Na začátky Vody života si velmi dobře vzpomínám. V podstatě, když jsem ještě pracoval v Prachaticích, tak jedna moje kolegyně k nim chodila a od ní a jejího manžela jsem se poprvé dozvěděl o charismatech v dnešní církvi. Byli zrovna ve stádiu odpadlictví, protože některé věci zřejmě zrovna nemuseli. Třeba se jim později zdálo divné, že prý někdo rukama svazoval démony a vyhazoval je do koše na odpadky. Kdysi ze mne, při mé jediné návštěvě jejich skupinky, ta Prachatická skupina vymítala démony.  V té době tam krátce před tím jezdil i Olin Kadlec, ale ten nebyl tak radikální a na něho pak vzpomínali hezky. (Blíže jsem ho poznal až zde a svůj názor jsem si mohl doplnit).  Ale byli na mne moc hodní a vyslechli mne v mých tehdejších bojích. Tehdy jsem jim to věřil, ale pak jsem pak poznal, že to byl dost úlet. Poté jsem začal sporadicky, tu a tam, chodit do AC v Č. Budějovicích a tamější kazatel se od těchto skupin distancoval. Nechápal jsem zatím proč. 

Po vojně jsem dělal v Praze a tam se Voda života nedala přehlédnout. Polepila například skoro celou Prahu plakáty s Robertsem Liardonem. O pár let déle, když jsem už v Praze nebydlel, mne tam „odchytla“ herečka Jarka Kretschmerová z Vody života, a dlouho jsme si povídali. Byla velice ochotná a milá a sehnala mi knížečku pro mého spolubydlícího, lékaře internistu, se kterým jsem tam dělal atestaci. Dala mi kazety se Sašou Flekem a volala mi jednou i do Brna. Když jsem to poslouchal, tak jsem se zhrozil Flekových bludů.  Jinak Voda života nám, letničním, tenkrát dávala okázale najevo, že jsme o krok zpět a ten pocit nadřazenosti a – nebojím se říci – arogance, byl pro mne dost nesnesitelný. Setkání s nimi zpravidla končilo pozváním na jejich shromáždění a kritikou naší tělesnosti.  Přesto byli, zejména brněnští letniční, jimi přitahování až fascinováni, dokud jim učení hnutí Víry v roce 1992 nerozbilo sbor. Občas jsem se nechal pozvat na Ekmana, v podstatě jako na divadelní představení. Jako se dnes chodí na Triumfální centrum víry, tak se tehdy chodilo na Ekmana. Koukni. Dnes už to nemá tu sílu a není divu, že někteří ze SŽ přešli do TCV.

Začal jsem ale již dříve číst jeho brožurky, a tam jsem si poprvé všimnul jakéhosi učení, které mne praštilo do nosu, jako když se nadechneš čpavku. To jsem byl věřící velmi krátce. Bylo tam, že Ježíš v pekle rozšlápl ďáblovi hlavu. Stálo to tam ale docela zaonačeno. V jejich brožurkách (ale i Haginových, Margiesových a zřetelně v Princových),  jsem na to narážel znovu a znovu, ale i zde to bylo vždy neuchopitelné a dalo se to obvykle vyložit více způsoby. Natvrdo jsem se s tím setkal až v srpnu 1995, když v Brně na Zelném trhu hrálo Slovo života pantomimu. Tam Kristus se sestoupil z kříže do pekel (černého pytle) a bojoval s ďáblem. Nyní nepíši příliš chronologicky, ale spíše rozvíjím to téma.

Jednou jsem přijel zase do Budějovic (to bylo tak pět let před tím) a tam měl kázat nějaký Rudek. Všichni o něm mluvili jako katolíci o nějakém svatém. Přiznám se, že mi to bylo skoro až protivné. Když jsem ho poprvé uviděl, vůbec nic mne na něm nepřitahovalo. Pak se postavil a začal kázat a nikdy v životě už na to kázání nezapomenu. Možná bych ho po více než dvaceti letech odříkal takřka slovo od slova. Nikdy před tím jsem nikoho neslyšel tak mluvit. Nebyl to tiátr dnešních letničních, ale bylo to neseno opravdu v moci. Později jsem se s ním setkal a od něho jsem se dozvěděl blíže o učení Kristova utrpení v pekle, a proč tato věc stojí mezi letničními a Vodou života. Zatímco v Brně někteří (až na výjimky) Rudka podle mne příliš nerespektovali a brali hlavně Dana Drápala a Evalda Ruckého, já jsem byl skalní letniční a to mne vždy stavělo proti směřování sboru, protože charismatická učení jsem nemusel. Když se pak Rudek charismatickým učením otevřel, nastal ve vztahu k Brňákům průlom. Nebylo to jenom tím, své sehrálo i učení o autoritách, které dá vždy za pravdu pastorovi, což každý problematický  pastor musí ocenit. Ale tento charismatický faktor tu byl také. Až o několik let později jsem to mohl pojmenovat jako rozdíl mezi letničními a charismatiky. Dnes to již rozlišit nelze a dnešní mladí nebo lidé s krátkou pamětí nevědí, o čem to pořád mluvím.

Soteriologie se od té doby stala mým velkým životním tématem. Každý z Vodý života a později Slova života, s kým jsem mluvil, učení o Kristu v pekle neznal, ale snad všichni ho nakonec, když jsem ji ho vysvětlil,  obhajovali. Ještě tak před 13 lety to někteří hájili i v diskusním fóru na jejich webu. Posbíral jsem tehdy všechny jejich knížky a brožury, které vydali, a podtrhal jsem si všechna místa, kde se o tom psalo. I Ty sám máš na svých stránkách kázání Saši Fleka, kde on o tom v podstatě a někdy jen rámcově mluví. 

Nakonec jsem si uvědomil, jak je to nebezpečné. Jde potažmo o Origenovo učení, které církevní otcové opustili. Jsem přesvědčen, že se do křesťanství dostalo z řecké mytologie, kde bohové vstupovali do podsvětí bojovat s Hádem. Jeho kořen spočívá v přesvědčení, že svět patří právem satanu, resp. že Adam předal svět ďáblu, ten se tak stal „de iure“ bohem tohoto světa,  a proto jemu samotnému musel  Kristus přinést oběť jako náhradu za Adama. Stalo se tak po Kristově smrti, kdy jej ďábel mučil v pekle, a kde ho poté (až po kříži) Ježíš porazil. 

Toto učení zpopularizoval ve 20. století americký metodista Kenyon a skrze Obnovu uzdravování se v principu a v jeho jisté obdobě dostalo do Argentiny. Bylo to prostřednictvím T. Hickse, který se rovněž pohyboval v okruhu Kenyonových učedníků. Celá argentinská letniční scéna ho pak v různé míře přijala po Hicksových kampaních, kde Hicks slovně atakoval ďábla, což o půl století později v podstatě převzal Annacondia  a další ho indoktrinovali do jihoamerického křesťanství. Jednalo se o to sebrat ďáblovi území, které mu „právem patří“. Wagner z toho později vytvořil nauku o teritoriálních duchách, kterým patří určitá území. Podkladem mu je znění Dt 32,8 z některých starších redakcích Septuaginty a Kumránských svitcích. Zkoumal jsem to z hlediska hebrejštiny i řečtiny, ale považuji to za umělý konstrukt. Biskupovi AC to ale zřejmě zapadlo do jeho dřívějšího prožitku z vězení, který osobně nepovažuji za pravý.

Toto myšlení a konstrukce je dále vidět například v knize „Satane poslyš!“ od Carlose Annacondii. No a odsud se pak jako bumerang vrátilo do AC, odkud vzešla vlastně Voda života po intervenci Lundina a Wedemalma, které v ČR poprvé přivítal Jarek Pleva, dnešní baptistický kazatel. Odešlo oknem, vrátilo se dveřmi. Kruh se uzavřel.

Takže dnes bys už možná, Cizinče, v AC s tím neměl problém, i když formálně by se tomu i dnes možná mnozí bránili. Avšak ten duch, který se holedbá tím, že mu patří právem svět a že alespoň na chvíli porazil Krista, byl náhle znovu tu. Tušil jsem, že pokud se zde uhnízdí, bude zle. Když jsem si to začal uvědomovat, setkal jsem se s Rudkem ve Vyškově, kde kázal v „novém pomazání“. Byli jsme tehdy velcí přátelé. Když viděl, že mám ve sboru problémy, ujistil mne, že za mnou stojí. Náhle se ve mně něco pohnulo, podíval jsem se na něho a řekl jsem mu, že on sám bude schvalovat mé vyloučení. Opakovaně mne ujistil, že to nikdy neučiní. Přesto jsem mu tenkrát řekl, že to učiní. No a stačilo se dotknout Kurzů Alfa, kde je samozřejmě toto učení též obsaženo  a osud můj byl zpečetěn. Nicméně ten duch už začíná nést své ovoce…

Takže to je něco kratičce o mně a mém vztahu (boji) s učením hnutím Víry. V Uppsale ale prý už toto učení opustili. Něco málo o historii Vody života a tomto učení je i zde. 

Mám také zpracovanou studii o Argentině a tomto učení a brzy ji zveřejním. Zatím se omlouvám za tak zdlouhavý a nesystematický komentář. 

P.