Katolík a náboženská tolerance
 Odnepaměti jsou katolíci obviňováni z netolerance. Je tomu skutečně tak?

I. NÁBOŽENSKÁ TOLERANCE SOUKROMÝCH OSOB[1] Tolerance (snášenlivost) v obecném chápání znamená trpělivé snášení něčeho, co je považováno za nesprávné nebo méně dobré, přičemž není možno nebo se nechce tomu zabránit. Předmětem tolerance je vždy špatná či méně dobrá věc. Mluvit o toleranci dobra nebo ctnosti by bylo nepatřičné[2]. Existuje zlá a napomenutíhodná tolerance, např. když otec ze slabosti nebo nedbalosti přimhuřuje oči nad přestupky svých dětí, nebo když vláda přistoupí na porušování práva občany. Tolerance je pouze tehdy ctností, je-li praktikována dle požadavků rozumu, nebo když je trpěno nějaké zlo, protože jej není možno bez urážky moudrosti či lásky zastavit nebo zažehnat. Náboženská tolerance, o kterou nám jde, se týká náboženství, tzn. postojů jakož i náboženské praxe. Je stejně tak rozmanitá, jako lidé, jichž se týká. Tolerance, která je praktikována jednou soukromou osobou vůči druhé soukromé osobě, je tolerancí individuální neboli osobní; tolerance uskutečňována státem nebo Církví je tolerancí státní respektive církevní. Nejprve se budeme věnovat osobní toleranci, jež se vyskytuje ve vztazích mezi soukromými osobami. Člověk je tolerantní v náboženském smyslu slova, snáší-li činy a náboženské názory, které se liší od jeho světonázoru, bez pobouření a nechuti, tj. neprohřešuje-li se slovy nebo konáním proti spravedlnosti, lásce a moudrosti. Hřešit netolerancí mohou zároveň lidé nábožensky založení, jakož i ti bez náboženského přesvědčení. Například Voltair byl velmi netolerantní. Toleranci nacházíme častěji u lidí opravdu zbožných, než u vyvázaných z náboženství. Sv. František Saleský byl velice tolerantní. Rozumíme-li tolerancí pouze faktické snášení opačných názorů, potom ji můžeme nalézt i u bezvěrců, ale v tom případě se jedná spíše o lhostejnost nebo přirozenou dobrotivost či slabost povahy, což samo o sobě není ctností. Oproti tomu, tolerance opravdu věřícího člověka, jež se rodí z lásky a pokory, se může snášet s žárlivostí o udržení a šíření víry. „Křesťanskou láskou – praví Balmes[3] - zoveme vstřícnost vůči všem lidem, dokonce i nepřátelům; ona je prodchnuta porozuměním pro jejich chyby a omyly, ona nám přikazuje považovat je za bratry a užít všech prostředků, by byli vyrváni ze zhoubného stavu, ale zakazuje upírat jim naději na spásu, dokud žijí na zemi“. Rousseau prohlásil: „Je nemožné žít v přátelství s lidmi, které považujeme za zatracené.“ My věříme a jsme povinni věřit, že nikdo není zatracený dokud žije, neboť jakkoli velké by byly jeho přestupky, Boží milosrdenství a zásluhy Kristovy Krve jsou ještě větší. Místo toho, abychom s ženevským filozofem tvrdili: „milovat takovéto lidi, by znamenalo nenávidět Boha“, ošklivíme si nauku, již není možné vyznávat, neproviňujíce se proti víře. „Druhým pramenem tolerance je křesťanská pokora, která nám dává pocítit hloubku naší slabosti, která nám velí považovat vše co vlastníme za Boží dar, která nás učí hledět na naše vlastnosti jako na předmět díků vzhledem k dobrotivé Boží Prozřetelnosti; tato pokora překračuje hranice jednotlivců a zahrnuje celé člověčenstvo; díky ní se považujeme za členy velké lidské rodiny, která skrze prvotní hřích svého praotce ztratila svou prvotní vznešenost, a pro zlé náklonnosti svého srdce a zatemnění rozumu, pro své nedostatky a pomýlení, si zaslouží soucit a pochopení; tato ctnost pokory ve svém ponížení tak vznešená, dle překrásného výroku sv. Terezie, je proto tak milá Bohu, že pokora od každého vskutku vyžaduje porozumění, nedovoluje nám ani na chvíli zapomenout, že my sami snad více než kdo jiný toto porozumění potřebujeme.[4]“ Ostatně, co se předmětu individuální tolerance týče, je nutné rozlišovat názory a lidi. Občas slyšíme, že máme ctít přesvědčení druhých. To není tak docela pravda. Mylné a zřejmě pochybené názory ctít nemůžeme. Úctu si zasluhuje toliko pravda – omyly je možné nanejvýše trpět a snášet. Ale můžeme a musíme ctít tápajícího člověka, upřímnost jeho přesvědčení, jeho dobré úmysly atp. Správný katolík, jelikož se hlásí k náboženství lásky a pokory, bude právě proto velice tolerantní vůči jinověrcům, přestože jejich názory nesdílí. Katoličtí řeholníci na celém světě se s největší láskou starají o nemocné a nakažené bez ohledu na jejich víru. Žádného katolíka rovněž nikdy nenapadne zaútočit na vyznavače jiných náboženství, nebo je urážet jen kvůli náboženství samému. Dokonce, odpadne-li někdo od katolického náboženství, nikdo mu kvůli tomu nebude spílat, nejvýš stane v obraně Církve, jestliže si takovýto apostata dovolí pomlouvat víru, kterou odhodil. Naproti tomu, přijme.li vyznavač jiného náboženství katolicismus, často se proti němu rozpoutá nenávistná štvanice. Každý, kdo se jen trochu věnoval životopisům konvertitů, ví, jak často k tomu docházelo. Připomenu pouze obrácení hraběte Fr. Leopolda Stolberga, Karla Ludvíka Hallera, Fridricha Hurtera a jiné. Tak v praxi vypadá katolická tolerance. Velice často jsou právě nejnetolerantnějšími ti, kteří katolíkům vytýkají netoleranci. Katolík si rovněž uvědomuje, že jakožto soukromá osoba není ustanoven soudcem nad jinými, nenapadají-li jeho Církev, nechává je na pokoji. Hrabě von Zinzendorf, zakladatel sekty Společenství bratří, jednou řekl, že je překvapen, kolik katolíků, s nimiž se setkal, mu prokazovalo toleranci. „Kéž Bůh dá, by mí spoluvyznavači stejně uvážlivě a po křesťansku se ke mne chovali, jakožto činili katolíci po třicet let za různých okolností. Ústy nejednou proklínají své nepřátele, ale v praxi pro ně mají mnoho pochopení. Avšak my protestanté hlásáme ústy svobodu a nosíme ji na štítě, ale v praxi (říkám to se slzami v očích) býváme opravdovými katy svědomí![5]“ P. Viktor Cathrein SI