poslal miLADA
Staré housle
přišlo e-mailem
Při jedné dražbě došla řada na housle. Byly poškrábané a odřené. Visely z nich povolené struny a licitátor si pomyslel, že je škoda ztrácet s nimi čas. Nicméně je s úsměvem je pozvedl a prohlásil: “Kolik nabídnete, pánové? Vyvolávací cena tisíc korun!” “Tisíc sto!” ozvalo se. “Tisíc dvě stě.“Tisíc tři sta! Přihodil další. “Tisíc tři sta poprvé, tisíc tři sta podruhé, tisíc tři sta.
V zadní části sálu vstal muž s šedivými vlasy. Přišel k licitátorovi a vzal do ruky smyčec. Kapesníkem oprášil housle, vypnul povolené struny, energicky se chopil houslí a zahrál tak krásně a čistě, že to znělo jako zpěv andělů. Když dohrál, licitátor klidným a tichým hlasem řekl: “Kolik nabídnete za tyto housle?” A zvedl je i se smyčcem.
“Deset tisíc! Dvacet tisíc! Třicet tisíc! Třicet tisíc poprvé, třicet tisíc podruhé, třicet tisíc potřetí,” a odklepl vydraženou částku kladívkem.
Lidé tleskali, ale někteří se ptali: “Co změnilo cenu těch houslí?”
Odpověď byla jednoduchá: “Mistrova ruka.”
Jsme staré, zaprášené a odřené nástroje. Ale dokážeme překrásně hrát. Stačí, aby nás vzal do ruky Mistr.
“Tady jsem, můj Bože. Hledáš mě? Co chceš? Nemám ti co dát. Od našeho posledního setkání jsem si pro tebe nic nepřichystala.
Nic, ani jeden dobrý skutek. Byla jsem příliš unavená.
Nic, ani jedno dobré slovo. Bylo mi příliš smutno.
Mám jen znechucení životem, nudu, neplodnost.
- Dej mi je!
Netrpělivost, když každý večer vidím, že celý den proběhl zbytečně, touhu odpočívat, nemít povinnosti ani úkoly, lhostejnost k dobru, které bych mohla vykonat, a únavu z Tebe, můj Bože!
- Dej mi je!
Netečnost duše mé, výčitky za apatii a apatii, silnější než ty výčitky. Potřebu být šťastná, cit drásající nitro, bolest nad tím, že jsem taková, jaká jsem a není úniku.
- Dej mi je!
Rozrušení, strach, pochybnosti. Pane, vždyť jen sbíráš harampádí a odpadky! Co s nimi chceš dělat?
- Boží království!”
