Terorista není žádný chudák

Teroristický útok ve Spojených státech rozpoutal řadu diskusí a polemik o podstatě terorismu. Domněnka, že teroristické chování je způsobeno pouze vlivem okolí, je zavádějící. Ve skutečnosti se do něj zapojuje celá řada dalších mechanismů.

V souvislosti s nedávnými tragickými událostmi v USA se v médiích znovu rozproudila diskuse o příčinách násilí, resp. kriminality. Je tomu tak ostatně vždy, když se veřejnosti dotkne nějaký zvláště závažný, zpravidla brutální čin. A samozřejmě se vždy najdou experti, kteří ve snaze vysvětlit konkrétní kriminální chování jednotlivce nebo skupin opráší staré mýty. Zřejmě nejhouževnatějším mýtem je v této oblasti marxistická teze o sociální podmíněnosti kriminality, resp. o sociální nerovnosti, chudobě, bídě jakožto příčině tohoto sociálně patologického jevu. Kořeny tohoto mýtu jsou podstatně starší, sahají minimálně do „temného“ středověku, kdy básník François Villon došel k poznání, že „bída z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad“. Nicméně až Willem Adriaan Bonger na přelomu 19. a 20. století zformuloval kriminologickou teorii, jejímž základem učinil právě uvedenou tezi. Terorismus není zoufalý čin Vzhledem k tomu, že terorismus je do značné míry specifickou odnoží organizovaného zločinu, rozšiřuje se zmíněná hypotéza i na něj. Teroristický čin je pak prezentován jako akt zoufalství. Logicky následuje hledání vlastní spoluviny, přesouvání viny z pachatele na okolí, vytváří se pocit viny za vlastní – ať skutečnou či zdánlivou – úspěšnost tváří v tvář proklamované nespravedlnosti, reflektovaná např. frází „jsme bohatí“. Tím fakticky přecházíme na iracionální vzorce myšlení ideologů terorismu a znemožňujeme si tak racionální přístup k poznání a posléze i efektivní řešení problému. Trestná činnost, zejména organizovaný zločin, a tedy ani terorismus však nejsou podmíněny výlučně sociální nerovností a teroristický útok není aktem zoufalství. Tím by za jistých okolností mohla být spíše autoagrese, tedy sebevražda. Nedostatek příležitostí sám o sobě neplodí zběsilé akty agrese, vždyť mnoho teroristických gangů bylo zakládáno intelektuály a jejich členové se rekrutovali z příslušníků střední či vyšší třídy, stačí jen připomenout např. Brigate Rosse, Rote Armee Fraction nebo konec konců i organizaci Al Kajda. Sociálně je tento jev podmíněný snad v tom, že – při omezených možnostech volby životní orientace, životního stylu, způsobené nepříznivými sociálními podmínkami – nabízí teroristická skupina svým členům rušný, zajímavý a relativně pohodlný – alespoň z ekonomického hlediska – život a v některých kruzích gloriolu hrdiny. Tím k sobě přitahuje nejen různé akcentované osobnosti, nýbrž i jedince ztroskotané a závislé a pasivní. Sociálně ekonomické podmínky života nejsou ničím jiným než právě jen podmínkami, okolnostmi, v nichž se odehrává konkrétní lidské chování. Jeho příčiny ovšem spočívají ĺ ć v individuálních rozhodovacích procesech, v motivaci. V dějinách lze nalézt nespočetně příkladů toho, že i v tíživých sociálně ekonomických podmínkách vyrůstaly a působily osobnosti veskrze altruisticky zaměřené. Je asi banální připomínat, že přání materiálně zajistit sebe a své blízké, příjemně prožít život je společné mnoha lidem, snad většině, stejně jako touha po spravedlnosti. Ne každý ale bere do ruky zbraň, aby podřízl hrdlo svého souseda a přivlastnil si jeho majetek či aby jej – v zájmu spravedlnosti – zničil. Ke shora zmíněné motivaci musí tedy přistoupit další a zpravidla mocnější motivy, které odkazují především k oblasti kriminální. Obecně lze zřejmě přijmout definici terorismu, kterou v naší literatuře podal Marian Brzybohatý: „Terorismus znamená cílevědomé použití organizovaného násilí proti nezúčastněným osobám za účelem dosažení politických, kriminálních nebo jiných cílů.“ Má samozřejmě mnoho podob; jako základní diferenciační kritéria lze použít organizovanost a rozlišit individuální a skupinové teroristické útoky nebo míru angažovanosti pachatele v útoku a odlišit vražedné a sebevražedné akty či způsob provedení a rozdělit je na prosté vražedné (bez ohledu na množství obětí), vyděračské (braní rukojmí) a materiálně destruktivní (ničení zařízení, institucí apod.) ataky. Organizovaná kriminalita svého druhu Skupinové teroristické činy a ta část individuálních činů, kde se v pozadí skrývá skupina, která poskytuje pachateli morální, materiální a logistickou podporu, představují organizovanou kriminalitu svého druhu: teroristické skupiny jsou organizovány podobným způsobem jako jiné skupiny organizovaného zločinu, např. mafie. Jsou přísně hierarchicky uspořádané, zpravidla v podobě pyramidy o třech stupních, uzavřené, mají striktní vnitřní normy, rozdělení funkcí a dělbu práce. Často splňují i další kritéria, tj. odbornost pachatelů, koncepčnost, technické vybavení a mezinárodní propojení. Stejně jako jiné organizované gangy pracují v utajení a prostředky pro své aktivity získávají převážně nebo zcela trestnou činností – pěstováním drog a obchodem s nimi, loupežemi, vydíráním atd. Drogové a teroristické gangy se v posledních letech často spojují, proto se v kriminologii objevuje pojem narkoterorismu. Samotné agresivní chování teroristy se fakticky ničím neliší od připravované, programované kriminální agrese. Není konec konců podstatné, zda agresivní chování je motivováno sexuální potřebou, mstou za – skutečné či zdánlivé – příkoří nebo politickým přesvědčením či náboženským zanícením. Tak např. podobně jako (psychicky) organizovaný sexuální vrah si před činem vyhledá vhodnou oběť, sleduje ji, aby poznal její zvyky, znehodnocuje ji, aby ospravedlnil své jednání, a někdy s potěšením sleduje v médiích hrůzu, kterou svým chováním vyvolal ve veřejnosti. Vlastní – i sebevražedný – útok nezávisí prakticky vůbec na jedincově silné vůli, ale na účinnosti mechanismu odblokování strachu a na vražedném opojení pachatele. Je známo – od obětí, které takový útok přežily – jak tyto mechanismy působí. Pachatel, pachatelé před útokem vystupňovávají zlobný afekt, který jim umožní překonat inhibice vůči agresi (pokud nějaké mají) a strach z vlastního zániku. Stav vražedného opojení do jisté míry připomíná stav extáze. V konečné podobě se životní styl teroristy stává dominujícím motivačním činitelem, jedinec není schopen ani ochoten jej měnit. Ideologie, které slouží, resp. její obsah, je se*****ární. To dokládá relativně snadný přechod bývalých marxistických extremistů k náboženskému fundamentalismu. I tento fakt poukazuje na to, že spravedlnost, sociální rovnost, pravá víra či rasa nejsou ve skutečnosti tím, co přivádí některé jedince k násilí, k terorismu. S teroristou nelze vyjednávat Ve snaze řešit problém terorismu je neúčelné usilovat o pochopení teroristových problémů v té podobě, v jaké nám je on sám předkládá, vžívat se do jeho pocitů, soucítit s jeho frustracemi a hledat řešení podle jeho receptů. To snad přichází v úvahu ve fázi vyšetřování, kdy takový postup umožní předpověď dalšího chování pachatele a vytvoří předpoklady pro jeho zadržení. Z preventivního hlediska je tento přístup kontraproduktivní a povede velmi pravděpodobně k eskalaci násilí. Utvrdí ho totiž v přesvědčení, že nepřítel je slabý a je snadné a nutné jej zničit. Profesionální terorista hledá objekt svých akcí a pokud mu jeden zmizí, nalezne jiný. Za jediný efektivní považujeme nekompromisní přístup – a nemusí jít o násilné řešení – spočívající v jednoznačném a důsledném odmítání požadavků a racionalizací teroristů, v důsledném odhalování jejich reálných motivací a označování skutečné povahy jejich proklamací. Na mezinárodní úrovni pak v úplné a důsledné izolaci teroristických skupin, jejich ochránců a sponzorů a v důsledném a spravedlivém potrestání konkrétních pachatelů teroristických útoků a jejich vůdců. Motivace a životní styl teroristy Není nutno psychologům připomínat, že za motivaci teroristických útoků nelze považovat to, co o ní teroristé vyhlašují. Jakékoli ideologické proklamace, ať politické, či náboženské, nejsou v lepším případě ničím jiným než typickým obranným mechanismem racionalizace, jímž si klasický zločinec vylepšuje svůj obraz ve vlastních i cizích očích. V horším případě jsou vědomou kamufláží vlastních kriminálních vzorců myšlení. Příslušníci teroristických skupin, včetně jejich vůdců, i individuální teroristé se zpravidla rekrutují ze dvou skupin, a sice z jedinců fanatických a kriminálních. V motivační struktuře vůdců teroristických skupin nepochybně dominuje imperativní potřeba moci, potřeba ovládat své okolí, někdy kombinovaná s velikášskými idejemi a představami. Dynamiku fanatické osobnosti výstižně popsal Günter Hole čtyřmi typickými prvky: potřebou sebepotvrzení; potřebou absolutní platnosti ideje; potřebou agresivního prosazení a potřebou konsekvence, tj. nekompromisnosti. Kriminálně orientovaní jedinci si přinášejí typické struktury, z nichž vyvěrá jejich antisociální chování: 1. motivační: potřebu vzrušení (stimulace) a dobrodružství – ne náhodou přitahuje terorismus zejména mladé lidi; potřebu sounáležitosti s výlučnou skupinou, a tím posílení vlastní hodnoty; a potřebu předvést se a získat obdiv a respekt referenční skupiny, kterou v této souvislosti je skupina prezentující moc a sílu. 2. osobnostní: sklon k riziku; bezstarostnost, lehkomyslnost; impulsivitu a bezohlednost vůči sobě i okolí. K tomu přistupuje atraktivita života bojovníka, která dává možnost vyhnout se obtížím a nudě života řadového občana, a nepochybně též ideologie, která poskytuje pocit oprávnění a konečné ospravedlnění i těch nejbrutálnějších činů. Ideologie je zvláště přitažlivá pro řadu akcentovaných osobností, dále pro některé jedince, kteří si nevědí rady se svobodou a samostatností, nejsou schopni žít v podmínkách svobody, neunesou ani odpovědnost za vlastní život, a také pro lidi s výraznou potřebou nadšeně se věnovat dominujícímu ideálu, řečeno slovy Maxe Lüschera. Ti všichni se v jiných podmínkách třeba stávají snadnou kořistí různých sekt. U některých jedinců páchajících sebevražedné útoky se mohou specificky propojovat suicidální tendence s potřebou získat věhlas a vstoupit do dějin, jak na to upozornil Bruce L. Danto při analýze atentátníků napadajících významné osobnosti. U valné většiny teroristů-sebevrahů se však s právě zmíněnou potřebou kombinuje spíše extrémní zaujatost nějakou ideologií. Identifikací s teroristickou subkulturou, s její ideologií a cíli, se vytváří specifický životní styl, a sice životní styl teroristy, který je do značné míry analogický s životním stylem kriminálního recidivisty. Je pro něj charakteristické:

• zjednodušené vidění světa, rozdělení světa na svět vlastní a nepřátelský na základě jednoduché šablony a následné vytvoření obrazu nepřítele odpovědného za vlastní neúspěchy;
• absolutizace dominující ideje či víry;
• pocit oprávnění založený na vědomí vlastní výlučnosti nebo výlučnosti skupiny, oprávnění činit vše, co uzná za vhodné on sám, či co přikáže vůdce;
• přesun odpovědnosti za vlastní činy na vnější činitele, zejména na oběti, na nepříznivé podmínky apod.;
• sentimentalita ve smyslu soběslužné citovosti, projevující se např. proklamacemi silných citů k rodině, přátelům, charitativními akcemi a jinými aktivitami, které však nemají altruistickou, nýbrž egocentrickou povahu, a ostře kontrastují s jejich „citovostí“ prezentující se v teroristických činech;
• užívání mechanismů sloužících k odblokování strachu z následků vlastního chování; k nim mohou patřit alkohol, drogy, ale také – a to zejména – vyvolání afektu vzteku, který může dobře blokovat strach i z vlastního zániku (Walters, White, 1989).