Z království tmy do království světla

Byl jsem vychováván v ateistické rodině. Mé dětství nebylo nějak zvláště zajímavé a kdo ví, jak bych žil dnes, kdyby...

Ve čtrnácti letech jsem odešel studovat vojenskou školu do jiného města. Tam jsem si postupně odvykal od rodičů. Začal jsem žít samostatně. Ve druhém ročníku jsem přišel do party spolužáků - metalistů. Poslouchal jsem jen hard rock, ale zakrátko se mi zalíbil tvrdý metal. Vrcholem mého zájmu byly skupiny, které zpívaly o smrti, zabíjení, o démonech a ďáblovi. Spolu s kamarády jsme chodili na koncerty metalových skupin, chodili jsme pít a samozřejmě nechyběly ani cigarety. Všichni jsme se zajímali o okultismus. Od čtvrťáku jsme si půjčili "Satanskou bibli" a pozorně jsme ji studovali. Později jsem si koupil svou vlastní. Dozvěděl jsem se pravdy o podstatě satanismu a o jeho kořenech. Nakonec jsme se rozhodli udělat černou mši.
Sehnali jsme si potřebné věci a pustili jsme se do toho. Vzývali jsme staré pohanské bohy, kteří ovládali různé části světa. Vyvolali jsme démonické mocnosti a přikázali jsme jim, aby zabily jednoho člověka. Byli jsme zklamáni, když ten člověk zůstal naživu. Moje bolest a pláč Krátce nato jsem začal trpět. Pronásledovaly mě myšlenky o zbytečnosti života, prožíval jsem stavy smutku a deprese. Litoval jsem sám sebe a myslel jsem si, že jsem ten nejposlednější člověk na světě. Ale to byla pouze část mých problémů. Jen tak ze zvědavosti jsem si jednoho dne vzal žiletku a pořezal jsem se na ruce.
Za čas se mi to začalo líbit a dělal jsem to znovu. Koupil jsme si vlastní žiletky a pravidelně si působil rány na rukách. Šlo to stále hlouběji, až jsem jednoho dne zjistil, že jsem na bolesti závislý. Úplně jsem propadl masochismu. Ale nestačilo to, cítil jsem agresivitu vůči druhým. Dokonce jsem jednoho večera napadl svého kamaráda a poranil ho žiletkou. Nenáviděl jsem své tělo. Měl jsem měděný drát (na způsob ostnatého drátu) a s ním jsem se šlehal po nohách. Přesně jako staří pohané, kteří vzývali své bohy. Nevěděl jsem, co mám dělat a proto jsem se rozhodl, že spáchám sebevraždu. Žiletkou jsem si v noci pokusil podřezat žíly, ale nepodařilo se mi to. A tak jsem žil dál ve svých problémech. I když jsem byl chladný, plakával jsem každou noc na střeše internátu. Nemohl jsem najít lásku s velkým "L". Plakal jsem, protože jsem se domníval, že neexistuje. V té době jsem si již podruhé pokusil podřezat žíly. Našli mě ale kamarádi a rány mi ošetřili. Nikomu nic neřekli, protože se báli. Život pro mě ztratil smysl, a tak jsem odešel z vojenské školy. Doma jsem se cítil ještě hůř. Ale potom... Bůh nedolomí nalomenou třtinu Jednoho dne jsem šel po ulici, když v tom jsem uslyšel zvuk kytary a zpěv. Všiml jsem si, že tu jsou nějací mladí křesťané. Chvíli jsem tam jen tak postával a potom jsem se s nimi dal do hovoru. Řekli mi to, co jsem potřeboval slyšet - o Ježíši, který zemřel za mě, abych já byl osvobozen od problémů, aby mi byly odpuštěny všechny zlé věci, kterých jsem se dopustil. Tato slova se mě velice dotkla a já jsem poznal, že můj způsob života nebyl správný. Prosil jsem Boha, aby mi odpustil mé hříchy a řekl jsem Mu, že Mu dávám svůj život, aby ho nasměroval na správnou cestu. A najednou jsem zjistil, že jsem svobodný, že nemám problémy, které jsem měl, a že v mém srdci je láska. Naplnil mě pokojem a radostí. Bůh mi odpustil, protože mě má rád a dal mi to, co jsem již dávno potřeboval. Můj život má teď smysl a tu pravou plnost a hodnotu. Možná, že nemáte problémy, které jsem měl já, nebo máte mnohem větší.
Pravda však je ta, že Ježíš miluje každého bez ohledu na osobu. On je skutečný a vyplatí se pro Něho žít.