poslal teofil Večeře Páně a ekumenismus
Na roli večeře Páně v ekumenickém hnutí se názory připravila redakce časopisu Getsemany anketu a obrátila se na několik ekumenicky angažovaných křesťanů s prosbou o odpověď na dvě otázky:
1) Jaký je Váš názor na roli eucharistie/večeře Páně v procesu sbližování mezi křesťany?
2) Jaké vidíte perspektivy v této otázce?
Darina Bártová, absolventka TKT ETF UK
ad 1) Samotný proces sbližování to nenahradí (není to samospasitelné). Ale pokud někde křesťané spolupracují a znají se, tak není důvod, aby spolu neslavili.
ad 2) Spíš kde jsou problémy: a ty jednoznačně vidím u denominací, které jsou tak pyšné na svou výlučnost, že ke svému stolu nikoho nepustí (např. v zájmu čistoty společenství). Nejde jen o pravoslavné, ale také o evangelikály. Cestou je asi co nejvíce se poznávat a odstraňovat nánosy předsudků.
Pavel Filipi, teolog, děkan ETF UK
ad 1) Mezi lidmi, které jsem poznal, pozoruji dvojí autentický přístup k otázce společného slavení eucharistie. Jedni chápou a akceptují skutečnost, že nemohou společně slavit, jako zející ránu, která nám stále připomíná naše rozdělení, vede nás k pokání za ně a tím se stává mocnou pobídkou, abychom usilovali o jeho překonání. (Nemýlím-li se, takový je postoj i současného biskupa římského.) – Druzí soudí, že není bezpečnější cesty k jednotě než sejít se u stolu Páně: tam křesťany reálně sjednocuje Ježíš Kristus, dárce a dar jednoty, Pán, jehož milost je silnější, než hřích rozdělení.
Ale vy se mě ptáte na názor můj. Z obojí pozice si beru poučení. Nepochybuji, že u stolu Páně se něco reálně děje, že zde dochází k nápravě vzájemných vztahů v moci a Duchu Krista, který nás hostí a dává nám svou milost. Nad tento dar nemůže být nic vyššího a všechny dohody či nedohody teologů jsou o dvě třídy níž. Zároveň však si uvědomuji, že eucharistie není „přípitek na bratrství“, stvrzující naši náladu vzájemné blízkosti a umožňující lacino zapomenout na bolest rozdělení historických útvarů křesťanstva. To prakticky znamená, že společné slavení by se nemělo stát rutinou, pravidelností, a mělo by být omezeno jen na některé příležitosti, jež svou ojedinělostí zvýrazňují vzácnost přijímaného daru nad jizvami trvajícího rozdělení. Snad se nemýlím, že takováto praxe by bylo v souladu i se směrodatnými ekumenickými dokumenty římskokatolické církve, které konstatují, že (křtem) existuje mezi křesťany reálné společenství, i když nedokonalé. Nedokonalost této jednoty, její torzovitost, by právě byla vyjádřena tím, že společné slavení není „normálním případem“; její reálnost zase tím, že společné slavení je možné.
ad 2) Perspektivy? Není tajemstvím, že v mnoha společenstvích společné slavení existuje a nepůsobí žádné problémy ani vysluhujícím ani přijímajícím. Protestantské církve, obecně vzato, jsou zde otevřenější v přesvědčení, že tím, kdo ke své večeři zve, není církev, nýbrž Kristus. Byl jsem již vícekrát svědkem toho, že rozpaky nad společným slavením pokládal církevní lid za „rabies theologorum“, za teologické rozmíšky, s kterými normální křesťan nemá nic společného. Biskupové v různých zemích o tom vědí a biskupské konference (včetně české) se pokoušejí dát kánonům co nejširší výklad, aby se nadále nezvětšovala proluka mezi reálnou situací „na bázi“ a církevním úřadem. Očekávám, že tento tlak zdola, pokud bude pokračovat, jednou zasáhne i nejvyšší magisterium. Jak dlouho to bude trvat, to se neodvažuji odhadnout, já se toho sotva již dožiju. Nevyzývám k žádné „ekumenické partyzánštině“. Ale vím, že cesta zpět je nemožná. Jen si představme: Jednoho dne se magisterium s ekumenickými špičkami dohodne, že společné slavení je možné, ale „dole“, ve farnostech a sborech nebude nikoho, kdo by měl touhu a chuť společně slavit.
Gerhard Frey-Reininghaus, tajemník Oddělení pro ekumenické a zahraniční styky Synodní rady ČCE
ad 1) Můj názor velice úzce souvisí s tím, co jsem zažil na ekumenickém poli v Německu. Byl jsem farářem v evangelickém sboru, který velice dobře spolupracoval s místním katolickým sborem. Spolupracovali jsme v oblasti socialní, spolu jsme se starali o uprchlíky, spolu jsme měli biblické týdny, naše staršovstva se scházela každý rok atd. A samozřejmě jsme spolu slavili také ekumenické bohoslužby k různým tématům a při různých příležitostech. Na pozadí toho všeho bylo pro nás samozřejmostí, že jsme se navzájem také pozvali ke stolu Páně, v evangelickém kostele pozvali evangelíci, v katolickém katolíci. A je to tak už dvacet let. A musím říci, že to společenství kolem stolu Páně prohloubilo naše ekumenické vztahy. A to bylo a je velice radostné. Nikdy bych nechtěl používat eucharistii jako medium k sbližovaní. Ale to vzájemné pozvání ke stolu Pane bych viděl v logice ekumenického společenství bratří a sester. V každém případě jsem jako evangelický farář velice rád, že mohu beztrestně pozvat naše sestry a bratry z jiných církví ke stolu Pane.
ad 2) Je to dlouhý proces na různých rovinách. A mam pochybnosti, jestli naše generace se dožije oficiálně povolené společné eucharistie. Ale myslím si, že ta praxe, kterou jsem zažil v Německu, že se sbory různých církví navzájem pozvou ke stolu Pane, se bude v Německu nadále více a více rozšiřovat. A očekávám podobný vývoj i v českém ekumenickém společenství. Tam, kde spolupracujeme jako křesťané, kde spolu posloucháme boží slovo, tam bychom se měli nechat i pozvat od našeho společného Pána k jeho stolu. A mezitím mohou teologové vyjasnit další složité otázky kolem plného společenství a jednoty církví a společné eucharistie.
Daniela Knorrová, absolventka TKT ETF UK
ad 1) Domnívám se, že by společné slavení Večeře Páně mělo být součástí procesu sbližování. Proč? Vždyť je znamením, které nemáme plně ve svých rukou, a je to především Kristus, který nás hříšníky hostí. Také tam, kde se na společném díle podílejí křesťané různých denominací (např. práce v oblasti charity, vyučování apod.) by společné slavení eucharistie mohlo pomoci v růstu takovéto specifické obce křesťanů. A všude tam, kde křesťané různých denominací začnou více spolupracovat, by se to mohlo odrazit ve společném slavení. Společná eucharistie by tedy měla odrážet vzájemné hledání a spolupráci. Jsem toho názoru, že při společném slavení jakékoli liturgie se vlastně „učíme“ jak být věrnými a věrohodnými svědky evangelia.
ad 2) V současnosti nemám dostatek aktuálních informací, abych mohla na tuto otázku odpovědět.
Pavla Sirůčková-Friedrichová, studentka TKT ETF UK
ad 1) Eucharistie je jedno ze společných dědictví všech křesťanů, i když je v různých denominacích slavena rozdílným způsobem. Proto může a má být společným pojítkem na cestě ke společné jednotě. Vždyť ani učedníci, když slavili s Ježíšem poslední večeři, nebyli nijak jednotní. Dokonce s nimi přijímal i Jidáš. A když bylo po večeři, začali se hádat, kdo z nich je asi největší. (Luk 22, 24) Je ale také důležité, aby přijímající měl jistotu, že je při společném slavení eucharistie u stolu Kristova vítán a ne přehlížen.
Znám postoje některých smíšených párů (ŘK – ČCE). Pokud je vysluhována Večere Páně v evangelickém kostele, katolíci přistupují k Večeři Páně a přijímají spolu s ostatními. Pokud jdou však do katolického kostela, evangelík nejde k přijímání. Domnívají se, že nejsou vítáni a jako druhý důvod uvádějí věrouku. Nemohou prý přijímat, když nevěří ve (fyzickou) přeměnu vína a hostie v tělo Páně.
Pro mne osobně je společná eucharistie vždy hlubokým zážitkem, který mě duchovně spojuje s druhými křesťany. Bez ohledu na církevní příslušnost. Po takovémto prožitku boží milosti, pociťuji i větší spojení se svými přáteli z jiných církvích. Že nás nespojuje pouze pouto lidské, ale i božské.
ad 2) Pevně věřím, že Bůh nám dá milost slavit a přijímat jeho tělo a krev v kterékoliv denominaci. Věřím, že se toho ještě dožiji. A jak k tomu přispět? Tím, že se o tom ve svých sborech a farnostech budeme bavit, proč je to důležité. A pokud dojde k domluvě sboru nebo farnosti na tom, že toužíme po tom, aby s námi slavili i věřící z jiných denominací, zvát je ke společnému slavení. Bez ohledu na to, zda naše „církevní hlavy“ učinily dohody o společném vysluhování.
Petra Skálová, absolventka TKT ETF UK, asistentka na Ekumenickém institutu v Tübingen
ad 1) Eucharistie je centrem života křesťanských církví, proto je jedním z nejdůležitějších témat v procesu sbližování křesťanů. Jsem přesvědčena o tom, že pastorální situace v mnohých křesťanských obcích splňuje předpoklady nutné pro vzájemné pozvání ke stolu Páně. Za základní předpoklady považuji iniciační svátosti (především křest), ne porozumění nauce o transsubstanciaci. – Vždyť na „hosty“ by neměly být kladeny vyšší požadavky než ty, které jsou kladeny na domácí.
ad 2) Přála bych si pro liberální i konzervativní stranu „eucharistických sporů“ vytříbenější schopnost diferenciace (intercommunio x intercelebrace). Přála bych si, aby se společné slavení eucharistie při definovaných příležitostech (interkonfesní svatba, biřmování v konfesně pestré rodině...) / v definovaných společenstvích (ekumenické skupiny...) smělo vymanit z ilegality. Víc než toto si od blízké budoucnosti (bohužel) neslibuji.
Další odpovědi si můžete přečíst zde.
připravil Martin Vaňáč
