poslal Nepřihlášený Jeden z duchovních se pod slibem anonymity, pro ParlamentniListy.cz
svěřil s tím, jak on celou problematiku vnímá. Podle něj však otevřeně o
situaci hovořit nemůže, nadřízeným by se to prý patrně nelíbilo a mohl
by mít jisté problémy
„Zájem o svobodný názor jednotlivce, ať jde o samotného věřícího nebo duchovního, se alespoň u nás v katolické církvi příliš často nenosí. Dokonce jsme dostali jakýsi pokyn, abychom se o církevních restitucích, pokud to není nezbytně nutné, s nikým příliš nebavili. A pokud, tak rozhodně ne v negativním slova smyslu. Když, tak abychom vysvětlovali věřícím, jak moc potřebný tento akt je nejen pro církev, ale i pro stát. Že to vlastně není žádné navracení miliardového majetku církvi – církvím, ale je to narovnání stavu a vztahu jako takového. S tím já osobně nemohu souhlasit,“ prozradil pro ParlamentniListy.cz duchovní, který týden co týden dostává otázky ve škole, kde učí, od věřících, farníků i přátel, co si o tom myslí.
Rozhořčení nad restitucemi chápou
Kněží, kteří jsou především mladšího věku nebo nejsou přímo spojeni s nějakým řádem, vesměs chápou rozhořčení občanů České republiky, kdy v době ekonomické krize, v době, kdy není na základní věci, dochází k něčemu, co, když už, mělo být vyřešeno dávno. „Trápí mne, že kvůli tomu se pohled mnoha lidí, i neortodoxních věřících, kteří sice denně nebo týden co týden do kostela nechodí, ale považují se za součást církve, změnil k negativnímu. Za to nemůže jejich styl myšlení, za to může fakt, jak prazvláštně rychle, najednou byly restituce schváleny,“ míní farář.
„Na jedné straně má katolická církev bezpočet far a objektů, na které nemá peníze, na druhé straně chce další majetek zpět. Nevěřím opravdu tomu, že po navrácení nemovitého majetku, se budeme o tyto objekty schopni efektivně starat. Nebo že bychom je mohli prodat a z peněz pak spravovat jiné. To je v dnešní ekonomicky těžké době téměř nereálné. Podívejme se, jak stagnuje realitní trh. A kolik diecézí prodává několik let farní budovy. Jsou to částky v řádech milionů korun a stav těchto objektů je žalostný,“ říká kněz, jenž čelí i urážkám a dostává dokonce i emaily jako o „nenažrané církvi“, jako o „nadvládě církve nad státem“. "Spíš to zase bude o spekulantech a různých podivných firmách, které se na tom možná budou chtít přiživit.“
„Nesmírně mne to mrzí. Tady se totiž měla nejprve udělat odluka státu od církve, ta se měla důkladně připravit, a v návaznosti na to vrátit majetek či nahradit ukradený. Ale skutečně jen ten potřebný a ten prokazatelný. Víte, je zvláštní, že my kněží si třeba musíme sami platit náklady spojené s bydlením na farách. Když chceme peníze na opravy kostela, kaple, fary, často si buď musíme pomoct sami, ze sponzorských peněz, nebo čekáme roky. Charita neustále naříká, že nemá prostředky, přitom se, na druhé straně, staví různá nízkoprahová centra za mnoho milionů korun. Často je to velmi nákladné a ne vždy je využitelnost. Charita tady spíš má být pro pomoc potřebným, chudým, trpícím, starým a nemocným lidem. Tam ten smysl vidím největší,“ říká duchovní, který spravuje čtyři farnosti a náklady na benzín si musí hradit prý také sám.
Kde je pravda?
Církevní restituce jsou podle něj smysluplné pouze do té míry, pokud chceme říct, ano, spravedlnosti bylo učiněno zadost, a to, co bylo kdysi ukradeno, bude navráceno. Jak ale páter uvádí, je nutné si položit otázku, zda šlo, a půjde, vždy o majetek, který opravdu vždycky církev – církve vlastnily, nebo o něco, co nebylo prověřeno.„Mnohé dokumenty, svědectví neexistují, mnoho majetku bylo nabyto podivným způsobem. To už dneska nikdo nedohledá. A chápu pak veřejnost, že je rozhořčena. Jestliže tu nejsou prostředky na důchody, na zdravotnictví, nesmyslně se škrtá na těch nejslabších a církve dostanou 70 miliard korun, pak se zcela jistě lidé, kteří pracují za dvanáct, patnáct, dvacet tisíc korun měsíčně, musí živit rodiny, kupovat oblečení, léky, platit nájmy, budou zlobit.
Více moderněji
Církev by se, podle jeho názoru, měla více zmodernizovat a i její názory by v mnohém měly být modernější.„Pokud chceme říct, že i za dvacet, třicet let budeme mít alespoň stejný počet věřících v kostelích a naopak rapidně nebudou tyto počty klesat, mělo by se něco změnit. Přístup k lidem, politice, kultuře, či otázkám celibátu nebo i otázkám sexu. „Pokud se církev vměšuje třeba do oblasti politické, v podstatě třeba i do hlav občanů vsouvá, koho je dobré volit za prezidenta a koho ne, pak by se ale měla více zajímat a zasazovat také o to, aby apelovala na politiky, aby dělali něco se současnou tragickou ekonomickou situací, aby nepřibývalo lidí bez práce, bez domova, v dluhových propastích. Aby se lidé neocitali bez sociálních dávek, bez příspěvků na péči, a aby se politici nechovali k lidem arogantně, a aby začali konečně naslouchat jejich potřebám, a nejen svým vlastním,“ říká velmi ostře duchovní středního věku.
Na otázku, zda si nemyslí, že těmito otevřenými názory si takzvaně „neplive tak trochu do vlastního hnízda“, odpovídá:„Pro službu Bohu v církvi jsem se rozhodl, protože jsem cítil tu potřebu. Měl jsem ale za to, že jde také o společenství demokratické, společenství, kde má každý prostor pro svůj názor, každý ale také prostor pro nesouhlas, pokud jde o zásadní témata. Že ne vše je nutno brát jako dogma. Trochu jsem se mýlil. Když ale dnes vidím, jak je na církev pohlíženo, co vše se okolo nás děje, mnohokrát si říkám, zda bych nebyl přeci potřebný třeba u záchranné služby,“ posteskl si lehce s nadsázkou původně vystudovaný zdravotník.
Lidem, podle něj, a ať už jsou věřící nebo nevěřící, chybí pochopení pro druhého. Slova povzbuzení a tolerance. A lidem, podle jeho názoru, chybí jistá část jistoty, především té sociální. „V každé civilizované zemi by mělo být samozřejmostí, že nemocní, staří a bezbranní budou mít jistotu, že nebudou ve špíně, hladu, někde na ulicích, v noclehárnách, že nebudou končit pod mostem a že nebudou pro dobře placené úředníky a politiky jen otravným hmyzem. Nejde o sociálně nepřizpůsobivé občany a dobrovolné bezdomovce. Jde o lidi, kteří se ze dne na den mohou dostat do situace, z které nevidí východisko a jsou zoufalí, bezradní a často se uchylují k alkoholu nebo třeba k sebevraždě,“ uzavřel kněz.
