poslal Spuntik O nanebevstoupení
1 Kr 15,20-28
Podle liturgického kalendáře je dnes sedmá neděle velikonoční, což je docela suché označení. Avšak ve čtvrtek byl svátek Nanebevstoupení Páně - a protože pohříchu se v ten den bohoslužby u nás neslavívají, tak je k tomu příležitost o následující, to jest o dnešní neděli.
A taky je příležitost k tomu, abychom si pověděli, o co tady kráčí. A o co tedy kráčí? Co se nám vybaví, když se řekne »nanebevstoupení«? Vystoupení do nekonečného prostoru kdesi nad našimi hlavami? Jaké vystoupení? O žebříku, jaký se objevil v Jákobově snu, se ale v tom dnešním čtení nepíše. Anebo Ježíš jako kosmonaut? Takové chytání obrazů za slovo ale nikam nevede. Co tedy jinak? Někdo si pomyslí - legenda ze starých časů - jak by to bylo hezké, kdyby to tak bylo... Někdo si pomyslí zase - takové nábožné povídačky - do stoupy s nimi... A jiný zase tomu slepě věří - je to článek víry a basta.
Takovými pomyšleními mohou úvahy končit, ale rád bych nabídl něco jiného, krátký příspěvek k rozumění. Ten sice zatvrzelý bezbožník nepřijme a ani jej nepřijme věřič spoléhající na věroučné danosti, ale proč se tím trápit? Rozumět a hledat rozumění je vždycky víc než tvrdit si jen svou.
Tak tedy - evangelista Lukáš na začátku svého druhého díla, na začátku knihy Skutků začal hned krátkým resumé svého evangelijního spisu a rozlučkovou řečí vzkříšeného Krista. Napsal tak nejprve, čím skončil všechen čas, který učedníci prožili s Ježíšem, že se uzavřelo krátké údobí, kdy se jim vzkříšený Kristus zjevoval. Ale také napsal, že konec je nejen koncem, ale taky novým začátkem, že je předělem, ale ne slepou uličkou.
V té rozlučkové řeči Kristus nemluví jako Lukáš, který se ohlížel po minulém, ale ukazuje do příštího, když ohlašuje seslání Ducha, který bude apoštoly provázet v jejich poslání, a ukládá jim také poslání svědků, poslání, které mělo platit nejen pro Jeruzalém, Judsko a Samařsko, ale až po sám konec světa. O geografickém konci světa nikdy Ježíš nemluvil, o tom se píše až tady. Slova o konci světa patří až do úst vzkříšeného Krista. Ježíš mohl chodit po svých nohou od města k městu, od obce k obci, ale teprve jako vzkříšený obsáhl pohledem celou zemi. A z toho pohledu mluvil o konci země, země, kam jsou učedníci posláni, aby i tam dosvědčovali vzkříšeného Krista a vzkříšení. A tím se učedníci dostali do jiné a širší perspektivy - a v té perspektivě je napadlo, že by měli být heroldy Krista, který znovu přijde a obnoví vešekerou skutečnost světa.
A tak když to učedníci zjistili, začali se hned ptát, kdy už to tedy nastane, kdy Kristus znovu přijde, kdy boží kralování už definitivně nastolí svou plnost. Vždycky lidi zneklidňovala otázka přesného termínu - a v tuto chvíli pochopitelně zneklidňovala i apoštoly, když viděli, že Kristus už se s nimi loučí, a jistě měli přitom své obavy. Ale odpověď, kterou na tu otázku dostali, nebyla jen odmítnutím: »Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci.« Dostali také příslib o tom, co už už nastane, že na ně sestoupí Duch svatý, který jim dá sílu a vedení pro další čas.
A pak konečně přišel konec neboli začátek, který se nazývá nanebevstoupením. A jaký je tento konec začátkem? Píše se, že Kristus byl vzat vzhůru - a že oblak ho zastřel. Jako by učedníci neměli v tu chvíli dohlédnout alespoň tam, kam jsou lidské zraky schopny dohlédnout. Ale to bylo jen proto, aby si uvědomili respekt k tajemství. Tajemství není proto, aby se o něm mlčelo, ale bez respektu se o něm mluvit nedá. Zakrývající oblak je obrazem pro to tajemství, pro něž se užívá obrazu nebe.
Nebe je symbol božího majestátu a boží moci. Proto nanebevstoupení je jinými totéž co boží zplnomocnění Vzkříšného. Jak to píše Pavel: Musí totiž kralovat, dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy.« Odtud můžeme vyrozumět, že boží zplnomocnění vzkříšeného platí pro tento věk. Pro tento věk, který se počítá od Kristova nanebevstoupení až po očekávaný nástup nového věku. Dávný poněkud neortodoxní myslitel Joachim de Fiore tento věk trefně nazval »věkem Krista«. Joachim ovšem očekával, že brzy poté nastane »věk Ducha«, což se nestalo, avšak nazývat tento věk věkem Krista je nanejvýš případné.
Znamená to, že kříž a vzkříšení, tato základní dvojí událost, tento střed lidských dějin, není bod v čase zakletý do jakési dosti vzdálené a odtažité minulosti, ale že je předznamenáním všech příštích lidských dějin až do konce. A tak od momentu Kristova vzkříšení, které vyústilo ve vyvýšení na post vládce tohoto věku, mají lidské děje a dějiny svůj směr, svůj cíl, své »Kam«.
Když si naopak vládu Krista nad tímto věkem odmyslíme, co nám zůstane? Lopocení ode dne ke dni, hemžení lidstva bez ladu a skladu, bezhlavý úprk bytostí, které přeci hlavu mají, jen často nevědí k čemu, kupení a přelévání událostí, které zmizí, jak se objevily. Kam to všechno směřuje? Samo sobě vydáno na pospas? Ale je to skutečně chaos a nic než chaos?
Slunce vychází a zapadá podle daného pořádku, život živých tvorů pokaždé začíná narozením a končí smrtí, těleso vyhozené do výšky pokaždé spadne na zem, déšť padá z mraků na zem a nikdy naopak. Jsou tedy jen lidské děje samý chaos a nic než chaos? To by byla opravdu zvláštní výjimka mezi pravidly, která Stvořitel vtiskl do světa.
A není-li ani mezi lidskými ději a dějinami jen nepřehledná změť, ale také a především určitý pořádek, jak se tento pořádek nazývá?
A jak jej vzhledem k předchozím úvahám nazvat jinak než jako řád věku Krista? Řád, který povstal z toho, že Kristus propojil nebe se zemí, věčnost s naším časem. Vzříšením dané směřování ke konci tohoto věku, kdy bude všechno završeno a překonáno, kdy namísto této země a tohoto nebe bude - jak to viděl jistý Jan podle Knihy Zjevení - nová země a nové nebe, kdy Bůh bude všechno ve všem.
Ale zpátky ještě k obrazu nebe. Obraz nebe má své meze. Dnes víme, že i nebe je konečné, že je to jen okraj vesmíru, k němuž dohlédneme - a že i vesmír má svůj konec. Každý obraz je konečný a žádný obraz nevystihne proto boží nekonečnost. A tak nutno zmínit i jisté omezení obrazu nebe, z něhož se nedá vyvozovat cokoli.
Slovo »nanebevzetí« může totiž snadno člověka dovést k pomyšlení, že Kristus byl vzat kamsi daleko, do nedohledna. Ale taková představa poněkud skřípe. Nedá se totiž říkat, že Kristus odešel, aby byl od nás daleko. Ta nebeská dálka má jeden určitý význam: ten, že Kristus je pánem celého tohoto věku, že jako takový stojí nad celým světem.
Ale tím se ještě neříká nic proti tomu, že Kristus je uprostřed těch, kdo se sejdou v jeho jménu, je uprostřed nich a ne kdesi nedohledně nad jejich hlavami. Kdo má trochu smysl pro paradoxní vyjadřování, tak může říkat, že Kristus odešel daleko, aby byl blízko všem, kdo se k jeho jménu přihlásí. Ať už jsou tady v Libici nebo na Aljašce nebo v Indii a na Filipínách. A tak jméno Kristus je jménem pro světovou, dokonce kosmickou rozhlehlost, která zaručuje bezpečné přistání lidských dějin, a stejně tak důvěrnou blízkost k radostnému přemáhání veškeré zloby a k větší naději a očekávání věcí příštích.
