poslal tomas15 Ač je to k nevíře, tento prastarý článek sem ještě nikdo neposlal. II-ku v názvu přikládám, protože se tak jmenuje i jiný článek z pera téhož autora.
Je ověřitelnou skutečností, že největší napětí v současném křesťanském světě nepředstavuje vztah mezi protestantismem a katolictvím, ani vztah východního pravoslaví k velkým církvím Západu. V dnešní době se s nejdrsnějším obviňováním a nálepkováním setkáváme spíše ve vztahu mezi starými lidovými církvemi a novými vyznavačskými skupinami typu charismatického a letničního hnutí. A to v obou směrech. Buď tak, že probuzenecké skupiny jsou označovány za sekty a jejich příslušníci za fanatiky, nebo v tom smyslu, že lidové církve jsou prohlašovány za mrtvé nebo odpadlické. Jejich liturgické obřady jsou zlehčovány jako neživé rituály.
Pentekostální hnutí, neboli hnutí obnovy v Duchu svatém, se objevuje na křesťanské scéně začátkem 20. století. Představuje široký proud, který klade důraz na obnovení života člověka působením třetí trojiční osoby Ducha svatého a na používání duchovních darů v životě křesťana. Toto hnutí lze řadit mezi probuzenecké proudy novodobého křesťanství, které jsou charakteristické tím, že na jejich počátku nebývá soubor nového učení, ale vpád nového způsobu života. Oproti evangelikalismu a hnutí svatosti však pentekostální hnutí zdůrazňuje tři znaky: Kázání o zkušenosti křtu v Duchu svatém, používání duchovních darů (charismat) v náboženském životě a plné tělesné a hlasové vyjadřování přítomnosti a moci Ducha při veřejném uctívání a bohoslužbě.
První vlnu pentekostálního hnutí představuje hnutí letniční, jehož počátky můžeme nalézt v městě Topeca v Kansasu. Na Silvestra roku 1900 zde vedl kazatel biblické školy Bethel Charles Fox Parham noční modlitební shromáždění, při němž dívka jménem Agnes N. Ozmanová požádala přítomné, aby na ni vložili ruce a modlili se nad ní za přijetí "křestu Duchem svatým". To se stalo těsně po půlnoci na Nový rok 1901, kdy Ozmanová začala údajně mluvit "čínsky" a pak ještě další tři dny nedokázala prý psát anglická slova latinkou, ale psala samé "čínské" znaky. Samozřejmě se v tehdejší Topece nevyskytl rodilý Číňan, který by "čínštinu" Agnes Ozmanové dokázal relevantně posoudit, nicméně záhy začali svědčit i další křesťané o silném citovém zážitku, který se dostavoval při modlitbách a který byl popisován jako silné vědomí Boží přítomnosti. Protože nezbytným průvodním znakem tohoto zážitku se stávalo mluvení "cizími" jazyky, o kterém referuje Bible v souvislosti s letniční událostí, vžil se pro celé hnutí, které vedlo k nevídané celosvětové duchovní explozi, název "letniční".
Letniční hnutí jistě představuje nejprogresivněji rostoucí skupinu křesťanstva 20. století. Přesto po druhé světové válce bylo následováno další, snad ještě mohutnější vlnou obnovy, pro niž se vžil název hnutí charismatické. Narozdíl od klasických letničních bylo charakteristickým znakem charismatiků to, že dar jazyků nepovažovali za nezbytný znak křtu v Duchu svatém. A také to, že tito věřící většinou neprojevovali žádnou velkou touhu po opuštění svých stávajících církví. Jako naprosto šokující se ovšem jevila skutečnost, že charismatické hnutí zasáhlo i katolickou církev. A dokonce když letniční začali přesvědčovat katolíky, aby ji opustili a přidali se k nim, ti jim řekli, že je to ani nenapadne, neboť naopak letniční zkušenost jen upevnila jejich katolickou identitu (včetně mariánské úcty). To vyvolalo mnohou nedůvěru a roztrpčení, i když se mezitím ukázalo, že charismatické tendence zasáhly i judaismus. Jedna jeho větev, tzv. mesiánské židovství, začalo vyznávat Ježíše jako Mesiáše, i když si při tom zachovalo tradiční židovskou liturgii a identitu.
Též situace v České republice dává za pravdu představě, že letniční i charismatické probuzení přesahuje rámec běžné protestantské tradice a představuje zcela nový svébytný fenomén. Také u nás platí poznatek, že nejbolestivější vztahy plné vzájemného obviňování a nálepkování vytvářejí probuzenecké proudy ke klasickým protestantským denominacím a leckdy i mezi sebou navzájem. Stačí připomenout známý případ Křesťanského společenství Maniny (nyní KS Praha) pastora Dana Drápala a Českobratrské církve evangelické z přelomu osmdesátých a devadesátých let, je možno poukázat na rozkol Jednoty bratrské a její štěpení na novější charismatický proud Evalda Ruckého a tradiční proud evangelikální, jak ho pozorujeme v dnešní době. O co v těchto případech jde, se pokusíme popsat v příštím čísle časopisu Dingir. Ovšem na klidnější a racionálnější postoje uvnitř křesťanstva si v případě vztahu k pentekostálnímu hnutí stejně budeme muset ještě asi chvíli počkat.
PROKOP REMEŠ
Zdroj: http://www.dingir.cz/ (1999/2)
