poslal katolik
Směry v současném judaismu
Jedna společná izraelská tradice existuje v dosavadních dějinách vždy v rozrůzněném společenství. Kratší období politické a náboženské centralizace jsou od starověku střídána epochami plurality. Na prahu historie tušíme rozdíly mezi náboženskou tradicí kolem svatyň jednotlivých kmenů. Ústně předávané a pak postupně zapisované texty, z nichž byla sestavena Tóra a další části Bible, můžeme sice jen hypoteticky rekonstruovat, ale jejich různost je i při dnešní četbě biblického textu zřejmá.
Rozdíly mezi palestinským judaismem a Židy žijícími v rozptýlení (nejvýznamnější centra: Alexandrie a Řím) se projevily také v různém pojetí biblického kánonu. V Ježíšově době se uplatňovaly dva hlavní proudy. Saduceové pečovali o kult v jeruzalémském chrámu a za závaznou pokládali pouze Tóru. Ve všem ostatním byli politicky a kulturně otevření i cizím vlivům. Farizeové považovali za závazné i další texty. Dbali na interpretace učitelů Zákona a snažili se dodržovat i sebemenší detaily takto vzniklých předpisů. Stranou těchto směrů se drželi essenští, zvláštní uzavřená komunita připomínající pozdější křesťanské kláštery.
Dodnes se zachovalo staré rozlišení spíše kulturního a etnického rázu, ale zasahující také do náboženského života. Šlo o dvě větve Židů žijících v diaspoře (v rozptýlení) v Evropě. Aškenazim žili původně v německé jazykové oblasti, ale usidlovali se i dále na Východě. Tradičně užívali jazyka jidiš. Sefardim, původně španělští a portugalští Židé vytvořili jazyk ladino. Byli více rozšíření na jihu a západě Evropy. Obě tyto skupiny mají dnes své nejvyšší autority v Jeruzalémě. Aškenázští Židé Nejvyšší rabinát a sefardští Nejvyššího na Sionu. K tomu je ale třeba říci, že jde o autority spíše učitelské, než o přímé vedení. Učení se týká morálních, rituálních a právních otázek. Žádná závazná věrouka není definována. Obce a jejich sdružení v jednotlivých zemí mají značnou autonomii.
V 19. století se Židé rozptýlení po různých především evropských zemích rozešli v mínění ohledně návratu do Palestiny. Spíše levicově a liberálně orientovaní, nábožensky tehdy ne příliš horliví z nich vytvořili sionistické hnutí, v něčem podobné tehdejším nacionalismům. Tradičněji orientovaní stoupenci judaismu se klonili spíše k tomu, že pro návrat do země Izraelské není rozhodující politika a diplomacie. Je to spíše v Božích rukou a souvisí to s očekávaným příchodem Mesiáše. Ještě další část obyvatelstva židovského původu se zcela asimilovala a víceméně ztratila povědomí o svých národních a náboženských kořenech. Židé přizpůsobení většinovému obyvatelstvu bývali označováni jako asimilanti.
Dnes se rozlišují čtyři hlavní směry podle toho, jak závazné se jim jeví pokyny Tóry (Božího zákona zapsaného v prvních pěti knihách Bible připisovaných Mojžíšovi). Její základní pokyny rozvíjí a komentuje Talmud a dále je propracovávají rabínské autority. Přitom jde o systematické, přehledné vyjádření a o aplikaci starobylých pokynů na různé další doby a různá prostředí, v nichž Židé žijí.
Všechny příkazy a zákazy (např. ohledně čistých a nečistých pokrmů, způsoby slavení soboty a ostatních svátků) dodržují ortodoxní Židé. Jejich komunity jsou spíše uzavřené. Příslušníci tohoto směru se někdy poznají i podle vnějších znaků. Muži obvykle mají obvykle plnovousy, nosí na veřejnosti černý oděv a klobouk. V detailech se ovšem pochopitelně liší. Konzervativnímu směru jde o to, dodržet vše, co je v daném prostředí únosné. Snaží se zbytečně neoddělovat a neodlišovat. Reformovaní Židé jdou v přizpůsobování dále. Odůvodňují to tím, že důležitá je podstata Tóry. K ní patří především morální pravidla. Rituální předpisy jsou méně důležité. Nemají zatěžovat, nýbrž pomáhat. Nejdále tímto směrem jde liberální směr v současném americkém a evropském judaismu. Chce pěstovat judaismus přijatelný pro současného člověka plně zapojeného do života okolní společnosti.
Nutno říci, i když se to zdá být samozřejmé, že všechny tyto směry zahrnují lidi nábožensky orientované. Mluví se o nich obvykle jako o zbožných Židech. Přitom ale značná část občanů Izraele nebo lidí, kteří se k židovství hlásí v jiných zemích, jsou bez jakéhokoli náboženského vyznání. Účast na rodinných obřadech, na bohoslužbě v synagoze, zejména o významných svátcích, je jedna věc, skutečný osobní náboženský život zase něčím jiným. Dodržování určitých zvyků může být víceméně nezávisle na směru chápáno jako věrnost rodinné a národní tradici. Lze si tedy představit účastníky, dejme tomu, konzervativně laděných rituálů, kteří v soukromí výslovně odmítají i něco tak základního, jako je víra Boha.
Přílišná analogie s křesťanskými směry selhává. V křesťanství je např. působení žen v duchovní službě pokládáno za projev liberalismu. V judaismu sice se službou rabínek začali také liberálové, ale dnes už není něčím tak vzácným potkat ženu v rabínské službě i v konzervativnějších směrech.
Dalším kriteriem, podle nějž se rozlišují proudy v křesťanství je vztah k jiným náboženstvím. Ortodoxně, konzervativně a fundamentalisticky ladění křesťané se k tomuto širšímu ekumenismu stavějí kriticky až odmítavě. Mezi Židy je to jinak. Někteří jsou sice k dialogu s křesťany a muslimy vzhledem ke špatným historickým zkušenostem zdrženliví, ale mezináboženských aktivit se ale zúčastňují zástupci různých směrů, včetně ortodoxních. Ani relativně přísnější směry nepovažují předpisy platné pro Židy za závazné pro ostatní. Dodržují-li lidé z různých národů určitá základní pravidla, mohou dospět k požehnání budoucího věku i ve svých odlišných náboženstvích.
Čtyři základní směry poskytují pozorovateli zvenčí určitou základní orientaci. Každý ze směrů má ale odstíny. Tak například ortodoxní Židé tvoří různé samostatné skupiny, některé mají své synagogy, vlastní ješivy (rabínské školy) a samostatné linie rabínů. Jiné mají těsnější vazby na vrcholné rabínské instance. Liší se v detailech předpisů (např. ohledně odívání). Závažnější jsou otázky vztahu ke státu Izrael a pokud jde o jeho občany, také například k vojenské službě. Někteří reformovaní a liberální Židé zase zjistili, že je jejich pojetí vnitřně neživí tak, jak bylo očekáváno. Proto se v něčem výběrově vrátili k starším a dosud zdánlivě překonaným tradicím. Tak vznikl rekonstruktivistický směr.
Trochu stranou hlavních čtyř směrů a jejich dílčích skupin žijí kabalisté. Ti však dnes netvoří hromadné hnutí. Jsou to spíše jednotlivci, pro něž je talmudický judaismus řekněme průpravou. Ve zralém věku na to neváže hlubší studium pramenů. Texty se pak vykládají spíše alegoricky a jádrem duchovního života už není dodržování příkazů a zákazů, nýbrž duchovní cesta po stupních vzhůru, symbolizovaná tradičním diagramem s obvyklými deseti zastaveními a liniemi, jež je spojují. Říká se mu kabalistický strom.
Velký význam mělo a jistý význam dodnes má chasidské hnutí. Po genocidě Židů na Ukrajině, v Polsku, na Podkarpatské Rusi, v Maďarsku a na Slovensku, kde bylo doma, se dnes uplatňuje spíše v USA a Izraeli. Začalo jako populární mystika, jako radostné náboženství chudých a prostých lidí, s hlubokou moudrostí známou z příběhů o jejich duchovních mistrech. Dnes si klade jako cíle vzdělávání Židů v jejich náboženství, charitu a snad mu lze připsat i určitou politickou orientaci.
Judaismus v Čechách reprezentovaný dlouho jen Federací židovských obcí byl celá desetiletí oficiálně konzervativní. Dnes ale v pražské náboženské obci panují v jedné z užívaných synagog zvyklosti bližší ortodoxnímu a ve druhé reformnímu směru. Pražský a zemský rabín Karol Sidon je sám blíže k ortodoxii. Cizinci židovského vyznání v Praze, nespokojení s pojetím Federace a její pražské obce, vytvořili vlastní seskupením pod názvem Bejt Praha (Dům Praha). Záhy se také seskupila část pražských Židů spíše liberálního a poněkud rekonstruktivistického zaměření v obec, která si postupně našla i místo pro trvalé oficiální bohoslužby. Tvoří další obec pod názvem Bejt Simcha (Dům radosti). S ní jsou do jisté míry spřízněny postupně vznikající nové židovské obce po českých zemích sdružené Židovské liberální unii. Existují souběžně s obcemi sdruženými ve Federaci. Vzájemný vztah těchto dvou útvarů se řeší. Některé aktivity Unie probíhají v pražském Židovském liberálním klubu. Své nezávislé zastoupení včetně rabína má v Praze intelektuální chasidské hnutí Chabad. V ČR vycházejí dva židovské náboženské měsíčníky, konzervativnější Roš Chodeš (Hlava měsíce) a liberální Hatikva (Naděje).
Ivan O. Štampach
