Grano Salis - Věřit v Boha, ale žít, jako by Ho nebylo

poslal unshaken

Přestože se vroucně modlil, anděl Páně v noci ani nikdy jindy neotevřel dveře vězení a nevyvedl ho ven (Skutky 5:19). Žádná brána vězení se neotevřela a kdyby se jen ke stráži přiblížil, bez váhání by ho zastřelila (Skutky 12:10). Přesto dál zvěstoval a učil, alespoň své spoluvězně. Žádný zázrak se nestal, i když v něj doufal a pevně věřil v Boží ochranu, když si opakoval Žalm 34:20: „Mnoho zla doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vysvobodí.“ Neochraňoval, nevysvobodil. A ještě k tomu, když již se rozjasňovala naděje na brzké vysvobození, přišel dozorce koncentračního tábora a vyvedl ho na popraviště.

Zůstala po něm věta, jejíž význam již nestačil rozvést:

„Bůh nám dává vědět, že musíme žít, jako bychom se bez něho mohli obejít.“

V úvodu jsem si dovolil vžít se do velkého filozofa a teologa Dietricha Bonhoeffera. Přestože jeho nedokončená myšlenka, uvedená v citaci, oslovila po válce mnoho evangelikálních křesťanů, byla většinou jich samých záhy odvržená. Domnívám se, že důvodem odklonu od ní bylo zapomnění na hrůzy světové války a nově vzniklý falešný pocit, že nám se nic takového nemůže v civilizovaných kulturách stát.

Nicméně Písmo nás nenechává na pochybách, že když budeme Boha prosit a přitom věřit, že Bůh naše prosby splní (viz třeba Křesťanská nedověra ). Jenže zkušenosti života jsou většinou opačné, ať věříme jak chceme, málokdy se něco stane. Většinou dojdeme k poznání, že Bůh mlčí a na naše prosby nereaguje. Pokud bychom za sebou neměli zkušenost s obrácením, vlastní proměnou a přebohatými dary lásky (agapé), tak bychom se docela dobře mohli stát deisty, tj. vyznavači Boha, který vše kdysi stvořil a nyní své stvoření nechává na pospas samo sobě.

Proč náš Bůh nečiní na naše prosby zázraky uzdravování, nenechá nás přenášet hory a schnout fíkovníky? I já jsem hledal odpovědi (Milosrdný Bůh , Bůh se obhajuje sám ). Bůh vyslyšel moje volání a dal mi další poznání.

Ptám se však našeho Boha: Je to pravé poznání, a pokud je, jaké poznání přijde po něm? To bude muset být něco úžasného!

Náš Bože, Ty jsi nám však jasně řekl, když zástupy hladověly: „Dejte vy jim jíst!“ (Marek 6:37). Káral jsi nás, když byla kolem nás bouře „Proč jste ustrašení, ještě nemáte víru?“ (Marek 4:40). A když jsme nemohli uzdravit, dokonce jsi nás nazval „pokolení nevěřící“. (Marek 9:19). Uschlým fíkovníkem jsi nám jasně ukázal, že vše zmůžeme svou vírou a modlitbou, i přenášení hor (Marek 11:22-24). Jasně jsi nám řekl, vy máte bdít, chodit po vodě, být světlem, odpouštět, zvěstovat evangelium. Nikdy jsi nám neřekl, že to za nás má udělat někdo jiný. A dal jsi nám k tomu poznání a moc.

My jsme ale nepochopili snad vůbec nic. Namísto, abychom konali mocí, kterou jsi nám dal, vysíláme k Tobě, náš Bože, plačtivé prosby „udělej to a to“, nebo „zachraň nás“. Ale Ty jsi nám dal jasně na vědomí: Máte přece ode mne moc, čiňte tak sami!.

Ale jak se máme vypořádat s tím, že zázraky se nedějí, neuzdravujeme se zázračně a pokud se máme rozhodnout, zda vzít lék předepsaný lékařem, tak ho vezmeme, neboť ty sám nás neuzdravíš? To máme brát jako Jobovy pohromy? Vždyť my jsme jinde, než starozákonní Job. Nám nestačí, když řekneš: „Jobe, co je ti po mých úradcích, kdo jsi ty a kdo jsem Já, že mé úradky kritizuješ?“ To my, náš Bože a nebeský Otče, nemůžeme přijmout, my víme o Tvé lásce, která Ti nedovolí, aby ses nad nás vyvyšoval jako my, když bychom se chtěli vyvyšovat nad mravencem, jako Ty nad Jobem.

Zase jsme nic nepochopili. Ty na nás dopouštíš všechno to zlo, co tento svět zplodil (viz Milosrdný Bůh ). Ale sám jsi nám dal na vědomí svým příkladem, že radši na vlastní kůži to naše zlo poznáš a přijmeš na svých bedrech (viz Bůh se obhajuje sám ), než by jsi již v této době vyřkl konečný a svrchovaný soud. Nevyřkl jsi ho v ráji a raději jsi přijal náš úděl a utrpení v těle, než by jsi nás zatratil. Tvá láska je nekonečná. Ale my jsme nepochopili vůbec nic a neustále se dožadujeme jen dobrých a příjemných darů.

Nepochopili jsme, že Ty sám s námi v našich bolestech stojíš, Ty sám na sebe bereš naše bolesti a říkáš nám tím naprosto zřetelně, jak se máme chovat, abychom se přiblížili Tvému obrazu. Máme vše přijmout, jako jsi to přijal i Ty.

Jako Ty k nám máš lásku, jako Ty ses obětoval, jako Ty jsi trpěl, tak to je Tvůj skutečný obraz, ke kterému jsi svůj lid stvořil. Ano, přijali jsem Tvou oběť, s Tebou jsme byli ukřižováni, s Tebou jsme byli vzkříšeni do nového života, s Tebou máme vystoupit na nebesa a přijmout dědictví, které nám, jako Božím dětem, náleží. A být Tvým obrazem, přijmout, že se máme sklonit s láskou i my a přijmout pečeť Božích synů nejenom v radostech, ale i v utrpení a bolestech. Jen tak se staneme Tvým skutečným obrazem. Budeme jednat mocí Božích dětí, kterou jsi nám svěřil, jednat sami mocí, kterou od Tebe máme. A ne se neustále plačtivě doprošovat, aby jsi za nás udělal to, k čemu jsi nás vybavil. Ačkoliv se nám to nelíbí, jako Boží dědicové připodobnění ke svému vzoru, musíme zapomenout na proklamace o vítězstvích a přijmout „z milující lásky vyvěrající Boží bezmoc a utrpení“ (citace v uvozovkách: D. Bonhoeffer).

Na závěr bych chtěl v úvodu uvedený výrok Dietricha Bonhoeffera trochu parafrázovat v souladu s jeho myšlenkami:

Věřit v Boha, ale jednat tak, jako by na našem místě jednal Ježíš Kristus.

Amen.

O Dietrichu Bonhoefferovi třeba na http://blisty.cz/art/41155.html

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace