Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

  HLUBINNĚ A EXISTENCIÁLNĚ ANALYTICKÝ VÝKLAD BIBLE  Výklad Bible, s kterým se běžně setkáváme v církevním prostředí, probíhá většinou na rovině systematické rekonstrukce morálních, teologických a duchovních poučení, o kterých nás informuje biblický text. Výsledkem je, že se čtenářům v různých ohledech oznamuje, co se v příslušné větě či části Bible říká a jaké informace nám Bible v té či které pasáži odhaluje.

Hlubinný a existenciálně analytický výklad Bible, s kterým se setkáváme spíše v prostředí psychoterapeutickém, představuje takřka změnu paradigmatu. Tento výklad mění analýzu textu v analýzu komunikace a tím uvádí čtenáře pod informace vyjádřené slovy a větami. Uvádí ho tam, kde se zachycuje sama povaha interakce mezi člověkem a Bohem, kde se zachycuje odpověd na otázku, proč Bůh člověka oslovuje. I když tento druh poznání zasahuje člověka v jiných oblastech, než jak to činí běžná hermeneutika, více než deset let naší zkušenosti s tímto druhem přístupu k Bibli ukazuje, že se tímto způsobem lidé mnohdy cítí zasaženi podstatněji a pozitivněji než při pouhém výkladu na rovině informací. DVĚ ROVINY KOMUNIKACE V teorii komunikace, jak ji poprvé formulovala škola komunikační psychoterapie z Palo Alto v Kalifornii, se říká, že prakticky každý výrok má kromě své složky informační ("co" se říká) též složku interpretační ("proč" se to říká). Samozřejmě, že platí, že komunikace slouží k tomu, aby přenášela informace. Ale pouze "mimo jiné". Každý výrok, každá věta a každé sdělení má ve vzájemném působení dvou lidí navíc funkci akční, která z interpretační roviny vyplývá, ale která současně rozhoduje o tom, co je vlastně v komunikaci podstatné. Řeknu-li například větu: "Člověče, vy jste hlupák," pak jen naivnímu člověku mohu tvrdit, že mi šlo o informování dotyčného jedince o stavu jeho inteligence. Všem je jasné, že mi šlo především o to, abych ho urazil a naštval. A když řeknu svému kolegovi: "Tvá žena je nyní v bytě svého přítele v Praze Bohnicích v Glowackého ulici číslo 555", pak je zřejmé, že ani v této větě není pouze informace. Je v ní také akce, která má za úkol udeřit na jistou psychologickou rovinu osobnosti mého kolegy. Jde o rovinu afektivně emocionální. Dá se čekat, že mému kolegovi se zrychlí tep, stoupne mu krevní tlak, vyschne mu v ústech a potemní se mu před očima. Dokonce je docela možné, že těchto několik slov vybudí jeho organismus pohybu, který skončí na sídlišti Bohnice, rvačkou v Glowackého ulici číslo 555 a zlomenou rukou majitele tamního bytu. TŘI NIČIVÁ TÉMATA Teorii o dělení komunikačních vrstev do dvou významových rovin lze aplikovat na psaný text a samozřejmě i na Bibli. I Bibli můžeme vnímat na jednu stranu jako vědecký traktát, který nás chce ujišťovat o něčem pravdivém z oblasti teologické a morální analýzy faktů duchovního života. Na druhou stranu ji ale můžeme vnímat jako formu komunikace mezi člověkem a Bohem. Kromě roviny informační, která nám sděluje teoretické informace o povaze spasení, o vztahu víry a skutků, o morálních dilematech a jejich řešeních atd., můžeme v biblickém textu rozlišovat rovinu akční, která může působit na náš emočně afektivní aparát a může nás vést k určitému druhu chování. Jak jsme viděli výše, je to podle školy v Palo Alto právě tato "akční" rovina, která je ve sdělení Bible rovinou podstatnou. S jistou licencí se dá říct, že je to právě tato rovina, o kterou Bohu v komunikaci s člověkem jde. Vezmeme-li do rukou evangelia, vidíme, že mnoha a mnoha způsoby mluvil Ježíš k lidem. Z hlediska analýzy komunikace lze však všechny Ježíšovy výroky, slova a poučení rozdělit do pouhých tří základních tematických oblastí: Jednak do oblasti výroků o bezpodmínečné lásce, milosrdenství a odpuštění, jednak do oblastí výroků o spravedlivém soudu na konci věků a konečně do oblasti výroků o Ježíšových vysokých morálních nárocích. Zajímavé je, že i když všechny tyto výroky nesou teologickou a morální informaci pocházející z jediného zdroje Božího Zjevení, v soustavě křesťanské věrouky se tato temata nacházejí v napětí, jehož odstředivá síla bývá téměř ničivá. Logicky vzato se zdá téměř nemožné akceptovat představu láskyplného a odpouštějícího Boha, který odsuzuje hříšníky k věčnému utrpení v pekle. Právě tak jako se zdá téměř nemožné akceptovat představu spravedlivého Soudce, který miliony lidí, kteří žijí mravným životem, svévolně odvrhuje od své tváře jenom proto, že nejsou křesťané. A to pomíjím praktickou nemožnost akceptovat požadavky na dodržování přísných pravidel náročné (katolické) morálky a současně vědět, že svátostného očištění lze dosáhnout lehce, zadarmo a kdykoliv, třeba křtem v hodině smrti. Do jaké míry se teologii daří či nedaří vytvořit konzistentní a vnitřně bezrozporný systém Ježíšova učení o spáse, o posledním soudu a o morálce, o tom by teologové různých denominací vedli nekonečné debaty. Sporná temata by ale byla jasná: Oč jde v křesťanském životě - o víru nebo o mravnost? Platí pro křesťany Mojžíšův Zákon, nebo platí, že křesťané "nejsou pod Zákonem"? Jsme zachráněni pro nebe svátostmi, nebo úsilím o mravný život? Je k odpuštění hříchů zapotřebí lítosti a předsevzetí (jak to říká katolická Církev) nebo pouze odpouštění druhým lidem (jak to říkají někteří evangelikálové)? Atd atd. BŮH OSLOVUJE ČLOVĚKA Zkušenosti s hlubinně a existenciálně analytickým výkladem Bible, jehož se v našich skupinách zúčastňují jak lidé věřící, tak lidé nevěřící, ukazují, že kupodivu většina temat, která vyhrocují teologické spory po celé dějiny křesťanství, se rychle rozpouští, jakmile se k nim přistupuje nikoliv jako k informacím o duchovních skutečnostech světa, ale jako ke komunikaci, jimiž Bůh oslovuje člověka. Například Ježíšova slova o vysokých nárocích morálky ("Jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji", "Jestliže tě svádí tvé oko, vyrvi je", "Kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci" atd) nevnímají někteří naši klienti jako informaci o Ježíšově tvrdém a přísném morálním nároku na náš mravní život, ale spíše jako cestu k uvědomění si vlastní hříšnosti, z níž vyplývá jasná uvědomění - ať dělám, co dělám, bez Boží milosti si od viny a hříchu stejně nemohu pomoci. Podobně Ježíšova slova o soudu a zavržení hříšníků ("Běda ti, Chorazim, běda ti, Betsaido", "Nikdy jsem vás neznal, jděte ode mně, kdo se dopouštíte nepravosti", "Tam bude pláč a skřípění zubů" atd) nebývají zažívána jako informace o stavu budoucích věcí, které nás čekají na konci světa, ale často jako účinný a spasitelný apel Boha na probuzení touhy člověka, aby se pokusil ze své zapletenosti do zla a do hříchu vysvobodit. A též Ježíšova slova o odpuštění a příklady jeho života, jak uzdravoval chromé, slepé a malomocné ("Ani já tě neodsuzuji", "Lazare, pojď ven", "Ještě dnes budeš se mnou v ráji"), nebývají vnímána jako pouhý popis historických reálií Ježíšova života před dvěma tisíci lety, ale spíše jako mocný podnět k probouzení láskyplné důvěry, že právě zde a nyní se každému z nás nabízí člověk Ježíš, který nás miluje a který je ochoten vzít všechny naše nedostatečnosti na sebe. Ukazuje se, že při hlubinně analytickém výkladu se paradoxnost teologických temat lásky, soudu a mravnosti skládá do jiného významovém celku, než jak ho vidí klasická teologie. Jeden z účastníků našich skupin to vyjádřil následujícím příměrem: Pro mě je to tak, jako kdyby Ježíš zaplatil výstavbu veřejných lázní, kam by zval všechny lidi, aby se přišli omýt. Neklade si žádné podmínky ani žádné požadavky, protože má lidi opravdu a bezpodmínečně rád. Ale právě z lásky k nim usiluje o to, aby si lidé uvědomili, že jsou špinaví (a proto jim povídá o kráse čistoty), a usiluje též o to, aby se v jejich srdci se objevila touha po očištění (a proto jim povídá o nesnázích a hrůzách, které přináší špína). Je to ještě křesťanství? Nebo naopak: Není to vystižení pravé podstaty Ježíšova učení, které jsme my nekonečnými spory a teologickými teoriemi dokonale zatemnili? HERMENEUTIKA ZAMĚŘENÁ NA PŘÍJEMCE S napětím mezi otázkou, do jaké míry jsou Ježíšovy výpovědi ontologické povahy (že něco nějak "je") a do jaké míry jsou to výpovědi povahy pedagogické (aby to něco s námi "dělalo"), pracuje moderní hermeneutický směr - tzv. hermeneutika zaměřená na příjemce. Hlavním teoretikem tohoto směru je italský semiolog a medievalista Umberto Eco. Podle něj má výklad jakéhokoliv textu rezignovat na všechna předem daná exegetická kliše a má pracovat výhradně s tím, jak daný text působí na čtenáře. Nikoliv teoreticky, ale "zde a nyní". To odpovídá pojetí, jak o něm na sklonku antiky hovořili Otcové pouště. Podle nich může být Boží slovo vnímáno nejen jako síla, která způsobila Stvoření na počátku světa, ale i jako síla, která v tomto světě neustále působí. Vše, co se děje v lidském srdci pod vlivem Bible, všechny emocionálně afektivní stavy v mysli čtenáře, jsou založeny již v díle samém a jsou explicitně Bohem zamýšleny. Jsou oslovením konkrétního člověka živým Bohem, oslovením v jeho neopakovatelné životní situaci, o které ví pouze on sám a Bůh od stvoření věků. Ve své poslední knížce Co je bez chvění, není pevné popisuje Tomáš Halík situaci, kdy se v Indii dostal do sirotčince spravovaném řeholními sestrami. Píše o tom, jak po konfrontaci s neuvěřitelnou bídou a dětským utrpením cítil vnitřní bolest, kterou zažíval téměř k neunesení. V jeho duši však prý v ten okamžik zazněl vnitřní hlas, který mu opakoval Ježíšova slova určená apoštolu Tomášovi: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku." A náhle pro něj ten důvěrně známý text dostal úplně nový smysl: On (= T.H.) nemůže opravdově přijmout víru v Ježíše Krista, dokud se nebude dotýkat ran a utrpení světa, dokud nevezme vážně bolest svých bližních, dokud si neuvědomí, že všechny "teodiceje" zavírající oči před utrpením lidí, jsou jen iluze. Je zřejmé, že co se popisuje v této životní zkušenosti, není pouhý rozdíl mezi subjektivitou a objektivitou. Význam Ježíšových slov, který Halíka v jeho situaci oslovil, je nesporně v biblickém textu obsažen. Pro pojetí hermeneutiky zaměřené na příjemce je to dokonce určující představa, že výsledkem různě pojatých výkladů téhož textu musí být odhalení velmi rozdílných významů. V tom navazuje na příjemce zaměřená hermeneutika na svatého Augustina, který ve svých Vyznáních připouští, že to byla Boží vůle, aby stejná slova o Stvoření zpřístupňovala pozdějším čtenářům zcela jiné pravdy víry než Mojžíšovi. Bůh si podle Augustina sám přeje rozmanitost výkladů a čtení Bible v tomto smyslu je spíše muzicírováním než pouhým poslechem hudby. Hudebním nástrojem je člověk sám. Konec konců Augustinovo "Lege, tolle", které vedlo k jeho obrácení a následné křesťanské konverzi, nehovoří o ničem jiném než o oslovení člověka Božím slovem přítomným v Bibli, zde a nyní a zcela zásadním způsobem. VĚŘÍME V SÍLU BOŽÍHO SLOVA? Každý člověk, který žije s Božím slovem v Bibli, je ve své praxi konfrontován s rozporem. Na jednu stranu zjišťuje, že naši nevěřící bratři dokáží přijímat Bibli s neuvěřitelnou vstřícností a žíznivostí - pod podmínkou, že necháme Boží slovo, aby samo ze sebe působilo léčivě na jejich srdce. Na druhou stranu zjišťuje, že totéž Boží slovo v nich může vyvolávat nepřátelství, zlost a odpor, když se jim ho snažíme předkládat jako příručku duchovního a morálního života. Zaměřit se v Bibli na komunikaci s Bohem je ale někdy těžké a bolestivé. Vyžaduje to mnohou odvahu a velkorysost, protože se mohou objevovat pochybnosti o některých tradičních vzorcích našeho křesťanského života. Jak už jsem řekl: My křesťané často Ježíšova slova o morálce vnímáme jako výzvu k úsilí o naprostou mravní čistotu a dokonalost. I když o tom Ježíš ve své polemice s farizeji neustále hovořil, je pro nás těžké připustit si představu, že na morálce "nezáleží", protože rozhodující (alespoň v katolickém pojetí) je milost získaná svátostmi. My křesťané víme, že do konce života budeme upadat stále do týchž chyb a nedokonalostí, a přesto je pro nás obtížné neklást Božímu odpuštění podmínky, o kterých Ježíš nikde nemluvil. Že je nutné svých činů litovat, že je třeba slíbit, že už to nikdy neuděláme (byť všichni víme vědí, že "to" zase uděláme) atd atd. Bohužel, zmatkům zde často přidávají někteří kněží, kazatelé a pracovníci církví, když se ohrazují proti dnešnímu světu obviněními, že lidé dnešního světa jsou morálně prohnilí. A za "důkaz" této prohnilosti uvádějí skutečnost, že o jejich morální rady přestávají mít lidé zájem a spíše než do kostelů míří do terapeutických středisek. Zde se jim dostává útěchy, která na ně neklade žádné podmínky ani nároky. Je to ale zvláštní výhrada, když křesťan vyčítá nekřesťanovi, že přijímá hříšníka "bezpodmínečně". Není možné, že moderní psychologie pouze sebrala perlu, kterou svěřil do rukou Ježíš svým následovníkům a kterou jsme my zahodili do prachu ulice? Možná, že skutečnost, že se lidé se svými problémy stále více odvracejí od kněží k psychologům a psychiatrům, svědčí spíše o našem křesťanském selhání. Že místo k Bohu vedeme člověka k institucionalizovanému náboženství (to v lepším případě) nebo k morálce (to v horším). Možná, že celá dnešní situace vztahu křesťanství a psychoterapie je Božím oslovením adresovaným Církvi jako celku: Abychom přestali soudit, moralizovat a trestat a místo toho se plně nasadili v hlubokém přijetí všech našich bližních. Nejsou třeba rozvedení, homosexuálové, narkomani či ženy po interupci Ježíšovu srdci daleko bližší než my úctyhodní křesťané? A nejsme tu od toho, abychom my křesťané přijímali lidi na "okraji" daleko otevřeněji, než jak to činí majoritní společnost? POST SCRIPTUM Píšu-li teoretické pojednání o hermeneutice zaměřené na příjemce, bylo by samozřejmě nesmyslné chovat se ke čtenářům jako soudce, který bude zkoumat, zda plně pochopili to, co jsem jim chtěl sdělit, a podle toho je posuzovat. Je to úplně naopak: Nejvíce by mě potěšilo, pokud by se před vámi, čtenáři, objevily způsoby čtení, na které jsem vůbec nepřišel a o kterých nemám ani zdání. Co já říkám, není rozhodující. Text je zde a pro každého z vás nechť produkuje vlastní významová spojení. Mně už nezbývá než mlčet. P. Remeš
© 2003 Společnost pro hagioterapii a pastorační medicínu