Grano Salis - Sociální rozdíly v obci z pohledu farářky

poslal Nepřihlášený

Na přelomu léta a podzimu r. 2012 probíhaly ve Šluknovském výběžku demonstrace namířené proti zdejším sociálně nejslabším a zejména romským skupinám (viz Protestant 8/11).
Události: Sociální rozdíly v obci z pohledu farářky
Posted on Pondělí, 05. březen 2012 @ 17:15:04 CET Vložil: Mainstream
poslal Nepřihlášený

Na přelomu léta a podzimu r. 2012 probíhaly ve Šluknovském výběžku demonstrace namířené proti zdejším sociálně nejslabším a zejména romským skupinám (viz Protestant 8/11).

Rumburská evangelická farářka si s odstupem všímá, jaký typ informací nepokoje podněcoval a jak obstojí ve srovnání s dostupnými fakty. Text přednesla v lednu na kurzu Spolku evangelických kazatelů. Jeho zkrácenou verzi zveřejnil časopis Protestant.

Od Díkučinění k létu 2011

Každý rok v září se v sousedním německém sboru slaví Den díkčinění. K tamní tradici patří nosit do kostela jídlo a následně ho rozdávat potřebným. Den poté se naše modlitebna naplní bednami ovoce a zeleniny, sklenicemi zavařenin, ale i různými kupovanými věcmi na vaření, kávou, sladkostmi, moštem, občas i vínem.

Každý rok tak stojím před otázkou: Kdo jsou ti „potřební“? Kdo co potřebuje? Mně samotné tyto otázky v posledních letech vyvstávaly vždy, když šlo o to něco rozdávat. Jinak se rozdělení lidí do určitých (sociálních) vrstev stávalo tématem ve sborové práci málokdy. V létě 2011 se však sociální rozdíly v našem regionu staly příčinou řady demonstrací a nepokojů, při nichž zabránilo násilí jen nasazení speciálních policejních jednotek s těžkooděnci.

Mínění veřejnosti a vlastní zkušenosti

Udělat si jasno v tom, o co šlo, bylo i přímo v regionu těžké a není to jednoduché ani dnes. Proč, proti čemu a komu se lidé bouřili?

Ve zprávách a prohlášeních figurovaly hlavně tři částečně se prolínající skupiny: Romové, hlavně ti nově přistěhovaní, takzvaní nepřizpůsobiví a sociálně slabí. Obecné vnímání těchto skupin by se dalo shrnout takto: nechtějí pracovat, zneužívají dávky, živí se krádežemi a loupežemi, soužití s nimi je problematické (dělají nepořádek, jsou hluční) .

Tento hlas veřejnosti není slyšet jen na ulici, ale i z oficiálních stran. V otevřeném dopise senátora Jaroslava Sykáčka (starosty Rumburka) a poslance Jaroslava Foldyny ministru vnitra Janu Kubicemu z 22. srpna 2011 čteme:

„…Začátkem tohoto roku jsme zaznamenali vysoký nárůst kriminality, v některých městech až o dvě stě procent. Příčinou je masivní a organizovaný exodus Romů a osob sociálně slabých, kteří jsou na Šluknovsko sestěhováváni z velkých měst Ústeckého kraje, ale též z Prahy, Brna a dalších.

Málokdo z těchto lidí zde hledá práci. Stěhují se sem často právě proto, že zde práce není a v dohledné době ani nebude, a jim tedy nezbývá nic jiného, než žít ze sociálních dávek a živit se krádežemi a loupežemi, jejichž počet v tomto roce extrémně vzrostl…“

Ke konci roku 2011 shrnuje mluvčí města Rumburk paní G. Doušová v Rumburských novinách důvody pro události v létě 2011 takto:

„… Spustila to sice jedna rvačka, ale příčiny konfliktu jsou jinde. Místní, kteří často jen taktak seženou práci, aby uživili sebe a své rodiny, dosud jen překvapeně hleděli na to, jak stát živí (a mnohdy lépe) ty, kteří práci odmítají. Kteří přišli do výběžku z jiných částí republiky a začali tady zavádět nová pravidla soužití. Pravidla, podle nichž velí ten, kdo má ostřejší lokty, kdo nepracuje, má jen otevřená nenasytná ústa a dlaň. A který plodí děti jen pro finanční prospěch, a ne z lásky či pro zachování svého rodu. Přestalo platit: „Kdo nepracuje, ať nejí. A kdo pracuje, ať se má dobře.“ Přestalo platit: „Můj dům, můj hrad.“ Přestalo platit, že ten, kdo porušuje zákony této země, má být potrestán a že spravedlnost má platit pro všechny stejně…“

To, co čtu v novinách a slyším ze všech stran, se ale úplně nekryje s mou dosavadní zkušeností. A rozdělení obyvatel mého města na slušné a pracující na jedné straně a na nepřizpůsobivé a kriminálníky na straně druhé mi připadá jako příliš velké zjednodušení. Zkusím si udělat přesnější obraz.

Přistěhovalci

Jev, kdy jsou sociálně slabí lidé realitními kancelářemi lákáni do Šluknovského výběžku, aby uvolnili lukrativní byty v centru velkých měst, se dostal do spousty médií a je podrobně popsán i v renomovaných německých novinách Frankfurter Allgemeine Zeitung. Starosta Rumburku mluví o 700–1000 lidech, kteří se v první polovině r. 2011 takto sestěhovali do Výběžku.

Anonymní dav přistěhovaných nahání strach a hodí se výborně jako obraz nepřítele, do kterého se vkládají veškeré opovrženíhodné vlastnosti. Stačí pak fáma, že ve vedlejší vesnici jménem Brtníky chce nový majitel nastěhovat do dvou prázdných domů 200 Romů, a během jednoho týdne oba domy vyhoří.

Divné však je, že s výjimkou panelového sídliště ve Šluknově nikdo pořádně neví, kde ti lidé bydlí. Z jednoho paneláku v centru Rumburka, obecně považovaného za hodně problematický, co se týče skladby obyvatel, se prý těsně před začátkem nepokojů odstěhovali.

Terénní pracovnice města zná 5–6 lidí, kteří přišli odjinud. Oficiálně se v Rumburku během první půlky r. 2011 přihlásilo 11 lidí… Ve varnsdorfských městských ubytovnách, které se staly cílem četných demonstrací, se obyvatelstvo za léta skoro nezměnilo. Nikdo se neodstěhoval (protože nemá kam) a pro nové není místo.

Nejvěrohodnější mi připadá podrobná analýza Agentury pro sociální začleňování v romských lokalitách z listopadu 2011. Z ní vyplývá, že v regionu existuje dlouhodobě fenomén migrace mezi jednotlivými městy a vesnicemi Výběžku. To znamená, že lidé se – a to třeba i jako dvacetičlenná rodina – stěhují z Krásné Lípy do Rumburku, a odtamtud zase do Jiříkova, z Jiříkova do Varnsdorfu atd. Takové stěhování některé rodiny absolvují i několikrát do roka, třeba proto, že v jednom bydlišti přijdou kvůli dluhům vůči městu o dávky, a tak to zkusí v druhém. Že to má tragické důsledky pro školní docházku a dlouhodobou práci terénních pracovníků, je jasné. Počet lidí, kteří do regionu přišli opravdu odjinud, odhaduje Agentura podle průzkumu na 200 za poslední rok. Jejich koncentrace na sídlišti ve Šluknově je přitom vskutku znepokojující a darebácké praktiky realitních kanceláří a majitele sídliště zde jistě hrají svoji roli.

Celkově se však jeví fenomén obrovské náplavy problematických a sociálně slabých lidí z jiných částí republiky jako fikce.

Zůstává tak pro mě otřesnou zkušeností minulého léta, jak jednoduše a rychle lze vytvořit obraz nepřítele a šířit lež, kterou všichni přijímají jako fakt, a která zásadně ovlivní mínění veřejnosti a napomáhá šíření strachu.

Kriminalita

Zdůrazňování růstu kriminality v regionu je další věcí, která stála u zrodu nepokojů, ale je přitom dost nejasná. Před začátkem nepokojů jsem nepociťovala strach jít ve tmě po ulici. Máme zkušenosti s krádežemi barevných kovů u kostela, ale někoho, kdo by byl přepaden a okraden na ulici, osobně neznám.
V srpnu píše starosta ve zmíněném Otevřeném dopise o nárůstu kriminality o 200 % a o tom, že občané Rumburka si nejsou jisti ani za vlastními dveřmi. Žurnalisté a obyvatelé to opakují. Za několik dnů se jako fakt bere zvýšení kriminality o 300 % (to znamená na čtyřnásobek) .

A zase: když je ten nárůst tak dramatický, musí za ním stát dav nových lidí. V očích veřejnosti je jasné, že jde převážně o Romy. Překvapující je pak údaj zástupce velitele Obvodního oddělení Policie ČR v Rumburku z listopadu 2011. Projekt „Úsvit“ – romské asistenty do řad policie odmítl se slovy:

„Tento projekt má platnost v lokalitách, kde se koncentruje značné množství problematických osob romské národnosti, v ghettech nebo podobných místech. Ale v Rumburku nic takového nemáme, a ba co víc, není zde ani větší problém s bezpečností. Za poslední dva měsíce neevidujeme v tomto městě ani jeden trestný čin, který by spáchal některý z rumburských Romů.“

Tedy i zde: Jaká je skutečnost? Čemu věřit? Z podrobných statistik trestných činů, které se mi dostaly do ruky, vyplývá, že nejhůř na tom byl zase Šluknov, kde trestné činy – bere-li se průměr roku 2007 jako 100 % – vyskočily v roce 2011 opravdu na 225 %. Když se z toho udělá zvýšení o 200 %, svědčí to přinejmenším o špatně zvládané matematice. Ovšem v průměru se ve Výběžku trestná činnost zvýšila o 12 % a v Rumburku třeba o 1,5 %.

Strašně se v těch letních měsících loňského roku přehánělo a nepřesná čísla bohužel posloužila k vyhrocení nálad a zhoršení celkové situace.

Platí však také: problémy existují. Jsou vyhlášené domy a ulice, kde je nepořádek, a to vadí, nahání vztek a vytváří, zvlášť pokud jde o sousedy, pocit bezmoci. Je tu špatně nastavený systém sociálních dávek, jsou tu lidé, kteří jsou již řadu let nezaměstnaní a ztratili už pracovní návyky, a jsou tu na druhé straně lidé, jejichž nízké mzdy se od sociálních dávek občas moc neliší, což působí pocit křivdy. A máme tu větší kriminalitu – snad největší problém, protože se s ním pojí pocit ohrožení a strachu.

Pocity jako křivda, bezmoc a strach vyústily v nenávist.

Romové: „nepřizpůsobiví“, nebo prostě sociálně slabí?

Romové jsou ovšem tou skupinou, na kterou se nenávist většinové společnosti obzvlášť zacílila. V regionu tvoří pravděpodobně necelých 10 procent obyvatelstva.

Je to skupina „jiná“, pro majoritní společnost navzdory desítkám let (sou) žití vedle sebe stále „cizí“. Není nutné vypočítávat, co všechno se Romům vytýká. Sami máme svoje předsudky – podepřené tou či onou negativní zkušeností. A kladné vlastnosti té komunity (soudržnost rodiny, která s sebou třeba nese, že jen výjimečně umírá Rom v LDN nebo dožívá v Domově důchodců, podržení svých tradic, což bylo vidět naposledy třeba v Tanvaldu při důstojném pohřbu zastřeleného romského mladíka) se do zorného úhlu nedostávají.

Přesto místní obyvatelstvo striktně odmítá, že by při demonstracích před romskými ubytovnami šlo o rasismus. „Nejsme rasisté. Na Šluknovsku přece nemáme nic proti Vietnamcům,“ ozývalo se často v rozhovorech. (A zase:) „Máme jenom něco proti kriminalitě, proti krádežím, proti přepadávání, proti nespravedlnosti…“ Že s rasismem úzce souvisí, když se celá skupina stejné barvy pleti bez rozlišování odsoudí za kriminalitu, a když se veřejně mluví o tom, že všechny příslušníky té skupiny by bylo nejlépe zastřelit nebo poslat do plynu, bylo a je lidem těžké vysvětlit.

Pozoruhodný pro mě ale byl rozhovor s jedním místostarostou Rumburka, který se vysílal v televizi kolem diskuse o návrhu umožnit obcím zakázat pobyt v obci. Zmínil, že za ideál by považoval, kdyby obce dostaly právo odmítnout žádosti o trvalý pobyt, jedná-li se o lidi chudé a zadlužené. Zde jsem jasněji pochopila, že nejde jen o Romy, ale o sociálně slabé všeobecně.

Co se sociálně slabými?

Za jakýsi ideál naše komunální politika a asi i velká část veřejnosti považuje, že město bude pouze pro lidi slušné, pracující, bez finančních potíží. Ostatní pošleme za pomoci policie pryč. Chudé, bezdomovce, nezaměstnané… Jsou problematičtí, stojí peníze – a mají zmizet. Co nejdál.

Je to jenom odsouvání problémů někam jinam, ale zdá se, že spousta lidí v tom vidí řešení. V Rumburku probíhá už asi dva roky diskuse kolem nového azylového domu s kapacitou 20 míst. V logice veřejnosti a komunálních politiků takové zařízení přitáhne do města bezdomovce odjinud, a kdyby se někomu z politiků podařilo azylový dům zavřít, zmizeli by i ti bezdomovci (a dotyčný politik by měl pravděpodobně dobré šance vyhrát další volby) . Je to odraz celkové atmosféry ve společnosti, kde cenu mají silní, bohatí, zdraví. Ale je z toho cítit i bezradnost. Volá se po represích a zákazech (ve Varnsdorfu se na podzim veřejnou vyhláškou zakázalo vynášení sedacích předmětů na ulici ve vybraných ulicích. O zákazu mít víc než tři děti se na zastupitelstvu naštěstí jen diskutovalo.) – a po zvýšeném počtu policistů, aby jejich dodržování kontrolovali a zajistili. Na sociální služby sází málokdo.

Je za tím také představa, že sociálně slabí to vlastně ani jinak nechtějí. Že nechtějí pracovat a svoje děti posílat do škol, nechtějí se přizpůsobit pravidlům většiny. Nestojí o integraci… Místo toho se chtějí živit podvody a krádežemi. Jsou to zkrátka (z morálního hlediska) špatní lidé. A tudíž nezbývá nic jiného, než je trestat, aby se polepšili.

Zádrhel je v tom, že nemůžu vyvrátit, že část chudých a vyloučených se skutečně chová špatně, způsobem, který nelze neodsuzovat. Řada lidí si prostě zvykla žít ze sociálních dávek, protože nezná nic jiného. Je tu mládež, která už svoje rodiče neviděla pracovat. A že tendence ke drobným krádežím je právě u chudých větší, také nemůžu popírat.

Ráda bych to udělala! Ráda bych všem, kdo chodili loni demonstrovat, řekla: obviňujete je všechny neprávem. Přála bych si, aby ty dětské romské gangy ve Varnsdorfu neexistovaly, aby to také byla jenom fáma. Asi existuje i nebezpečí – zvlášť pro křesťany – spadnout do druhého extrému a považovat chudé za „lepší lidi“. Vždyť máme přece v uchu blahoslavení na hoře, že právě jejich je království nebeské. Řada biblických textů mluví pro chudé, to je jasné. Jenže morální soud s tím spojený není. Ani v bibli nejsou chudí lepšími lidmi. Hříšníci jsou jak chudí, tak i bohatí. Co je z biblické zvěsti patrné, je úkol pomoci. Věnovat se těm, kdo jsou v nouzi – a to nezávisle na jejich morálním stavu, ať už je považujeme z hlediska platné morálky za „dobré“, nebo „špatné“. Neomlouvat nemorální nebo kriminální chování, ale lidi – zvláště jednu celou skupinu – za to nezatracovat, ale mít stále naději na změnu.

Když jsme se loni scházeli v různých kostelech k pokojným setkáním pod názvem „Světlo pro Šluknovsko“, bylo pro mě jedním z nejsilnějších zážitků vystoupení jednoho malého kluka. Snad devíti nebo desetiletý Rom šel dopředu a začal:

„Já jsem loni propadl. Paní učitelka říkala, že můžu tu třídu opakovat. Chápu to tak, že jsem dostal ještě jednu šanci. – A nechápu, proč ti dospělí to nemůžou také tak udělat: Dát někomu ještě druhou šanci, když udělal chybu.“

Úloha pro faráře

Můj obraz sociální situace na Šluknovsku není ucelený. Je pracné rozlišit mýty a fakta, některé – i vlastní předsudky – vyvrátit, najít někde reálná čísla. Zdrojem mi byli terénní pracovníci, ředitel azylového domu … – lidé, kteří pracují s lidmi sociálně slabými. Musím si přiznat, že já jako farářka to nejsem!

Chápu jasněji smysl pojmu „sociálně vyloučení“. Vyloučení s sebou nese, že (ani já) tyto lidi nepotkám ve sboru, ve škole a ve školce, u doktora. Bez rozhovoru s „odborníky“ netuším, kolik jich tu je, jak na tom jsou, že i v mém nejbližším okolí některé děti nemají co jíst. Biblická zvěst nás posílá k chudým – a já se s těmi, kteří jsou kolem mě opravdu chudí, skoro nepotkávám.To není příjemné zjištění.

Co s tím? Kde je v té situaci moje úloha? Co mohu udělat a změnit, a co ne? Mám dojem, že bez diakonie, která by dokázala pracovat systémově, jsou možnosti našeho malého sboru hodně omezené. Nedělám si iluze, že by jídlo, které jednou za rok rozdáme, sbírka šatů či hraček něco změnila. Ale něco dělat přesto jde a připadá mi – aspoň v mé konkrétní situaci – že je to nutné.

Když se v situaci, jaká nastala v létě 2011, objeví mínění jako: „Nepřizpůsobiví by měli zmizet…“, a lidé ve sboru a v mém okolí tohle opakují, je to prostě špatně. Jde o to v rámci sboru a u lidí, se kterými pracuji, udělat něco s postojem vůči sociálně slabým a sociálně vyloučeným. Pokusit se zvýšit váhu sociálních služeb, neustále vysvětlovat, že ty lidi, které považujeme za „špatné“, nemůžeme jen tak poslat pryč z obce, nebo nechat zavřít, ale že s nimi musíme pracovat – a když to nedokážeme sami, tak musíme aspoň podpořit takové organizace, které to dělají.

Osvědčilo se nám např. pozvat do sboru ředitele azylového domu, aby se odbouralo pár předsudků, aby se lidé mohli ptát a udělat si svůj obraz nezávisle na médiích. Osvědčilo se nám také zaměstnat v čajovně, která je se sborem spojena, lidi se zdravotním handicapem, částečně z ústavů, s nimiž jinak naši zákazníci nepřijdou do styku, a tak mají řadu – i nevědomých – bariér. A když jsme v rámci iniciativy „Světlo pro Šluknovsko“ pozvali Romy do kostela a neromská část slyšela, jak vnímají aktuální situaci, také ji to někam posunulo. A ovšem lze také dobře kázat na celou řadu biblických textů s tématem postoje vůči chudým, cizím a morálně odsouzeníhodným.

Jako farářka nejsem sociální pracovnice. Úkol pro sebe vidím hlavně v tom, posunout vnímání lidí, se kterými pracuji, v souladu s biblickou zvěstí. Pokud z toho ve sboru vyrůstají aktivity, které směřují k tomu, se situací sociálně vyloučených něco účinně udělat, tím lépe. Prozatím jde o to vztyčit znamení, položit prst na ránu, být tak trochu solí, sít dobré myšlenky… – ne víc, ale ne méně.

Constance Šimonovská

Zdroj: časopis Protestant 2012/2

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace