poslal xb Podle čeho rozhodujeme, co je pravda? Slyšeli jste už někdy někoho říkat, že pravda je někde uprostřed? Určování, co je pravda, bývá založeno na obecných zásadách. Jak dobře nebo špatně na nás člověk působí, jestli z něčeho může nebo nemůže mít zisk, jaký vztah existuje mezi zúčastněnými lidmi - takové věci definují zásady pro posuzování skutečnosti. Člověk, který obecnou zásadu použije, na to bývá hrdý, že ví, jak se ve světě orientovat. Hledání pravdy obvykle není pro člověka tím nejdůležitějším. Neutrpět ztrátu nebo utlumit vznikající konflikt bývá důležitější.
Jednou z časem prověřených zásad je být skeptický, když někdo tvrdí, že odhalil pravdu, která mu pomáhá pochopit svět, a snaží se o ní přesvědčit další. Dokonce existuje oprávněná skepse k samotnému přemýšlení a k hledání pravdy, protože logické myšlenkové konstrukce bývají motivovány obsahem nevědomí. Člověk má v sobě nevyřešené bolesti, kterým nemá sílu pohlédnout do tváře. V mysli jsou kolem nich utvořeny ochranné obaly, které samy dokáží být při myšlení rozvíjeny do dalších nápadů, aniž by původní bolest byla vědomou myslí zaznamenána.
Jak taková neuvědomělá bolest vzniká? Například když se někdo zachová tak hnusně, že v danou chvíli je snesitelnější přetvořit si to pro sebe v něco, co tak hnusné není. V řadě situací bývá navíc bezpečnější otočit hněv na sebe než být si vědom toho, kdo a jak jej vyvolal. Nepřiznanou bolestí trpící člověk má sám tendenci k sadistickým útokům, kdy se třeba pod maskou nějaké společenské role snaží ve druhém vyvolat co nejnepříjemnější pocit.
Každé dítě má své rodiče idealizované a přijímá je nekriticky. Myšlenka, že by si rodič mohl sadisticky ulevovat vyvoláváním co nejnepříjemnějšího pocitu ve svém vlastním dítěti, je nepřijatelná nejen pro dítě samotné, ale i celospolečensky. Jednání rodičů bývá zlehčováno a omlouváno rolí vychovatele. Diskutuje se o tom, jestli a jak děti trestat, ale sadistický motiv jako by až na kriminální výjimky neexistoval, pouze různě zvládaná snaha o výchovu, o dobro dítěte.
Některé sadistické techniky jsou tak rozšířené a přitom tak ignorované! O člověkovi, který je na nás použil, řekneme, že je strašně nepříjemný, nebo jej titulujeme nadávkou, ale vyhýbáme se zkoumání anatomie způsobu, jakým v nás nepříjemný pocit vyvolal. Je to proto, že sadista uspěl s podvědomou snahou rozjitřit v nás vzpomínku na podobný sadistický útok, který se nám kdysi stal nezpracovaným traumatem, ke kterému se nechceme vracet.
Pár příkladů používaných sadistických technik:
- Příjemným způsobem mluvy naladit mozek, aby se s pozitivním očekáváním a s důvěrou otevřel, a potom změnou tónu nebo obsahu sdělení zaútočit na sebeúctu oběti a zároveň jí připomenout všechny podobné útoky z minulosti. V dětském věku při nich oběť mnohdy raději uvěřila, že ze strany sadisty se jednalo pouze o snahu být příjemný, a za nepříjemné pokračování učinila zodpovědnou samu sebe. Tento obal nepříjemné zkušenosti v mozku stále existuje, oběť není ochotná se anatomií aktuálně prožívaného útoku zabývat a shrne to pouze třeba tím, že útočník je neskutečná svině, čímž se ovšem k vyřešení problému příliš neposune.
- Sadista předstírá, že oběti nerozumí. Přestože si je oběť vědoma toho, že sadista nerozumění předstírá, dráždí ji vzpomínky na situace spojené s nepochopením a na podobné sadistické útoky od osob, na kterých jí víc záleželo.
- Samotná skutečnost, že se sadista snaží způsobit co největší bolest, aktivuje v nevědomí oběti nezpracované vzpomínky na situace, kdy raději všechno nějak otočila proti sobě, než aby si uvědomila, jak zle se k ní druhý chová. S oslabenou obětí, kterou dobře zná, si sadista může pohrávat drzým přidáváním nepříjemnosti jsa si vědom toho, že oběť si hrůznost jeho počínání nezvládne uvědomit takovou, jaká ve skutečnosti je, a raději bude ubližovat sama sobě.
- Sadista oběti vysvětluje, že ve skutečnosti jde o její dobro. Když oběť nemá kam utéct, může si sadista pohrávat s její myslí, s hranou mezi uvěřením jeho argumentaci a uvědoměním si její nesprávnosti. Když sadista jedná bez plného uvědomění si svých motivů, sám svému zdůvodňování věří a je přesvědčen, že svou oběť miluje.
- Na nepříjemné chování, před kterým nemůže uniknout, může oběť reagovat tím, že se mu jako legraci usmívá. Když je oběť vůči sadistovi slabá a tvárná, může ji sadista povzbuzovat v představě, že se jedná o skutečnou legraci a že její úsměv je velmi pozitivní a žádoucí. Ohledně projevů sadismu se pak na sebe můžou spiklenecky usmívat.
Popřením toho nejodpornějšího nelze dosáhnout uzdravení ani jednotlivce ani celé společnosti. Na druhou stranu, když si člověk podstatu problémů ve své momentální situaci plně uvědomit nemůže, tak prostě nemůže. Člověk snese uvědomění si jen určitého množství obtížně zpracovatelného myšlenkového obsahu, zbytek musí nějak neutralizovat.
Jak se s nežádoucím chováním lidí vyrovnat bez pochopení příčin? Nejjednodušší a velmi přímočarý nápad je nežádoucí chování druhým i sobě zakázat. Náboženství byla uzpůsobena tak, aby přestupníky zastrašovala. Koncepty vymyšlené k tomu, aby problém řešily, například koncept viny a odpuštění, se samy staly zdrojem problémů. Nikoli náhodou označuje Bible za počátek problémů rozlišování dobra a zla.
Soupeření o omezené zdroje dalo vzniknout myšlenkovým vzorům, které v myslích lidí setrvávají a určují, jak lidé svět vnímají. Nějaké určité zkušenosti lidem řekly, že čím víc chtějí dosáhnout, tím víc je to stojí úsilí. Člověk se učí, že má být na sebe tvrdý. Zkušenosti s lupiči daly vzniknout strachu ze svévolného jednání. Člověk se učí ukazovat ostatním, že sám sebe omezuje. Výsledkem jsou nezpochybňované morální zásady.
Zajímavým fenoménem je potřeba absolutizace morálních zásad a strach z jejich relativizace. Mohlo by se zdát, že vysvětlením je prostě strach z lupičů všeho druhu. Ve skutečnosti jsou za tím silnější pohnutky. Na prvním místě je to strach ze svázaných nezpracovaných obsahů svého vlastního nevědomí. Morální zásady posloužily jako vzorce, podle kterých byly přeonačeny zkušenosti, které nešlo zpracovat adekvátně.
Úzkost a nejistota vedou člověka k tomu, aby se přimknul k nějaké autoritě. Takovou autoritou může být morálka. Potřeba přimknout se k autoritě bývá provázena potřebou rebelovat proti nějakému monstru. Když si člověk za autoritu zvolí morálku a za nepřítele zlo, zdá se, že je podroben konstruktivním tlakům, které jsou tou pravou odpovědí na problémy světa.
U mnohých hnutí, která navenek usilují o nejrůznější cíle, můžeme pozorovat velmi podobné charakteristiky: Hlásí se k nějaké absolutizované autoritě, bojují proti nějakému nepříteli. Jsou to velcí rebelové vzdorující útlaku, zároveň však milují a obdivují moc a neváhají nekriticky podpořit diktátora. Rozdíly vnímají ve smyslu nadřazenosti a méněcennosti. Slabou jinakost nenávidí. Nedůvěřují seberozvoji jednotlivce, vyzdvihují nezištnost. Neusilují o konstruktivní seberealizaci, jejich nikdy nekončící potřebou je boj proti nepříteli. Mají rádi to, co je dané a neměnné, nevěří v možnost vzniku něčeho pozitivního nového.
Kdysi jsem v kostele slyšel kněze kázat, že v přirozenosti každého člověka je potřeba něčemu se klanět, a že člověk je tak velký, jako to, čemu se klaní. Potřebu přimknout se k autoritě považoval za přirozenost každého člověka. Existují ovšem celiství lidé, kteří se spontánně realizují a nepociťují potřebu klanět se něčemu a získat tím velikost. Výše charakterizovaná hnutí vnímají jejich seberozvoj jako dominanci nad jinými a jejich život popisují jako otročení něčemu.
V mozku je uloženo množství přesvědčení o nejrůznějších věcech a některá z nich, když se potkají, se ukážou být v nějakém ohledu neslučitelná. Někdy se člověk s nalezenými rozpory vyrovná způsobem, který v sobě sice obsahuje něco, co se mu nelíbí, kvůli dalším nezpochybněným přesvědčením však jiné řešení nevidí. Uhýbá potom před myšlenkami na to, co, jak je přesvědčen, musí být nějak a bylo by trapné snažit se najít lepší východisko.
Život učí člověka rovnováze. Jednou z rovnováh je i rovnováha mezi příjemným a nepříjemným. Člověk se vybalancuje v názoru na přiměřenou příjemnost a co je příjemnější vnímá jako nepravdivé. Pravda coby výslednice vlivů tohoto světa je ovšem diametrálně odlišná od pravdy, ke které má přístup duše. Když člověk začne skrze svou duši nakukovat mimo pozemskou zkušenost, začnou vyvstávat rozpory jeden za druhým.
Člověk se rychle snaží rozpor vyřešit. Snaží se určit, které přesvědčení je mylné. Některá přesvědčení se mu ovšem jeví jako natolik samozřejmé pravdy, že je ani jako přesvědčení nevnímá a zůstávají nezpochybněna. Příliš často tak problém bývá jinde, než kde se jej člověk vědomě snaží řešit. Nejefektivnější přestavba mozku probíhá nevědomě pomocí mechanismu, kterému mystikové říkají temná noc.
Středověké spisy líčí temnou noc jako velké utrpení a cíl mystiky jako sebezničení, což v očích tehdejší společnosti bylo správné. Utrpením si lidé kupovali legitimitu a bylo nepřiznaně vnímáno jako hodnota sama o sobě. Víra, že čím nepříjemnější, tím pravdivější, je živá i dnes. Vyplavování strašných dosud nezpracovaných obsahů z nevědomí jakož i omezení mysli z důvodu rekonstrukce je nepříjemné, není při tom však potřeba mít mylné názory na původ a smysl utrpení.
Někdy člověk při reorganizaci obsahů nevědomí cítí, že jako by všechno bylo špatně. Může kvůli tomu začít hledat předpokládanou hříšnost ve svém jednání. Přesvědčivý autentický pocit, že něco je špatně, se člověku stane potvrzením představy o Bohem uplatňované výchově, kterou dál rozvine a pátrá po tom, co po něm Bůh chce, aby změnil. Onen pocit, že všechno je špatně, nebo že něco, co nevím co, je špatně, ve skutečnosti není ničím víc než průvodním jevem probíhající relativizace přesvědčení v nevědomí. Vědomá mysl neví, na relativizaci čeho temná noc pracuje, proto nemá smysl reagovat snahou něco měnit, byť člověk vnímá hloubku a důležitost toho pocitu.
Existuje zajímavý vztah mezi mystickou zkušeností, kterou zažije vědomí oproštěné ode všech struktur, a masochistickou snahou eliminovat sebe samého. O oproštění vědomí ode všech struktur lze usilovat bez masochistické motivace, ale rovněž i s ní. Existence symbiózy mezi mystikou a masochismem má dopad na věřící, kteří příslušnou mystiku uznávají. Masochistická přesvědčení dostávají nadpřirozený punc pravdivosti a význam pojmu svoboda je převracen v opak. Nezdá se to být na závadu, protože člověk se zničenou sebedůvěrou, který se vzdal naděje na svobodu v původním významu toho slova, se stává na první pohled bezproblémovým členem společnosti. Navíc sadista ocení, když jeho oběť vidí v Bohu odnímatele svobody.
Pravda je vlastně celistvost. Duše zná cesty k celistvosti na úrovních, které mozek nedokáže uchopit. Určitý praktický návod je nechat duši hledat pravdy a zároveň tělesným rozumem odhalovat a dekonstruovat rozporná přesvědčení.
Mým velkým hrdinou, který dokázal při hledání pravdy o člověku obdivuhodně použít rozum, je Erich Fromm. Dovolte mně na závěr uvést úryvek z jeho knihy Strach ze svobody:
Existuje však i mírnější forma závislosti, která je v naší kultuře tak všeobecná, že chybí snad jen ve výjimečných případech. Tato závislost nemá nebezpečné a vášnivé vlastnosti sadomasochismu, je však natolik důležitá, že ji v našem pojednání nelze opomenout.
Odvolávám se na typ lidí, kteří v celém svém životě mají citlivý vztah k moci mimo sebe. Neexistuje nic, co by nedělali, necítili nebo nemysleli, a nemělo by to přitom nějaký vztah k této moci. Od "ní" očekávají ochranu, přejí si, aby jim věnovala péči a činí ji tak zodpovědnou za cokoli, co může vyplývat z jejich vlastních činů. Často si dotyčný tuto skutečnou závislost vůbec neuvědomuje. A i když nějakou závislost nejasně tuší, osoba nebo moc, na nichž je závislý, zůstávají často mlhavé. Neexistuje žádný určitý obraz, který by se k nim pojil. Jejich podstatnou vlastností je, že představují určitou funkci, totiž že jedince chrání, pomáhají mu a rozvíjejí ho, že jsou s ním a nikdy ho nenechají osamělého. Toto "X", jež má jmenované kvality, můžeme pojmenovat "magickým pomocníkem". Ovšem často je tento "magický pomocník" personifikován: je pojímán jako Bůh, jako zásada, jako skutečné osoby: vlastní rodiče, manžel, žena nebo nadřízený. Je důležité si uvědomit, že i když roli magického pomocníka zastávají skutečné osoby, jsou vybaveny magickými vlastnostmi a významností, což vyplývá z toho, že personifikují magického pomocníka. Tento proces personifikace můžeme pozorovat v případě "falling in love" - "zamilování se". Osoba tohoto typu spřízněnosti s magickým pomocníkem se snaží najít ho v člověku z masa a krve. Z toho nebo jiného důvodu - často motivovaného sexuální touhou - přisuzuje určité osobě, podle sebe, magické schopnosti a vidí v ní svou soupatřičnost a považuje svůj celý život spojený s ní a na ní závislý. Fakt, že si druhá osoba přeje totéž, na obraze nic nemění, jen pomáhá posílit dojem, že tento vztah je to, čemu se říká "pravá láska".
Potřebu magického pomocníka můžeme studovat experimentálně v podmínkách psychoanalytické procedury. Analyzovaná osoba si často vytváří hlubokou vazbu na psychoanalytika a jeho nebo její celý život, všechny činnosti, myšlenky a city jsou spojeny s ním. Vědomě nebo nevědomě se analyzovaný ptá sám sebe: byl by (analytik) s tím či oním spokojen či nespokojen, souhlasil by, pokáral by mne za to? V mileneckém vztahu fakt, že si někdo zvolí tu či onu osobu za partnera, je považován za důkaz, že určitá osoba je milována právě proto, že je to "ona", v psychoanalytické situaci nemůže však tato iluze obstát. Velice rozliční lidé rozvíjejí tytéž city k velice rozličným psychoanalytikům. Vztah vyhlíží jako láska: často jej provází i sexuální tužba; v podstatě je to však vztah k personifikovanému magickému pomocníkovi, v jehož roli je obvykle psychoanalytik či jiní lidé, kteří mají nějakou autoritu (lékaři, duchovní, učitelé) a jsou schopni uspokojivě hrát roli osoby, jež vyhlíží jako ztělesněný magický pomocník.
Důvody, proč je někdo vázán na magického pomocníka, jsou v zásadě tytéž, s jakými jsme se setkali u symbiotických podnětů: neschopnost stát se samostatným a plně vyjadřovat své vlastní individuální možnosti. V sadomasochistických silách vede tato neschopnost k tendenci zbavit se svého individuálního JÁ závislostí na magickém pomocníkovi, zatímco v mírnější formě závislosti, o níž právě hovořím, vede jen k přání po vedení a ochraně. Intenzita spřízněnosti s magickým pomocníkem je v opačném poměru ke schopnosti vyjadřovat bezprostředně vlastní intelektuální, emocionální a smyslové možnosti. Jinými slovy: dotyčný doufá, že vše, co od života očekává, dostane od magického pomocníka a ne od své vlastní aktivity. Čím více tomu tak je, tím více se centrum života posunuje od vlastní osoby k magickému pomocníkovi a jeho personifikacím. Otázkou už pak nadále není jak prožívat vlastní život, ale jak s magickým pomocníkem manipulovat, aby ho dotyčný neztratil a přitom aby "on" jednal podle jeho přání a dokonce aby "ho" učinil zodpovědným za věci, za něž je zodpovědný sám.
V krajních případech sestává celý osobní život takového člověka téměř úplně z pokusů manipulovat "pomocníkem"; lidé se liší pouze v užitých prostředcích; někdy je hlavním prostředkem manipulace poslušnost, někdy "dobro", někdy utrpení. My pak vidíme, že neexistuje žádný cit, myšlenka nebo emoce, které by nebyly alespoň zabarveny potřebou manipulovat "jím", jinými slovy: žádný duševní akt není ve skutečnosti přirozený a svobodný. Tato závislost, jež vyplývá z blokace přirozenosti a současně k blokaci vede, vyvolává i pocity slabosti a otroctví. Pokud tomu tak je, pak má člověk závislý na magickém pomocníkovi často pocit, byť neuvědomělý, že je jím zotročen a více nebo méně se "mu" vzpírá. Tato odbojnost právě proti tomu člověku, do něhož vlastně vkládal naděje na jistotu a štěstí, vytváří nové konflikty. Člověk ji musí potlačovat, aby "ho" neztratil, ale nepřátelství, které se skrývá pod povrchem, ve vztahu hledanou jistotu ohrožuje.
Jestliže je magický pomocník ztělesněn ve skutečné osobě, povede to k ustavičným konfliktům, jednou pro nevyhnutelné zklamání, k němuž dojde, nejsou-li splněna očekávaná přání - a protože jsou vskutku iluzorní, musí je reálný člověk nutně zklamat - a podruhé, protože se přidruží i hněv z vlastního zotročení. Konflikty často končí odloučením, načež si dotyčný volí jiný objekt spojený s magickým pomocníkem, od něhož očekává naplnění všech nadějí. Ukáže-li se, že i tento vztah je omylem, může se stát, že se dotyčný zhroutí, nebo z toho vyvodí, že právě to je "život" a rezignuje. Nepozná však, že jeho chybou vlastně nebyla nesprávná volba magického pomocníka, ale že to byl přímý důsledek jeho snahy získat manipulací magickou silou to, čeho člověk může dosáhnout jen sám svou vlastní spontánní aktivitou.
Pavel Bílek
