„Protož my na místě Kristově poselství dějíce, jako by Bůh skrze nás žádal, prosíme na místě Kristově smiřte se s Bohem“ (2Kor 5,20).

Není zde napsáno, aby se Bůh smířil s člověkem. On toho nepotřeboval, poněvadž se nikdy neodcizil svému stvoření. Člověk se Mu odcizil a stal se Mu nevěrným. Proto se člověk potřebuje s Ním smířiti.

Člověk svou vinou padl, Bohu se odcizil, ale svou mocí nedovede povstati a k Bohu se navrátiti. Nemá ji. Ztratil ji hříchem. Bůh však zakročil. Co nemohl učiniti člověk, učinil sám. Poslal Pána Ježíše, aby hledal a spasil, co bylo zahynulo; aby přivedl marnotratného syna na Otcovské srdce; aby nalezl ztracenou ovci a našel ztracený groš a aby zavolal sousedy, kteří by se s Ním radovali z nalezených věcí. On sem přišel proto, aby se ujal člověka, který upadl mezi lotry, aby mu rány obvázal a uvedl jej do útulny – hospody, kde by měli o něj péči.

Jak to bylo možné uskutečniti? Jak se stal Kristus pro nás cestou, která vede k Otci? Svou smrtí, svou obětí za nás, která dala svatému a spravedlivému Bohu základ, na němž by mohl hříšníku odpustiti, jej přijmouti a svým dítkem učiniti.

Každý věřící člověk, ale také jenom on, může říci: „Mé dluhy byly zaplaceny, mé viny shlazeny, Boží svatost uspokojena a požadavky Jeho spravedlnosti vyplněny.“ Čím? Obětí Kristovou...

„On je oběť slitování za naše hříchy, a netoliko za naše, ale i za všeho světa“ (1J 2,2).

Každý hříšník se může obrátiti k Bohu a u víře v Jeho svědectví, které Bůh vydal o svém Synu, říci: „Díky Tobě, žes mě tak miloval a Syna svého za mne dal jako oběť, pro kterou se můžeš slitovati také i nade mnou a mne mé hříchy odpustiti...“

Kdo se takto k Bohu u víře obrací, toho Bůh přijme, odpustí mu, a takový člověk vchází do nového poměru s Bohem, do smíření, aby s Ním a pro Něho potom žil.

Smíření! Jak krásně je zobrazeno v příběhu o marnotratném synu, který se vrátil ke svému otci (Lk 15).

Syn se mu zpronevěřil, nikoli otec jemu. Otec ho stále miloval a po něm toužil. To můžeme směle říci, neboť celé jednání otce při návratu syna je toho důkazem.

Marnotratný syn byl pojednou „daleký“, ale jednoho dne „přišel sám k sobě“. I my jsme byli dalecí, a jednoho dne, když jsme přišli sami k sobě a když jsme uvěřili, byli jsme blízkými učiněni skrze krev Jeho (Ef 2,13).

Když jsme se obrátili k Bohu, měli jsme také malé přání, jako i marnotratný syn měl malé přání. Chtěl býti jako jeden z otcových nájemníků. Měli jsme také srdce naplněné bázní a úzkostí. V políbení Otcovu jsme však ztratili zlé svědomí a bázeň. „Bůh nás políbil v Kristu Ježíši“ - a toto políbení je znamením odpuštění a přijetí. Také jsme obdrželi to nejlepší roucho: Kristovu spravedlnost, a také „oděv chvály místo ducha sevřeného“ (Iz 61,3).

Dostali jsme také prsten a obuv – znamení svobodných lidí (neboť sluhové chodili bosí), tj. byli jsme znamenáni Duchem svatým, který je pečetí naší příslušnosti (Ef 1,13). Máme také „obuté nohy“, tj. jsme připravení k službě v evangelium. Tato „pohotovost“ přichází z Ducha svatého, který v nás přebývá a činí nás horlivými v službě pro Něho. Těla naše, která dříve sloužila hříchu, jsme od svého smíření postavili na oltář o oběť živou, svatou, Bohu libou, rozumnou službu svou (Ř 12,1). Mimo to: „Hodujeme a jsme veselí“, máme obecenství s Otcem, sytíme se Beránkem a radujeme se před Jeho tváří s ostatními vykoupenými.

To je smíření – návrat k Bohu – vstup do nového poměru k Němu.

Staré věci pominuly v tomto novém poměru, a všecko nové učiněno jest. Již nemrháme své síly ve světě, již nejsme prostopášně živi, již se nepřidržujeme „hospodáře“ tohoto věku a nesloužíme mu více, nesytíme se více mlátem, již nejsme vzdáleni a odcizeni, a svědomí nám nečiní více výčitek.

Vše je odpuštěno a všecko nové je učiněno, a to nové je z Boha (2Kor 5,17.18). Halelujah.

Bůh v Kristu neskrývá více tváře své. Není za oponou. V otevřeném nebi vidíme trůn milosti a rozevřenou náruč: „Pojďte ke mně všichni...“

I nejbídnější hříšník bude přijat. Nebude zavržen. Dílo Kristovo zahnalo veškeré mraky a ukázalo nám slunce milosti, jasně a nepřetržitě svítící v tento „den milosti“. Je to slunce evangelia, které ustavičně vrhá své záchranné a spásu přinášející paprsky do tohoto „zlého věku“.

Pán nám dej všem milost, abychom uměli lidi zváti k smíření s Bohem, k Němuž mají otevřenou a připravenou cestu obětí Kristovou.

To pak vězme, že lidé, kteří se smířili s Bohem, jsou odděleni od hříchu a nepravosti. Kdo miluje hřích a s lehkostí přejde přes hřích, ten nevešel v toto smíření, ale je ještě stále „v cizí krajině“.