Grano Salis - Emauzy

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, nám. sv. Petra kratene
Drazí bratři a sestry,
V této katechezi bych rád mluvil o proměně, kterou vyvolala Ježíšova Pascha u dvou jeho učedníků. Navečer v den Vzkříšení byli Jeho učedníci ze strachu před židy doma za zavřenými dveřmi (srov. Jan 20,19). Bázeň jim svírá srdce a brání vyjít vstříc druhým, vstříc životu. Už tu není Mistr. Vzpomínka na Jeho umučení živí nejistotu. Ježíš však své učedníky chová v srdci a chystá se naplnit příslib, který dal při Poslední Večeři: „Nenechávám vás sirotky. Zase k vám přijdu“ (Jan 14,18) a totéž říká také nám, i v ponurých dnech: „Nenechám vás sirotky“. Tento stav úzkosti učedníků se radikálně mění Ježíšovým příchodem. Vstupuje zavřenými dveřmi, stane uprostřed nich a dává jim pokoj, který ubezpečuje: „Pokoj vám“ (Jan 20,19). Je to obvyklý pozdrav, avšak nyní nabývá nového významu, protože způsobuje vnitřní proměnu. Tento velikonoční pozdrav umožňuje učedníkům překonat veškerý strach. Pokoj, který Ježíš přináší, je darem spásy, který přislíbil ve svých promluvách na rozloučenou: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí“ (Jan 14,27). V den Vzkříšení jej dává v plnosti a stává se zdrojem radosti pro společenství, jistotou vítězství a bezpečím opory v Bohu. „Ať se vaše srdce nechvěje“ (Jan 14,1), říká také nám. Po tomto pozdravu Ježíš ukazuje učedníkům rány na rukou a nohou (srov. Jan 20,20), znamení toho, co bylo a co nikdy nezmizí: Jeho oslavené lidství zůstává „zraněno“. Smyslem tohoto gesta je potvrzení nové reality Vzkříšení. Kristus je nyní mezi svými je reálnou osobou, tímtéž Ježíšem, který byl před třemi dny přibit na kříži. A tak v zářivém světle Velikonoc, v setkání se Vzkříšeným učedníci chápou spásný smysl Jeho umučení a smrti. Takto přecházejí od smutku a strachu k plné radosti. Smutek i samy rány se stávají zdrojem radosti. Radost rodící se v jejích srdci plyne z toho, že „vidí Pána“ (Jan 20,20). Říká jim znovu: „Pokoj vám“ (v. 21). Nyní je zřejmé, že nejde jenom o pozdrav. Jde o dar. Je to dar, který chce Vzkříšený dát svým přátelům, a zároveň jakási zásilka. Pokoj, který Kristus vydobyl svou krví, je pro ně a pro všechny. Jeho učedníci jej mají nést do celého světa. Dodává totiž: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (ibid.). Zmrtvýchvstalý Ježíš se vrátil mezi učedníky, aby jim dal poslání. On svoje dílo ve světě dokončil, nyní je řada na nich. Mají zasévat do srdcí víru, aby poznaný a milovaný Otec shromažďoval všechny svoje rozptýlené děti. Avšak Ježíš ví, že Jeho učedníci mají stále ještě velké obavy. Proto učiní gesto, dechne na ně a obrodí je svým Duchem (srov. Jan 20,22). Toto gesto je znamením nového stvoření. Darem Ducha svatého, jenž je od vzkříšeného Krista, začíná nový svět. Když učedníci dostali poslání, vydává se na cestu světem lid nové smlouvy; lid, který věří v Něho a v jeho dílo spásy; lid, který dosvědčuje pravdu vzkříšení. Tuto novost nesmrtelného života přináší Pascha a má se šířit všude, aby trny hříchu, který zraňuje srdce, přenechaly místo zárodkům milosti, přítomnosti Boha a Jeho lásce, která vítězí nad hříchem a smrtí. Drazí přátelé, také dnes přichází Vzkříšený do našich domů a srdcí, přestože dveře jsou někdy zavřeny. Vchází dovnitř a rozdává radost a pokoj, život a naději, tedy dary, které potřebujeme ke svému lidskému a duchovnímu znovuzrození. Jenom On může odvalit ony náhrobní kameny, kterými člověk zakrývá vlastní city, vztahy a svoje činy; kameny, které označují smrt: rozdělení, nepřátelství, zášť, závist, nedůvěru a lhostejnost. Jedině On, Živý může dát smysl existenci a umožnit tomu, kdo je znavený a sklíčený, malomyslný a bez naděje, aby se znovu vydal na cestu. Tak to prožili dva učedníci, kteří se o Velikonocích ubírali z Jeruzaléma do Emauz (srov. Lk 24,13-35). Rozmlouvají o Ježíši, ale jejich tváře „jsou smutné“ (srov. v.17), vyzařují zklamanou naději, nejistotu a zármutek. Opustili svoje domovy, aby následovali Ježíše a objevili novou realitu, v níž odpuštění a láska nebyly pouhými slovy, nýbrž týkaly se konkrétního života. Ježíš Nazaretský učinil všechno novým, proměnil jejich život. Nyní je však mrtev a zdá se, že je všemu konec. Znenadání však už nekráčejí ve dvou, ale ve třech. Ke dvěma učedníkům se přidává Ježíš a kráčí s nimi, ale oni nejsou schopni Jej rozpoznat. Jistě, slyšeli, že se mluví o Jeho vzkříšení a referují mu o tom: „Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly vidění andělů a ti prý říkali, že on žije“ (v. 22-23). To všechno je však nedokázalo přesvědčit, poněvadž „ho neviděli“. Ježíš proto začal trpělivě „od Mojžíše přes proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje“ (v. 27). Zmrtvýchvstalý vysvětluje učedníkům Písmo svaté a podává jim rozhodující klíč, tedy Sebe samého a Své velikonoční tajemství: Písma svědčí o Něm (srov. Jan 5,39-47). Smysl všeho - Zákona, Proroků a Žalmů – se nečekaně otevírá a zřetelně vysvítá před jejich zraky. Ježíš jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu (srov. Lk 24,45). Mezitím se vrátili do vesnice, pravděpodobně do domu jednoho z nich. Neznámý pocestný „dělal jakoby chtěl jít dál“ (v. 28), ale když na něho naléhali „zůstaň s námi“ (v. 29), vešel dovnitř a zůstal. Také my máme stále znovu na Pána naléhat: „zůstaň s námi“. „Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim“ (v. 30). Podobnost s gesty, která Ježíš činil při Poslední Večeři, je zřejmá. „Vtom se jim otevřely oči a poznali ho“ (v. 31). Ježíšova přítomnost, nejprve slovy a potom gestem lámání chleba, umožňuje učedníkům, že Jej poznávají, a mohou tak novým způsobem cítit to, co již zakusili během cesty: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ (v. 32). Tato epizoda poukazuje na dvě privilegovaná „místa“, kde se můžeme setkat s Pánem, který proměňuje náš život: naslouchání Slovu ve společenství s Kristem a lámání chleba. Tato dvě „místa“ spolu vzájemně hluboce souvisejí, poněvadž „Slovo a eucharistie k sobě navzájem patří tak těsně, že jedno nelze pochopit bez druhého: slovo se stává svátostným tělem v události eucharistie“ (Verbum Domini, 55). Po tomto setkání se oba učedníci „ještě tu hodinu vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct apoštolů i jejich druhy. Ti řekli: «Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi»!“ (vv. 33-34). V Jeruzalémě vyslechnou zprávu o Ježíšově vzkříšení a sami pak vyprávějí svůj prožitek planoucí láskou ke Vzkříšenému, jenž jim otevřel srdce pro nekontrolovatelnou radost. Jak řekne svatý Petr, byli „znovuzrozeni k živé naději zmrtvýchvstáním Ježíše Krista“ (srov. 1 Petr 1,3). Rodí se v nich totiž nadšení víry, láska ke společenství a potřeba šířit dobrou zprávu, že Mistr vstal z mrtvých a spolu s Ním povstává veškerý život. Dosvědčovat tuto událost pro ně začíná být nepotlačitelnou nutností. Drazí přátelé, velikonoční doba je pro nás všechny vhodnou příležitostí k radostnému a nadšenému znovu objevování zdrojů víry, přítomnosti Vzkříšeného mezi námi. Je to stejná cesta, po níž vedl Ježíš dva učedníky z Emauz prostřednictvím Božího Slova a eucharistie, tzn. jít spolu s Pánem a nechat si otevírat zrak pro opravdový smysl Písma a Jeho přítomnost v lámání chleba. Vrcholem této cesty je tehdy i dnes eucharistické společenství. Přijímáním nás Ježíš živí Svým Tělem a Svou Krví, aby byl v našem životě přítomen, obnovil nás a oživil mocí Ducha svatého. Zkušenost učedníků nás nakonec vybízí zamyslet se nad smyslem Velikonoc pro nás. Nechme se potkat Ježíšem zmrtvýchvstalým! On, živý a pravý je mezi námi vždycky přítomen, kráčí spolu s námi, aby vedl náš život a otevíral nám zrak. Mějme důvěru ve Vzkříšeného, který má moc darovat život a umožnit nám, abychom se znovu narodili jako děti Boží a byli schopni věřit a milovat. Víra v Něho náš život proměňuje, vysvobozuje ho ze strachu, dává mu pevnou naději a oživuje ho tím, co dává existenci plný smysl: láskou Boží. Přeložil Milan Glaser

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace