Žil jsem přítomností, která měla jméno drogy
Jako mladý patnáctiletý člověk jsem měl jisté představy o životě. Chtěl jsem vynikat jako student, chtěl jsem být letec - kosmonaut, chtěl jsem být i muzikant. Toužil jsem po dobrodružství, chtěl jsem být známý lidem. Měl jsem touhu po lásce, být milován i milovat. V rodině jsem se v těchto letech setkal s obrovským zklamáním. Vytvořil jsem si vlastní názory na život, které byly úplně jiné, než k jakým mě vedli rodiče.

Měl jsem jiné hodnoty života a spoustu nenaplněných cílů, zranění a zklamání. To mě motivovalo k tomu, abych byl jinačí, než mé okolí, ve kterém jsem žil. Přemýšlel jsem o životě, že to není jen se narodit a pak zemřít a nic. Viděl jsem, že život a tajemství člověka a vesmíru je něco více. Chtěl jsem objevit, co to je. Chtěl jsem poznat pravdu. Seznámil jsem se s partou lidí, kteří byli podobně orientovaní, měli jsme shodné názory na život, společnost, hudbu, taková parta mániček. V té partě se braly drogy a já tím byl velmi ovlivněn, chtěl jsem mít takové zajímavé vlasaté kamarády, kteří se lišili od ostatního okolí. Začal jsem drogy brát a být jedním z nich. Byly to drogy, které jsme si píchali sami do žil. Bylo to dobrodružství, vzrušující, drogy mi dávaly pocit vyjímečnosti, síly, uspokojovaly spolu s partou mé ztracené touhy a ideály. V brzké době jsem se stal na nich silně fyzicky i psychicky závislý. Staly se mou denní potřebou. Bral jsem opiáty a píchal jsem si až dvacetkrát denně, a to dost silné dávky. Brzy se na to přišlo. Rodiče měli podezření a já se přiznal. Byli tím velice zklamáni. Také tím, že jsem odešel z gymnázia a šel se učit, že jsem měl ve škole problémy s absencí, nechodil jsem totiž do školy, chodil jsem s partou po různých bytech a tam jsme si píchali. Úplně jsem ztratil touhu čehokoli dosáhnout, něčím být. Budoucnost mi byla lhostejná.Žil jsem přítomností, která měla jméno DROGY! Chutnaly mi a měly mě úplně v pasti, chutnaly mi i za cenu toho, že jsem ztratil krásnou dívku, kterou jsem miloval. Drogy mi dávaly kouzelnou omamnou moc a chuť, kterou si mne obvázaly jako pejska na provázku, byl jsem jak na obojku. Chutnaly mi a já je chtěl brát, i když mě rodiče vyhodili z domu, kradl jsem doma peníze (malé částky), kradl jsem mladšímu bráškovi z pokladničky, bral jsem drogy dále, i když mne vyhodili ze školy, musel jsem si píchat dále, i když mi z nich bylo špatně, ale bez nich jsem nemohl udělat ani krok. Maximálně několik hodin spát. Spával jsem po sklepích, kanálech, ale měl jsem v sobě drogy. To bylo důležité. Jednou mi droga řekla "pojď, vykradeš teď jednu laboratoř a budeš mít spousty drog", já jsem šel, ukradl jsem chemikálie a měl jsem opravdu spousty drog. Začal jsem vařit pervitin, tím jsem zahladil bolesti, které mi způsobovaly opiátové abstinenční příznaky. Získal jsem novou závislost a novou zkušenost s novými drogami a jejich účinky. Bral jsem jich velké množství, a tak jsem měl i silné otravy. Několikrát jsem byl svědkem toho, když lidé po požití drogy dostali kolaps a museli jsme je zachraňovat. Byli u toho lidé, kteří když to viděli, utekli. Jednou se mi stalo, že jsme se předávkovali a jeden kluk začal umírat a já ho křísil a v tom jsem začal umírat taky. Bylo to hrozné, ale díky Bohu jsme se z toho zázrakem dostali. Nemůžete mnohdy volat o pomoc, hrozí vám totiž zatčení. Tak se to stalo i mně, a tak mne za ty chemikálie, které jsem ukradl, zavřeli do vězení. Ve vězení jsem bral drogy taky, když jsem se vrátil ven, neměl jsem se vlastně ani kam vrátit, začal jsem brát drogy ještě více než předtím, s tím, že jsem drogy vyráběl. Toulal jsem se z bytu do bytu, často jsem neměl kde být, mnohé vánoce jsem promrzal nafetovaný, hladový a vyčerpaný na ulici úplně sám. Měl jsem několik vztahů s děvčaty, ale brali jsme drogy oba dva, a tak náš vztah byl jako z hororu, plno modřin. Příčinou toho krutého vztahu byly drogy a nemoc, které se říká psychóza, nebo paranoia. Dokonce jsem se oženil, myslel jsem že změním svůj život, ale nepomohlo ani to. Manželství vydrželo několik měsíců. Manželka to málem nepřežila. Zakrátko jsem se dostal opět do vězení. Zjistil jsem, že jsem úplným štvancem, psancem společnosti. Neměl jsem nic, nikoho, neměl jsem kde být, nic jsem nemohl podniknout pro to, aby se to změnilo, neměl jsem k tomu sílu ani chuť. Byl jsem úplně mimo kolej společnosti. Droga mi byla domovem, spánkem, jídlem, pitím, byla mi penězi, teplem, prostě vším. Už jsem ji nechtěl brát, už jsem nechtěl být sám v tak bezvýchodné situaci, ale zašel jsem příliš daleko. A když jsem vyšel podruhé z vězení, začal jsem opět drogy brát. Vlastně i v tom vězení jsem drogy stále bral. Jak jsem byl šťastný, že jsem opět na svobodě. Jenže za šest měsíců jsem byl ve vězení potřetí, opět za drogy. Už jsem byl z toho opravdu zoufalý, nešťastný a s pohledem zpět jsem byl na sebe pěkně naštvaný, když jsem viděl, o co jsem neustále okrádán. Vlastně to nebyl žádný život, něco krásného, bylo to jen trápení a já jako sadomasochista si v něm liboval. Měl jsem už toho opravdu dost a začal jsem toužit po jiném životě. Zatoužil jsem najít a žít smysluplný život. Jenže jsem potřeboval pomoc z toho začarovaného magického kruhu, ve kterém život s drogou je. Věděl jsem o Bohu, o Ježíši Kristu, věděl jsem o tom, že On mi může pomoci, věděl jsem, že Ježíš žije, a když k Němu budu volat, že mi odpoví, protože Bůh má zájem o člověka, protože ho miluje a chce mu pomoci. Volal jsem k Ježíši a On uslyšel můj hlas, přišel ke mně a dotkl se mne, odpustil mi vše zlé, co jsem kdy učinil, a podal mi Svou pomocnou ruku. Dodnes mne vede a pomáhá mi. Dal mi nový život, a tak tu skoro po dvanácti letech otroctví a utrpení mohu stát a vydávat o tom svědectví.