poslal ionx Duchovní období znovu přichází
I když racionální výklad světa vytěsňuje náboženské zážitky a člověk ztrácí potřebu doplňovat vírou mezery ve vědeckém výkladu světa, svědčí velký zájem o různé spirituality o velkém duchovním hladu, míní psycholog Vladimír Smékal.
Je možné o spirituální rovině říci, že k lidské psychice neodmyslitelně patří?
Hodně sociálních a kulturních antropologů soudí, že náboženská potřeba patří mezi antropologické univerzálie. Problém je asi v tom, že sekulární doba nepodporuje duchovní život a svými výzvami a lákadly „vyvlastňuje„ člověka a vtahuje ho do zabývání se vnějším světem. Vytváření umělých potřeb reklamou a médii spolu s tendencí ke konformitě, nebo – jak říká D. Riesman – s radarovou orientací vnějškově řízených lidí, kterých přibývá, vede k tomu, že náboženský či spirituální smysl stagnuje.
Mnoho psychologů se ztotožňuje s H. Gardnerem v názoru, že spirituální rovina v člověku je záležitostí nadání, jakési náboženské vlohy. Proč ne, ale nedokážu zatím přijmout, že jde o vrozenou dispozici či na dědičnosti závislou vlohu. Jsem přesvědčen, že je to dispozice získaná, mající povahu memu, jejíž úroveň závisí na kvalitě utváření a rozvíjení. Ostatně už Tertulián konstatoval, že „anima humana naturaliter christiana est„, což se dnes obecněji parafrázuje výrokem, že lidská duše je svou přirozeností religiózní. Zájem lidí o různá tajemství a víra v alternativní léčebné prostředky či ochota identifikovat se s různými masovými hnutími a programy svědčí přinejmenším o obecnosti potřeby fascinace.
Na čem z psychologického hlediska nejvíce záleží, do jaké míry je určitý člověk schopen prožívat spirituální dimenzi?
Jsem přesvědčen, že potenciálně jsou toho všichni lidé schopni, ale reálná schopnost vytržení, nebo vzniku stavu „flow„ – jak to nazývá M. Cszikszentmihalyi – se od člověka k člověku liší právě v závislosti na zkušenosti. Vzpomínám na pozoruhodný Bergmanův film Fanny a Alexandr, kde mi motiv uchvácení malého dítěte vizí zemřelého otce připomněl postřeh vývojových psychologů týkající se toho, že v prvním dětství má dítě schopnost vnímat subtilní podněty. Tuto schopnost ztrácí po vstupu do školy a při přechodu od pohádek k realistickým příběhům.
Kromě určitým způsobem strukturovaného kognitivního stylu a senzibility, je schopnost prožívat spirituální dimenzi ovlivněna setkáváním se s náboženskými artefakty od předškolního dětství, ale ovlivňují ji také mimořádné události i určité situační podmínky. I pro lidi bez náboženské tradice je snazší zakusit spirituální povznesení mysli v určité konstelaci světla, barev, zvuků a vůní. Mnoho lidí popisuje vysloveně spirituální zážitky nejen při bohoslužbě v chrámu, ale i v hlubokém lese, na horách, u vody, na koncertě. Synestezie, které vznikají při působení kombinace podnětů na více smyslů, podporují spirituální zážitek.
Nemohu si odpustit postesknutí nad tím, jak málo lidí tuší, že takové vědomí povznášející zážitky lze získat i bez drog a alkoholu.
Dřívější vazba člověka na náboženství byla v podstatě samozřejmá. Co se v lidské psychice změnilo, že už tak samozřejmá zdaleka není?
Na otázku, co se v psychice změnilo, bych odpověděl obdobně lapidární větou, jako kterýsi biolog odpověděl na otázku, proč vyhynuli mamuti: Životní prostředí se pro ně stalo neobyvatelným. V této souvislosti mi připadá věrohodnější vysvětlovat rozvolnění vazby lidí na náboženství podobně jako onen biolog. Vypomůžu si při tom teorií P. Sorokina, který ve svém díle Krize našeho věku zkoumá vývojové proměny architektury, techniky, umění, filozofie, ekonomie, politiky a náboženství a dokazuje, že lidstvo prochází zákonitě se střídajícími třemi cykly: senzitivním či materalistickým, ideačním či přechodným a idealistickým. Někdy je zvrat revoluční a spojený s delším či kratším obdobím totality a despocie, někdy přechod probíhá plíživě a neznatelně. Sorokin knihu psal na počátku 2. světové války a tvrdil, že válečné běsnění signalizuje konec několik století trvajícího materialistického období, které vystřídalo přechodné období renesance. Středověk byl podle něho idealistický a duchovní a toto období znovu přichází.
Paušální odpověď by ovšem zněla, že rozšíření vzdělanosti a racionální výklad světa vytěsňuje náboženský výklad a náboženské zážitky na periferii vědomí a že člověk ztrácí potřebu vírou nebo fantaskním výkladem doplňovat mezery ve vědeckém výkladu světa. Proti tomu lze ovšem namítnout, že obrovský boom esoterické literatury, „záhadologických„ časopisů, Dännikenových knih a dalších symptomů doby svědčí spíše o strachu před nesrozumitelností vědeckého výkladu světa a o hodně rozšířeném mínění, že věda bere životu jeho překvapivost a pestrost.
Zdá se, že alespoň některé spirituální proudy zažívají svou renesanci.
Už dva roky organizuji v rámci Křesťanské akademie v Brně přednáškové cykly na téma spirituality všedního dne. Návštěvnost se ztrojnásobila oproti cyklům s tematikou historicko-cestopisnou. Byl jsem také upozorněn svou ženou na velké množství nabídek témat o spiritualitě, kterou každý měsíc mohou brněnští občané absolvovat u různých osvětových institucí a organizací. Úspěchy knížek a mediálních aktivit prezentujících tu keltskou, tu šamanskou, tu pohanskou anebo jinou spiritualitu svědčí o velkém hladu člověka po duchovním pokrmu. A jestliže tento hlad neuspokojují tradiční náboženství, nedivme se, že lidé hledají jinde.
Čím to, že se současný člověk nespokojí s tradičními náboženskými systémy a sahá často k orientálním spiritualitám?
Trefnou odpověď nabídl J. Burkhardt ve svém slavném díle Úvahy o světových dějinách. Říká, že když něco trvá dlouho, lidem to zevšední, začnou se nudit a mají potřebu vzrušovat se něčím novým. To je jedno možné vysvětlení. Lze však také pozorovat, že každá instituce podléhá zákonu byrokratického regresu. Po charizmatických zakladatelích a nadšených přímých pokračovatelích přicházejí generace udržovatelů a nakonec se objeví generace hrobařů. Ale to platí pro instituce bez Boží jiskry. Na orientálních náboženstvích vzrušuje právě ten neznámý a nový diskurz, který je často tak bohatě projektivní a metaforický, že umožňuje lidem promítat si do něj své tužby a sny v daleko méně strukturované a v daleko více svobodné formě než staletími kodifikované formule ritu v Evropě etablovaných náboženství.
A ještě jeden postřeh: Orientální náboženství jsou gurucentrická a člověk přes všechna tvrzení o tom, že dospěl, potřebuje osobní vůdce, kteří se mu zde nabízejí. Křesťanství je kristocentrické, a pokud se kněžím nepodaří ukázat úžasnou sílu Kristovy oběti, jíž stvrdil své učení o nepodmíněné lásce, ztrácí pro současného člověka výzva křesťanství sílu k následování. Přes všechna omezování, která podstupují vyznavači různých proudů hinduismu a buddhismu, mi připadá etický ideál formulovaný v křesťanství tak náročný, že lidé hledající spiritualitu dávají přednost tomu, co se jim zdá aspoň opojnější příchutí novosti. Rád bych připomněl příběh o námořníkovi, který hledal ráj a doufal, že jej najde na ostrovech, kde jeho loď zastavovala. A po dlouhé plavbě jej na jednom ostrově našel: hospodu, veselé a spokojené lidi, bodrý humor. Až po chvíli zjistil, že je ve staré dobré Anglii, odkud se na svou plavbu vydal. Znám mnoho hledačů duchovních hloubek, kteří je po dlouhém bloudění znovu nalezli ve víře, kterou opustili a která jim připadala příliš fádní.
Jaké charakteristiky má podle vás spiritualita, která nejvíce odpovídá současnému člověku a která je nejblíže jeho potřebám?
Asi nelze formulovat všeobecně přijatelný seznam. Pro mne je to spiritualita, která člověku pomáhá v osobnostním růstu, která mu dává kritéria rozlišování a učí ho vidět, co k čemu vede, respektuje přirozené etapy lidského vzestupu a přitom je nesena vizí dokonalosti, která nekádruje, nezatracuje a nesoudí, ale poskytuje zrcadlo k reflexi a sebereflexi a dává naději, povzbuzuje k překonávaní chyb, poklesků a omylů dodáváním odvahy a vedením k odpovědnosti za vlastní činy a jejich důsledky, vede k ohleduplnosti, uvážlivosti a odpovědnosti i za stav světa aspoň v dosahu působnosti člověka. Spiritualita, která neposuzuje člověka podle chyb, jichž se dopouští, ale podle opravdovosti jeho vzpoury proti chybám, která obnovuje spojení a soulad s vlastním tělem a myslí, s bližními a s Posvátnem, klade důraz na hledání a tvorbu spíše než na přejímání hotových návodů, respektuje individuální rozdíly v cílech i prostředcích a odpovídá osobnostnímu založení člověka.
Jakub Hučín
