poslal Nepřihlášený Toto je plná verze článku, který v krácené podobě vyšel v Životě víry 01/03, a který je polemikou k volání po zrušení platnosti tzv. "Benešových dekretů".
Ještě k dekretům a česko-německým vztahům
Časopis Život víry se česko-německým vztahům věnuje dosti často. V listopadovém čísle těmto vztahům a také tzv. “Benešovým dekretům” věnoval hned několik článků (str. 6, 7-9). Nechci tato témata rozebírat v celé jejich šířce, myslím si však, že je třeba upozornit alespoň na některé z faktů, které jsou v postojích autorů všech článků podávány vždy zcela jednostranně. Pokusím se na jednostrannost pohledu poukázat na příkladu článku Davida Floryka “Benešovy dekrety – co s nimi dnes?” (ŽV 11/2002, str. 7-9).
Prvním faktem, o kterém je řečena jen část pravdy, je tvrzení, že “na základě Benešových dekretů byly zbaveny státního občanství, občanských práv…. více než 2 miliony Němců.” Taková nespravedlnost by jistě byla odsouzeníhodná, avšak za předpokladu, že by se tak dělo výlučně na základě jejich etnického původu. Skutečnost je však taková, že příslušný dekret vedl ke ztrátě československého občanství pouze u těch Němců (a Maďarů), kteří v době nesvobody, způsobené Hitlerovým Německem, buď optovali pro říšskoněmecké občanství a tím pro ztrátu československého občanství, nebo se v úředním hlášení nepřihlásili za Čechy nebo Slováky. Jinými slovy: Němci, kteří se v roce zřekli čs. občanství (opcí pro občanství říšskoněmecké) nebo se v době okupace v úředním hlášení nepřihlásili za Čechy nebo Slováky, nejsou našimi občany ani po obnovení Československa. Původním kriteriem však byla opce, resp. přihlášení se k Čechům nebo Slovákům, tedy vždy jejich vlastní volba, nikoli pouhé etnické hledisko. A dokonce i tito Němci, pokud prokázali, že zachovali věrnost ČSR, neprovinili se proti českému nebo slovenskému národu a buď se zúčastnili boje za osvobození nebo trpěli pod nacistickým terorem, neztratili naše občanství (viz paragrafy 1 a 2 Ústavního dekretu 33/1945 Sb.). Pokud tedy v závěru svého článku autor volá po státním občanství pro neprovinivší se Němce, nutno říci, že tuto možnost plně obsahoval právě jím napadaný dekret. Zde je nutno si uvědomit, že v době nacistického teroru měli bývalí českoslovenští občané německého původu, kteří se nepřihlásili za Čechy v úředním hlášení, nesrovnatelně lepší právní postavení a výhody oproti Čechům a těm Němcům, kteří zůstali loajální k našemu státu. Pokud se tedy takto přihlásili k okupační moci a kvůli tomu získali oproti jiným občanům ČSR obrovské výhody, měli předvídat následky takového jednání.
Stejně jako D. Floryk se domnívám, že pro pochopení vztahu Čechů a Němců je třeba se podívat hlouběji do historie. Dokonce si myslím, že toto ohlédnutí je klíčem k pochopení řady problémů. Avšak pohled, který autor nabízí, je typickým jednostranným, vyhraněně německým pohledem na věc, vycházející z tradičního německého pojetí státu, státnosti a práva. Stejný pohled se však objevuje i v jiných článcích v ŽV. Autor uznává, že “Rakousko-uherská monarchie byla liberálním státem”, píše však, že “nebyla schopna národnostní poměry vyřešit”. Je škoda, že neuvádí důvody, proč je nevyřešila. Bylo to do značné míry proto, že Němci, resp. jejich zvolená politická reprezentace každý pokus o toto vyřešení blokovala. Nelze zde rozebírat dlouhou historii, ale jako příklad může posloužit fakt, že zatímco v Říšské radě, kde měli Němci oproti Čechům značně silnější postavení (podstatně více poslanců), trvali jejich zástupci na většinovém hlasování, kde mohli vždy Čechy přehlasovat. V Českém sněmu, kde měli naopak méně poslanců než Češi, Němci zase navrhovali hlasování podle národního principu s vzájemným právem veta, tedy značně neliberální princip, založený výlučně na nacionalistickém pojetí. Mimochodem, Němci byli po většinu doby Rakousko-uherské monarchie zvýhodněni i volebním systémem (v podstatě do volební reformy 1907) a proti volebním reformám mnohokrát aktivně vystupovali.
Asi nejdůležitějším, a to velmi sporným tvrzením autora je jeho výklad o národním státu jako státu, tvořeném jedním národem. Útoky na “národní stát”, které jsou obvyklým, i když nepoctivým argumentem stoupenců Evropské unie, jsou řadu let typickým produktem německého pojetí státu a státnosti. Zabývat se státovědeckými úvahami by bylo velmi užitečné, rozsah tohoto příspěvku to však neumožňuje. Je ale třeba alespoň říci, že idea státnosti, které vděčíme za nezávislé, svrchované státy, dnes často opovržlivě nazývané “národními”, zdaleka nemusí být reprezentována ideou jednoho státu pro jeden národ.
Co se týče vzniku Československé republiky, autor celkem správně uvádí, že vznikla v historických hranicích Českého království. Němci od počátku usilovali o odtržení velké části tohoto území (provincie Deutschbohmen v severních Čechách, Sudetenland na severní Moravě a ve Slezsku, Deutschsudmahren na jižní Moravě a Bohmerwaldgau v jižních Čechách, vyhlášené v roce 1918). Usilovali rovněž o odtržení německých enkláv v okolí Olomouce a Jihlavy. Udržení ČSR v historických hranicích nazývá D. Floryk pošlapáním práva Němců na sebeurčení. Je proto zvláštní, že autor nechválí Mnichovskou dohodu z roku 1938, která přece odstranila toto “pošlapání práva Němců na sebeurčení”. Autor však s tehdejším odtržením nesouhlasí. Nabízí vysvětlení, proč tento postoj Němců považuje za hřích: je to proto, že “ČSR byla přes všechny své národnostní prohřešky kvalitativně nesrovnatelnou alternativou vůči Třetí říši”. Tedy: pokud by tehdy Německo bylo kvalitativně srovnatelné, bylo by zřejmě podle této logiky odtržení našich území s převahou Němců legitimní! Jak jinak by autor dosáhl, aby nedošlo k “pošlapání práva Němců na sebeurčení”, než odtržením všech těchto oblastí a jejich připojení k Rakousku, resp. k Německu?
Rovněž není pravdou, že v ČSR byla jakási “sevřená národní fronta českých stran”, jak tvrdí D. Floryk. Mnoho let se vlády v ČSR účastnily i německé politické strany, zastoupené svými ministry v řadě československých vlád až do roku 1938. Považuje autor i tyto německé strany za onu “sevřenou národní frontu českých stran”?
ČSR dala Němcům taková práva, jaká Němci v žádném státním útvaru, ve kterém žili společně s Čechy, nikdy ani zdaleka nedali. Německý odpor k Československu nemá příčinu v národnostním útlaku, ale v dávných německých snahách připojit všechna území s většinou etnických Němců ke svému státu, případně získat hegemonii v každém státním útvaru, kde Němci žijí. Pod zorným úhlem tohoto faktu se pak jeví poněkud jinak tehdejší postup Československa, ale i tehdejší (a koneckonců i dnešní) postoje Němců, než jak jsou v tomto i dalších článcích soustavně prezentovány.
Moje postoje k Němcům nejsou motivovány národní nesnášenlivostí. Sám mám řadu přátel mezi Němci a s řadou z nich jsem spolupracoval například na odborných projektech. Avšak ani osobní přátelství nemůže být důvodem pro to, abychom jednostranně interpretovali minulé zkušenosti a přitom skandalizovali (kupříkladu označováním za nacionalisty) ty, kdo upozorňují na holá fakta. Osobně z Němců strach nemám, avšak z pohledu staletých historických zkušeností je nespravedlivé strach řady Čechů z Němců označit za “iracionální stav, který je daný nedostatkem pokání”, jak to činí Dan Drápal (ŽV 11/2002, str. 6). Tato obava je totiž způsobena německým pojetím státu a státnosti a pokud by takové pojetí měl jiný silný národ v sousedství, byla by podobná obava na místě i v takovém případě.
Ještě jednu věc je zde nutno říci. Je pravdou, že některé dekrety prezidenta republiky jsou z dnešního pohledu morálně neobhajitelné (především dekret o amnestii). Ti, kdo volají po zrušení platnosti dekretů by však měli rovněž pravdivě uvést veškeré možné právní následky, které by tento krok mohl vyvolat. Je otázkou, zda si tyto možné důsledky uvědomují všichni ti, kteří o takový “projev usmíření” usilují. Situace by totiž nebyla zdaleka tak jednoduchá, jak to čtenářům autor nabízí, a to ani po případném zrušení ex nunc (od teď, tedy bez zpětné účinnosti).
Vladimír Bíba, CB Praha 1
