poslal berkin
ŽENSKÝ A MUŽSKÝ MOZEK
a mozkový hermafroditismus
Odpověď na otázky: Proč muži (v menší míře i ženy) mají v sobě touhu stát se tím druhým pohlavím (a tím pádem uctívají androgynní bytosti)? Jak je možné, že reálně existují hermafroditi?, nám dá biologie, biochemie, medicína, genetika…
Jakákoliv touha po změně pohlaví a jakákoliv androgynie či hermafroditismus jsou vyvolány hormony či jinými chemickými látkami – ovšem už v prenatálním období.
V děloze matky na vyvíjející se plod mají vliv hormony a i ony hrají klíčovou roli v procesu pohlavního vývoje. Hormony (v tomto procesu mají úlohu i další chemické látky, chromozomy aj.), aktivují geny, které plodu “řeknou”, jak se má vyvíjet – jestli jako holčička nebo chlapeček.
Ovšem první rozhodování o pohlaví se děje už při početí a je to na spermii.
Při početí se 23 chromozomů matčina vajíčka spojí s 23 chromozomy otcovy spermie, aby tak spolu vytvořily 23 párů. Pohlavní chromozomy, které rozhodují o našem budoucím fyzickém pohlaví, tvoří jeden pár z těchto 23. Samčí pár se skládá z chromozomů XY a samičí XX. Vajíčko obsahuje jediný pohlavní chromozom X, který spermie spáruje bud’ s chromozomem X, nebo Y. Pokud je vajíčko oplodněno spermií nesoucí chromozom Y, pak se plod obvykle vyvine v chlapce. Pokud vítězná spermie nese chromozom X, pak s největší pravděpodobností později z plodu vyroste dívka.
Chromozom Y “může” za rozvoj plodu v muže, protože je to právě on, kdo v plodu spouští tvorbu vysokých hladin androgenů – mužských hormonů. Tyto mužské hormony aktivují dominový efekt u genů nacházejících se na všech ostatních 22 párech chromozomů, které muži a ženy sdílejí. Ženský plod postrádá chromozom Y, takže v něm není spuštěna tvorba androgenů; to znamená, že nejsou aktivovány ani geny vytvářející maskulinitu. Tyto geny jsou přítomny v každé ženě – a když se nedopatřením aktivují, dochází i u děvčete např. k růstu vousů (hirsutismus). Vousatá dáma budí dojem androgynní bytosti, ale pouze dojem – je to žena. Chromozom Y může stvořit skutečné hermafrodity – AIS a AGS.
Existují muži genetického typu XY , kteří trpí poruchou, jež brání jejich genům reagovat na aktivační působení hormonů. Tito muži se z hlediska fyzického vzhledu vyvinou jako ženy (tato porucha je označována jako syndrom androgenové insenzitivity – Androgen-insensitivity syndrome). A pak existují ženy genetického typu XX, které během vývoje v děloze vytvářejí vysoké hladiny mužských hormonů. (Tato genetická porucha je známá pod názvem vrozená adrenální hyperplasie neboli AGS). Nadledvinky těchto dívek obsahují jistou abnormalitu, která vede k nadprodukci androgenů. Rodí se s mužskými nebo obojakými genitáliemi, podle toho, jak vysokým dávkám mužských hormonů byly vystaveny.
Je hormony a “lidskou chemii” možné vysvětlit i transvestitismus, crossdressing ? (Transsexualismus určitě ano.)
Ano, myslím si, že i crossdressing a transvestitismus nevznikl jako produkt společenského tlaku, výchovy (zde odlišujme od chlapeckého vnuceného rituálního transvestitismu – uspokojujícího dospělé homosexuály – viz v následujících kapitolách) nebo pouhé touhy po změně. I kořeny tohoto androgynismu jsou v děloze a jedná se o “duševní hermafroditismus”. Nasvědčuje tomu následující:
Rozdílnost mužského a ženského mozku je už vědecky dokázaná (v žádném případě to neznamená, že by jeden mozek byl nějak lepší než ten druhý, prostě jsou jiné, ale stejně hodnotné). Za tento rozdíl mohou testosterony – mužské pohlavní hormony. Ve třetím měsíci těhotenství silná dávka testosteronů začne ovlivňovat mozek plodu, který je zatím do této doby ženský se všemi ženskými tužbami i sexuální orientací. Na tento ženský mozek plodu, který má podle určení spermií být mužem, musí mít záplava testosteronu určitou kritickou úroveň – pokud je uroveň nižší než tato kritická úroveň, mozek zůstane v mužském těle ženský – takto se vysvětluje homosexualita (Roger Gorski – důkazy této teorie prováděl na krysách).
U plodu – budoucích holčiček, které naopak byly vystaveny vysoké hladině testosteronu, můžeme potom po jejich narození po celý jejich život sledovat mužské vzorce chování – jejich mozek je mužský (vysvětlení lesbiček) nebo se mu přibližuje podle množství testosteronu, který působil na mozek plodu.
Také chromozom navíc feminizuje muže – je to chromozon X, tedy tito muži jsou XXY. Mají mužský zevnějšek, ovšem byli vystaveni abnormálně nízkým hladinám mužských hormonů. U těchto mužů se vyskytuje touha hrát si s panenkami a i po dívčích šatech (ovšem jedná se o velmi malou skupinu, málo zmapovanou, takže nelze generalizovat na všechny muže XXY).
Důkazy, že hormony ovlivňují vytváření mozku plodu a jeho sexuální orientaci, jsou nepřímé, jelikož se jedná o lidské jedince, nemůžeme provést důkaz experimentem. Ovšem experiment Rogera Gorskiho a jeho týmu prováděný na krysách by takovým důkazem mohl být. Lidé i krysy mají specifické pohlavní hormony a podobné oblasti v základu svého mozku, které ovládají sexuální chování (hypotalamus) – proto by mohly tyto experimenty dostačovat. Pokusy dokázaly, že o sexuální orientaci se s největší pravděpodobností rozhoduje už v děloze, že sexuální orientaci určují hormony a stejné hormony dokáží ovlivnit fyzickou strukturu mozku.
Toto neradi slyší postmodernisté a ortodoxní feministky, ale pohlaví skutečně nelze změnit výchovou nebo si v pozdějším věku “vybrat” co budu – pohlaví totiž nelze do nikoho natlouct ani se mu nemůžeme našprtat. Tuto, nazvěme ji “hormonovou teorii uctívání androgynů”, myslím podpoří i následující kapitoly.
Co z tohoto všeho tedy vyplývá? Je androgynnost sexuální záležitostí? Ano je, samozřejmě. Hermafroditismus je hormonální nebo genetická vývojová porucha. Stejně tak budou ve větší či menší míře hormony a chemie v těle odpovědné za touhu mužů převlékat se za ženu a jednat jako žena (a povětšinou se bude jednat o homosexuály nebo lesbičky). Pokud se nejedná o herce nebo zpěváka, který touto oboupohlavní image získá na přitažlivosti pro publikum. A pak nesmíme zapomínat – jsou tady rituální travestiti z donucení, kteří slouží jako uspokojovači rozkoše mužů.
Je jasné, že tito lidé, skuteční hermafroditi nebo duševní hermafroditi (ženský mozek v mužském těle a opačně), uctívají v androgynovi svůj ideál člověka, svoji vlastní dvojpohlavnost.
Muži (neuražte se) jsou samozřejmě méně ohleduplní, agresivnější. I v androgynovi vidí buďto sexuální objekt nebo nemocného, tělesně postiženého zrůďáka, či převlečenou maškaru.Víc pochopení mají ženy. Mají tedy i raději androgyny i travesty show. A opět se můžeme ptát proč? Možná je na to jednoduchá odpověď.
Androgyni (hlavně praví hermafroditi) bývají většinou asexuální nebo neprojevují sexuální zájem o ženy – každé je tedy jasné, že z této strany jednak nehrozí sexuální obtěžování, a také není nutné a ani nemá cenu snažit se s takovým “mužem” nějak flirtovat. Žena prostě nemusí být ve střehu, má v hermafroditovi dokonalou kamarádku, může se na ni spolehnout, protože zde odpadá i normální samičí soupeření. Obdiv ke kráse androgyna a třeba i k jeho šatům může být upřímný, protože není mezi nimi přírodní konkurenční boj.
On vždy jako žena pouze vypadá, nikdy jí nemůže být, ač by tak chtěl, ani operace nic nezmění na tom, že ženou není – chybí zde menstruační cyklus, hormony mnohdy nedokáží nic s mužským hlubokým hlasem. Na druhou stranu přeměněná žena také nikdy nebude úplný muž. Velice výstižně život těchto obojakých lidí (a je jedno o jaký druh hermafroditismu se jedná) vylíčil umělec Comte de Lautréamont:
Tam v houštině obklopené květy spočívá v hlubokém spánku hermafrodit na trávníku, smáčeném jeho slzami. Měsíc vyprostil svůj kotouč z nakupených mraků a laská bledými paprsky tu krásnou jinošskou tvář. Její rysy vyjadřují mužnou ráznost a zároveň půvab líbezné panny. Nic se u něho nezdá přirozené, ba ani jeho svalstvo, které proráží ladnými obrysy ženských tvarů…
Byl unaven životem a styděl se pohybovat mezi bytostmi, které se mu nepodobají, takže jeho duše se zmocnilo zoufalství…
Sní, že je šťasten; že se jeho tělesná povaha změnila; nebo aspoň že odlétl na purpurovém oblaku do jiné sféry, obývané bytostmi stejné přirozenosti jako on…
Když vidí muže a ženu na procházce v nějaké platanové aleji, cítí, že se jeho tělo zdola nahoru rozštěpuje ve dví a každá ta část jde sevřít v objetí jednoho z nich…
Jednou snad v objemné knize vylíčím dojatými stránkami tvůj život, zděšen jeho obsahem a naučeními, která z něho plynou. Dosud jsem nemohl, neboť kdykoli jsem se o to pokusil, vytryskly mi na papír hojné slzy a prsty se mi roztřásly…
(Comte de Lautréamont, Zpěvy Maldororovy)
JITA Splítková
