Grano Salis - Znaky nového rodu (podľa J.Wesleyho)

Jaký je ten, kdo se narodil z Ducha, tzn. „znovuzrodil“, narodil z Boha? Co je míněno „znovuzrozením“, narozením z Boha nebo narozením z Ducha? Chci vysvětlit tyto znaky nejprostším způsobem tak, jak je nacházím v Písmu.

Prvním znakem (a základem všech ostatních) je víra. Tak praví apoštol Pavel: „Všichni jste skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši“ (Gal 3:26). A apoštol Jan: „Těm, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc (právo nebo výsadu, jak bychom měli lépe přeložit) stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili“, když uvěřili, „z krve ani z vůle těla“, tedy přirozeným způsobem, „ani z vůle muže“ jako děti, adoptované lidmi, v nichž tím žádná vnitřní změna nenastane, ale „z Boha“ (Jn 1:12n). A opět v jeho obecné epištole: „Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha“(1Jn 5:1).

Tato víra je upřímnou důvěrou v Boží milosrdenství skrze našeho Pána Ježíše Krista. Je to pevné spolehnutí a důvěra v Boha, že pro Kristovy zásluhy jsou mu odpuštěny hříchy a on je smířen s Bohem. To znamená, že se člověk napřed zřekne sebe, aby byl „nalezen v Kristu“ (Fp 3:9), aby byl přijat skrze něho, a úplně zavrhne všechno „doufání v těle“ (Fp 3:3), protože poznává, že nemá „čím splatit dluh“ (Lk 7:42). Nemá už důvěru ve vlastní skutky nebo ve vlastní spravedlnost jakéhokoli druhu. Přijde k Bohu jako ztracený, bídný, potřený, sebe odsuzující, zničený, bezmocný hříšník, jako člověk, jehož „ústa“ jsou zcela „umlčena“ a on je „před Bohem usvědčen z viny“ (Rim 3:19).

Bezprostředním a stálým ovocem této víry, kterou jsme narozeni z Boha, ovocem, které nelze žádným způsobem od ní ani na okamžik oddělit, je moc nad hříchem – moc nad vnějším hříchem všeho druhu, nad každým zlým slovem a činem, neboť Kristova krev „očistí svědomí od mrtvých skutků“ (Žid 9:14). A je to i moc nad vnitřním hříchem, neboť tato krev očišťuje srdce i od každé nesvaté žádosti a touhy. Toto ovoce popsal apoštol Pavel zevrubně v 6. kapitole listu Římanům: „Hříchu jsme zemřeli“ vírou, praví, „jak bychom v něm mohli dále žít? Starý člověk v nás byl spolu s Kristem ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši. Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo… ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu… Hřích nad vámi už nebude panovat… Díky Bohu za to, že jste sice byli služebníky hříchu, ale… byli jste osvobozeni“ – to znamená, Bohu díky, že ač jste v minulosti byli služebníky hříchu, nyní „jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se služebníky spravedlnosti“.

Tutéž neocenitelnou výsadu Božích synů stejně mocně potvrzuje apoštol Jan, zejména vzhledem k moci nad vnějším hříchem. Když zvolal v úžasu nad hlubokou Boží dobrotivostí: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími. Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest“, hned dodává: „Kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu, protože Boží símě v něm zůstává; ba ani nemůže hřešit, protože se narodil z Boha“(1Jn 3:1–2,9). Někdo namítne: „Ano, kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu ze zvyku.“ Ze zvyku? Kdes to vzal? Já to tu nečtu. V této knize nic takového nestojí. Bůh prostě říká „nedopouští se hříchu“. A ty dodáváš „ze zvyku“! Kdo jsi ty, že opravuješ řeč Boží a přidáváš k slovům této knihy? Střez se, prosím tě, aby ti Bůh nepřidal „ran popsaných v této knize“, zejména když by tvé přidané poznámky překroutily text, takže se tímto umělým způsobem klamání úplně ztratí vzácné zaslíbení. Vždyť touto kybeia anthrópón (Ef 4:14), tímto podváděním a obelháváním lidí ztrácí Boží slovo svou účinnost. Dej si pozor, kdo takto odnímáš ze slov této knihy, abys nevyprázdnil celý jejich význam a celého jejich ducha a neponechal jen to, co by se skutečně mohlo nazvat mrtvým dopisem, aby pak také Bůh neodňal tvůj podíl z Knihy života (Zj 22:19).

Nechme apoštola Jana, aby vyložil svá vlastní slova celým důrazem svého poselství. V 5. verši této kapitoly řekl: „Víte, že Syn Boží se zjevil, aby hříchy sňal, a v něm žádný hřích není.“ Jaký z toho vyvozuje závěr? „Kdo v něm zůstává, nehřeší; kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal.“ Pro zdůraznění této důležité nauky připojuje velmi důležitou výstrahu: „Dítky, ať vás nikdo neklame,“ neboť mnozí se o to budou snažit, budou vás přemlouvat, že můžete být nespravedliví, že můžete hřešit, a přece zůstat Božími dětmi. „Spravedlivý je ten, kdo činí spravedlnost – tak jako on je spravedlivý. Kdo však se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel od počátku hřeší.“ Pak následuje: „Kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu, protože Boží símě v něm zůstává, ba ani nemůže hřešit, protože se narodil z Boha. Podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy“ (1J 3:5–10). Tímto prostým znakem (hřešením nebo nehřešením) se od sebe liší. Stejný význam mají slova v 5. kapitole: „Víme, že nikdo, kdo se narodil z Boha, nehřeší,
ale kdo se narodil z Boha, sám sebe střeží a Zlý se ho ani nedotkne“ (v.18).

Jiným ovocem této živé víry je pokoj. Neboť „když jsme ospravedlněni z víry“, když všechny naše hříchy jsou smazány, „máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista“ (Rim 5:1). To náš Pán v noci před svou smrtí slavnostně odkázal svým následovníkům: „Pokoj vám zanechávám,“ (vám, kdo „věříte v Boha“ a věříte „i ve mne“) „svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí“ (Jn 14:27). A opět: „To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj“ (Jn 16:33). To je ten „pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení“ (Fp 4:7), klid duše, který člověk přirozený v srdci nemá a nedovede pochopit (1Kor 2:9) a který ani duchovní člověk nedovede vystihnout. Je to pokoj, který všechny mocnosti země a pekla nemohou vzít. Vlny a bouře na něj dorážejí, ale nemohou jím otřást, neboť je založen na Skále. Střeží srdce a mysl Božích dětí ve všech dobách a na všech místech. V klidu nebo v soužení, v nemoci nebo ve zdraví, v hojnosti nebo v nedostatku jsou šťastni v Bohu. V každé situaci se naučili být spokojeni, ano děkovat Bohu skrze Ježíše Krista, přičemž jsou ujištěni, že ať se stane cokoli, je to to nejlepší, protože taková je jeho vůle s nimi, takže za všech okolností života jejich srdce pevně doufá v Hospodina.

Druhým biblickým znakem těch, kdo jsou narozeni z Boha, je naděje. Apoštol Petr mluví k Božím dětem „v rozptýlení“ a praví: „Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal nově se narodit k živé naději“ (1Pt 1:3). Elpida zósan, živá nebo žijící naděje, říká apoštol, protože také existuje mrtvá naděje, jako je i mrtvá víra. To je naděje, která není od Boha, nýbrž od nepřítele Božího a lidského – jak ukazuje její ovoce. Je ovocem pýchy a matkou každého zlého slova a zlého skutku. Naproti tomu každý člověk, který má živou naději v Bohu, je svatý „jako je svatý ten, který ho povolal“ (1Pt 1:15). Každý člověk, který může vpravdě říci svým bratřím v Kristu „milovaní, nyní jsme děti Boží… protože ho spatříme takového, jaký jest“, „posvěcuje se tak jako on je svatý“ (1Jn 3:2-3).

Tato naděje, nazývaná v listu Židům (10:22) „pléroforia pistos“ = „plná jistota víry“ a jinde (6:11) „pléroforia elpidos“ = „plná jistota naděje“, jak říká Písmo, zahrnuje jednak svědectví našeho vlastního ducha nebo svědomí, že žijeme v „bezúhonnosti a ryzosti“ (2Kor 1:12), jednak svědectví Božího Ducha (a to především), který „dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi“ (Rim 8:16n). A v kom Duch Boží takto svědčí? Ve všech, kdo jsou Božími dětmi. Tímto argumentem dokládá apoštol v předcházejících verších, že to jsou tito: „Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti“ (Rim 8:14 –16).

Tak se naplnilo Písmo: „Blahoslavení lkající, nebo oni potěšeni budou.“ Je snadné si představit, že i když zármutek může předcházet toto svědectví Božího Ducha našemu duchu (a skutečně do jisté míry musí, když se třeseme strachem a vědomím, že na nás spočívá Boží hněv), přece jakmile člověk má toto svědectví, jeho „zármutek se promění v radost“ (Jn 16:20). Ať byla jeho bolest předtím jakákoli, jakmile ta hodina přijde, nevzpomene už na soužení pro radost, protože se z Boha narodil. Možná, že mnozí z vás teď mají zármutek, protože jste „odloučeni od společenství Izraele“, protože jste si vědomi, že nemáte tohoto Ducha, že jste „bez naděje a bez Boha na světě“. Ale když přijde Utěšitel, potom „vaše srdce se zaraduje“, ano, „vaše radost bude plná“ a „vaši radost vám nikdo nevezme“ (Jn 16:22). Potom řeknete: Radujeme se v Bohu skrze Pána našeho Ježíše Krista, „který nás s ním smířil“ (Rim 5:11), „skrze něho jsme získali přístup k této milosti“, k stavu milosti, přízně nebo smíření s Bohem. „V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží.“ Apoštol Petr říká: Vás, kterým „Bůh ze svého velkého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději“, „Boží moc střeží ke spasení. Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. Ač ho nyní nevidíte, jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí“ (1Pt 1:3, 5–8). Skutečně nevýslovná! Lidský jazyk není schopen popsat tuto radost v Duchu svatém. Je to ta „skrytá mana“, kterou „nezná nikdo než ten, kdo ji dostává“.

Třetí biblický znak těch, kdo jsou narozeni z Boha, a to znak největší, je láska. „Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Rim 5:5). „Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče“ (Gal 4:6). V tomto Duchu hledí neustále na Boha jako na svého smířeného a milujícího Otce a volají k němu o každodenní chléb, o vše potřebné pro duši a pro tělo. Ustavičně vylévají před ním svá srdce, neboť vědí, „že nás slyší, kdykoliv o něco žádáme“ (1Jn 5:15). Jejich rozkoš je v Něm. On je radostí jejich srdce, jejich „štít“ a „přehojná odplata“(Gen 15:1). Jejich duše touží po něm, činit jeho vůli je jejich „pokrm a nápoj“ a jejich „duše se sytí nejtučnější stravou, rty plesají, ústa zpívají chválu“.

V tomto smyslu také „každý, kdo má rád toho, kdo zplodil, má rád i toho, kdo je jím zplozen“ (1Jn 5:1). Jeho duch jásá v Bohu, jeho Spasiteli. Upřímně miluje Pána Ježíše Krista. Tak se „oddává Pánu“, aby s ním byl „jeden duch“. Jeho duše na něm visí a zvolila si ho za nejpřežádostivějšího, za „významnějšího nad tisíce jiných“. Ví a cítí, co to znamená „můj milý je můj a já jsem jeho“ (Pís 2:16). „Ty nejkrásnější ze synů lidských, z tvých rtů se line milost, proto ti Bůh navěky žehná!“ (Ž 45:3).

Nezbytným ovocem této Boží lásky je láska k našemu bližnímu, ke každému člověku, kterého Bůh stvořil, nepřátele nevyjímaje a nevyjímaje ani ty, kdo nás „proklínají a nenávidí“ (Mt 5:44). Je to láska, kterou milujeme každého člověka jako sebe samého, jako milujeme svou duši. Náš Pán to vyjádřil ještě důrazněji, když nás učil „navzájem se milovat jako on miloval nás“. Podobně zní přikázání vepsané do srdce všech, kdo milují Boha: „Abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás“. „Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my,“ dodává apoštol správně, „jsme povinni položit život za bratry“ (1Jn 3:16). Jsme-li ochotni to činit, pak skutečně milujeme své bratry. Potom „víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože“ tak „milujeme své bratry“ (1Jn 3:14). „Že zůstáváme v něm a on v nás,“ že jsme narozeni z Boha, „poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha“ (1Jn 4:13). „Neboť láska je z Boha, a každý, kdo“ tak „miluje, z Boha se narodil a Boha zná“ (1Jn 4:7).

Někdo se možná zeptá: „Neříká však apoštol: »V tom je láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání.« (1Jn 5:3)?“ Ale co z toho chceš vyvodit? Že zachovávání vnějších přikázání je vše, co je zahrnuto v milování Boha z celého srdce, z celé duše, celou silou a v milování bližního jako sebe samého? Že láska k Bohu není postojem duše, nýbrž jen vnější službou? A že láska k bližnímu není stavem srdce, nýbrž jenom sledem vnějších skutků? Podávat tak divoký výklad apoštolových slov znamená je vyvracet. Jasný, nesporný význam textu spočívá v tom, že znakem nebo důkazem Boží lásky, našeho zachovávání velkého přikázání, je, že budeme zachovávat všechna ostatní jeho přikázání. Skutečná láska, je-li jednou vylita v našem srdci, nás totiž povede k tomuto konání. Proto kdokoli miluje Boha z celého srdce, nemůže než mu sloužit ze své síly.

Druhým ovocem Boží lásky (pokud je od ní vůbec lze odlišit) je naprostá poslušnost toho, koho milujeme, a ztotožnění s jeho vůlí, poslušnost všech Božích přikázání, vnitřních a vnějších, poslušnost srdce a života ve smýšlení a v celém způsobu života. A to, co v tom je zřejmě nejjasněji obsaženo, je být „horlivý v dobrých skutcích“, hlad a žízeň po konání dobra všelikým způsobem všem lidem, touha s radostí „vynaložit všecko a být vydán“ za každého člověka, a přitom nehledat odplatu v tomto světě, nýbrž jedině při vzkříšení spravedlivých.

Tak Bůh sám odpovídá na závažnou otázku, co znamená narodit se z Boha. Kdo pak jste vy, kdo jste takto narozeni z Boha? Vy jste „poznali, co vám Bůh daroval“. Dobře víte, že jste Boží děti a „před ním upokojíte své srdce“. A každý z vás, kdo sledoval tato slova, může poznávat a vědět vpravdě, zda v tuto hodinu (odpověz Bohu a ne člověku!) je nebo není Boží dítě. Otázka nezní, čím jsi byl učiněn při křtu (nevytáčej se!), nýbrž čím jsi nyní. Je Duch synovství nyní v tvém srdci? Nechť to je slovo k tvému srdci. Neptám se, zda jsi byl narozen z vody a z Ducha, ale ptám se: jsi nyní chrámem Ducha svatého, který v tobě přebývá (1Kor 6:19)? Spočívá Duch Kristův a Duch slávy na tobě nyní?

Neříkej tedy ve svém srdci: „Byl jsem kdysi pokřtěn, proto jsem teď Božím dítětem.“ Toto tvrzení před Bohem neobstojí. Kolik je pokřtěných žráčů a opilců, lhářů a křivopřísežníků, posměvačů a pomlouvačů, smilníků, zlodějů a vyděračů! Myslíš si, že teď jsou Božími dětmi? Ať jsi kdokoli, hodí-li se na tebe jedno jediné z těchto označení, pak o tobě platí, že „tvůj otec je ďábel a ty chceš dělat, co on žádá“ (Jn 8:44). Ve jménu toho, kterého znovu takto křižujete s jeho slovy, která řekl vašim obřezaným předchůdcům, vám pravím: „Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu?“

Jak jinak, než že se znovuzrodíte! Potom jste mrtvi pro své viny a hříchy. Říkat proto, že nemůžete být znovuzrozeni, že znovuzrození je pouze ve křtu, znamená odsoudit vás všechny pod prokletí, odevzdat vás peklu bez pomoci a bez naděje. A někteří se budou domnívat, že to je spravedlivé a správné. Ve své horlivosti pro Pána zástupů snad řeknou: „Ano, vyhubte ty amálecké hříšníky! Zničte ty Gibeóňany úplně! Nic jiného si nezasluhují!“ Nezasluhují. Ani já, ani ty nic jiného nezasluhujeme. Mou a tvou odplatou stejně jako jejich je peklo. A je to pouhá milost, svobodná, nezasloužená milost, že my už teď nejsme v neuhasitelném ohni. Předstupte, vy „svatí tohoto světa“, vy, kdo jste u lidí vážení, a uvidíme, kdo první hodí kamenem po těchto bídných, nehodných šlapat zem, po těchto nevěstkách, cizoložnicích a vrazích. Dříve se však naučte, co znamenají slova: „Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah“ (1Jn 3:15).

„Amen, amen, pravím tobě,“ i ty „se musíš narodit znovu“. „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží“ (Jn 3:3). Nespoléhejte se na nalomenou třtinovou hůl, že jste byli znovuzrozeni ve křtu. A nedovolte satanu, aby do vašeho srdce vložil rozumování o slovu, když věc je jasná. Slyšeli jste, jaké jsou znaky Božích dětí. Všichni, kdo je nevykazujete na své duši, ať jste pokřtěni nebo nepokřtěni, je musíte přijmout, jinak navěky zahynete. Je vaší jedinou nadějí, přijmout „moc státi se Božími dětmi“ (Jn 1:12), získat „Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče“.

Amen, Pane Ježíši! Nechť každý, kdo se chystá opět hledat tvou tvář, přijme Ducha synovství a volá Abba, Otče! Dej mu nyní moc, aby věřil ve tvé jméno a stal se Božím dítětem, aby věděl a poznal, že má „vykoupení skrze krev jeho, totiž odpuštění hříchů“ (Kol 1:14) a „nedopouští se hříchu, protože se narodil z Boha“. Nechť je nyní „znovu zplozen v naději živou“, aby „se očišťoval, jakož i on čistý jest“. A protože „je synem“, nechť Duch lásky a slávy spočine na něm a očistí ho od „každé poskvrny těla i ducha“ a naučí ho dokonalému „posvěcení v bázni Boží“ (2Kor 7:1).

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace