poslal omík
Přemýšlení o víře
Veselím se z cesty tvých svědectví
více než ze všeho jmění.
O tvých ustanoveních přemýšlím,
na zřeteli mám tvé stezky.
Nařízení tvá jsou pro mne potěšením,
nezapomínám na tvé slovo.
Žalm 119,14-16
O přemýšlení o Božím slovu čteme i na mnoha jiných místech Bible. Přemítání o Božím slovu je zde popisováno jako jedna z největších rozkoší. Stejným duchem je prodchnutý celý rabínský judaismus. V středověkém židovstvu bylo vše podle možnosti podřízeno studiu Tóry - Starého Zákona a rozhovorům o ní. Potřebu přemýšlení o Božím slovu cítíme sami tváří v tvář často příliš zjednodušujícímu chápání Božího slova u sekt, ale i u církví.
Naše snaha však naráží na zásadní problém. Vědecké zkoumání se vždy zakládá na pozorování tohoto světa. Jak jsme si ale už řekli, Bůh je od světa oddělen, je mimo tento svět, je nekonečně jiný. Než se pokusíme o řešení tohoto problému, musíme si říci něco o tom, co je vlastně věda.
Tedy, věda vždy zkoumá pouze jednotlivé problémy, postupuje v jednotlivých postupných krocích. Aby bylo zkoumání vůbec možné, věda se vždy při experimentu omezuje je na sledování několika faktorů, o kterých se domnívá, že jsou podstatné. Je samozřejmě nemožné pojmout při experimentu všechny vlivy, které působí na objekt, protože jejich počet se blíží nekonečnu. Vždyť již samotná fyzická přítomnost vědce ovlivňuje stav prostředí experimentu. Kromě toho, vědec začíná a vyhodnocuje experiment již s určitými předpoklady, které však mohou být milné. Nejasnějším příkladem toho, jak je možné zpochybnit předpoklady, které považujeme za věčně dané a neměnné, je oprava do té doby nezpochybněné newtonovské fyziky Einsteinovou teorií relativity. Proto je každá vědecká teorie nakloněna opravám, přičemž nová pozorování ji většinou nevyvrátí zcela, ale spíše poopraví. Shrnuto, věda se může dopátrat pravdy, avšak vždy musí být připravena tuto pravdu zpřesňovat. Z dálky poznáme, že k nám přichází člověk v sukni. Řekneme-li: "Blíží se k nám zřejmě žena", je naše tvrzení pravdivé ohledně toho, že jde o člověka, se znaky ženy. Toto tvrzení nelze později prohlásit za lež. Ukáže-li se, když se člověk přiblíží, že to byl Skot, předešlé tvrzení není zcela popřeno, ale zpřesněno.
Jak už jsme řekli, vědecké zkoumání Boha naráží na to, že Bůh je mimo tento svět. Stvořil ho slovem, jednoduše řečeno, během tvoření se ho nedotkl, z povrchu světa nemůžeme sejmout Boží otisky prstů a tak třeba usoudit na velikost jeho rukou. Bůh nám ovšem nezůstal skryt, promlouvá ke svému lidu Izraeli, k Mojžíšovi, k prorokům a králům Izraele; Bůh je Ježíš Kristus, který chodil po zemi, mluvil a jednal. O Bohu mluví Žalmy a Přísloví. O Bohu zpívají duchovní písně církve. Nížeji si ukážeme, že toto jsou naše "experimenty" s Bohem, nyní však ještě jeden zásadní problém.
Problém, nad kterým by se vědec zastavil ještě dříve než nad absencí hmatatelných důkazů Boha v tomto světě, je tento: Věda vždy zkoumá jednotlivé problémy, výseky, nikdy ne celek. Nezkoumá celého člověka, ale zvlášť jeho nervový systém, zvlášť jeho krevní systém, zvlášť třeba chování ve stresu. Samozřejmě že si všímá i souvislostí například mezi krevním oběhem a psychickým stavem, ale tento problém opět zkoumá odděleně od zkoumání samotného psychického stavu a krevního běhu. Jako věda nemůže zkoumat člověka jako celek, i když samozřejmě vědci, jako my všichni, vědí, že člověk je celek, znají ho jako bytost, tak věda nemůže ani zkoumat Boha jako celek, ale jen jednotlivé Boží vlastnosti.
Rozum, potažmo vědu, je třeba chápat jako nástroj; podobně jako zrak je pro nás nástrojem vnímání, fyzická síla nástrojem konání, tak je rozum nástrojem vyhodnocování vnímání a řídícím stanovištěm konání. Tento nástroj však užíváme podle svého přesvědčení - užíváme ho k tomu, co považujeme za dobré. Někdo k obohacení, někdo k pronásledování druhých, někdo k léčení nemocí.
Protože jsme si ukázali, že nikdy nelze zkoumat celek, ale jen výseče, užívejme rozumu ve věcech víry pouze ke zkoumání smyslu jednotlivých Božích přikázání,
O tvých ustanoveních přemýšlím,
na zřeteli mám tvé stezky.
jak čteme v žalmu na začátku. Naším jediným podkladem je Bible. Svá pozorování zpřesňujeme jen s určitými omezeními oproti klasické vědě:
Zatím co když například zkoumáme fotosyntézu u rostlin, většinou dokážeme zpřesnit naše pozorování tím, že prozkoumáme chemický proces více do hloubky. U rostliny to není problém protože jde o živý organizmus, tak složitý, že jde zkoumat téměř do nekonečna. Příkazy Bible, to jsou ale věty. Větu lze rozložit na slova, u slov zkoumat jejich původ, a význam v jiných jazycích, jejich výskyt v Bibli. Lze také hledat původ tohoto příkazu v dobovém pozadí. Ale to je asi tak všechno. Za chvíli narazíme na určité hranice, za kterými jsou už jen nepodložené dohady. Navíc se tato metoda vůbec neosvědčila. Krom toho, takové zkoumání nám vysvětluje pouze původ takového příkazu a jeho přibližný smysl v době vzniku, ale nijak nám nepomáhá v tom, jak ho máme uposlechnout v běžném životě.
Šťourání do hloubky jednotlivých příkazů nemá smysl. Tyto příkazy jsou totiž jednoúčelové, směrované většinou do celkem konkrétní situace, naprosto neohebné a nepřizpůsobitelné jiné situaci. Nejsou to složité rostlinky, ale spíše navigační šipky. Onu tolik nutnou opravu našeho chápání Božího příkazu je zase jiný Boží příkaz. To jsou ony zdánlivé rozpory v Bibli. Jedno přikázání, jedna výpověď, se kříží s druhým a ukazuje tak, kde jsou jeho hranice, jak dalece jej lze rozvést. Tyto rozpory v pravou chvíli zarazí naše snahy hledat v textu něco, co tam není a vedou nás k uvažování o pravém smyslu příkazu. Teprve v tomto uvažování nám mohou být nápomocny vědy o dobovém pozadí příkazu. Prvním svědkem však vždy musí být Písmo. To, že nás stále překvapuje svými rozpory, nás vede ke stálému zpřesňování našeho chápání jeho příkazů. O křesťanství tedy můžeme říci, že je vysoce vědecké. Nenabízíme hotové pravdy, ale zpřesňování našich předpokladů.
Je k tomu třeba dodat určité zpřesnění. Stejně jako věda nikdy nepopírala a nepopře tvrzení toho typu, že předměty padají k zemi (základní svědectví o dějích), jenom k tomu dodává, že se tomu tak děje v gravitačním poli planet atd., ani křesťanské rozjímání nemůže popřít například vzkříšení, jen může vyjasňovat jeho smysl.
Hledáte-li v křesťanství jistotu a celé pravdy, zkuste jiné náboženství. Náš Bůh po nás žádá pokoru - otevřenost tomu, že se můžeme mýlit, že celá pravda je jen u Boha; žádá po nás horlivost pro pravdu - každodenní nejistotu, zápas proti temnotě, který se nemůže zastavit ani před našimi vlastními předsudky. Tato horlivost nás však zároveň nutí k jasnému rozlišování pravdy a lži, velí nám již dobyté pravdy hájit, naše vyznání je Pravda není relativní!
Pokud se ptáme po poznání Boha (nebo člověka) jako celku, nejedná se už o vědecké poznání, věc rozumu, ale o fyzickou zkušenost, věc srdce.
