poslal Nepřihlášený
Máme za sebou svátky, které jsou křesťany považovány za nejdůležitější v roce. My bychom se však chtěli společně s Vámi zamyslet nad tím, proč se vlastně slaví, kde mají svůj původ a co pro nás křesťany vlastně znamenají.
Velikonoce jsou obecně uznávány jako církevní svátek spojený s připomínkou Ježíšova ukřižování a vzkříšení. Jejich původ je v židovském svátku pesach, ale nejen v něm. Pesach připomíná vysvobození Izraelců z egyptského otroctví a je spojen s obětováním beránka. Začíná večer 14. nisanu (náš duben) a trvá sedm dní tzn. do 21. nisanu. Těžiště oslav je v rodině. Po celou tuto dobu Židé nesmí požívat ani mít ve svých domácnostech nic kvašeného např. pečivo z kynutého těsta, vše musí být včas spotřebováno nebo prodáno do nežidovského vlastnictví. Je to nejvýznamnější židovský svátek spjatý s rozhodujícím obratem v dějinách a osudem židovského národa. Pesach ukazuje na příchod Pána Ježíše v těle a jeho smrt:
„Budete mít beránka bez vady, ročního samce. Vezmete jej z ovcí nebo z koz. Budete jej opatrovat až do čtrnáctého dne tohoto měsíce. Navečer bude celé shromáždění izraelské pospolitosti beránky zabíjet.“ (Exodus 12:5-6 a dále)
V Ježíši Kristu se vše naplnilo. Bible, Nový zákon, již nedává křesťanům direktivy k slavení tohoto židovského svátku, neboť s Kristovou smrtí na kříži vše skončilo. Vypadá to sice velmi duchovně, připomínat si takovým způsobem smrt a vzkříšení Pána Ježíše, jenže má to jeden háček…
Židé slaví tento svátek 15. den měsíce nisan, jak je uvedeno výše, je to náš duben. Ano, Velikonoce sice připadají mnohdy na duben (termín se pohybuje v rozmezí 21. března až 25. dubna), nicméně dnes je to pouze tradice, o které bylo rozhodnuto církví na Nikajském koncilu (325 r.). Velikonoční dny byly dle alexandrijské praxe stanoveny na neděli po jarní rovnodennosti, po prvním jarním úplňku, tudíž nerespektují biblický termín, totiž 15. nisan. Proč tedy církev nezůstala u tohoto data?
Velikonoce jsou zvláště v lidovém prostředí spojeny s mnoha původně pohanskými obyčeji souvisejícími se začátkem jara. Tyto pohanské festivaly se konaly v prvních jarních dnech po úplňku na počest bohyně Astarote.
Astarote byla bohyní semitských národů, uctívaná Féničany, Filištínskými, zvláště pak Asyřany a Babylóňany. Během doby se stala ženským protějškem Molochovým jako bohyně úrody a pohlavního života na jedné straně, na druhé pak jak bohyně zániku, války a smrti. Za soudců pronikla modloslužba Astaroty i mezi kmeny izraelské (Biblický slovník, A. Novotný).
Rekvizitou tohoto pohanského festivalu byla vajíčka jakožto symbol vzniku života. Podle báje ohromné vejce spadlo z nebe do řeky Eufrat a ryby jej vykulily na břeh. Na vejce se slétli holubi a vyseděli z něj Astarote. Naše Velikonoce však převzaly více atributů tohoto festivalu.
Na tento Astarotin „svátek“ se pekly kulaté koláče se znamením kříže, což bylo babylónské mystické znamení života. Jsou to naše mazance?
Velikonoční půst je dodnes držen ďáblovými zbožňovateli v Kurdistánu, kteří jej znají z Babylónu, stejně jako Řím. Pohanští Mexičané jej drží dnes jako kdysi starobylý Egypt.
Ovšem, že není nic špatného na tom, že si lidé takto připomínají smrt našeho drahého Spasitele. Je třeba si uvědomit, že samotný Pán Ježíš nám křesťanům nic o slavení Velikonoc nenaznačoval. Zanechal nám však památku své oběti v ustanovení Večeře Páně. Je tedy opravdu nutné a správné dodržovat ještě nějaké církevní tradice, které nemají biblického opodstatnění?
Pán Ježíš kdysi řekl Židům:
„Nadarmo mne ale uctívají, když učí učení a přikázání lidí.“ (Marek 7:7)
Monika a Legulda
(monika.raszykova@centrum.cz)(radimb@seznam.cz)
