poslal eva angella
Všechny záměry mají svůj čas a lidský čas má své naplnění
KAZATEL 3,1-13
Vstupní slovo:
Milost vám a pokoj od Toho, který jest, který byl a který přijíti má.
Panovníku, u tebe jsme měli domov v každém pokolení! Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože. Ty člověka v prach obracíš, pravíš: Zpět, synové Adamovi! Tisíc let je v tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka. Počet našich dnů je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme. Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce. Nasyť nás svým milosrdenstvím hned ráno a po všechny své dny se budeme radovat a plesat. Nechť se na tvých služebnících ukáže tvé dílo a tvá důstojnost na jejich synech! Vlídnost Panovníka, Boha našeho, buď s námi. Amen
Žalm 90,1-4.10.12.14.16.17a
Modlitba: Hospodine, Pane náš, ty jsi stále týž. Tvoje léta jsou bez konce. Děkujeme, že nás to nemusí děsit, ale může se to stát pramenem naší jistoty, neboť Ty, věčný, ses sklonil k nám, pomíjivým a porušeným, a při sobě samém jsi přísahal, že budeš naším Bohem a neodejmeš nám svou lásku. Děkujeme, že uprostřed pomíjivého a proměnlivého světa smíme vyznávat: Tráva usychá, květ vadne, ale Slovo Boha našeho je stálé na věky. Děkujeme Ti, že se smíme jako pevné kotvy držet toho, že Tvé sliby platí a že máš moc v pravý čas všecka svá slova proměnit v čin. Děkujeme Ti, že se nemusíme cítit vydáni napospas náhodě či osudu, že nemusíme do nového roku hledět se strachem, neboť veškerý čas je ve Tvých rukou. Ty určuješ jeho náplň a všem lidským záměrům vymezuješ jejich lhůtu. Ty také ukazuješ, že lidský život má i při své omezenosti svůj smysl. Pane Ježíši Kriste, přijmi náš dík za to, že jsi svým dílem proměnil i naši minulost a ona již nemusí být břemenem, ale může být zdrojem vděčnosti - vděčnosti za Tvé požehnání a vedení i za společenství Tvé církve a za lidi kolem nás. Děkujeme Ti, též, že pro Tebe smíme vyhlížet nové nebe a novou zemi, kde již nebude nepřehledná směsice všeho. Duchu sv., dej, aby novoroční shromáždění kolem Slova i stolu Páně byla všude na světě prvním krokem k prožívání tohoto roku jako léta Páně milostivého: jako roku, nad nímž panuje Ježíš Kristus a jeho smíření. Amen.
Základ kázání: Kazatel 3,1-13 (ekumenický překlad)
Bratři a sestry, milý sbore, kniha Kazatel se jako celek předčítala o židovském novoročí. To se slavívalo sice někdy počátkem října, ale bylo stejně bujaré a opilé, jako náš Silvestr. Lid se radoval ze smíření se svým Bohem, nastoloval Jej jako Krále, ale též při tom vychutnával mladé víno. A do té povznesené nálady zněla tato kniha, nemilosrdně odhalující, že kolem dokola je samá pomíjivost, všechno pomíjí. V té knize je zvláštní směsice skepse a víry, jelikož je psána v podobně zmatené době, jako je naše: v době, kdy se jen velmi těžko vyznává Hospodinovo panování, v době, kdy selhávají všechny primitivní představy o vztahu zbožnosti a štěstí. A přece nelze obvinit učitele Izraele, že ji k této příležitosti vybrali z pouhé zlomyslnosti a nepřejícnosti, že prostě chtěli lidem kazit radost. Ne, oni chtěli jen usměrnit všechny ty bilance a smělé plány, kterými lidé na přelomu roku plní své hlavy. Chtěli, aby Boží lid nebral jako tragedii, když něčemu nepřeje čas a příležitost. Chtěli také, aby v Izraeli měli všichni založen život na Skále, která nepomíjí, a ne na věcech, které v běhu času berou za své, mizí a život stejně nemohou naplnit. A proto k novoroční slavnosti zvolili čtení, jež nemilosrdně proslídí všechno pod sluncem a nakoukne pod všechna falešná pozlátka. I my se dnes spolu s Izraelem nechme oslovit tou částí knihy, která pojednává o proměnách v lidském životě a ve světě a o naplnění lidské životní lhůty.
Tam, kde běžný lidský pohled vidí jen nepřehlednou změť, která svými nevypočitatelnými pohyby přivádí člověka k šílenství či na mizinu, vidí autor knihy něco jiného: Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. Dá se také přeložit: Všechno má datum a lhůtu má každý záměr pod nebem. A tento pohled už nepředstavuje svět a prožívané dny jako bezbřehé řádění náhod, které člověk může jedině tak ustrašeně pozorovat. On vidí v proměnách času řád. A přestože je autor cudný v užívání slova Bůh a jména Hospodin, přesto naznačuje, že všechny ty proměny času nepádí, jak se jim zachce, ale má je ve své ruce právě Bůh: ten Bůh, jenž vyvedl Izrael z egyptského i babylonského otroctví. A Bůh Izraele také garantuje, že v nich bude jistý řád. Následuje 14 dvojic protikladných dějů, vyjadřujících celou šíři života. A v něm se objevují věci dobré i zlé, přirozeně nevyhnutelné i takové, které nemusí být. Náš svět není rájem, lidé nejsou andělé, nýbrž hříšníci naslouchající velmi často duchům nesvatým, a proto se v našem světě uplatní i záměry vyloženě ničivé, smrtící. Když lidé nechtějí jinak, nedají si říci, Bůh je vydá žádostem jejich srdce, a tak je soudí. Ale i těm smrtícím záměrům lidských srdcí je vyměřen čas odsud až potud a když jej vyčerpají, nijak si nevymohou jeho prodloužení. Musí uvolnit prostor novým Božím činům. Teď to zní trochu jako Tinina průpovídka u předpovědi počasí: „Vězte, bude líp.“ Ale když dva říkají totéž, není to totéž. Ona dává televizním divákům těšínské jablíčko, zajištěné přinejlepším jen lidským od-hadem. Autor těchto biblických veršů si však dovoluje potěšovat, že čas není pouze obluda, požírající své děti, jelikož zná Hospodina, vládce času, Boha milujícího a slitovného. A tudíž to, co říká, je zajištěné, je to evangelium, radostná zvěst, na niž je spolehnutí.
Lidský život je vymezen zrozením a úmrtím. Jen blázen nepočítá s tím, že umře, jen blázen si myslí, že bude věčně mlád a nikdy nezestárne, jen blázen se chová, jako by tu měl být věčně, a ne sedmdesát - osmdesát let. Naše tělo je prach a jednou se v prach obrátí, i když každá lidská bytost i každý živý tvor vůbec je malý zázrak. V tomto hmotném světě tomu nemůže být jinak. A nejenže jsme se sami narodili a jednou umřeme. I během své životní lhůty prožíváme oba časy. Ve třetím desetiletí svého života plodíme děti, jsme nadšeni jejich prvními krůčky, a v pátém či šestém desetiletí svého života provázíme své nemocné rodiče na jejich posledních krocích. Některé události našeho osobního života jsou úsměvné, jiné k pláči, někdy svoláme veselku a jindy smuteční shromáždění. Obojí musí být, skrze obojí se něco učíme. Ani intimního štěstí si neužíváme stále, ale jen někdy, jenže tím se nám právě stává vzácné. Každé jaro sázíme různé plodiny, pak plejeme a okopáváme a každý podzim je trháme. Nemůže to být jinak, musíme konat to, co roční období vyžaduje a nechtít nový česnek v lednu. A můžeme se spolehnout, že setba a žeň tu budou po všechny dny země. Začínající zahrádkář chodí po zahradě s kolíkem a s rýčem, a o deset let později prochází touž zahradou se sekerou, napravuje své chyby a mýtí nadbytečné a špatně umístěné dřeviny. Mohlo by to být jinak, ale to bychom museli být neomylní. V našem životě jsou období, kdy vidíme jako nutnost bořit, například dospívání. I to musí být, abychom si vydobyli sebeúctu a možnost vlastního rozvoje. I ve společnosti nastává čas boření: dvacáté století zvláště bylo plné období, kdy se bořilo ve velkém. Bylo tu dost revolucí, které se snažily smést staré pořádky. Byla tu hnutí, která podkopávala staré předsudky a osvobozovala diskriminované. Padl starý svět koloniálních říší, změnilo se chápání mezinárodního práva, vzala za své i stará podoba některých církví. Dočkali jsme se proměn, jež odstartovaly nové epochy ve vědě, v ekonomice, v komunikaci, a posunovaly hranice lidských možností. Boření končilo u celých čtvrtí ohyzdných nehygienických baráků ve městech. Bořilo se hodně. Ale vždy, když se něco zbouralo, ať to byla skutečnost duchovní společenská nebo hmotná, muselo se také začít něco nového stavět. V tom, co se na troskách starého postavilo, už lidstvo dvacátého století nebylo moc úspěšné, protože si k tomu většinou dovolilo nepotřebovat živého Boha. Ani naše česká společnost dnes neumí využít čas stavět, neboť ví pouze, co nechce. A ti, kdo nejhlasitěji křičí: „komunismus ne“, nejsou ušlechtilejší, než budovatelé totality. A přesto je z Boží milosti před námi ten čas stavět otevřen. Na našem zbořeništi ještě nic nestojí. Ještě stále máme šanci nechat se Bohem proměnit v úspěšné stavitele nového, krásného, bohulibého Česka. Kazatel nezamlčuje, že v našem světě se také střídají časy, kdy je člověk posedlý ničením, nenávistí, zabíjením, mstou, s časy léčení, usmiřování, milování, pokoje. Toho si právě končící století užilo také víc než dost. Byly tu dvě světové války a pak ještě válka studená, kdy se v obou částech rozděleného světa hltala štvavá propaganda. A tohle by bylo nemuselo být, kdyby si technicky zdatný člověk nezačal myslet, že Boha nepotřebuje, že si stačí sám. On nechtěl slyšet o Bohu, nevěřil Pravdě s velkým P, a proto skončil nakonec jako fanatický stoupenec mocného díla podvodů: fašismu, nacismu či komunismu. Ten svůj moderní svět si člověk nebudoval jako svět lásky, kde se důstojného života dostane kaž-dému, ale jako arénu dravců, kde platí jen hrubá síla. Ospravedlňovalo se sobectví jednotlivců i sobectví národů a takhle to dopadlo. A po strašné válce, která proměnila Evropu v rozvaliny, se rány nezacelily. Když všechna zvěrstva války vyšla najevo, nenávist mezi národy jen zesílila. A to byla zase živná půda pro ty, kdo těží z nenávisti, a pro jejich knížete, ďábla. Prozbojilo se tolik prostředků, že na to ani nemáme číslovky. Aby si lidé zahojili své pocity zmarněnosti, nepustili se do díla smíření, ale vrhli se na konzum, což také oddálilo návrat času pokoje. Až asi před čtvrt stoletím Bůh začal probouzet na obou stranách železné opony lidi, kteří si uvědomili, že tam za zdí jsou také lidé a že nepřátelství je hloupost, že planeta je ohrožená a zachráníme ji jen společně. A teprve dnes, po padesáti letech od války, zde máme z Boží milosti opět čas, v němž středoevropské národy usilují o smíření, v němž se zacelují rány, v němž se budují mosty. Bůh nám jej znovu dal a ti, kdo Jej milují, mu při tom mnohokrát posloužili jako předvoj. Tak jsem se aspoň neuměle pokusila rozříkat, co znamená pro-měna příhodnosti času. Mnohá usilovná práce vezme v tomto světě za své, protože není její čas, a mnohé poznání se uplatní třeba o generaci či o několik generací později, až se lidé ztiší a Bůh mu uvolní cestu do jejich srdcí. Bratři a sestry, my se nemusíme bát, že nerozpoznáme, jaký je čas. Bůh nás tomu ve svém Slově vyučuje, a také nám říká, co od nás právě v tom čase očekává. Někdy očekává rozhodné slovo, jindy ukáže, že slova jsou zbytečná. Někdy musíme pouze vytrvat v naději a nenechat se ubít, jindy musíme sebrat všechna svá obdarování a přispět jimi, aby se stavba nového domu zdařila. Před několika lety se situace změnila a už nestačí jen vydržet. Teď je čas, v němž se musíme všichni zcela vložit do stavby nového, svobodného sboru, který by přetrval v dalším tisíciletí.
Jaký užitek má ten, kdo pracuje, ze všeho svého pachtění? Viděl jsem lopotu, kterou Bůh uložil lidským synům, a tak se lopotí. Lopota je práce, která se nedaří, práce, která nemá smysl, práce, která nepřináší uspokojení. Když lidé zhřešili, Bůh je odsoudil k práci, která je utrpením. Muži bude za trest půda vydávat jen trní a hloží, ženě bude mateřství a rodina přinášet bolest - nejen při porodu, ale také později, při výchově dětí. Jedním z největších břemen je dodnes pro člověka práce beze smyslu. Mnozí lidé nemají povolání, dělají svou práci neradi, jen kvůli penězům. Mnozí si na sebe upletli strašný bič - honí se v nemilované práci, aby měli nové a nové věci, protože si myslí, že ty věci je učiní šťastnými, a pak si je nemohou ani užít. Ale Pán Ježíš přišel, aby nás vykoupil i z tohoto zlořečenství. On vrátil lidské práci její smysluplnost i její krásu. Když jsme uvěřili, nemusí být už naše práce bezcílnou lopotou vykonávanou se zaťatými zuby. On ji opět činí službou milovaných milujícímu, ano, dokonce podílem na stvořitelském díle Božím. Když všechno, co děláme lidem, děláme Jemu, pak se nic z toho neztratí, i kdyby nám to připadalo sebehloupější a sebenicotnější. Tak jsme to četli i v oddílu z Matouše. A dále: když svou práci přijmeme od něho jako povolání, pak nejenže vyděláme, ale také budeme prožívat stále Jeho přítomnost a staneme se pro své zákazníky, spolupracovníky a partnery světlem. A když jsme Jeho sourozenci, tak On nás také vyznamenává tím, že nové věci tvoří skrze nás. Že třeba ochranu svého stvoření vykonává tak, že nás, lidi, nechá dbát o čistý vzduch a vodu, o ohrožené druhy, o tzv. „němé tváře“ doma. Že nové lidi dělá z našich bližních tak, že jim posílá do cesty nás, abychom jim přinášeli Krista. Že nám dává moc spojovat lidi novými vztahy lásky, vyvazovat je ze svázaností, léčit jejich zranění. Přeji vám, bratři a sestry, aby v tomto novém roce nebylo práce, jež by vás deptala svou nesmyslností a bezvýsledností, ale abyste všecko své konání mohli pocítit jako zapojení do díla Božího, které má smysl.
On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro. A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží. Boží dílo je dokonalé a krásné. On si vždy umí také vybrat pro všechny své skutky pravý čas, aby dopadly přesně tak, jak chce, a dotkly se přesně těch, pro které tu jsou. Člověk není Bůh, a jeho dílo má vždycky pachuť nedokonalosti. Ale má od Boha v srdci věčnost. Tím se liší ode všech ostatních tvorů: nežije jen pro přítomný okamžik, ale pro celý věk. Ptá se po věčné perspektivě. Někdy hloupě buduje vlastní nesmrtelnost, jindy sám sebe zapře, obětuje časné věci, aby získal podíl na věčných. Vpravdě lidský život je ten, který je navzdory své krátkosti žitý pod zorným úhlem věčnosti. Člověk se ovšem musí smířit s tím, že u všeho nebude a do všeho nenahlédne. Že zůstane dítětem své doby. Že o počátku Božího díla ví jen to, co mu sám Bůh zjevil a co mu mohl slovy vypovědět. Že vykoupení se odehrálo sice na zcela určitém místě Zeměkoule, ale téměř o dvě tisíciletí dřív, než se narodil. Že konečného završení Božího díla se asi nedožije, aniž by umřel. Touha po věčnosti, kterou nám Bůh dal do srdce, je s tím v určitém napětí. Ale východisko není v tom, že se budeme drát po možnosti podívat se na Boha ve chvíli, kdy tvoří svět, či po možnosti vidět všechnu budoucnost před sebou jako film. K tomu nás věčnost v srdci nevede. Bůh nám ji nedal do srdce proto, aby nám bylo pozemské lidství málo. Nechtěl z nás udělat zloděje vesmírných tajemství. Naopak, věčnost v srdci nás vyučuje moudrosti, skrze niž můžeme rozlišit závažné od prázdného, poznávat Boha v těch prostých příležitostech našeho omezeného života, poznávat Jeho dar za tím, co nám působí radost, poznávat Jeho požehnání za výsledky své práce. A věčnost v srdci nás také učí, že opravdový člověk dobro nejen radostně přijímá, ale také koná. A podle čtení z Matouše můžeme doříci, že to je takové prosté, pozemské dobro: dát pokrm hladovým, nápoj žíznivým, oděv nahým, společnost cizím, nemocným a vězněným. Maličké skutky lásky, které dělají svět snesitelným právě těm, kteří jsou nejvíce zranitelní. Věčnost v srdci nás učí nečekat na veliké příležitosti, kdy se nasazení vyplatí a bude jasně vidět, ale využívat ty malé a být v nich věrní. A pak budeme žít naplněný lidský život, který nebude ve věčné perspektivě shledán lehkým, pak s údivem rozpoznáme, že ty maličké drobné dobra, rozdávané těm nejmenším, má v ruce sám věčný Pán a chce je oplatit vstupem do svého věčného království. Že to byl On, kdo v těch každodenních drobných příležitostech klepal u našich dveří a doklepal se. I tento nový rok naplníme dobře, když budeme pozemšťany, kteří se umí radovat z Božího stvoření, a když budeme dávat dál Boží lásku vždy, když jsme k tomu vyzváni nouzí kolem nás.
Amen
