II. K majetkovému vyrovnání s církvemi formou vydání majetku
Ústavní soud v bodu III. nálezu návrh zamítl “ve zbývající části“. V
bodu I. vyhověl návrhu toliko co do zrušení slova „spravedlivé“ v ust. §
5 odst. 1 písm. i) zákona.
S tím se neztotožňuji zejména z následujících důvodů.
1) Sám pojem „původní majetek“ v ust. § 2 písm. a) je vymezen velmi
nejasně. Jeho seznam neexistuje. V citovaném ustanovení se hovoří o
věcech, které byly ve vlastnictví církví nebo které příslušely církvím a
v zákoně dále uvedeným osobám. Pojem „příslušely“ je však vágní,
prakticky nesrozumitelný a zakládá možnost nových sporů.
2) Zde nelze přehlédnout ani ustálenou judikaturu Evropského soudu pro
lidská práva, již akceptuje i Ústavní soud. Podle této judikatury každý
zákon musí být dostupný, přesný a s předvídatelnými následky. Tyto
podmínky, jak je zřejmé, napadený zákon nesplňuje, takže i z tohoto
hlediska je - v tomto směru – protiústavní (čl. 1 odst. 2 Ústavy).
3) V této souvislosti lze odkázat na b. 161 nálezu, který připouští
vydání určitých věcí, které v minulosti nebyly ve vlastnictví „dotčeného
subjektu“. I tento text přispívá k závěru, že zákonný pojem „původní
majetek“ je neurčitý.
4) Je zřejmé – a to nejen z uvedeného textu – že zákon je vůči církevním
subjektům ve srovnání s dosavadními restituenty velmi vstřícný. To není
plně v souladu s principy laického, nábožensky neutrálního státu
(věřící x ateisté), jak plyne mj. z čl. 2 odst. 1 Listiny. Touto otázkou
se nález prakticky nezabývá.
5) Za tohoto stavu mám za to, že mělo být zrušeno ustanovení § 2 písm.
a) zákona v celém rozsahu. Vypuštění toliko části tohoto předpisu by
činilo text nepřehledným a – z hlediska jazyka českého – málo
srozumitelným.
III. K majetkovému vyrovnání s církví formou finanční náhrady
Ústavní soud v bodu III. nálezu zamítl návrh i v tomto směru.
Ani s tím se ztotožnit nemohu.
Lze připustit, že nález je v této části zpracován poměrně dobře. Leč –
jak již bylo uvedeno – není jasné, zda informace, ze kterých resultuje
celková výše finanční náhrady (§ 15), jsou dostatečné.
To bezprostředně souvisí s tím, jaký majetek bude církvím vydán in
natura. To dnes neví nikdo. Jde však evidentně o „spojité nádoby“;
finanční náhrada má být kompenzací za majetek, který vydat nelze.
Zakotvení finanční náhrady – byť v paušální částce – je tedy nyní
předčasné a neproporcionální. I v tomto směru lze spatřovat nadměrné
zvýhodnění církví ve srovnání s běžnými restituenty a tedy postup
protiústavní; ostatně, je to dáno i tzv. inflační doložkou podle § 15
odst. 5 zákona (srov. výše b. II./4).
Za tohoto stavu mám za zo, že mělo být zrušeno ust. § 17 zákona v celém rozsahu.
IV. Ke smlouvě o vypořádání (§ 16 zákona)
Podle vyjádření zástupce vlády při ústním jednání dne 29. 5. 2013
citované ustanovení obsahuje – přes určité pochybnosti – závazky právní a
nejde tedy jen o pouhou politickou deklaraci.
Za tohoto stavu považuji za absurdní a zcela nepřijatelné celé znění §
16 odst. 1 zákona (s výjimkou věty první). Jde o tento text:
Na smlouvu o vypořádání podle tohoto zákona se použijí ustanovení
občanského zákoníku, s výjimkou ustanovení o neplatnosti a
odporovatelnosti právních úkonů, ustanovení o změně v osobě dlužníka
nebo věřitele, nejde-li o právní nástupnictví, a dále s výjimkou
ustanovení o zániku závazku bez uspokojení věřitele, zejména ustanovení o
odstoupení od smlouvy, ustanovení o výpovědi a ustanovení o nemožnosti
plnění. Ohledně vyplacení finanční náhrady má stát postavení dlužníka a
dotčená církev a náboženská společnost postavení věřitele. Proto
pohledávce na finanční náhradu nebo splátce finanční náhrady není
přípustné započtení, ani výkon rozhodnutí nebo exekuce.
Je zřejmé, že zákon se sice na jedné straně dovolává občanského
zákoníku, leč na straně druhé použití celé řady významnějších ustanovení
o.z. vylučuje; zcela nepřiměřená ochrana toliko církevních právnických
osob je tu na bíledni.
Za tohoto stavu mám za to, že ust. § 16 odst. 1 zákona (s výjimkou první věty) mělo být zrušeno.
V. Závěrem považuji za patřičné učinit následující poznámku
Je pravda, že Ústavní soud ve své obecně známé judikatuře (srov. Pl. ÚS
9/07) několikrát vyslovil, že Parlament ČR neplní náležitě svoji funkci,
neboť opomíjí blokační ustanovení § 29 zákona č, 229/1991 Sb., o půdě,
(který již ve své době nabyl pomyslné „zletilosti“) a zákon o církevním
majetku nepřijal. Ostatně, i I. senát Ústavního soudu vydal několik
nálezů (srov. I. ÚS 663/06, I. ÚS 89/07, I. ÚS 562/09), v podstatě s
týmž závěrem, jimiž vyhověl ústavním stížnostem církevních právnických
osob – navrhujících určení vlastnictví ke konkrétním nemovitostem – s
poukazem na to, že v té které souzené věci existují okolnosti natolik
specifické, že nelze použít známá stanoviska Ústavního soudu Pl. ÚS
st.21/05 a 22/05, která v tzv. restitučních věcech žaloby na určení
vlastnictví vylučovala. Judikatura Ústavního soudu, kritizující
nečinnost Parlamentu, však nikdy neobsahovala – a ani nemohla obsahovat –
direktivu či právní názor, jak má konkrétní budoucí právní úprava
majetkových vyrovnání s církvemi vypadat. Již z toho důvodu nelze
akceptovat tvrzení, že zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi stát
plní toliko požadavek, který ve své judikatuře vyslovil Ústavní soud.
V Brně dne 29. května 2013
Vojen Güttler
Zdroj: http://www.denikreferendum.cz/clanek/15683-odlisne-stanovisko-vojena-guttlera-k-nalezu-us-ve-veci-cirkevnich-restituci
JUDr. Vojen Güttler (* 19. srpna 1934 Praha) je český právník a soudce Ústavního soudu.
Po maturitě (roku 1952 na Lepařově gymnáziu v Jičíně[1]) nebyl doporučen
na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, odešel na čas
pracovat do Jáchymovských dolů a teprve poté vystudoval Právnickou
fakultu UK v Praze, kterou dokončil v roce 1958. Rigorózní zkoušku
vykonal v roce 1967.
Po skončení studií začal pracovat jako podnikový právník a v roce 1960
byl přijat jako čekatel ke Krajskému soudu v Hradci Králové. V srpnu
1961 složil justiční zkoušku, byl zvolen soudcem z povolání Okresního
soudu v Rychnově nad Kněžnou a v roce 1966 byl zvolen soudcem Krajského
soudu v Ústí nad Labem. Pracoval vždy na občanskoprávním úseku. V roce
1970 byl nucen odejít z justice, protože byl spoluzakladatelem KAN. Od
té doby pracoval jako vedoucí právního oddělení podniku TOS Hostivař v
Praze, tehdy se zaměřoval na oblast pracovního práva (také v příslušných
komisích na federálních ministerstvech všeobecného strojírenství a
práce a sociálních věcí).
V roce 1989 spoluzakládal na svém pracovišti Občanské fórum a v
následujícím roce byl předsedou přípravného výboru pracujícího na
obnovení KAN, po jeho znovuzaložení se stal místopředsedou. V lednu 1990
nastoupil na Ministerstvo spravedlnosti České republiky do
rehabilitačního odboru a od října 1991 pracoval v Kanceláři České
národní rady jako poradce předsedkyně Dagmar Burešové.
V roce 1992 se stal soudcem Ústavního soudu ČSFR a od roku 1993 je soudcem Ústavního soudu České republiky.
Citováno z http://cs.wikipedia.org/wiki/Vojen_G%C3%BCttler
