poslal Nepřihlášený Kdo získá majetek Německé evangelické církve?
Rozhodnutí o odsunu/vyhnání českých Němců, nebo přinejmenším jejich většiny, vedlo k věcnému zpochybnění smysluplnosti další existence Německé evangelické církve. Vedení církve přitom již před koncem války začalo jednat s Českobratrskou církví evangelickou, která mu byla věroučně a v minulých generacích také organizačně nejblíže, o sloučení, které se zdálo být jedinou záchranou pro německé evangelíky. Její představitelé nicméně již v červnu 1945 zjistili, že se s další existencí církve nepočítá, čímž podle Piškuly „skončily vážnější snahy o budoucí existenci NEC a proměnily se pouze v pokus o důstojný odchod".
Ve druhé polovině roku 1945 tato jednání nabyla konkrétnější podoby. Počítalo se s hromadným vstupem neodsunutých německých evangelíků do české církve a se zachováním několika jejich sborů s tím, že Českobratrská církev evangelická vysídlencům, především z řad duchovních, zajistí důstojný odchod a finanční pomoc v období před repatriací (zemské národní výbory jim přestaly vyplácet státní příspěvky), zatímco jí samotné připadne majetek zrušené církve. Oficiální stanovisko Synodní rady ČCE z 12. prosince 1945 hovořilo o „administrativním připojení [sborů] ... nebo alespoň přístupu německých věřících k ČCE", zároveň byla vypracována memoranda pro ministerstvo školství a osvěty a vládu, která odmítala konfiskaci majetku Německé evangelické církve na základě Benešových dekretů a požadovala jeho předání ČCE. Církev se přitom mohla opřít o předběžné opatření moravského Zemského národního výboru v Brně ze 17. července 1945, které jí tento majetek svěřovalo do užívání „jako církvi ideově nejblíže stojící", český Zemský národní výbor ovšem naopak listem z 3. srpna 1945 žádal jednotlivé místní národní výbory o zajištění příslušného majetku, o jehož dalších osudech mělo teprve rozhodnout ministerstvo školství a osvěty.
V československém Těšínsku nastala podobná situace stran někdejší Augsburské církve evangelické. Její majetek byl svěřen ČCE a administrátorem všech jejích sborů byl Slezskou národní radou 18. května 1945 ustanoven frýdecký farář ČCE Alexander Winkler, který sice v této funkci vydržel jen do konce července, nicméně stačil alespoň na některé sbory povolat své souvěrce, kteří v nich působili i nadále. Naopak polští duchovní 6. srpna 1945 ustavili prozatímní seniorátní výbor pod vedením faráře Józefa Bergera. „Čeští duchovní, i když údajně reprezentovali až polovinu evangelických věřících příslušejících k východoslezskému seniorátu, nebyli tímto seniorátem uznáváni, protože podle jeho názoru je dosadila cizí moc. Seniorát neměl zase právo vydávat jakákoliv nařízení, protože nebyl potvrzen ministerstvem školství".
Patovou situaci vyřešila až dohoda zorganizovaná předsedou Moravskoslezského zemského národního výboru Josefem Bilanem-Šinovským v Moravské Ostravě 26. září 1945, na jejímž základě dosud právně neobnovená východoslezská Augsburská církev přijala do svých řad české duchovní a kromě dalšího povolila stejný počet českých a polských bohoslužeb, současně však byl fakticky uznán samostatný východoslezský seniorát v čele s voleným seniorem Bergerem. Ten byl ochoten k dalšímu kompromisu v podobě administrativního sloučení s Českobratrskou církví evangelickou, ovšem jen za podmínky zachování rozsáhlé autonomie, již vedení české církve odmítalo.
Oficiální stanovisko Českobratrské církve evangelické formuloval její synodní kurátor, docent Karlovy univerzity Antonín Boháč. V dobovém kontextu nepřekvapivě zdůraznil český charakter většiny evangelictva v českých zemích a jeho návaznost na domácí reformační tradice, od nichž se pouze z nacionalistických důvodů odklonily obě církve stojící mimo ČCE, přičemž poválečná retribuce měla umožnit „nápravu" tohoto i věroučně nesmyslného stavu. V případě německých evangelíků „jeví se včlenění ... [do ČCE] jako nejpřirozenější způsob řešení problému ... I když bude radikálním způsobem proveden odsun Němců, zůstane jich zde určitý počet ... Za této situace jeví se nejúčelnějším připustiti jejich členství v českobratrské církvi evangelické, tak jako němečtí katolíci jsou členy jedné církve s katolíky českými". Současně zdůraznil, že tímto připojením nedojde ke ztrátě „národního" charakteru ČCE a jen tak mimochodem připomněl, že jeho nezbytnou podmínkou je odpovídající převedení majetku Německé evangelické církve, právně zdůvodňované zemským, nikoli nacionálním charakterem evangelických církví před rokem 1918.
Podstatné je, že Boháčovo memorandum nezůstalo omezeno na „problém" zanikající Německé evangelické církve. Stejnou, ne-li ostřejší dikcí se vyjadřovalo také k „protičeské, nacionálně polské a zčásti zároveň dajčfrajndlišské orientaci východoslezské církve", o níž bylo řečeno, že „vzhledem k nové národní politické situaci ČSR bylo by administrativní připojení evangelických sborů augsburského vyznání na Těšínsku k českobratrské církvi evangelické nejlepším řešením problému této církve". Českobratrská církev, která se (neúspěšně) pokoušela i o spojení se slovenskými luterány a menšími evangelickými denominacemi, se přinejmenším chtěla stát jedinou významnou evangelickou denominací v českých zemích. Evangelíky z řad neodsunutých Němců a těšínských Poláků přitom ovšem vítala i pozitivním krokem, připojením augsburské a druhé helvetské konfese - jichž se čeští evangelíci vzdali v revolučním nacionálním nadšení po vzniku Československa - ke svým stávajícím oficiálním vyznáním (českému z roku 1575 a bratrskému z roku 1662). Jak uváděl Boháč, svým „sjednocením na základě české a bratrské konfese ... se [čeští evangelíci] nijak nevzdali spojení s církvemi světového protestantismu, vzešlými z reformace husitské a kalvínské" (uvádět Martina Luthera se v poválečném období přeci jen „nehodilo").
Tato snaha se nicméně nezdařila, podobně jako selhaly pokusy spojených českých evangelíků „reprotestantizovat" společnost po vzniku Československa. Hegemonické připojení východoslezské Augsburské církve, jejíž většina byla proti, se ukázalo být „příliš velikým soustem", možná i proto že se státní orgány postupně začaly obávat příliš mocné evangelické církve, zatímco o majetek německých evangelíků - méně již o jejich duchovní správu - projevil zájem úplně někdo jiný - Církev československá (husitská) (CČS(H)). Ta pro takový krok měla jak pádné věcné důvody, trvalý nedostatek bohoslužebných prostor, který meziválečná výstavba dokázala odstranit jenom částečně, tak také sociálně-politické předpoklady, neboť šlo o druhou největší českou církev, výrazně nacionalisticky orientovanou a blízkou levicovým silám ve vládě.
Církev československá vypracovala již 2. prosince 1945 a znovu 21. listopadu 1946 memoranda určená členům vlády, ve kterých zdůrazňovala nacistický charakter Německé evangelické církve a konsekventní oprávněnost státní konfiskace jejího majetku, o který se aktuálně přihlásili dva žadatelé: za prvé samotná CČS, která si současně zajistila podporu pravoslavných, Jednoty bratrské a unitářů, argumentující svojí „největší potřebou", a za druhé čeští evangelíci argumentující „historickou příbuzností". Podle druhého dokumentu bylo na vládě, „aby rozhodla, zda majetek svěří do užívání několika církvím podle prokázané potřeby, či jej odevzdá pouze jediné církvi [= ČCE]," která byla nadto charakterizována jako „jakási ‚bratrská' sekta, která shání po ulicích návštěvníky svých shromáždění". Interní rozklad pro Synodní radu Českobratrské církve evangelické přitom varoval, že její konkurentka má reálně silné pozice, vybízel k formulaci obdobně pádného memoranda a současně ke kompromisu v podobě spoluužívání bohoslužebných prostor, zatímco duchovní péče o německé evangelíky by připadla pouze jejich českým souvěrcům. Vedení ČCE přesto doufalo, že prosadí své stanovisko, jen se je pokusilo opřít o další argumenty, čímž vznikl unikátní, dosud neznámý a nezpracovaný soubor historických pramenů pro studium poválečných náboženských dějin českých zemí.
Ze 136 kostelů a modliteben vlastněných Německou evangelickou církví na sklonku její existence (jeden kostel přitom nebyl dostavěný) v roce 1947 užívala 63 bohoslužebných budov Českobratrská církev evangelická a 4 Církev československá, 24 bylo užíváno společně, někdy i s dalšími menšími církvemi. V případě far byl poměr mírně posunut ve prospěch Církve československé, nicméně i zde 29 far užívala česká evangelická církev, 11 CČS a šest bylo užíváno společně. Přes deset kostelů a modliteben spadalo do oblastí, z nichž dotazníky nepřišly, i tak nicméně téměř čtyři desítky bohoslužebných prostor již nebyly užívány ke svému účelu. Platilo to i o některých farách, jež obsadily necírkevní subjekty (např. ozdravovny). V konkurenčním zápase mezi oběma velkými českými církvemi nicméně evangelíci (dosud) jednoznačně vedli, k čemuž podle jejich názoru vedle historické a věroučné blízkosti přispívaly dva další momenty.
Až na pár výjimek platilo, že Českobratrská církev evangelická se ujala duchovní správy německých evangelíků, byť už pro ně prakticky nikde nekonala zvláštní německojazyčné bohoslužby (což bylo obvyklé do odsunu). Většinou to bylo zdůvodňováno malým počtem neodsunutých Němců a jejich velkým územním rozptylem, stejně jako znalostí češtiny, v padesátých a na počátku šedesátých let byly nicméně v evangelických sborech s vyšším podílem německých členů občasné bohoslužby v jejich mateřském jazyce obnoveny (jednalo se o sbory v Aši, České Lípě, Horním Slavkově, Chodově, Karlových Varech a snad i jinde). Sami němečtí evangelíci přitom ani o žádné jiné než evangelické bohoslužby - a zejména československé - nestáli, což pěkně ilustruje případ popisovaný libereckým duchovním ČCE: „Němka-antifašistka, jíž byl povolen pobyt v ČSR, žádala o nový evang. křest pro své dítě po vykonaném křtu českoslov. církve z důvodu, že křest čsl. církve, jehož nabídku si netroufala hned odmítnout, není křtem ve jménu Boha i syna i Ducha sv., dle principu křesťanského." Snaha Československé církve získat na svoji stranu neodsunuté Němce, již tento případ dokumentuje, byla ovšem hodně výjimečná.
Druhým důvodem, který evangelíky podle jejich názoru opravňoval k získání majetku Německé evangelické církve, byla jejich již projevená snaha o jeho zajištění a údržbu. Z 28 výrazněji opravovaných církevních budov po Německé evangelické církvi se ve 24 případech financování chopily evangelické sbory (z toho ve dvou případech za přispění sekulárních orgánů), ve dvou Církev československá a v jednom obě církve dohromady. Ačkoli lze namítnout, že evangelická církev byla většinovým uživatelem, její sbory si v dotaznících opakovaně stěžovaly na neochotu Československé církve jakkoli přispívat na případné opravy (nebo i prostou údržbu) nově získaných budov, ať již šlo o chrámy a fary spoluužívané, nebo užívané výhradně touto církví. Příklad z Rumburka: Církev československá „Neopravila nikde nic! V ničem nám nepomohla, ale přišla vždycky do hotového, a nezeptali se ani jednou: Co vám máme dát?"
Výjimečně sice mohlo dojít i ke shodě na místní úrovni, představitelé obou církví se však obvykle vnímali jako konkurenti, a to i v symbolické rovině, tím spíše pak v rovině ekonomických starostí o vznik a další fungování příslušných náboženských obcí. Třebaže přitom můžeme stát spíše na stanovisku Českobratrské církve evangelické, která na nemovitosti Německé evangelické církve měla přinejmenším větší morální nárok, neznamenalo to v žádném případě úplnou nezištnost. Signifikantním případem je v této souvislosti zájem jednoho pražského evangelického sboru o německý evangelický hřbitov na pomezí Vinohrad a Strašnic: sbor v žádném případě nechtěl pietně udržovat památku pochovaných evangelíků, nýbrž shledával hřbitovní parcelu jako vhodný prostor pro stavbu vlastního chrámu (třebaže vlastnil nedávno postavený sborový dům s rozšířenou modlitebnou). Nezištný ostatně nebyl ani již zmiňovaný zájem Českobratrské církve evangelické o „přičlenění" těšínských evangelíků, po kterém zůstala hořkost ještě po letech.
Ještě než se dostaneme ke kruciální otázce, jak zápas mezi oběma velkými nekatolickými církvemi o majetek po Německé evangelické církvi vlastně dopadl, stojí za to udělat krátkou odbočku k dalším informacím obsaženým v interním dotazníku ČCE. Dotazník totiž zachycuje většinu po druhé světové válce nově ustavených evangelických sborů v pohraničí (v letech 1945-56 vzniklo celkem 105 nových sborů ČCE, ve více než třetině případů však šlo o vnitrozemské sbory). Třebaže přitom ještě neproběhly všechny přesuny obyvatelstva (reemigrace zahraničních Čechů a Slováků a osidlování pohraničí pokračovaly až do počátku padesátých let), tyto sbory čítaly 85 tisíc věřících, tedy pětinu členstva církve podle sčítání lidu v roce 1950. Z tohoto počtu bylo nezanedbatelných pět procent neodsunutých Němců, i když jejich hlas v církvi rozhodně nebyl slyšet a někteří z nich později v šedesátých letech sami zvolili odchod do Německa.
I když vezmeme v úvahu všechny praktické obtíže spojené s osidlováním pohraničí a také fakt, že někdejší němečtí evangelíci se na české bohoslužby nemuseli právě hrnout, přeci jen je příznačná relativně slabá účast na bohoslužbách. V pohraničních sborech dosahovala jen necelých devíti procent všech členů, zatímco ve stabilních církevních komunitách ve vnitrozemí běžně bývala i trojnásobná, ne-li ještě vyšší. Evangelickou religiozitu v pohraničí sice na čas „zachránili" reemigranti, jejichž první a částečně i druhá generace se vyznačovala hluboce prožívaným církevním životem, celkově však lze konstatovat její (nepřekvapivou) slabost v novoosídleneckých sborech. Celá řada z nich fakticky nepřečkala generaci svých zakladatelů.
Situace v případě Církve československé, kterou dotazníky částečně také dokumentují, byla ovšem ještě horší. Účast na bohoslužbách, v této církvi ovšem nepovinná a slabá i ve vnitrozemí, obvykle nepřesahovala několik desítek osob, a to i v místech, kde se církev domohla (spolu)užívání bohoslužebných prostor po Německé evangelické církvi. Jinde si jejich užívání/zisk sice nárokovala, nicméně situace v praxi často odpovídala tomu, z čeho „čechoslováci" rétoricky obviňovali evangelíky: potenciální účastníci bohoslužeb byli „naháněni" na ulicích, věřící byli do náboženských obcí zapisováni čistě formálně, to vše proto, aby církev mohla prokázat své nároky. Nepřekvapivým důsledkem byla slabost a rychlý zánik většiny náboženských obcí Církve československé v někdejším pohraničí, na tomto úpadku se ovšem podílely také další důvody (celospolečenská sekularizace, antiklerikalismus komunistického režimu aj.).
Stát rozhoduje, komu bude přidáno
Jednání o majetku Německé evangelické církve (i o další existenci východoslezské Augsburské církve) pokračovala bez výraznějších výsledků po celý rok 1947 a na počátku roku následujícího. Českobratrská církev evangelická si interně vypracovala seznam 102 objektů, o jejichž přidělení kromě jí samotné žádali další zájemci: v 90 případech šlo o Církev československou (někdy se přitom nelze ubránit dojmu, že její žádost o přidělení byla podána „na truc", aby evangelíci přišli zkrátka), 11 objektů chtěli pravoslavní, po 8 východoslezská Augsburská církev a Svaz občanů bez vyznání, 7 unitáři a po jednom Jednota českobratrská a místní národní výbor. Všichni zájemci, především obě velké nekatolické církve, přitom vedle oficiálních memorand a věcných stanovisek spoléhali na zákulisní jednání. Jako politicky úspěšnější se ukázalo spojenectví Církve československé s komunisty a současně i s národními socialisty. Komunistická strana podle Piškuly viděla v CČS „vhodný nástroj" pro uplatnění svých vlastních zájmů a jako součást podpory ji chtěla dotovat právě majetkem po Německé evangelické církvi; nezanedbatelnou roli hrála patrně i skutečnost, že v řadách duchovních i členů této církve byl suverénně nejvyšší podíl komunistů.
K definitivnímu rozhodnutí došlo až po komunistickém převratu, kdy byl ve zkráceném řízení schválen zákon o likvidaci Německé evangelické církve, jenž zpětně zneplatnil její spojení s Českobratrskou církví evangelickou a církevní majetek konfiskoval. Zákon č. 131/1948 Sb. pověřoval ministerstvo školství a osvěty, aby po dohodě s ministerstvem vnitra určilo, „které majetkové podstaty mají sloužiti kultovým, církevně administrativním nebo podobným účelům a které církvi, náboženské společnosti nebo jiné organisaci se přidělí" (§ 4), přičemž příděl měl opravňovat jen k užívání příslušných nemovitostí, nemělo se jednat o jejich vlastnický převod. Ve sporu mezi Církví československou a Českobratrskou církví evangelickou se fakticky jednalo o úplné vítězství první z nich, podpořené i tím, že vedoucím církevního odboru ministerstva školství byl její bývalý duchovní Vladimír Ekart, zatímco další, František Hub, stanul v čele náboženské komise Ústředního akčního výboru Národní fronty.
O třináct dní později Českobratrská církev evangelická prohrála také svůj zápas o těšínské evangelíky. Ministerstvo školství a osvěty výnosem z 19. května 1948 obnovilo právní existenci Augsburské církve evangelické k 5. květnu 1945, jejím vedením do schválení nové církevní ústavy pověřilo stávající seniorátní výbor a přiřklo jí veškerý dřívější majetek. Církev, která na synodálním shromáždění 25. června 1950 přijala nejen svoji ústavu, ale i nový název Slezská církev evangelická a. v. (SCEAV), se nadále rozvíjela samostatně, včetně ustavení řady nových sborů. Kromě lepší duchovní správy relativně značného počtu věřících (při sčítání lidu v roce 1950 se k ní přihlásilo necelých 57 tisíc osob) to znamenalo také faktickou marginalizaci duchovních z řad ČCE, které budoucí Slezská církev evangelická musela v poválečném období přijmout a které si musela ponechat.
Po schválení zákona o likvidaci Německé evangelické církve byly jednotlivé církve vyzvány, aby vznesly své nároky na přidělení jejího majetku. Dva hlavní protagonisté, Církev československá a Českobratrská církev evangelická, byli nuceni usednout k jednacímu stolu a dohodnout se na vzájemném vyrovnání, jež zcela nepokrytě dávalo najevo převahu „čechoslováků" - dohoda byla uzavřena 23. března 1949. Oproti jednadevadesáti kostelům a modlitebnám, které podchycovala dotazníková akce ČCE na podzim 1947, bylo přitom dohodnuto rozdělení pouhých 55 bohoslužebných staveb, stejně jako šlo jen o 33 far (proti 46 o dva roky dříve). Důvodem bylo to, že část objektů již v mezidobí byla přidělena, avšak nejen dotčeným církvím, nýbrž i dalším, nenáboženským subjektům.
Z uvedeného počtu mělo plných 31 kostelů (56%) připadnout Církvi československé, v jejíž prospěch by se její konkurentka dále vzdala i jednoho svého stávajícího kostela, 22 Českobratrské církvi evangelické (40 %), jeden do spoluvlastnictví obou a jeden Pravoslavné církvi. V případě far byl poměr mezi oběma velkými církvemi dohodnut opačně, než vypadala situace o dva roky dříve. Větší počet far měla získat Českobratrská církev evangelická (19, čili 58 %), menší Církev československá (11, čili 33 %). Obě církve přitom v rozporu se zákonem o likvidaci Německé evangelické církve počítaly s tím, že její majetek získají do vlastnictví. Když byly vyvedeny z omylu, v nedatovaném dodatku k dohodě rozhodnutí „nejvyšších míst" akceptovaly a upravily pravidla spoluužívání přidělených objektů. Na pokyn ministerstva školství, věd a umění (jak bylo příslušné ministerstvo přejmenováno v polovině roku 1948) evangelická církev jednala také s dalšími zájemci, avšak bez větších výsledků.
Z encyklopedického přehledu evangelických sborů v českých zemích je patrné, že státní úřady dohodu mezi oběma velkými nekatolickými církvemi z velké míry akceptovaly, ne však vždy. Situaci navíc komplikovalo faktické spoluužívání řady objektů, stejně jako vztahy k právnímu vlastníku, jímž zůstal stát (povolování oprav apod.). Ministerstvo školství a kultury se proto v roce 1958 rozhodlo převést většinu majetku Německé evangelické církve na jeho faktické uživatele. Podle výnosu z 16. dubna 1958 Českobratrská církev evangelická získala celkem 60 kostelů a far a další tři objekty ve spoluvlastnictví s Církví československou.
Evangelická církev se proti tomuto rozhodnutí v dílčích bodech odvolala (šlo jednak o upřesnění některých nesprávných údajů, jednak o dodatečné žádosti o přidělení dalších objektů), čemuž ministerstvo vesměs vyhovělo. Církev tedy nakonec získala 46 bohoslužebných prostor (plus 1 ve spoluvlastnictví s CČS) a 19 far (2 ve spoluvlastnictví), dalších 11 kostelů a 4 fary jiných vlastníků (spolu)užívala. Vedle užívání chrámů Církve československé k bohoslužbám tam, kde nebyly k dispozici vlastní prostory, se jednalo především o nemovitosti, které stát z různých důvodů na církve (dosud) nepřevedl. Ať už pro odpor místních orgánů, nebo třeba proto, že počítal s brzkou asanací příslušných objektů, ačkoli další v takovýchto případech převedeny byly. Ze 194 nemovitostí Německé evangelické církve každopádně na přelomu padesátých a šedesátých let Českobratrská církev evangelická vlastnila 65, tedy něco přes jednu třetinu; připočteme-li i užívané objekty jiných vlastníků, šlo o slabou polovinu.
Ostatní církve nakonec získaly méně. Důvodem zřejmě byly jejich nižší reálné potřeby, když současně pominuly dřívější politické důvody preference Církve československé i některých menších církví (pravoslavných). Z majetku Německé evangelické církve tak Církev československá získala vedle již uváděných případů spoluvlastnictví 27 kostelů a modliteben a 16 far (celkem asi jednu čtvrtinu), Pravoslavná církev 4 kostely a 1 faru, Adventistická církev, Jednota bratrská a Slezská církev evangelická po jednom kostelu (a faře v případě SCEAV).
Dalších přinejmenším 31 bohoslužebných prostor a 4 fary zůstaly ve vlastnictví státních orgánů, což v některých případech umožnilo jejich pozdější převod na církve (především ČCE) po roce 1989, jindy to však v předlistopadovém období vedlo ke snazší devastaci a/nebo asanaci. V případě zbývajících 31 objektů, vesměs modliteben a far, nelze vlastníka určit, neboť vůbec nevstupovaly do příslušných jednání státních a církevních úřadů. Vesměs lze předpokládat, že byly již v bezprostředně poválečném období transformovány do obytných nebo jinak využívaných objektů, případně někde i zbořeny, jejich náboženská funkce každopádně zanikla bez náhrady a obvykle i bez kontinuity v místní paměti.
Další osudy kostelů, kaplí, modliteben a far zrušené církve
Patnáct let po zániku Německé evangelické církve, po převedení části jejího nemovitého majetku na české náboženské organizace, sloužily náboženským účelům - jako bohoslužebné prostory a fary - již jen necelé dvě třetiny objektů. V 69 případech je využívala Českobratrská církev evangelická, v 36 Církev československá, 8 bylo užíváno společně a 9 užívaly jiné, menší církve. Přinejmenším tři další stavby byly zbořeny a ostatní sloužily buď sekulárním účelům nebo nebyly využívány vůbec. Důvodem byla především jejich problematická lokalizace a částečně také stavební charakter, který nedovoloval příliš širokou škálu nenáboženských využití. Z objektů, jejichž sekulární využití je známé, byla používána jen polovina, většinou jako sklady. Sborové domy, modlitebny a fary mohly být upraveny také na obytné domy, správní a školní budovy, v ojedinělých případech na výrobní prostory nebo kino. Sekularizátoři novodobých náboženských prostor přitom řešili podobné otázky jako provaděči josefinské sekularizace římskokatolických církevních staveb, v zásadě i obdobnými prostředky a cestami. Avšak na rozdíl od josefinského státu, který církevní stavby odprodával do soukromých rukou, aby tak získal prostředky na jiné náboženské reformy, komunisty řízený stát příslušný majetek pouze přerozděloval, a to tak, aby jeho náboženské využití a potažmo religiozitu jako celek v rámci svých možností maximálně omezoval.
K další vlně sekularizace náboženských prostor nebo jejich úplné likvidace došlo zejména v období tzv. normalizace, jednak v souvislosti s celkovým snižováním míry náboženského (církevního) života české společnosti, jednak kvůli špatnému technickému stavu příslušných objektů. Ať už byl totiž jejich vlastníkem stát, nebo státem uznané církve, o jejichž financování se stát „staral" na základě zákona č. 218/1949 Sb., k průběžným nebo dokonce generálním opravám náboženských objektů byly prostředky uvolňovány jen zcela výjimečně. Také ekonomická a pracovní obětavost zmenšujícího se počtu církevníků klesala, třebaže zejména v případě evangelické církve o dost pomaleji než jinde; svépomocí nicméně bylo možné udržovat jenom některé stavby. V sedmdesátých a osmdesátých letech bylo zbořeno nejméně 14 kostelů a dalších staveb někdejší Německé evangelické církve, k obzvlášť ostudnému poslednímu případu tohoto typu státního „zájmu" o sakrální objekty pak došlo dokonce až v roce 2002 - příznačně v obci, jejíž původní název byl Křesťanovice (Christsdorf; od roku 1948 Křišťanovice). Náboženskému využití několika objektů fakticky bránil jejich neutěšený technický stav, v nejméně šesti případech přitom došlo k úplnému zpustnutí. Stát naopak štědře financoval několik přestaveb kostelů k sekulárním účelům (archiv, kni*****, smuteční síň) a v některých případech si předání příslušných staveb doslova vynutil.
Třebaže po roce 1989 došlo k jisté nápravě, neboť stát a obce převedly některé církevní objekty, které stále ještě vlastnily, na užívající církve, mnohem častější byl opačný pohyb. Náboženské organizace oslabené procesem odcírkevnění se svých budov, pro které aktuálně neměly využití a na jejichž údržbu jim chyběly prostředky, spíše zbavovaly, většinou odprodejem soukromým vlastníkům. Z několika kostelů a kaplí tak vznikly rekreační objekty, další slouží jiným sekulárním účelům. Došlo také, někdy ještě před pádem komunistického režimu, k mezicírkevním majetkovým přesunům. Slabé církve, jejichž náboženské obce v daných lokalitách zanikly, prodávaly majetek životaschopnějším, což ve zde sledovaných případech většinou znamenalo přesun od Církve československé husitské k Českobratrské církvi evangelické, případně menším křesťanským denominacím (baptisté, pravoslavní).
Z necelých dvou stovek náboženských staveb Německé evangelické církve dnes slouží náboženským účelům jen slabá polovina. Více než dvě třetiny z tohoto počtu přitom spravuje Českobratrská církev evangelická, čímž se nakonec alespoň částečně naplnilo přání zanikající církve předat svůj majetek do evangelických rukou. Jde nicméně jen o necelou třetinu původních kostelů, kaplí, modliteben a far Německé evangelické církve a tyto objekty současně doznaly řady změn. Třebaže se Českobratrská církev evangelická formálně hlásí i k odkazu luterské reformace, luterské elementy v jejím zřízení a především bohoslužebné praxi byly až na malé výjimky odstraněny, což vedlo také k devastaci interiérů a výzdoby příslušných bohoslužebných prostor, pokud vycházely z potřeb a požadavků augsburského vyznání. Řada někdejších luterských kostelů v Čechách a na Moravě tak sice zůstala vnějšně evangelická, jejich augsburský charakter byl nicméně potlačen ve prospěch „civilní" reformované zbožnosti. Dalším uživatelem někdejších německých evangelických kostelů a far jsou ty náboženské obce Církve československé husitské, které přečkaly odcírkevňující procesy druhé poloviny 20. století (celkem jde o 21 objektů), a každý dvacátý připadl nějaké jiné křesťanské církvi (celkem 11 objektů). Mezi nimi byla dlouhodobě nejúspěšnější církev pravoslavná, jejíž náboženské komunity v pohraničí vznikly především z řad poválečných reemigrantů z Volyně; komunistickou vládu jich ovšem přečkala pouze část.
Závěrem
Vzhledem k tomu, že proces státního zabavování a likvidace nemovitého majetku římskokatolické církve a dalších církví v období vlády komunistického režimu byl s výjimkou půdního vlastnictví postupný, k největšímu hromadnému přesunu církevního majetku v posledních dvou stoletích na území nynější České republiky došlo v souvislosti s likvidací Německé evangelické církve po druhé světové válce. Úplný zánik tehdejší čtvrté největší české církve se dotkl vlastnictví a užívání dvou stovek náboženských objektů (kostelů, kaplí, modliteben a far) a celé řady dalších nemovitostí, o něž projevili zájem především čeští evangelíci a Církev československá (husitská). Zatímco v prvním případě šlo o církev, která stála zaniklé náboženské organizaci věroučně i personálně nejblíže a k převodu získala i její souhlas, ve druhém se uplatňovala spíše nacionálně politická a sociální hlediska. Spřízněnost Církve československé s komunistickým režimem přitom vedla k tomu, že během první dekády komunistické vlády dočasně získala k užívání většinu tohoto majetku, v dlouhodobější perspektivě nicméně převážila relativně vyšší stabilita evangelických církevních komunit. Dominantní „dědičkou" po Německé evangelické církvi se tak nakonec v souladu s jejím posledním přáním stala Českobratrská církev evangelická, z majetku Německé evangelické církve okrajově profitovaly také některé další náboženské organizace. Mírně nadpoloviční část pak zcela ztratila náboženské využití.
Tyto majetkové a funkční přesuny můžeme sledovat z různých dalších perspektiv. V intencích dějin architektury a péče o kulturní dědictví jde o jednu z největších devastací, k nimž v období vlády komunistického režimu došlo, neboť značná část zaniklých nebo trvale poškozených náboženských staveb Německé evangelické církve patřila mezi skvosty moderní architektury. Jednalo se například o secesní stavby drážďanských architektů Rudolfa Schillinga a Julia W. Gräbnera či o ranou tvorbu jednoho ze zakladatelů Bauhausu, berlínského architekta Otto Bartninga, umělecky cenné však byly i starší, především novogotické stavby. Z hlediska celospolečenských náboženských procesů můžeme hovořit o posílení procesu sekularizace v oblastech nově osídlených po druhé světové válce, k němuž přispěla likvidace náboženských objektů a jejich (dočasné) předávání dlouhodobě slabé Církvi československé (husitské). Oslabení církevního života se nicméně dotklo všech církví působících v někdejším pohraničí a jeho hloubku přitom nelze vysvětlit jen demografickými důvody. Antiklerikální tlak komunistického režimu i pozdější materialisticky orientované transformace po jeho pádu, v obou případech navazující také na starší zdroje odcírkevnění české společnosti, se v bývalém pohraničí projevil razantněji než kdekoli jinde. Důvodem samozřejmě bylo rozrušení tradičních nábožensko-sociálních vazeb, ale zřejmě také „výběrová hlediska" uplatňovaná při osidlování českého a moravského pohraničí, jež bylo již před komunistickým převratem plně v rukou komunistické strany.
Ústřední perspektivou přítomné studie se stalo hledisko mizení náboženství z veřejného prostoru, které v sobě zahrnuje větší množství odcírkevňujících procesů a zohledňuje několik prezentovaných perspektiv. K tomuto procesu vedla jak likvidace církevních staveb a jejich transformace k sekulárním účelům, tak také naznačené a jinou literaturou sledované oslabování náboženského života a faktické sebeuzavírání církevních komunit, jejichž zbožnost „za kostelními dveřmi" není s to oslovit širší veřejnost . Zatímco ještě v meziválečném období (evangelické) náboženství v prostředí českých Němců promlouvalo k mnohem širšímu publiku, než byl počet jeho členů, mezi novými obyvateli českého a moravského pohraničí po druhé světové válce tuto schopnost namnoze ztratilo, aniž by ji získala nějaká jiná konfese. Zbývající náboženské objekty, které ještě slouží svému účelu, pro většinu společnosti fungují jen jako jakési „výdutě", již samotnou svojí existencí omezující srozumitelný, tedy sekulárně využitelný prostor. Pokud bychom přitom chtěli naslouchat hlasu většiny, je vlastně dobře, že je jich tak málo a svým symbolickým vlivem nepřesahují kostelní prahy - z kteréhokoli jiného hlediska to však můžeme považovat za tragické a celospolečensky negativní. I to je přitom (namnoze chtěným) důsledkem likvidace Německé evangelické církve, k němuž vedl poválečný triumf českého nacionalismu.
Citováno z článku Mizení náboženství z veřejného prostoru: Kostely, kaple, modlitebny a fary Německé evangelické církve - http://lidemesta.cz/index.php?id=801
V citovaném článku naleznete tabulky o vývoji vlastnictví a uživatelů jednotlivých kostelů a far po Německé evangelické církvi
