Motto: „Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo“. Exodus, 23,2

„Je pravda, jak uvádíte, že finanční náhrada se poskytuje i církvím, kterým se před listopadem 1989 žádné majetkové křivdy nestaly (např. Apoštolská církev vznikla roku 1989…) Prakticky to tedy vypadá tak, že církvím, které … nikdo neokradl, je poskytována finanční náhrada z majetku Církve římskokatolické”.
Předkladatel zákona, ministryně kultury Alena Hanáková

Nepotřebujeme skrývat nic nečistého

Nepotřebujeme skrývat nic nečestného… Právě tímto veršem zakončil svůj dopis ze dne 11. 12. 2012 pastorům Apoštolské církve biskup Martin Moldán. Protože, jak naznačuje samotný verš, AC nemá co skrývat, protože dopis byl rozeslán velké skupině lidí převyšující charakter soukromé zprávy, a protože se týká vysvětlení rozhodnutí majícího dosah na celou společnost, rozhodl jsem se jej zpřístupnit čtenářům. Zároveň zde dávám odkaz na další stanoviska Apoštolské církve k této problematice, v jejichž světle je možné dopis lépe posoudit. Taktéž si dovoluji k tomuto dopisu připojit svůj komentář.

Martin Moldán k řešení situace v církvi přistupuje pragmaticky. Nezastírá, že církev měla dříve jiný postoj a tento postoj změnila. Hned v úvodu předestírá, že hlavním důvodem této změny je skutečnost, že zatímco z dřívějších restitucí neměly ostatní církve a potažmo AC žádný podíl, nyní je tomu jinak.

„K obratu došlo v závěru roku 2007, kdy byl předložen nový návrh. Koncepce tohoto řešení spočívala ve spojení dvou hledisek: Jednak vyrovnání majetkových křivd a druhak otázky dalšího financování církví. Jinými slovy stát jednu církev vyplatí, a co bude dál?… Tak se jedním zákonem vyřešily dva problémy, odškodnění některých církví a otázka dalšího financování všech církví. Píši to poněkud zjednodušeně, ale podstata věcí je skutečně taková.“

AC tedy nyní souhlasí, protože druzí, i ona sama, dostanou od státu (který ji nikterak nepoškodil, byla registrována v roce 1989) finanční obnos, který má řešit její budoucí financování z restitučních nároků římskokatolické církve. Ale to přece není nic nového! Právě toto byl důvod, proč AC odmítla návrh tzv. restituční tečky v roce 2005. Tehdy její bývalý biskup poznamenal, že „by se tímto způsobem staly financované církve fakticky či minimálně morálně závislé na Římskokatolické církvi“[1]. Hlavním důvodem, který byl uveden v Životě v Kristu již v roce 2001, nebyla neochota vzdát se dotací, ale odmítání se „spolupodílet na snaze římskokatolické církve vydobýt si zpět svůj ztracený majetek“[3] I tehdy měly být církve nadále financovány a měla jim být vyplácena 1 miliarda pod dobu 50-ti let[2]. V odmítavém stanovisku bylo uvedeno, že nám o dotace nejde a že „jako církev jsme ekonomicky soběstační“ [3]. Apoštolské církvi tehdy nevadilo, že by byla zrušena státní podpora, ale naopak,že by pokračovala v podstatě z majetku římskokatolické církve:

„Ve skutečnosti je vyvíjena snaha, aby po zrušení současného způsobu finanční podpory církví ze strany státu tato dále pokračovala, ovšem formálně pod jinou hlavičkou. V podstatě jde jen o změnu rozdělování této podpory mezi stávající církve poté, co bude vybojována realizace římskokatolických restitučních nároků“ [3].

Pokud tomu správně rozumím, tak dříve AC zákon blokovala proto, že by stát dále církve platil a dnes jí, podle Martina Moldána vadilo, že by o dotace přišla. To je pozoruhodný vývoj v interpretaci. Dříve AC tvrdila, že je soběstačná a že nechce svým souhlasem napomáhat vydobýt si římskokatolické církvi zpět svůj majetek a nyní prohlašuje, že soběstačná není a že se jí hodí, když z tohoto restitučního nároku římskokatolické církve obdrží kompenzaci za své dotace. Jako člověk, který několik let zastupoval AC právě v těchto otázkách tedy protestuji! Alespoň mne nikdy ani na okamžik nenapadlo, že bychom restituce, které jsme vnímali jako nespravedlivé, odmítali ve skutečnosti jen proto, že bychom z nich sami neměli nějaký zisk nebo že bychom přišli o státní dotace. Podobnou úvahu jsem neslyšel ani od Rudolfa Bubika ani od Aleše Navrátila. Pokud tomu tak opravdu bylo, je mi líto, že jsem to tehdy nedokázal rozpoznat. Když tehdejší biskup z principu odmítal podobné návrhy a bylo na něho v jeho kanceláři stříleno, spojoval to právě s jeho odmítavým stanoviskem k restitucím. Obdivoval jsem ho, že ze stanoviska neustoupil ani po této příhodě. Nemohu uvěřit, že nesouhlasil pouze z finančních důvodů a že by tento účel dokázal posvětit i samotnou restituci, kterou jsme vnímali jako nespravedlivou a nebezpečnou z hlediska cílů římskokatolické církve. Jak slova Martina Moldána kontrastují s prohlášením z roku 2005: „Od úsilí některých církví získat svůj bývalý majetek (či kompenzaci za něj) se jako církev striktně distancujeme a bude-li to možné, nechceme mít na těchto pokusech podíl“[1]. Nyní má AC nejen podíl na vymožení majetku zpět, ale má přislíben i nezanedbatelný finanční podíl z těchto restitucí.

„…musím konstatovat, že skutečně o závislost jde – náhlé „odstřižení “ od státních peněz by znamenalo nutnost výrazně omezit počet pracovních míst a značně zredukovat některé naše aktivity… Díky vysokému počtu zaměstnanců je naše církev do jisté míry závislá na státním rozpočtu.“

Na jedné straně lze ocenit tuto velkou míru upřímnosti. Ale nikde není naznačena cesta uvažování o snižování stavu zaměstnanců nebo přehodnocení některých minulých výdajů. Naopak, dále se v dopise uvažuje o budoucím navyšování. Pokud by ovšem proběhlo přehodnocení, Apoštolská církev by si v budoucnu vskutku nemohla některé aktivity dovolit. Například v minulosti nákladné evangelizace s Claudio Freidzonem, Carlosem Annacondiou nebo nedávno s Reinhardem Bonnkem, včetně s tím spojených nákladů. Nutno podotknout, že z těchto akcí nebyl žádný užitek. Naopak, církev zhruba od otevření se této vlně přestala prakticky růst, ztratila finanční soběstačnost a čísla uváděná na jejich stránkách citelně převyšovala statistiky zjištěné při sčítání lidu. Ač šlo o „evangelizace“, na Freidzonových shromážděních ve Zlíně byl zákaz dokumentaristiky a bylo rovněž zakázáno poskytovat rozhovory médiím. Oficiálním zdůvodněním bylo, že by nepoučení lidé uviděli to, čemu by prý nerozuměli (např. v transu se zmítající těla, podivné zvuky, záchvaty hysterického smíchu, křeče apod.) Nepochopili by, že se jedná o nanejvýš požehnané dílo Ducha svatého.

„Opticky to vypadá, že církve dostávají „něco navíc“, slovy čísel pouze stát dále platí církve s výhledem na konečnou tečku za jejich financováním.

Přijmeme-li tedy tezi, že stát „platí“ (nikoliv dobrovolně dotuje) církve a měl by v tom vytrvat, je třeba si uvědomit, že duchovní nejsou státními úředníky a dokonce ani státními zaměstnanci. Tato „výplata“ je oficiálně deklarována jako čerpání z prostředků pocházejících z restitučních nároků převážně římskokatolické církve. Zkusme si navíc představit, že bychom přišli za svým zaměstnavatelem a řekli mu, že nevidíme jako správné, aby nás dále dotoval a ať nám proto garantuje plat na 30 let dopředu a polovinu nám zaplatí rovnou na místě. Jinými slovy, zaplaťte mne, abyste mne nemusel platit. V Apoštolské církvi, jak se zdá, je takové uvažování správné a je nahlíženo jako velmi prozíravé rozhodnutí ze strany státu. Výhodné pro církev samozřejmě je, o tom není sporu. Manažer by jistě zajásal, ale co velvyslanec Kristův?

Krom pragmatických finančních důvodů se v dopise dále dozvídáme, na jakém základě došlo k přehodnocení celé situace.

„Tehdejší br. biskup R. Bubik se za celou záležitost modlil a na základě Božího pokynu se rozhodl k souhlasu připojit“.

Dovolil bych si k tomuto malou poznámku. Domnívám se, že příčinou zde může být, krom výše zmíněných pragmatických důvodů, i uvedená změna duchovní profilace Apoštolské církve. A to směrem od klasického pentekostalismu k neo-charismatické církvi. Tato změna vedla k celému redefinování praktické pneumatologické ortopraxe. Po přijetí služby Claudio Freidzona při návštěvě bývalého biskupa AC v Maďarsku a po jeho návratu z Pensacoly, kde obdržel nové pomazání, došlo k odlišnému vnímání Božího vedení i v celé řadě dílčích oblastí, včetně věrouky. AC měla poté mnohem více sklon k přijímání různých proroků a proroctví než dříve. Následně má zde jistě i svůj podíl Neeho, Vincentovo a Trautovo učení o autoritách, jejichž zjevení je třeba nekriticky uposlechnout a zrealizovat.

„Být někomu zavázán, to vyžaduje splnění určitých podmínek. V podstatě to znamená pro někoho něco udělat či někomu něco darovat za očekávanou protislužbu. Tak tomu ale v tomto případě nebylo. Zde šlo o společný projekt všech církví (tedy těch, které pobíraly příspěvek ze státního rozpočtu). Neexistuje žádná smlouva ani dokument, který by nás jakkoliv k čemukoliv zavazoval. Otázku mohu klidně i obrátit: Ostatní mohou být zavázaní nám, že jsme návrh zákona nesmetli ze stolu, ale umožnili jeho přijetí. Považuji však v principu za nesprávné takto uvažovat. Necítím se být zavázán vděčností vůči katolíkům (byť z jejich strany takové hlasy občas zaznívají)“.

Jak tato slova kontrastují s dřívějšími obavami „morální závislosti na římskokatolické církvi“ [1]. Vždyť ani tehdy, pokud je mi známo, nebyl po AC žádný písemný závazek požadován. AC tedy není katolíkům nic dlužna. Dostane miliardu (má na ni zřejmě morální nárok za ušlé dotace), ale katolíkům zavázána není, vždyť kdyby nesouhlasila, katolíci, a nejen oni, by nedostali nic! Jen bych doplnil, že formálně sice jde o peníze nárokované katolíky, ale tyto mají být vyplaceny ze státního rozpočtu. Parlamentem byl zákon politicky protlačen pod tlakem zejména římskokatolických politiků, aniž by byl znám seznam majetku, na jehož základě byla suma stanovena a zákon nastolil zcela nový majetkoprávní vztah a diskriminoval ostatní restituenty. Nejde tudíž ani o restituci a je zde narušena právní rovnost restituentů. Domnívám se, že časem bude biskup AC i tento svůj postoj nucen přehodnotit.

Ale připusťme, že se Martin Moldán nenechal ani morálně zavázat, nebude brát ohled na většinu, podřídil se „bona fide“ deklarovanému Božímu vedení a AC pouze získá miliardu. Jenže může nastat další věc. AC v minulosti odmítala nejen církevní restituce, ale mnohem více i Konkordát, který je mezinárodní smlouvou mezi tzv. Apoštolským stolcem (reprezentujícím katolickou církev) a ČR. Její bývalý představitel například uvedl:

„Návrh tzv. „restituční tečky” byl někdy spojován s otázkou prosazení konkordátu či individuálních smluv jednotlivých církví s naším státem. Obě možnosti vidíme jako jasné či potenciální porušení právní rovnosti církví před státem a na rozdíl od otázky restitucí není náš postoj nezúčastněný, ale budeme vždy aktivně proti těmto či podobným snahám“[2].

AC změnila názor a restitucím řekla ano. Co ale řekne, pokud římskokatolická církev přijde se snahou o ratifikaci Konkordátu? Co když se bude tvrdit, že parciální smlouva AC se státem, kterou Martin Moldán hodlá uzavřít, již anuluje právní nerovnost, kterou by Konkordát bez této smlouvy vytvořil? Bude mít AC odvahu deklarovat, že tomu tak není a že tato nerovnost přesto trvá? Bude mít sílu (pokud dá ERC kladné vyjádření, že již žádná nerovnost není), trvat na svém prohlášení, jak to činila v minulosti? Pokud by AC potřebovala nápovědu, pak stačí zopakovat, že žádná vnitrostátní smlouva (což jsou ony separátní smlouvy se státem, které se hodlají uzavřít) nemůže mít právní sílu mezinárodní smlouvy (což je Konkordát). Tudíž stále – i v případě uzavření těchto smluv mezi církví a státem – půjde o právní nerovnost. To ostatně vyplývá i z právní expertízy, kterou vedení AC zveřejnilo v Lidových novinách v roce 2006[4]. Bude mít Martin Moldán tváří v tvář ERC a ČBK sílu říci: za peníze vám děkujeme, ale proti konkordátu budeme, jak jsme slíbili, dále vystupovat?

„Občas se setkáváme s názorem, že „katolíci vrací, co v době po Bílé hoře a následné rekatolizaci sebrali protestantům“. Je to zajímavý pohled obsahující jistou symboliku. Aby však měl tento argument hodnotu, musel by být souhlasný postoj ze strany dotyčné církve, a ten, myslím, alespoň oficiálně, vyjádřen nebyl. Můžeme v tom však vidět jistou Boží spravedlnost. Není bez zajímavosti, že zákon byl přijat 8. listopadu 2012, tedy přesně 392 let po bitvě na Bílé hoře“.

I zde je jasně vidět, kde má původ předplatné státních dotací ve výši jedné miliardy pro Apoštolskou církev. Pokud autora dopisu správně chápu, pak tento připouští, že protestantským Čechům byl římskými katolíky nespravedlivě zkonfiskován majetek. Tento majetek je nyní římským katolíkům znovu „navracen“ a to, že malou část z toho majetku dostanou zpět i soudobí protestanti, vidí Martin Moldán jako dobro. Finanční profit z tohoto transferu je zřejmě symbolické naplnění spravedlnosti. Cožpak ale takto je možné chápat spravedlnost? Nespravedlivá je přece celá transakce, která navrací většinu majetku tomu, kdo se ho nespravedlivě zmocnil. A toto Matin Moldán svým souhlasem umožnil. Navíc AC nemá žádnou návaznost na český protestantismus. Po věroučné stránce ji odlišuje zejména pojetí poslušností svědomí církevní autoritě v čemž spíše navazuje na římskokatolickou tradici.

„Nikdo tenkrát nedokázal odhadnout celý vývoj dopředu, včetně nenávistné mediální kampaně“.

AC tedy usiluje, přes nesouhlas drtivé většiny občanů ČR, o miliardu ze státního rozpočtu a spolu s ostatními církvemi jde o částku cca stonásobnou. Prezident pod politickým tlakem zákon nevetoval, ale chápe jej jako špatný a nespravedlivý, a proto jej ani nepodepsal. AC je pak registrována čtyřicet let po datu, k němuž se restituce vztahují. Když na to někdo upozorní, jde o „nenávistnou mediální kampaň“. Zajímavé je, že když AC, spolu s CČSH, PC a SKC poprvé podobný návrh odmítla, mluvilo se o tom, že média přinášejí „pravdu, polopravdu i lež, leckdy dokonale promíšené“[3]. Netvrdím, že tomu tak nebylo, nicméně zdálo by se, že „štvavá mediální kampaň“ je to, když nějaký novinář nebo politik zpochybní rozhodnutí vedení AC. Bylo by tedy správnější, kdyby AC obdržela miliardu v tichosti a sporné věci se raději nediskutovaly? Zřejmě by pak ani neexistovali znepokojení členové AC, kteří nedokáží čelit nepříjemným otázkám od svých spoluobčanů. Pravdou ovšem je, že média, zřejmě vlivem římskokatolických novinářů, stála a stojí po celou dobu na straně církví a v tisku donedávna nebylo prakticky možné publikovat byť jediný kritický článek. A to jak v nedávné minulosti, tak v době, kdy AC proti restitucím veřejně vystupovala a dokonce vyhlásila modlitby s půstem. To, že například někteří komunisté jsou hrubí, či někteří píší nenávistné články na internetu, je věc druhořadá. Podobně, a někdy i nejvybíravěji, reagují stoupenci restitucí. Zkuste třeba sledovat některá vystoupení ministra financí nebo kardinála Vlka, kdy je snad automaticky každý odpůrce restitucí nálepkován jako komunista.

„Závěrem, zatímco na počátku tohoto zákona byl záměr usmířit vztahy mezi státem a (převážně římskokatolickou) církví, na konci šlo o postavení církve do role „nepřítele národa, odírající jej v čas krize“. Že katolíci chtěli situaci řešit již od roku 1990, nikdo neslyšel“.

Tomuto se přiznám, nerozumím. Vždyť mnozí politici tomu naklonění byli. Byla to však sama Apoštolská církev, která jako jediná po řadu let tuto věc blokovala. Ostatně skutečnost, že se politici snažili věc řešit hned od počátku, přiznává i sám Martin Moldán, když píše:

„Snaha restituovat majetek zabavený církvím byla již od počátku 90. let a žádné vládě se tento problém (jistě i díky našim modlitbám) nepodařilo vyřešit“.

Jinými slovy Apoštolská církev se modlila k Bohu, aby k restitucím nedošlo, Bůh modlitby laskavě vyslyšel a politici nemohli restituce uskutečnit. V roce 2007 se však situace změnila a biskup AC se na základě Božího pokynu restitucím otevřel. Proč však Martin Moldán obviňuje politiky, že tuto záležitost od 90. let neřešili? Tenkrát naopak AC vadilo, že vůbec někteří politici tuto věc otevírali a svými modlitbami jim v tom, zřejmě s přispěním i modliteb Martina Moldána, zabránila.

Podle mého názoru si mohli představitelé AC toto zduchovnění problematiky ušetřit. Počáteční informace o závislosti AC na dotacích je upřímná, postačující a je třeba ji ocenit. Takové vysvětlení je zcela srozumitelné každému, zvláště nevěřícímu. Zvolili si však tu, podle mne nejnešťastnější variantu dalšího ospravedlnění, a to, učinit za vše zodpovědným Boha. Dovolím si tedy závěrem říci následující: Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, který se zjevil v Pánu Ježíši Kristu, zemřel, vstal z mrtvých a nyní je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi, své názory, ať už jsou jakékoliv, nemění. Lidé však svůj úsudek mohou měnit. Někdy je to žádoucí v případě, že se zmýlili, jindy to učiní třeba proto, že potřebují peníze. Avšak učinit za svůj omyl zodpovědným Boha není fér. Co říci závěrem? Zatím AC může svobodně vydávat kritické knihy, jako „Katolicismus – Na východ od Edenu“ nebo ve svém časopise mohla otisknout „Wilkersonovo proroctví“ o tom, že se katolíci zřejmě ještě v této generaci spojí s protestanty, společně uznají papeže a rozpoutají pronásledování neekumenických křesťanů. Otázkou však je, pokud AC tomuto proroctví věří, a zřejmě ano, když jej nedávno otiskla ve svém časopise, na čí stranu se chce přiklonit? Situace, kdy se Martin Moldán, s oblakem kadidla v pozadí, modlí na bohoslužbě s římskými katolíky a judaistou, který odmítá Krista, zcela v duchu Ekumenické charty, je v tomto světle poněkud matoucí. Nebo se i AC nakonec připojí a uzná papeže jako hlavu církve a rozhodne se zamezit, aby se články jako tento mohly objevit na internetu?

Poznámky

1. Rada AC. Vyjádření AC k majetkovému narovnání, Kolín. 24. 3. 2005. Dostupné z:http://www.a­pologet.cz/?…

2. Bubik, Rudolf. Postoj Apoštolské církve k současným jednáním církve – stát o tzv. „restituční tečce“, 22. 03. 2005. Dostupné z: http://web.ar­chive.org/….cz/vi­ew.php?…

3. Navrátil, Aleš. Vztah církví a státu, Život v Kristu, leden 2001. Dostupné z: http://www.apo­loget.cz/?…

4. Navrátil, Aleš. Co se v AC psalo před 6 lety?. Dostupné z: http://www.apo­loget.cz/?…

Přílohy

• dopis_pastorum_ac-a.pdf (1 114 kB)
  
  
• dopis_pastorum_ac-b.pdf (1 019 kB)
  
  
• ac.pdf (773 kB)