poslal eva angella Vánoční dopis
Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, pane, podle svého slova.
Lukáš 2,22-40
Milí bratři a milé sestry!
Naše představa vánoc je již tradičně spojena s postavami pastýřů a mudrců od východu. Ale ani jedni ani druzí se nám příliš nepodobají. Pastýři jsou tuláci, lidé od stád, na které se spořádaná společnost vždycky dívá spíš svrchu. Jsou to lidé bez domova: nechodí do škol, nechodí do kostela. Jejich společenská prestiž je nulová. K takovým lidem se většinou nepočítáme. A přece právě jim dává Bůh poznat narození svého Syna jako prvním.
Pak přichází mudrci. Ale ani ti nám nejsou příliš podobní. Jsou to přece pohané, kteří hledají pravdu a budoucnost ve hvězdách. Lidé, kteří věří, že všechno je dopředu dáno. Starý zákon má pro takové lidi to nejtvrdší odsouzení. A přece k nim tentokrát Bůh promluví jejich vlastní řečí: skrze hvězdu, která je přivede až do Betléma.
Teprve jako třetí v pořadí vítají Božího Syna lidé zbožní a věřící. Lidé nám podobní: Simeon a Anna. To pořadí není náhodné. Copak evangelium neříká, že první budou poslední a poslední první?
Nejde však o to, kdo bude první. Evangelium nás chce tímto způsobem potěšit, že Ježíš Kristus přišel opravdu pro všechny. Nikdo z nás není tak špatný, aby se nemohl o vánocích radovat. Ale také není nikdo tak dobrý, aby si mohl myslet, že on pomoc a spásu Ježíše Krista nepotřebuje. Proto se dnes smíme radovat opravdu všichni.
Bůh nás má všechny stejně rád a všem nám přišel v Ježíši Kristu na pomoc. U jeslí si nemáme co vyčítat, ať je naše minulost jakákoli. U jeslí ztrácí váhu všechno, zač se stydíme i to, čím bychom se chtěli chlubit. To dítě plenkami ovinuté ruší všechny rozdíly a zve nás do společenství, které smíme viditelně prožít při Večeři Páně.
2.
Na pastýřích a mudrcích vidíme, co musí lidé udělat, aby se mohli radovat z narození Spasitele. Když andělé odešli, pastýři spěchají do Betléma a hledají zde dítě položené do jeslí. Mudrci putují zdaleka a musí přitom překonat řadu překážek. Jen Simeon a Anna v klidu čekají v jeruzalémském chrámu. Pána Ježíše jim doslova přinesou. Mají to věřící lidé opravdu tak snadné ? Přijde k nim vánoční radost sama, bez jakékoli námahy a úsilí ?
Myslím, že Simeon a Anna to neměli o nic lehčí než pastýři a mudrci. Vždyť čekání bývá ze všech lidských úkolů nejtěžší. Kdo z nás rád čeká? Každý raději něco udělá, někam pospíchá, něco zařídí, zorganizuje nebo alespoň domluví. Samotné čekání dovede být víc než vysilující a vyčerpávající.
Jenže právě čekání k víře nerozlučně patří. Vytrvalá modlitba a trpělivé čekání na Boží pomoc jsou nejvlastnějším projevem naší víry a naděje. Trpělivé čekání od nás vyžaduje tu největší sílu, statečnost a přemáhání. Ale právě čekání je největší zbraň, kterou víra má. Víra a trpělivost k sobě patří tak jako malé zrníčko a čas, po který leží v zemi a připravuje se ke klíčení.
To ovšem neznamená, že naše čekání má být pasivní. Není to projev naší lenosti ani lhostejnosti. O prorokyni Anně čteme, že dnem i nocí sloužila Bohu svými modlitbami a odříkáním. Čekání znamená, že člověk je na Boží pomoc stále připraven a nepřestává počítat s tím, co dlouho nepřichází. To vyžaduje veliké nasazení a úsilí. Znamená to nevzdat se ani tehdy, kdy je stále vše při starém a dlouho se nic se neděje. Příběh o Simeonovi a Anně nás chce povzbudit. Naše čekání na Boží pomoc není a nebude marné. V narození Ježíše Krista máme příslib, že se i my nakonec Boží pomoci dočkáme.
Ve většině příběhů o Boží pomoci čteme o dlouhém čekání. Abraham čeká na narození syna 25 let. Mojžíš se teprve ve svých 80 letech stává vysvoboditelem svého lidu, ačkoli o tom snil již od mládí. Josef tráví dlouhá léta opuštěn v egyptském vězení, než si na něj vzpomene farao. Prorok Samuel 20 let čeká, než Izrael znovu zatouží po Hospodinu. Babylónským zajatcům uplyne dlouhých 50 let, než se stane, v co už ani nedoufali a mohou se vrátit domů a znovu vybudovat jeruzalémský chrám.
Každý příběh o víře začíná Božím slovem. Boží výzvou, která nás vyburcuje z naší únavy a resignace a probudí v nás naději. Pak přijde čas čekání. Čas trpělivého vyhlížení, kdy člověk žije a připravuje se na to, co tu ještě není. Věřit Bohu znamená nevzdávat to ani tehdy, kdy se to čím dál tím víc jeví jako nemožné a nepravděpodobné. Tak jako Simeon a Anna. Teprve pak přichází čas naplnění. Čas uklidňující radosti a pokoje. Čas vítězství a vděčnosti. Čas úžasu a překvapení.
Naše modlitby, naše čekání a trpělivost, s kterou vyhlížíme Boží pomoc a zastání, mají smysl. Vánoce jsou povzbuzením pro ty, kteří po dlouhá léta na Boží pomoc věrně čekají a ztrácí už trpělivost. Narozením Ježíše Krista dostává naše čekání novou oporu a ujištění. Bůh nikdy nic neslibuje nadarmo. I my se dočkáme podobně jako Simeon a Anna.
3.
Na svého Spasitele čekají v jeruzalémském chrámu. V místě, kde se lid Boží setkával, aby společně chválil Boha a přinášel mu oběti. Myslím, že to není náhodné. Je to pro nás znamení, abychom i my na splnění Božích slibů čekali společně, spolu s celou církví. Spolu s těmi, kteří byli osloveni Božím slovem a uvěřili mu podobně jako my. Společně se čeká lépe a radostněji. Když jeden ztrácí odvahu a trpělivost, druzí jej podepřou. A když jeden prožije znamení Boží pomoci a přízně, může povzbudit a potěšit ostatní.
Maria s Josefem, kteří přinášejí Ježíše do chrámu, jsou nám znamením, že právě ve společenství církve můžeme dojít již dnes mnohé radosti a povzbuzení. Církev jistě není jediným místem, kde se s námi Bůh setkává. Na pastýřích a mudrcích vidíme, že Bůh dovede oslovit i lidi, kteří do kostela nechodí a s církví nemají mnoho společného. Ale ti, kteří již byli osloveni, ti, kteří již vědí, nač čekají, mají čekat a vyhlížet společně.
4.
Nakonec si všimneme, jak málo toho Simenovi a Anně stačí, aby se mohli radovat. Vždyť ono se vlastně nic zvláštního nestalo. Chudí rodiče přicházejí do chrámu a nesou sotva narozené dítě. Ale pro Simeona a Annu je to víc než dostačující znamení, aby uvěřili, že Bůh jejich modlitby vyslyšel a naplnil.
Ti dva neprožili žádný zázrak ani div. Nejsou uzdraveni, ani neomládnou. Z nebe nezazní žádný hlas, ani se odtud nesnese holubice. Ale oni povzbuzeni Duchem svatým uvěří, že právě na toto dítě čekali celý život. A to jim stačí. V tom je celé tajemství vánoční radosti. Když člověku stačí znamení, které mu Pán Bůh dává a nežádá víc.
Ani my v tuto chvíli neuvidíme a neuslyšíme víc než Simeon a Anna. Ale tak jako jim stačilo k radosti malé dítě, i nás Duch svatý povzbuzuje k radosti, když slyšíme svědectví o Božím Synu, který se pro nás stal člověkem, zemřel za nás na kříži a vstal z mrtvých. Ani my nespatříme království Boží jinak než skryté v evangeliu Ježíše Krista. Pro někoho jsou to jen hezká slova, staré pověsti a legendy, ale pro jiného je to moc Boží, která mu již nyní přináší viditelný pokoj, radost a smíření.
Simeon drží v rukou nemluvně. Sám už se ničeho víc nedožije. A přece odchází a umírá v pokoji. To dítě je mu znamením, že nežil a nečekal nadarmo. Může člověk na tomto světě dosáhnout většího štěstí?
Simeonův příběh je nám znamením, že i když nikdo z nás nedojde v životě až do cíle a k naplnění svých představ, i když každý z nás bude odcházet ze života uprostřed svých nenaplněných naději, můžeme se přesto již nyní radovat a dojít pokoje a smíření. Ježíš Kristus přináší do našeho života to, co ještě nevidíme. Naše víra v něm s pomocí Ducha svatého nachází jistotou, že se dočkáme. Boží milost je otevřena i pro nás. Amen.
Jiří Gruber
Českobratrská církev evangelická
