Grano Salis - Průvod

Opojné ráno. Slunce už naplno spustilo svou zlatou sprchu, na ptačím tržišti se překřikují vrabčáci a vzduch voní rozkvétáním. První máj. Vyskakuji z postele a je mi svátečně: dneska není škola, jdeme všichni do průvodu, bude legrace. Letos cítím i jistou odpovědnost a hrdost – byl jsem vybrán, abych nesl vlajku jedné ze zemí socialistického tábora. Vyšlo na mě Bulharsko. Jsem sice trošičku zklamán, chtěl jsem tu naši anebo tu rudou se srpem a kladivem, ale utěšuje mě to, že u tribuny budu stát hned vedle ní. Holky budou koukat. Na záchodě už propadám euforii docela a začínám pískat internacionálu. „To jsi musel mít hodně ošklivé sny, nech toho a pojď k snídani“, okřikuje mě maminka. Mumlám modlitbu před jídlem s ostatními, rychle spolykám rohlík, druhý beru do ruky a mizím s vysvětlením, že vlajkonoši mají sraz ve škole dřív.

U školy už jsou skoro všichni, soudružka učitelka mě vítá ironicky: „Á, náš pionýr – ministrant! Doufám, že nám dnes neuděláš ostudu! Přijedou soudruzi až z kraje!“ V obavách, aby mi nakonec ještě nestrčila nějakou Albánii horlivě ujišťuji, že je na mě spoleh, že mám přece zkušenosti s nošením křížku při pohřbech. Soudružka učitelka se zatvářila kysele a jala se nám přednášet o důležitosti naší dnešní funkce, jak budeme reprezentovat naši základní devítiletou školu, pionýrský oddíl a naši socialistickou republiku. Moc ji nevnímáme, školník zrovna přinesl vlajky. Zdají se nám obrovské. Dostáváme instrukce a posléze i naše vytoužené prapory – nádherně se vlní ve větru. Hrdě se řadíme do předepsané formace a vyrážíme v čele průvodu vstříc našemu velkému dni. Holky opravdu zíraj!„Ať žije mír!“ skandujeme s vervou a občas vyměníme mír za výra nebo sýr. Průvod je velkolepý a my si ho náležitě užíváme. Do ochrapění křičíme hesla, na cokoliv, co míjíme, voláme, ať žje! Napomínání učitelek, ať se držíme hesel naučených ve škole, stejně v tom hluku není slyšet. Po stranách tribuny na náměstí tvoříme my vlajkonoši čestnou stráž. Stojím hned vedle SSSR a připadám si důležitě. Kolem defiluje průvod. Nejvíc se mi líbí alergické vozy. Nevím, proč se jim říká alergické, asi proto, že když je někdo alergický, tak se osype, a tahle auta a traktory jsou obsypané vším možným. Pak začínají mluvit řečníci a mluví dlouho. Nerozumím jim ani slovo, i když mluví česky. Trochu vzruchu přináší jakýsi ruský důstojník v uniformě, za pasem má pouzdro s pistolí – ten mluví rusky, rozumím aspoň několik slovíček. Pak zase nějaký soudruh, co stál úplně na kraji, to je asi ten z kraje. Mluví o Sovětském Svazu, naší opoře, našem zachránci a spasiteli a taky něco o věčných časech. A polední slunce žhne. Najednou koutkem oka vnímám nějakou rudou šmouhu. Otáčím hlavu – hrdý prapor našich zachránců se pomalu a nezadržitelně naklání, padá, až s rachotem práskne o zem. Nejlepší z nejlepších vlajkonošů omdlel. Rychle podávám svoje Bulharsko vedle stojícímu Maďarsku a přiskakuji k vlajkonoši. Společně se soudružkou učitelkou ho odtahujeme do stínu Národního výboru a já využívám situace, sbírám ze země rudou vlajku a hrdě ji opět vztyčuji k nebi. Připadám si jako zachránce zachránců a koukám, jestli i holky koukaj. Ale už je konec. Za zvuku sovětské hymny otvírá školník klece s nachytanými holuby a ti cupitají ven po dláždění. Nějak se jim nechce vzlétnout. Až k všeobecnému nadšení přispěchá na pomoc sovětský důstojník, vytahuje pistoli a střílí do vzduchu. Symboly míru naráz vzlétají a rychle míří k nebi, jako by chtěli zachytit tu smrtonosnou kulku.Opojné ráno. Stejné slunce a stejní vrabčáci. Druhý máj. Jen moje nálada je úplně jiná. Dneska je pohřeb a já budu muset nést křížek v čele průvodu. Otráveně se šourám do koupelny a hlavou mi zní smuteční pochod. Doufám, že mě neuvidí holky.Pohřební průvod se vleče jak hodina dějepisu. Pan farář mě napomíná, ať jdu pomaleji, ale já to už chci mít za sebou. Na hřbitově stojím vedle pomníku nad zející dírou čerstvě vykopaného hrobu a Kristus na mém křížku smutně kloní hlavu. Kázání pana faráře je o něm, o našem zachránci a spasiteli, o naději, o věčnosti. Zvuky dýchavičné kapely pomáhají funebrákům a pozůstalým při spouštění rakve. V tom se ozve plácání křídel, zpod rakve z hrobu vylétá holub. Všichni užasle hledíme k nebi, mhouříme oči proti slunci a Kristus na mém křížku se najednou usmívá. (Peekovy povídky)

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace