poslal Nepřihlášený
Teologické směry 20. století: Dětská nemoc levičáctví v církvi
Obsáhlá publikace Rosino Gibelliniho „Teologické směry 20. století“
(Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011) se pokouší o systematické
zmapování všeho nového, co přineslo teologické bádání ve 20. století. Společným
rysem mnoha směrů jsou především dílčí témata, která se stávají poznávacím
znamením toho kterého teologického směru. Takovýto přístup se označuje za
„teologii přívlastků“. Záleží tak na tom, kterou skutečnost, který „přívlastek“
si daný směr teologického bádání zvolí a často téměř zabsolutizuje.
Módní proudy
Fragmentaci náležité celistvosti teologického pohledu danou takovýmto
přístupem trefně charakterizuje kousavá poznámka, že brzy snad budeme mít i
„teologii veřejné hromadné dopravy“. V každém případě je dobré nahlédnout,
jakéže „přívlastky“ se také do teologie zejména ve druhé polovině dvacátého
století vkradly. Autor nabízí mj. teologii naděje, politickou teologii, teologii
osvobození, černou teologii, feministickou teologii nebo teologii třetího světa.
Z tohoto namátkového výčtu je patrné, do jaké míry samotné názvy příslušných
konceptů prozrazují inspiraci marxismem či levicovým liberalismem.
Platí to již pro zdánlivě nevinně znějící „teologii naděje“. Nejedná se totiž
o návrat ke žhavému očekávání Kristova druhého příchodu, jak jej prožívala
prvotní církev. V pozadí tohoto směru totiž stojí spíše kniha „Ateismus v
křesťanství“ marxistického autora Ernsta Blocha. To je také charakteristickým
dokladem skutečnosti, že témata bádání zde nenastolují autentičtí teologové. Na
počátku přichází sekulární koncept, za kterým pak pok kulhávají teologizující
autoři, kteří jej přebírají a „překřtívají“ ve snaze být také aktuální. Takovéto
podivuhodné křížení je pak schopno dojít například v politické teologii k
„planetární mysticko-politické solidaritě, která je protikladem principu
buržoazní společnosti“.
Politická teologie
Zatímco Johann Baptist Metz jako zakladatel politické teologie zanechal dosah
svého levicově inspirovaného a dnes již nezajímavého konceptu na evropské půdě,
daleko výbušnější byl export marxizujících idejí do latinské Ameriky v podobě
tzv. teologie osvobození. Autoři jako Gustavo Gutiérrez nebo Leonardo Boff svými
apely zaktivizovali samy konference latinskoamerického episkopátu a nebýt zásahů
vatikánské kongregace pro nauku víry, zůstala by teologie osvobození v jižní
Americe takřka oficiální teologií, zasazující se samozřejmě ve prospěch
„vykořisťovaných tříd, utlačovaných ras a opovrhovaných kultur“, což se zdá být
samo o sobě něčím nenapadnutelným. Teologie osvobození prý marxismus používá
„jako zprostředkování něčeho většího, totiž víry a jejích dějinných nároků“.
Vatikánská instrukce z roku 1984 však varuje před zdánlivou nevinností
takovéto sebeprezentace teologie osvobození, která se brání tím, že „má obecně
analýzám vykořisťovatelských struktur, které provádějí marxisticky orientované
sociologické školy, selektivní a diferencovaný vztah“. V knize již není uvedeno
konečné vyústění snah o takovouto implantaci marxismu do přediva křesťanského
myšlení a církevní praxe. Právě oni chudí, pro něž se teologie osvobození tolik
zasahuje, preferují dnes v latinskoamerických zemích například severoamericky
inspirovanou charismatickou spiritualitu a mnoho jiných duchovních směrů, včetně
tradicionalistického katolicismu. Skutečným pokračovatelem teologie osvobození
je tak akademická půda, která, oproti původní snaze se utlačovanému lidu
přiblížit, spřádá dnes své elitářské teorie bez odezvy těch, jichž se chtěla
původně zastávat.
Fantaskní antromorfismy
Černá i feministická teologie evidentně podléhají až fantasknímu
antropomorfismu. Jsou schopny řešit otázky barvy Boha nebo pohlaví Boha: „Je-li
Bůh mužem, pak je muž Bohem“. Názvy jednotlivých publikací napovídají, kudy
se úvahy takovéhoto myšlení ubírají: „Překročit Boha Otce: k filozofii ženského
osvobození“, „Církev a druhé pohlaví“, „Když byl bůh žena“, „Proč ženy potřebují
bohyni“. Feministická ideová výbava pak zpětně vede i k reinterpretaci prvotního
křesťanství. To mělo sestávat ze dvou hnutí: hnutí obnovy, které založil Ježíš v
židovském prostředí v Palestině, a prvokřesťanského misijního hnutí, které
založil Pavel v helénistickém prostředí s centrem v kosmopolitní Antiochii. Obě
tato hnutí údajně vyzývala k „učednictví rovných“ a shromažďovala se jako
„společenství rovných“ a „inkluzivní společenství“, v nichž se těšili
přednostnímu postavení ti, kteří byli vylučováni ze společnosti, a tedy i ženy.
Je ovšem třeba připomenout, že takovéto ideologické koncepty mají v různých
částech světového křesťanstva odlišný dopad. Zatímco tradicionalistické
pravoslaví si něčeho tak vzdáleného od samotných kořenů křesťanství ani
nepovšimne, k liberálně levicovým směrům náchylný mainstreamový západní
protestantismus rezignovaně pojímá tyto dílčí pohledy na křesťanství jako
samozřejmé, neboť již vůči nim nedisponuje strukturálními nebo doktrinálními
zábranami. Zásadní střet se tak dnes děje v katolické církvi, kde pronikání
všech těchto konceptů naráží na snahu církve zachovat integritu nejryzejší
biblické podstaty křesťanské víry. Například zmíněná feministicky pojatá
inkluzivita se projevuje také ve snaze ideologicky korektně překládat biblické
texty. Bůh již potom není „on“, nýbrž raději „to“, což následně vyvolává zásahy
příslušných vatikánských úřadů a způsobuje v církvi napětí. Není těžké uhodnout,
která ze stran se těší větší mediální přízni.
Z přehledu teologií třetího světa lze uvést například korejskou teologii
minjung, vyjadřující „spravedlivé rozhořčení“ utlačovaného lidu, ať už v
severokorejském komunistickém režimu, nebo v technokratickém režimu Jižní
Koreje. Symetrizace demokratických systémů s totalitními režimy je běžným
instrumentáriem liberální levice, která nemá nebo spíše nechce mít tušení, jaké
nebezpečí se za totalitou skrývá. V případě srovnávání vyspělé, demokratické a
díky tržnímu hospodářství ekonomicky prosperující Jižní Koreje s obludností
severokorejského režimu lze hovořit o naivitě zcela úmyslné.
Autor publikace je zjevně sympatizantem a obhájcem popisovaných módních
teologických směrů. V knize jsou uvedena jména bezpočtu teologů, avšak jedno zde
zcela chybí: Joseph Ratzinger.
Stanislav Přibyl
církevní právník
Newsletter CEP
