Podle jednoho amerického teologa je v křesťanství Američanů obsaženo 80 % americké kultury a ten pouhý zbytek dvaceti procent zahrnuje skutečný biblický základ. Jak se křesťanství mění podle kultury, to poznali a poznávají jeho zvěstovatelé třeba v Africe nebo v Jižní Asii. Určitě bylo křesťanství jiné před 100 lety a jiné po Kristově umučení. Jaké skutečné biblické základy však obsahuje křesťanství v Evropě? Tipoval bych, že skutečného křesťanství je zde ještě méně než v Americe.

Zde je potom legitimní otázka, kdo opravdu Ježíš Kristus byl, když jako člověk učil zástupy. A kým se stal po ukřižování. Nestačí bezmyšlenkovitě přijímat lidské záznamy z evangelií a epištol, neboť jsou zatíženy dobovou kulturou a některé ještě někdejšími teologickými představami autorů . Abychom pod těmito nánosy objevili skutečného Ježíše, se kterým můžeme bez obav vykročit do jakéhokoliv nečasu. Aby se nám naše víra nebortila při každé větší nepohodě. Je pro nás důležité zjistit, zda jde pouze o naši poevropštěnou představu urostlého blonďáka, nebo ve skutečnosti o černovlasého semitu s orlím nosem a useklým prstem, jak se často stává tesařům. Doufám, že přes tuto nadsázku pochopíte, že tu nejde ani trochu o vzezření. Postavíme-li totiž svou víru na zkreslení způsobené naším kulturním vnímáním a přidáme-li k tomu ještě církevní dogmata a poučky z evropské kulturní historie, nemusí přijít ani nějak zvlášť silný vítr nebo bouře a dům postavený na takto chatrných základech se rozsype jako domeček z karet. Pokud začneme strkat hlavu do písku před neustále nově se objevujícími nálezy archeologů a před sofistikovanými (chytrými, promyšlenými) metodami historiků s poukazem na ďáblovo dílo, tak se staneme ubožejšími než Faustův ďábel, který se bál Boží moci a nikoliv církevních relikvií. Můžeme mít také problém při setkání s trochu znalým člověkem, který si sám podle svých ověřitelných informací dokáže vytvořit reálnou a obtížně zpochybnitelnou interpretaci, ve které události a lidské projevy do sebe zapadají lépe, než se nám snaží předvádět studovaní kazatelé a teologové. Když nám například takový fundovaný člověk předloží interpretaci (popis, vysvětlení) Ježíšových činů z pohledu člověka legitimně usilujícího o královský trůn v Izraeli, jako jsem zde dříve zmínil knihu Jamese D Tabora (viz zde), tak nám naše teologické nánosy podporující naší víru pěkně pochroumá. Přesněji – ten člověk začne naší víru uvádět do souladu s realitou, což se bez třísek odpadajících z kácení neobejde.

Uvedení našeho poznání Ježíše na pravou míru se nemusí dít nijak násilně, stačí třeba jen analýza projevu zaznamenaného v evangelijních textech. Odborník z něj hned vytáhne přibarvení s úmyslem změny nebo záměrného zatajování. Ani přitom nemusí zdůrazňovat zásadnější rozpory, například že Ježíš nebyl „proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost“ (Izajáš 53:5), ale popraven jako buřič proti Římu provinilý svým královským původem. Nechtěl bych se dostat do vysvětlování pro nevěřícího, jak to, že Ježíš za nás nesmírně trpěl, když na kříži zemřel za několik hodin, zatímco pro svobodu svých bližních trpěl umírající Spartakus na kříži celé 3 dny. Navíc přímo před jeho zraky při pohledu na něj za tu dobu zešílela jeho žena.

Přestože si každý musí vážit apoštolských výroků zaznamenaných v epištolách a každý by si také měl vážit víry prvních církevních otců, tak nám bohužel nezbývá nic jiného, než se zabývat vším lidským, co není zjevené přímo od Boha. A ověřit, zda jsou lidské výroky uvedené v nové části Bible pravdivě skutečné a nestaví nám třeba jenom didaktické pomůcky pro naše lepší pochopení. Či zda dokonce neskrývají nějaký lidský záměr, v němž se například zakrývá krutost římských vojáků a jejich neuvěřitelně krutá škodolibost vůči popravovanému, když autor textu chtěl svým evangeliem Římany oslovit. Každý biblický text musíme číst v kontextu jeho doby. Ta doba byla ovlivněna okolím, ve kterém pisatelé žili, jeho zvyklostmi, tradicemi, znalostmi, uměním, pověrami, osobnostmi té doby a tak dále, tedy tím, co nazýváme kulturou. Pokud se chceme vyvarovat budoucích zklamání, a tato doba s mnohonásobným počtem perfektně myslích lidí, než jich bylo v roce Ježíšova ukřižování má k tomu velké předpoklady, musíme se zabývat i církevními základy nejranějších dob. Neboť, jak z historie víme, císař Konstantin byl také jen člověkem s touhou ujednotit tak rozmanitý křesťanský svět a toužil s rozhodností vyřknout: „Ježíš byl ten a ten.“ A trochu později pak navíc platilo: „Kdo s tím nesouhlasí, tak s ním na hranici!“ Jakýpak verdikt mohli vydat církevní otcové, když byli svou kulturou ovlivněni, jako i my jsme ovlivněni kulturou dnešní?

Také se vynořuje otázka, zda nebyla právě snaha o jednotu názorů základem oné myšlenkové nesvobody, která nakonec odvrátila a ve velkém počtu nyní odvrací lidstvo od Pravdy.


Dvě cesty k Bohu

Abychom vše lépe pochopili, vraťme se nejprve k Bohu. Nemyslím tím víru v Boha nebo důvěru v něj. Snažil jsem se o takových pevných základech psát dříve (1, 2, 3, 4, 5). Boha lze poznat i jinak, například ze stvoření. Kdo ho popírá, ten se řadí mezi pouhé hlupáky (Říká blázen v srdci svém: Není Boha. Porušeni jsou, a ohavnou páší nepravost; není, kdo by činil dobré. [Žalmy 53:2]).

Všimněme si, že zapsané biblické zprávy hovoří již dávno o vztahu s Bohem formou „něco za něco“. Já Ti něco dám a Ty mně dáš to své.“ Viz třeba Jákob:

[Genesis 28:20,21]
Jákob se tu zavázal slibem: "Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě střežit na cestě, na niž jsem se vydal, dá-li mi chléb k jídlu a šat k odívání a navrátím-li se v pokoji do domu svého otce, bude mi Hospodin Bohem.

Takový vztah k Bohu pokračuje ještě dál, až do našich dob. Nechme si to potvrdit od rabínů, ti dobře vědí, o čem je řeč. Zde je odkaz.

Ta druhá cesta, která naprosto vylučuje zištný vztah, je pro každého člověka bez výjimky obtížnější, i když se snadno formuluje: Je to ono známé „miluj Hospodina, svého jediného Boha“. Neboli miluj Boha, ale bez podmínek.


Cesta první. Něco za něco

Vraťme se k Novému zákonu. Častokrát nás kazatelé učí, že apoštolé jsou pro nás příkladem té správné jednoty a té správné víry. V epištolách však nic takového nenajdeme, můžeme však najít zřetelné prvky první i druhé cesty s Bohem. Ta první se vyznačuje tím, že nás apoštolé poučují:

Když se budeš chovat milosrdně, budeš odpouštět bližním i svým nepřátelům, budeš dávat majetek církvi, budeš všechny milovat přinejmenším jako sám sebe, tak jsi následník Krista. Nedávno jsem narazil na „Didaché - UČENÍ PÁNA, HLÁSANÉ NARODŮM DVANÁCTI APOŠTOLY“ (viz zde), což je jeden z nejstarších záznamů praxe křesťanské církve. Přečtěte si ho, je to samá instrukce, co má křesťan dělat a co nesmí dělat. Příkazy a zákazy. Pokud to splníš, čeká tě království nebeské. Přečtěte si také dopis Jakubův, což byl nevlastní Ježíšův bratr. Příkazy a zákazy však lze nalézt úplně všude. Zkrátka dělej a dělej, kroť se a ovládej, jen tak uspěješ.

Byl to však Ježíšův záměr?

Z Ježíšových výroků víme, že byl. Pokud bychom podle evangelistů vzali počet Ježíšových výroků zabývajících se tím, co máme a nemáme dělat, čím máme a nemáme být, tak cesta příkazů, zákazů, doporučení, neboli dělej či nedělej a snaž se, jinak tě čeká pláč a skřípění zubů, tak tato cesta radikálně převažuje. Ježíš nás učil: Cokoliv jste neučinili a učinit měli, to vás přivede do pekla. Bohatí jsou na tom špatně pokud nechtějí o svůj majetek přijít. Lazar se může těšit, boháč bude trpět (z toho plyne raději buď chudý). Zkrátka dávej co můžeš, nejlépe všechno. Když se nebudeš snažit rozmnožit dary, vyhodí tě do tmy. A tak dále. Dělej a dělej, třeba si usekni ruku nebo vydloubni oko. (Jak si všiml Lukáš Targosh, nejprve si usekni ruku a pak teprve vydloubni oči, při obráceném postupu budeš mít problém.) Pokud to neuděláš a proto zhřešíš, čeká tě pláč a skřípění zubů. V našich církvích není vidět mnoho bezrukých a s vydloubnutým okem, zřejmě jsme všichni až příliš dokonalí, nebo nemáme o nebe až takový zájem. Vždyť stačí mít stále natankováno do zásoby, aby až Pán přijde, našel nás s rozsvícenými svítilnami. Ti ostatní mají smůlu, přestože se také dost snažili, ale nebyli s plnou nádrží na pravém místě v pravý čas, jako ony pošetilé družičky.

Ježíš samozřejmě zákon staré smlouvy ctil. Pro všechny však zavedl jeho správné pochopení, kdy smysl a cíl zákona má převažovat nad literou. Nebylo to a ani není sice nic nového, ale zřetelně nám ukázal správnost situační etiky, jak tomu říkají odborníci. Ještě musíme přidat poučení o sobotě a o tom, co do člověka vchází a co vychází. Ani za zákon, ani za jeho vylepšení o snídani se šunkou a vejci však Ježíš nezemřel. Nějaká dokonalá etika by za to ani nestála. Ostatně, stačilo zajít pro budhismus na východ, nebo ještě dále ke Konfuciovi. To říkám jako nadsázku, neberte mě za slovo, sám Ježíše považuji za největšího génia všech dob. Ale zkuste si podiskutovat s budhistou.

Jenže když čteme evangelia a vyhledáme v nich Ježíšovy výroky, tak najdeme nejenom instrukce co se má a co nemá, ale také něco podstatně více. Nejen náhradu oněch 613 židovských zákazů a příkazů, ale také boj proti silám zla. Sám nám to předvedl při potírání démonů. A to nejdůležitější: Miluj svého Boha, přijmi ho jako milujícího otce. A miluj svého bližního jako sám sebe, což je jen tak mimochodné ustanovení Staré smlouvy (Leviticus 19:18). Za bližního považuj kohokoliv. A budeš mít vystaráno.

Miluj! Slyšíš opět příkaz? Miluj! Už vidím, jak Izrael miluje asyrské či babylónské nájezdníky, jejichž krutost byla pověstná. Jak je miluje, přičemž touží, aby jejich děti byly roztříštěny o skálu (Žalmy 137:9). A jak předvádějí lásku k Bohu dětinsky zbožní aškenázští chasidé, kteří měli tu smůlu a skončili v koncentráku Treblinka. A jak si křesťan ve stejném lágru odříkává při cestě do té podivné sprchy verš o zkoušce, kterou bychom měli vydržet (1. Korintským 10:13). Toto místo bylo, na rozdíl od jiných továren na smrt, čistokrevné peklo na zemi postavené jako důkaz té nejhorší lidské zvrácenosti. Bez darwinovské ideologie o nadřazenosti a boji vyvolené rasy o přežití a nadvládu. Jak by o vyvolenosti rasy mohli mluvit před svými pány z Říše dozorci z ukrajinských esesmanů! Zkrátka to byl jen tábor vydestilovaného zla.

Takže splň příkaz a miluj. Jaký je to však rozpor s Biblí, v níž jinde čteme:

[Píseň písní 2:7]
Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, při gazelách a při polních laních: nebuďte a nezburcujte lásku, dokud nebude chtít sama.

Když se v Bibli píše o lásce, určitě se tím nemyslí jen sex nebo erotika. To věděl i Ježíš. Svým výrokem „Co je u lidí nemožné je možné u Boha“ (Marek 10:27) nás znovu vrátil do Boží opravdové lásky onoho skutečného Boha Starého zákona, který se smilovával nad kým chtěl (Exodus 33:19), ale svou lásku neustále rozšiřoval:

[Ezechiel 39:25]
Proto praví Panovník Hospodin toto: "Nyní změním Jákobův úděl a smiluji se nad celým domem izraelským. Budu horlit pro své svaté jméno.

Ale jak to máme udělat my, copak je možné poručit si a milovat? My se nanejvýš vrátíme k otci kvůli nouzi, než kvůli lásce. Kdybychom otce milovali, nikdy bychom ho neopustili. Ale ten Ježíšův otec nám nám dává příklad sám. Přestože toto podobenství o marnotratném synovi bylo v Ježíšově době známé též v jiných kulturách, jedině Ježíš nám ho přetvořil, aby ukázal milujícího otce, jak ho poznal on sám.


Cesta druhá. Miluj

Tento článek bude mít pokračování. Samozřejmě to bude o milosti. Ale o milosti ne podle slov a kázání, ale o milosti zjevené přímo Bohem.