poslal radek
PŔÍMLUVNÁ MODLITBA
Ef 1,15-23
Drazí bratři a sestry,
List Efezským nám objasňuje smysl církve. V minulém kázání na Ef 1,1-14 jsme hovořili o tom, že Bůh nám požehnal a ještě v budoucnu požehná. Požehnal nám v minulosti tím, že nás vyvolil ke spáse. V přítomnosti tím, že skrze Ježíše Krista nás adoptoval za své syny a dcery. A v budoucnosti nám požehná skrze dílo Ducha svatého, spočívající ve sjednocení všech křesťanů.
Říkali jsme si, že tato pasáž je zvláštní tím, že jde o jedno dlouhé souvětí. Kromě toho je na ní pozoruhodné také to, že se jedná o Pavlovu modlitbu. Její první část tvoří díkůvzdání za to požehnání, které se už stalo, a ve druhé části je prosba. A nad tím, zač se apoštol modlil, se dnes chceme zastavit. Na co v té velké přímluvné modlitbě ve verších 15-23 myslel.
Jednoduše by se dalo říci, že prosí za hlubší poznání toho, co křesťané přijali. Neprosí pro ně o další zkušenosti, o „druhou“ zkušenost, o další požehnání, ale prosí, aby poznali, co přijali v Kristu. Milí bratři a sestry, potřebujeme, aby naše modlitby byly vyvážené. Jsou na světě lidé, kteří stále jen prosí a prosí. Za probuzení, za nové divy a zázraky, ... - není to špatné, ale šlo by o extrém, kdybychom neděkovali za to, co jsme v Kristu přijali, a kdybychom nepochopili, co už nám Bůh dal, v čem už nám požehnal. Druhým extrémem je, že někteří křesťané se stávají samolibými, nemají touhu prožít křesťanské výsady do větší hloubky. Jsou třeba léta členy církve, patří dlouho do řad Božího lidu, a ztratili touhu jít dál, růst dál a prožívat ty věci, které nám Bůh, dal ve své zkušenosti a předtím ve své mysli. To je velmi vážná věc, bratři a sestry.
Před čtyřmi lety mne navštívila delegace bratří starších z vašeho sboru, kteří mne zvali ke službě do Ostravy. Já jsem se rozhodoval, a o čem jsem přemýšlel, to vám chci teď alespoň stručně sdělit. Jaký ten ostravský sbor, do něhož bych měl jít sloužit, vlastně je? A kladl jsem si otázku: Jsou to lidé, kteří po něčem touží? Lidé, kteří chtějí jít za Kristem dál, nově a živě? Věděl jsem, že jste postavili novou krásnou modlitebnu, že jsou tu lidé činu. Věděl jsem, že je tady mládež, že jsou tu lidé, kteří Krista roky věrně následují. A ti bratři starší, kteří mne navštívili, mě ujistili, že oni tu touhu mají, aby naše církev v Ostravě prožívala nové věci s Bohem, aby prožívala hloubku toho, co nám Bůh dal v Kristu, co jsme přijali vírou, ve křtu a v tom, že jsme se stali údy církve. Jak to vidím během dvou let? To bych měl vyjádřit spíše na členském shromáždění, ale to, že jsem se rozhodl vykládat List Efezským, napovídá, že zřejmě cítím určité mezery, že potřebujeme, bratři a sestry, právě to, nač apeluje apoštol Pavel ve 2. části první kapitoly. Potřebujeme neuhasínající touhu po poznání Boha a po tom, aby zkušenost s Bohem nesla naše životy. Naše modlitby tak budou vyvážené. Budeme děkovat i prosit. Pavel nejprve děkuje za víru a za lásku, kterou křesťané mají, lásku ke všem bratřím a sestrám, k celé církvi (verš 15). Zde jsem se zastavil a ptal jsem se: Je to mezi námi? Máme v našem sboru v Ostravě lásku ke všem? Jistě, přijali jsme skrze víru spasení, nastoupili jsme na cestu víry a chceme ve víře jít dál. A jak je to s naší láskou? Každý křesťan zároveň věří i miluje. Není možné být v Kristu a současně nedůvěřovat Božímu slovu, Kristu a také nemilovat jeho lid. Už v Pavlově době problém s láskou existoval. Tehdy byly v církvi dvě frakce – církev ze Židů, tradiční, která měla Starý zákon, a církev nová, z pohanů. A mezi nimi vládlo napětí. Někdy se mi zdá, že podobnou situaci prožíváme dnes v Církvi bratrské. Mezi těmi, kteří jsou v církvi už řadu let, a těmi, kdo se obrátili v posledních letech a pocházejí z nevěřícího prostředí. Otázka Božího slova k nám zaznívá: Milujeme se navzájem? Máme rádi všechny? I ty tradiční křesťany, i ty nově obrácené, možná všelijak „neučesané“? To je první výzva dnešního našeho textu. Máme praktickou důvěru k Pánu Ježíši Kristu jako živému Bohu, který nás vede, a máme také rádi všechny bratry a sestry v církvi? Potom budeme tvořit tělo Kristovo, které je provázáno, propojeno, nebudeme jen jakýmsi klubem, nýbrž tělem.
Apoštol Pavel prosí, aby viděli (18. verš). To znamená, aby poznali. Ne, aby přijali nějaké další požehnání, ale aby poznali a prožili důsledky, vyplývající z požehnání, které křesťané už přijali. Růst v poznání je nutnou podmínkou k tomu, abychom rostli ve svatosti. Neexistuje na světě vyšší poznání než poznání Boha. Adolf Monod pověděl: „Filozofie, která klade do centra člověka, vybízí: Poznej sám sebe. Všechny psychologické systémy vedou člověka k tomu, aby poznal sám sebe. Ale Písmo vyzývá: Poznej Boha. Potom poznáš i sám sebe.“ Jde o poznání, které není možné bez zjevení. Proto apoštol prosí, aby jim Bůh dal ducha moudrosti a zjevení. Není to otázka studia, nýbrž pokorné modlitby a chození před Bohem, aby nám Bůh odhalil další a další věci. Na tomto místě se totiž jedná ne o řecké, gnostické poznání, ale spíše o hebrejské. Poznání bytostní. Osvícený vnitřní zrak – ten potřebujeme, a proto se máme modlit a prosit. Oči srdce, které vidí. Celá vnitřní osobnost. Tak, jak to bratr Novotný hezky ve středu vyložil: mysl, emoce, síla – těmito věcmi milovat Pána Boha. K tomu potřebujeme vnitřní zrak, osvícení. A apoštol se modlí za tři velké pravdy, které chce, aby křesťané poznali skrze osvícení Ducha svatého, a to v mysli i ve zkušenosti. Ta první je povolání, naděje Božího povolání. Poznat, prohloubit, pochopit velikost našeho povolání. To druhé je sláva, bohatství slávy. Jako dědicové Boží poznat tu slávu Boží, kterou i dnes na zemi můžeme prožívat. A za třetí, apoštol prosí o poznání moci Boží. Jak nesmírně veliký je ve své moci k nám. Pojďme se teď krátce zamyslet nad těmito třemi věcmi.
1. Naděje Božího povolání. Toto povolání nás vede na samý počátek našeho křesťanství, do doby, kdy jsme uvěřili. Vzpomínáte si jistě na slovo z Ř 8,30: „... které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil...“ Je pravdou, že jsme v modlitbě prosili Boha, aby nás zachránil a odpustil nám hříchy, ale to naše volání tenkrát bylo odpovědí na Boží povolání, které se stalo už dříve. Bůh nás povolal, proto my jsme také mohli přijmout milost Boží. Bůh byl první, my potom. To je první věc. Ale Pavel mluví také o tom, že nás Bůh nepovolal náhodně, bez účelu. K čemu nás povolal? K naději. A to očekávání věcí, které přináší Boží povolání, prozařuje křesťanský život. Dává mu smysl, povznáší, dává mu radost a pokoj. Rozptyluje mlhu a beznaději. Alespoň několik věcí stručně bez výkladu vyjmenuji, k čemu nás Bůh povolal: abychom patřili Ježíši Kristu (Ř 1,6), abychom patřili do společenství s Kristem (1K 1,9), povolal nás, abychom byli svatí (1Pt 15-16), ke svobodě (Ga 5,13), osvobodil nás od strachu, že propadneme na věčném soudu. Povolal nás v jedno tělo (Ko 3,15; Ef 4,1-2), do církve, k trpělivému snášení nepříjemných věcí, např. utrpení (1Pt 2,21) a povolal nás také do slávy, která nás čeká. Tam, kam minulý týden odešel bratr Fajfr. Když tyto věci čteme, máme na mysli, co Bůh zamýšlel s námi, bratři a sestry, když nás povolal ke Kristu a ke svatosti, ke svobodě a pokoji, k utrpení i slávě. Povolal nás k úplně novému životu, v němž poznáváme, milujeme, posloucháme, sloužíme Kristu, těšíme se ze společenství s jeho lidem a s ním a díváme se dopředu v naději. Pavel se modlí, aby naše oči byly otevřeny na velikost Božího povolání, abychom viděli tyto věci a měli smysl života.
2. Sláva Božího dědictví. Anebo sláva našeho dědictví, které nám Bůh dal. To je druhá prosba (v 18. verši). Dědictví, které Bůh přijímá, anebo které on dává. Ve verších 12 a 14, o nichž jsme mluvili minule, jsme se zaměřili na ten první důraz, na dědictví, které on přijímá – to je církev, jeho lid. Nyní se Pavel zaměřuje na dědictví, které Bůh dává. Sláva Božího dědictví, jejíž zárukou je Duch svatý. Bratři a sestry, jsme spoludědici s Kristem a dědic se těší na to, že jednou něco zdědí. Cítíte se jako dědicové Božích věcí, Božího království? Spolu s Kristem budeme jednou proměněni, budeme mít dokonalé společenství bez nedorozumění. Nebude se konat nějaké malé soukromé posezení v kavárně, nýbrž obrovská konference pro miliony lidí. Úžasná hostina, jakou jsme nikdy nezažili – hostina Beránkova. Velké věci skrývá ten výraz „sláva Božího dědictví“. A měli bychom myslet na to, že to nepříjemné, co zde na zemi prožíváme, má být překryto očekáváním na slávu Božího dědictví, jež nás čeká. Pavel tyto věci nepovažuje za nějakou namyšlenost, ale je to předmětem jeho druhé prosby. Aby křesťané poznali slávu Božího dědictví. Aby nebyli apatičtí, ale aby věděli, že je čeká něco nádherného. Ona první prosba se možná týkala minulosti, věcí, které nám byly darovány, tato druhá se týká budoucnosti.
3. Velikost Boží moci . Tato prosba se týká přítomnosti. Jak nesmírně velký a přítomný je náš Bůh v tomto životě. Apoštol Pavel říká, že Bůh je veliký ve své moci, protože předvedl tuto moc a) na vzkříšení Krista z mrtvých, b) na tom, že jej posadil po pravici Boží a vše položil pod jeho nohy, c) tím, že učinil Krista hlavou církve. V tom je velikost Boží moci. A když čekáme na nějaké konkrétní Boží zásahy v našich životech, mysleme na to, že ta největší moc se projevila v těchto třech věcech a že se projevuje v církvi. Vzkříšení a nanebevstoupení Pána byly rozhodující projevy Boží moci. Protože jestli existuje něco, co člověk nedokáže zvládnout, pak je to smrt a zlo. S tím si neporadíme. Člověk, který upadl do hříchu, nemůže přemoci zlo. Ale Bůh v Kristu přemohl obojí. Ad a) Přemohl smrt. Vzkříšení Pána Ježíše z mrtvých (20. verš) je na prvním místě. Smrt je hořký a neúprosný nepřítel každého člověka. Jednoho dne přijde ke každému z nás. Jsme prach a do prachu se vracíme. Žádná lidská síla tomu nezabrání. A tím spíše nemůže přivést mrtvého člověka zpět k životu. Ale Bůh udělal právě to, co my nemůžeme: Vzkřísil Krista z mrtvých, když jeho tělo přestalo fungovat. Udělal to, co člověk nedokáže. Zastavil přirozený proces rozkladu těla. Nechápeme to, jen věříme. A Bůh dokonce udělal to, že Krista vzbudil k nesmrtelnému životu, v němž se už neumírá. Někteří teologové říkávali, zvláště v minulém století, že Kristus vstal do zvěsti svých učedníků. Že se vzkřísil v kázání, které následovalo po jeho smrti. To jsou ti, kteří nevěří ve vzkříšení těla. Např. Rudolf Bultman. Ale to je pro Pavla naprosto nepřijatelné. On věří, že Kristus vstal z mrtvých, že jeho tělo bylo vzkříšeno. Prázdný hrob a zjevení Boží moci ve vzkříšeném Kristu, to je projev nejsilnější. Ad b) Posadil Krista na trůn, aby byl Pánem nade vším. Intronizace Ježíše nad mocí zla. V Žalmu 110,1 čteme: „Výrok Hospodinův mému Pánu: ‚Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám.‘“ To se stalo při nanebevstoupení Pána Ježíše. Ať tato knížatstva a mocnosti neuznávají Krista – přece spadají pod jeho vládu. I když řidič neuznává předpisy, přece může být policií zastaven a pokutován. Bratři a sestry, ten, kdo neuznává panství Kristovo, je jako jeho „podnož“. To je slovo k těm, kdo nevěří. Ale pro ty, kdo věří, je zde povzbuzení. To, co kdysi Adam v ráji ztratil, vládu, to Bůh chce ve spasení obnovit. Chce zjevit svou moc. A směřuje nás k víře v Krista, který je subjektem i objektem této moci. Ad c) Ježíš Kristus jako hlava církve. Boží moc neskončila jeho vzkříšením, ani jeho posazením na trůn, ale působí stále i dnes, a to v jeho lidu. Protože Krista učinil hlavou své církve, svrchovanou hlavou. Proto se zamysleme nad výroky verše 23: církev, která je jeho tělem a plností, která naplňuje všecko, co jest. Ten, který už se stal Pánem vesmíru, hlavou všech mocností, je zde označen zvlášť jako hlava církve. Vesmír i církev mají stejnou hlavu, stejného Pána. Církev je tělo a on je plnost tohoto těla. Slovo plnost označuje buď to, co naplňuje, anebo to, co je naplňováno. Tedy buď obsah, nebo nádobu. Církev je plností Krista. Ne proto, že ona naplňuje Ježíše Krista, ale že on naplňuje ji. Proto ta plnost víry, plnost křesťanství, plnost požehnání se nachází v církvi, protože on ji naplňuje. Proto je důležité nestát mimo církev, ale být v ní. Jistě ten, který ji naplňuje, je naplňován Bohem, to je učení Ko 1,19 a 2,9. Ale my zde slyšíme, že Kristus naplňuje církev – svým Duchem, svou moudrostí, svým vedením, svými dary. Ale též naplňuje vše, co jest. To je poslední slovo této první kapitoly. Vše, co jest – tedy celý vesmír. Dvojnásobná vláda Krista, nad vesmírem i nad církví.
To je tedy Pavlova modlitba a my máme z ní udělat závěr. 1) Máme se modlit jedni za druhé. Aby tyto věci, které jsme ve víře přijali, byly využity. Víte, někdy se stane, že si člověk koupí drahý přístroj, třeba auto nebo počítač, a zdaleka tuto věc nevyužije. Investuje obrovské peníze a nevyužije to. Já se obávám, že největší ztráta je, když člověk uvěří a nevyužije toho daru víry. Proto se máme modlit jedni za druhé, aby v nás byla neustálá touha více poznat Boha. Hloubku víry, církev a požehnání, které v jeho lidu Bůh dává. Nezastavme se nikdy, ale prosme o to, prosme jedni za druhé. Buďme naplněni tou touhou. 2) Prosme, aby naše oči byly obráceny k poznání Boží moci. Abychom prožívali, že zde nejsme v rukách osudu, ale že Bůh zasahuje v očekávajících lidských srdcích, v rodinách a ve věřícím sboru. Máme o tom přemýšlet a Duch svatý nám otevírá oči, abychom pochopili, že věci se mohou změnit. Že Bůh může zasáhnout. V tom je úžasné povzbuzení a úžasná motivace této Pavlovy modlitby pro naše životy. Pavel zde spojuje „poznat“ a „věřit“. Víra bez poznání může být blouznivá. Ale samotné poznání bez víry zase vede ke strnulosti a k teoretické víře. My jsme povzbuzováni k tomu, abychom poznali Boha a abychom si vírou přivlastnili ty věci. Abychom prakticky důvěřovali Ježíši Kristu. Když věříme té moci, která vzkřísila Krista z mrtvých a která ho vyzvedla k Božímu trůnu, věříme také prakticky, že Bůh může pomoci v našich situacích, že může změnit náš sbor, naše rodiny, nás samotné ve věcech, se kterými neúspěšně zápasíme třeba už léta.
To jsou praktické otázky k této modlitbě. Bratři a sestry, vedou nás k jistému pokoření. Kalvín ve svém komentáři k této pasáži napsal: „Slova, která apoštol používá, jsou mnohé hromy a blesky, aby srazil a pokořil veškerou pýchu člověka.“ Ano, Pán Bůh nás touto prosbou také pokořuje. Abychom si uvědomili, že máme hledat sílu v Pánu a v jeho veliké moci. Vysvobození není v nás, v nějaké naší aktivitě, ale vysvobození je v poznání Boha a ve víře, která si toto přivlastňuje. Ten, kdo všechny věci položil pod jeho nohy, dokáže položit zlo pod naše nohy. A my se toho máme zmocnit, máme věřit našemu Bohu, máme důvěřovat, že ten, který vzbudil z mrtvých Krista, vzbudí i nás. A že ta jeho moc se chce projevit i v tomto časném životě. Kéž nám Pán Bůh skrze toto slovo požehná. Amen.
S. Stebel
